| Zpočátku bylo hodně bezmoci a zoufalství. Jazyková bariéra, moje jinakost, těhotnost, čerstvé mateřství a švédská rezervovanost vůči cizincům obtočily naši samotu ostnatým drátem. Moje bohaté černé vlasy, na které jsem byla vždy tak hrdá, posunuly místo mého narození ze střední Evropy dále na jih, někdy se mě ptali zaměstnanci našeho supermarketu ICA, když jsem chtěla odeslat dopis do Čech: „Česká republika, to je někde v Africe, že?“
Bezmoc je mladší sestra zoufalství, téměř nikdo neznal Českou republiku ani Karlovy Vary, Praha se nacházela tu v Polsku, tu na Ukrajině, někdy také v Jugoslávii, Böhmen a výrobky značky Böhmisch náleží přece Německu, kulturní povědomí se tady smrsklo do pačesatého balíčku popové hudby.
Sebevědomí neználků je vždycky větší než filozofů. Byl zasažen prazáklad mé osobnosti. Jsem od přírody povídavá a společenská, nade vše cením - kromě rodiny - posezení s přáteli. Prohmatávala jsem pomyslnými  tykadly vnější svět, ráda bych něco prohodila se sousedy, s prodavačkou, s paní na laviččce.
To bylo zpočátku zhola nemožné, svým usilováním o zlepšení švédštiny, za cenu nočního bdění a červených očí, jsem se dopídila jediné změny v chování svých švédských spoluobčanů. Útrpných pohledů, obsahovala-li moje promluva více než tři slova. Vzhledem k čerstvému mateřství jsem si nemohla dovolit chodit do kurzu švédštiny přes den a po večerním kurzu v našem malém městě jsem se marně pídila celá léta.
Po neúspěšném pokusu s jediným odpoledním kurzem zaměřeným na výuku somálských žen, kde jsme hlavně pily kafe a mluvily různými africkými jazyky, jsem zvolila variantu večerního kurzu němčiny pro začátečníky, kam se mnou docházelo sedm nefalšovaných Švédů, abych se alespoň přes jazyk, který jakžtakž zvládám, přiblížila nevlídné švédštině, abych do sebe nasála její melodii a začala rozpoznávat v rychlém toku řeči jednotlivá slova.
Pobývat ve společnosti Švédů je totiž pro cizince privilegiem, jehož se dostává jen vyvoleným, a tak se my, přistěhovalci, svorně a vesele učíme v naší různobarevné komunitě chyby od sebe navzájem, dorozumívacím jazykem je samozřejmě švédština, lépe řečeno její nevlastní bratr paskvil, neboť jazyk tří korunek vyšperkováváme melodií vlastního jazyka, neuvěřitelnými variantami původně švédských slov a originální výslovností hlásek, které jsou nám cizí, neboť nás je maminky vyslovovat neučily.
Když Aninka povyrostla do věku tří let a byla schopná se zabavit malováním svých křehkých obrázků, začaly jsme spolu docházet do ABF, organizace zaměřené sice hlavně na dělnické vrstvy a nejchudší přistěhovalce, avšak otevírající pohostinnou náruč každému, kdo o to projevil zájem.
Zatímco si vedle mě dcerka kreslila, já jsem se poprvé začala doopravdy švédštinu učit, v pestré mezinárodní společnosti Srbů, Kosovských Albánců, Kurdů, Vietnamců a Finů jsem systematicky krůček za krůčkem poznávala záludnosti výslovnosti, stavbu vět a drobínek reálií. Po dvou letech mi začala být elementární výuka ABF těsná, potřebovala jsem rozšířit obzor chápání švédskosti, a tak jsem po úspěšném složení zkoušky Švédština pro cizince (SFI) a SVAN-testu, vstupní brány na švédská gymnázia, začala studovat nejprve v kurzu A, později i v kurzu B, kde byla probírána švédština na gymnaziální úrovni, hlavně švédská a světová literatura nepatrně okořeněná výukou jazyka.
Touto zvykací fází projde po příchodu do cizí země každý, kdo neumí její jazyk. Jako bychom změnili optiku pohledu, jako bychom se do dalekohledu dívali tím druhým koncem a velmi se divili, jak to že, ksakru, nezvětšuje, ale zmenšuje. My dospělí se ocitáme opět v roli dítěte, jenže naše žvatlání už není roztomilé, naše chyby už nejsou pomilováníhodné a naše sebevědomí klesá hluboko pod zemský povrch. Anglicky mluvící jsou na tom lépe, neboť mnoho Švédů hovoří anglicky plynně, včetně dětí školou povinných.
Nevím, jak řeší pocity trýznivého osamění ostatní zajatci vlastního nitra. My jsme si poměrně dlouhou dobu žili ve svém rodinném světě, který jsme zaplňovali citem a výsostně českými rekvizitami. Všichni jsme propadli Becherovce, kterou jsme uctívali jako lék na bolavý žaludek i na poraněnou duši. Dokonce i Terezka ji chodila tajně upíjet, jen její čerstvě narozená malinká sestřička Aninka odolala. Oplatky jsme vozili z Karlových Varů ve velkém a pak se dohadovali, kdo je smí dojíst. V cizině platí zákon nepostačitelnosti, ať si přivezeš sebevíc zásob, stejně jednou nebudou stačit... To se týkalo zejména kmínu, jehož jsme vděční konzumenti, můj muž ho přidává do chleba, já z něj vařím polévky a čaje, ve Švédsku je kmín vzácné koření, asi jako u nás šafrán, jen o něco málo vzácnější je už jenom mák, který se tu nesmí pěstovat.
Ladovy kalendáře jsme kupovali po dvou, aby nám vystačily. Nikdy jsme je nevyhazovali. Když k nám později začaly chodit návštěvy, prošly povinně školením o geniálním českém malíři Josefu Ladovi včetně praktických ukázek, pro tento případ vždy visel na zdi nějaký Ladův kalendář, který měl i tu výhodu, že ukazoval tradice českého roku. Největší úspěch slavily Velikonoce s pomlázkou, švédské emancipované ženy se nad něčím takovým spravedlivě pohoršovaly, líbila se i prasečí zabijačka, Vánoce ve venkovské chalupě a oslava Mikuláše, ve Švédsku zcela neznámá. Zajímavé debaty jsme vedli i nad obrázkem vodníka, neboť jeho švédský kolega je zobrazován vždy nahý a krásný. Komenský by z nás měl radost, jak jsme si vše názorně vysvětlovali, jistě by nás pochválil za naše vlastenecké cítění, které pod náporem švédskosti vykvetlo a zkošatělo do netušených rozměrů.
První Vánoce roku 1998 nám poslala moje maminka krabici vánočního cukroví, abychom v tom dalekém Švédsku tolik nestrádali. Jenže nepočítala se záludností švédského celního molocha. Balíček k nám putoval tři týdny, neboť ho na celnici ze záhadných důvodů otevřeli. Snad předpokládali, že vanilkový pudinkový prášek, ve Švédsku tento druh pudinku nemají, je vtipně ukrytý kokain. Když zásilka dorazila k nám, byla cize a studeně zapečetěna a označena hanebným nápisem: otevřeno na celnici. Připadali jsme si provinile jako pašeráci whisky v dobách prohibice, ale jen do té chvíle, než jsme maminčin balíček otevřeli. Pudinkový prach byl prostě všude, najmě ve videokazetách, kterých bylo čtrnáct, aby nám nebylo v té daleké zemi smutno. České filmy byly znehodnocené nevlídným zásahem švédského celníka, vánoční cukroví zkažené.
Stěžovali jsme si na poškozené videokazety a celnice bez reptání zaplatila škodu devět set padesát švédských korun, po této lekci už švédské celníky naše balíky tolik nezajímaly. S velkým sebezapřením jsme snědli zavánějící vánoční cukroví, se zadostiučiněním jsme vyfoukali prášek z kazet a vložili do videa, muž chtěl hájit kvalitu videopřehrávače, ale v souboji s naší touhou po pomstě neměl šanci, švédská televize zaplňovala obrazovku pouze při převíjení kazet tam a zpět a my dvě s Terezkou jsme i tyto řídké okamžiky komentovaly s opovržením.
Nic švédského nám nebylo po chuti, filmy, hlasatelé, zprávy, reklamy... Nenašly jsme chlup dobrý. Nejvíc se nám příčil přístup „ať je to sebeodpornější, hlavně když to šokuje a diváky přitáhne“, laťka snesitelnosti byla nastavena tak nízko pod hranicí našeho vkusu, že se pohybovala kdesi ve žhavém zemském jádru, kam se na švédskou otrlost hrabala Nova za vlády pana Železného. Státní televize se hemží levicovými intelektuály, takže ani pohled na hlasatele a moderátory nenaplňoval naše estetické ideály, výjimkou nebyl rozcuchaný zjev v tričku, který s blazeovanou hloupostí komentoval vlastní veledůležitou virtuální realitu.
Tak jsme přepnuli na soukromý kanál čyři, kde vystupovali hlasatelé v obleku a pečlivě upraveni, jejich přístup byl o něco pravicovější a pro nás stravitelnější, jenže pro děti měli v zásobě Pokémona a disneyovské trháky hemžící se odpornými monstry. Později jsme začali takřka výhradně sledovat „barn- kunskapskanalen“, televizní kanál určený od osmi ráno do čtyř odpoledne dětem a od čyř odpoledne do deseti večer malým i větším badatelům, filmy uváděné na tomto programu byly laskavé a lidské. Pro nespavce je švédská televize nedokonalá, v noci a mnohdy ani dopoledne nevysílala vůbec.
Aninka si později našla svoji vlastní cestičku odporu. Švédským slovům dávala české koncovky a naopak. Trvala na tom, že je to správně. Například „en blomma“ znamená květina, množné číslo zní „blommor“. Pro Aninku to bylo vždy a pouze „kytinor“. Málem nás přesvědčila, neboť svá tvrzení doprovázela vždy výhružnými grimasami a hurónským pokřikem.
V těch smutných prvních letech jsem bombardovala své kamarádky emaily, v nichž jsem si vylévala srdce popisem svých malých trápení:
Milá Zuzko,
zdravím Tě z chladného severu. Už jsme se poněkud aklimatizovali, což je dobré k tomu, že rozeznám opravnu bot od půjčovny oděvů a že vím, jakou mouku mám koupit na knedlíky a jakou na chleba. Mimochodem, na švédský sladký chleba si nikdy nezvyknu.
Naše přivykání má i záporné stránky. Na švédské spoluobčany se dívám daleko kritičtěji, nez dřív. Jen několik poznámek pro Tvou vnímavou duši: představ si, mnoho rodin má za okny svých bytů či domků naprosto stejné sošky, ve svých zahradách mají skoro všichni stejné sluneční hodiny a takřka na vteřinu stejně všichni provádějí jarní a podzimní úklid, hrabání listí či větrání šatstva. Fakt, tady před každým domem je zařízení, na které se dá pověsit ramínko s oděvem, a ten tam pak visí a visí, aniž by ho někdo ukradl... Myslím, že Švédi mají daleko silnější skupinové cítění a za žádnou cenu se nechtějí lišit od pomyslného ideálu průměru. Pokud mají svátek, všichni vyvěšují švédské vlajky...
Chvílemi si tady připadám jako v socialistickém skanzenu. Nejhůř asi nesu jejich "rovnostářství", přesně podle hesla, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Mé vzdělání nic moc neznamená, nejen proto, že neprobíhalo ve Švédsku, ale i proto, že tady vzdělání nic moc neznamená. Tudíž jsem si opravdu zcela rovna se všemi Kurdkami, Kolumbijkami a Somálkami, z nichž mnohé se neumí ani podepsat. Už druhým rokem sháním kurs švédštiny ve večerních hodinách, neúspěšně. Zato mohu ihned nastoupit do kursu šití, eventuelně vaření. Můj pokus učit se švédštinu v kursu pro somálské ženy - jediný probíhal v odpoledních hodinách - byl sice velmi inspirativní, ale se švédštinou neměl moc společného. Na první lekci se mnou šel můj muž, aby mi pomohl domluvit se: on švédsky už uměl, já ještě ne. Vedení školy se muselo pozeptat somálských manželů, zda nemají nic proti tomu, že jejich vzácné polovičky uvidí cizí muž. Kupodivu neprotestovali. Pak jsem vzala na vědomí, že konverzace se vede převážně v chrčivé somálštině, švédská učitelka Sanna marně volala: „Mluvte švédsky! Švédsky!“ Největší snahu mé spolužačky vyvinuly, když jsme měly přestávku na kafe a něco sladkého. Aby tam byly první.
O Terezčině výuce jsem Ti už něco psala. Její paní učitelka ji sice považuje za největší talent ze všech svých současných žáků, ale nemůže se jí věnovat kvůli stovkám jiných, méně talentovaných dětí, protože to by nebylo spravedlivé. A ze stejného důvodu tady nepořádají hudební soutěže pro děti, protože by ti chudáčci mohli být nešťastní z toho, že nic neumějí. Jediná oblast, která si udržela soutěžního ducha, je sport. Tady frustrace patrně nevadí.
A švédská televize? Nejdůležitější je sportovní zpravodajství a pak přesně podle hesla čím hůř, tím líp. Čím víc autor šokuje diváka, tím lépe. S televizí tohot typu jsem skončila, když v podvečerních nejsledovanějších hodinách jeden program zahajoval klip zaměřený na nahý zadek, pravděpodobně pánský, z něhož vyšel pšouk jako hrom. Na všech státních stanicích se neustále přetřásá sociální politika. Politikové jsou podrobováni kritice za to, že nedělají dost pro slabé, chudé, nemocné a neschopné. Sociální politika státu připomíná nenasytného molocha. Kája mi to vysvětlil tak, že státní televize stojí názorově spíš vlevo, mnozí zaměstnanci prý jsou vyznavači velmi levicových směrů! To je, viď! A to jsem si myslela, že jdu do civilizované země. No, hlavně, že máme čistý vzduch.
Tak jsem si Ti postěžovala, někdy je to i lepší. Fakt je, že se tu nenudím. Měj se moc hezky. |
