Eliška Peroutková: O jednom stoletém divadle (ohlas)
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Ohlas na článek Miroslava Sígla O jednom stoletém divadle |
 Dobrý den Miroslave Sígle, děkuju za článek v Pozitivních novinách a jak jsme si slíbili, reaguji,nevím jestli americkou rychlostí, nejsem nějak zdravotně v pohodě, ale reaguji. Píšu zcela na rovinu, jak vše bylo. Dovoluji si dodat, že zdravici v Olešnici jsem přednesla před nabitým sálem. „Boleslav, Boleslav, překrásné město, neplač holka, nenaříkej, moje nevěsto, …… pošlu já ti psaníčko nejedno v roce, aby ty jsi uvěřila mé věrné lásce.“ Dovolte prosím, abych Vám při příležitosti významného 100. výročí napsala pár slov, protože toto divadlo skutečně leží v mém srdci hluboko uložené. Známe se už příliš dlouho na to, abychom se vzájemně nemuseli přesvědčovat o tom, že divadlo je naše vášeň, pro kterou - i když ji tisíckrát zatracujeme a říkáme „nikdy už“ - jsme schopni vrátit se, třeba po kolenou. Když jsem poprvé přijela do tohoto divadla, nikoliv jako divačka, ale jako vystavující výtvarnice, byla jsem uvedena do ředitelny, kde na mě čekal redaktor, kterému jsem poskytovala rozhovor pro Boleslavský deník. Byl to pro mě okamžik naprosto posvátný. Mluvila jsem s redaktorem, sedě na židli, která se posléze se mnou notně zakymácela, neboť přes mne se přehnala vichřice a překrásným tembrem křičela, co jí plíce stačily: „Tady už nikdy nebudu“. Za ní, potem zbrocený ředitel s naprosto zoufalým výrazem, v ruce text, poskakoval za vichřicí, kde už nezbývalo příliš k nabrání dechu, tak jen slabounce dodával: „Taková herečka, taková herečka, to není možný“ - ředitel František Skřípek - a dodnes tato prkna obdařující herečka, hodná tohoto jména i rodu, paní Ivana Nováčková. Tak takto jsem se tedy seznámila s divadlem a jeho nitrem. Bude tady asi veselo, pomyslela jsem si a taky, že bylo a je tak, jak to dokáže jen a jen divadlo. O veselosti a kymácení židlí jsem se měla možnost přesvědčit jako scénografka a kostýmní výtvarnice. Mnoho bolestí, mnoho zklamání, mnoho emocí, mnoho vášní, mnoho nedorozumění, mnoho zášti, až takto, ano, ale na druhé misce vah mnoho veliké lásky, mnoho snahy, mnoho citu, mnoho usilovné poctivé práce, laskavosti a dobroty udělat co nejvíce pro to štěstí, kterým je premiéra, pro Tebe, diváku divadel, který k nám bytostně patříš, bez Tebe divadla není. Když divák dává při potlesku své ruce na sebe, když dlaň o dlaň se dotýká, to je vlastně sevření rukou, jako je dáváme k motlitbě, směřujíce vzhůru a tato myšlenka postavila katedrály. Divadlo je chrámem, je posvátné, a před každým vstoupením na jeviště, na prkna světa, smekněme, vstupujeme na posvátnou půdu, a vzdejme hold divadlu a samotnému zázraku, kterým je život. Podle slov z malé knížky Alberta Schweitzera naučme se „úctě k životu“. Divadlo je nám nejlepší školou. A divadlo v Mladé Boleslavi tuto úlohu zcela naplno plní. A má stále plný dům a to je pro divadlo to největší štěstí. Postaveno bylo pro ochotníky. Takovéto nádherné divadlo pro ochotníky je dokladem kulturnosti našeho národa. Doba obrozenecká přinesla nejvíce českému divadelnictví, postavily se nejen budovy, ale z této doby vyšla řada stěžejních českých textů a svoji obrozeneckou úlohu divadlo plní dál. Příklad je největší učitel a vůdce, odraz života, nastavené zrcadlo, směrník, ale i úsměv Pierotů a Klaunů, tím vším je divadlo. Pro ochotníky a s ochotníky si začal Pepa Kettner pohrávat s myšlenkou založit důstojné divadlo pro Středočeský kraj. Jsem svědkem mnoha nadšených debat na zahradách chalup v nedalekém Českém ráji o této jeho velké touze. Nestačilo mu být jen hercem, svůj život zasvětil divadlu zcela i v jiných oborech. Naplnil obrovský džbán své touhy, především velkou láskou k divadlu, houževnatostí a pílí s odevzdávající pečlivou podporou paní Geni Kettnerové. Od ochotníků k důstojnému váženému divadlu, divadlu, kterému může říkat své. Samozřejmě s podporou a přátelstvím a nemalou zásluhou Františka Skřípka. Při bouřích mnohých by nemělo být nikdy zapomenuto, kolik tito dva udělali pro to, aby vytvořili podmínky pro Vás, pro nás, kteří v divadle máte a máme tu čest pracovat, že není vždy všecko samozřejmostí, že vše začíná od velké touhy. A pak přišla práce a zase jen práce, a ta mámivá touha po divadelních prknech, která jsou světa odrazem, zrcadlem, když dojde k jejímu naplnění, to přichází zázrak, zázrak odměny za vynaloženou snahu. A ten zázrak přišel a je po letech úspěšného působení. Po kouzelných večerech premiér i běžných představení. Po nezapomenutelných okamžicích, které přináší divadlo a ti, kdož v něm pracují, vědí své. Je však třeba zásadně neopomenout lidi, na které vidět není a bez jejichž velmi usilovné přepoctivé práce by divadlo nefungovalo. Jsou to lidé, jejichž duše není o nic méně odevzdanější divadlu, než poslání třeba herecké. Jsou to lidé za kulisami, kteří nejen pro zdar premiéry, ale pro každé představení jsou schopni odevzdat mnoho práce navíc, protože i pro ně je to kus jejich osobní cti, kumštu a lásky k divadlu. No zkrátka v divadle jsou blázni, a blázny, jak skvěle a moudře napsal František Kožík, živí Bůh. Je třeba poděkovat takovým nadšencům, jakou jsou garderobiérky, inspicienti, rekvizitáři, nápovědky, vlásenkářky, technikáři, uvaděčky, všem až po vrátnici. A další, třeba obchodní oddělení. Bez vás to možné není, děkujeme vám. Nechci nikoho jmenovitě opomenout, zásluha všech je příslovečná, snad si dovolím jen jedno jméno, poděkovat za obor své práce v divadle takovým lidem, jako je paní Anna Říhová. Poděkování patří nejen jí a takovýmto lidem, ale osudu za to, že vůbec jsou. Asi víte, že jsem postižena dvěma slavícími stovkami, oboje vedou k ochotníkům a přes ochotníky. Můj manžel obnovil v Českém ráji spolek Jirásek, který měl 21. 11. 2009 sto let, jako vaše divadlo v Mladé Boleslavi. Pomyslnou šňůrou osudovosti obé pojí spisovatel Alois Jirásek. Divadlo v Olešnici zahajovalo před sto lety své působení titulem Jiráskovy Lucerny a spolek ochotníků v něm nedaleko vás, z osobní vůle autora, dostali jméno Jirásek. Zmiňuji to proto, že vlastně i ochotníci stáli u vašeho znovuobnovení, není za co se stydět, naopak to je velká čest dojít k tak významným výsledkům, jakými se MDMB může chlubit.  V životě lidském je také její neoddělitelná součást a tou je smrt, konec naprostý, přeměna, ale je v ní naděje, je v ní začátek. Prostřednictví smrti mě přivedlo k práci na Dudáku Švandovi, smrt je silné pouto, kéž vydrží. Za tuto práci děkuji, byla mi oporou. Dnes večer hrajete titul „Dědeček automobil“ - vyslovuji vám všem „Zlomte vaz“. Přeji vám, tak jako dokázal svojí neúnavnou vůlí, pílí, nevysychající studnou nevzdávajících se nových tvůrčích nápadů, lásky k divadelnictví, znovuobnovit a dovést tam, kam dovezl Pepa Kettner, střídaje se u volantu s Františkem Skřípkem. Přátelé, jeďte dál. Jeďte za horizont nejen hor krkonošských, které nás vítají, když se blížíme k městu, a skláněje se nás objímají k údolí, kde je Mladá Boleslav. Jeďte dál za horizont svých tužeb a očekávání. Bilancujete, ale zároveň obnovujete. Stojíte před velkolepým projektem nového divadla, ať ten boleslavský automobil vás doveze k nové etapě, k tvůrčí radosti, k slze i úsměvu, k vděčnosti diváka, do věčnosti historie. Přátelé jeďte, jeďte k výšinám. Eliška Peroutková |
| |
 |
grafika © Eliška Peroutková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |