Alois Ambrůz: Co s českým pokladem?

Rubrika: Publicistika – Historie

Židek Václav Richard
Václav R. Židek
šéfredaktor Pozitivních novin


V Českém dialogu č. 01-02/2008, který je naším mediálním partnerem, vyšel poměrně diskutabilní příspěvek pana Aloise Ambrůze z Kanady „Co s českým pokladem?“, který mne svým způsobem mimořádně zaujal. 
Jelikož si myslím, že podobný názor může v naší zemi mít více lidí, rozhodl jsem se článek zveřejnit na stránkách PN a přitom požádat o odborný náhled historika PhDr. Slavomíra Pejčocha-Ravika. Ten po jeho přečtení projevil -s humorem jemu vlastním - má vážné obavy, aby se nenašla bagáž jeho bohatého dědečka, který se potopil na Titaniku, poněvadž by se pak musel soudit se svojí švagrovou a hlavně s pojišťovnou Loyd.
Požádal jsem o názor na toto téma rovněž i našeho nezávislého publicistu, pana Milana Dubského. Dovolím si odcitovat i vyjádření pana Derka Colloredo-Mansfelda ze švédské Uppsaly, který zaslal redakci Pozitivních novin ohlas na rozhovor Jitky Vykopalové s Barbro Bursell na téma "válečné kořisti" (odkaz na rozhovor viz konec tohoto článku), který je více než výmluvný.
  
CO S ČESKÝM POKLADEM?
Alois Ambrůz


O jaký poklad se jedná a kde je?
Jedná se o skutečný poklad obrovské ceny umělecké i té vyjádřené v penězích. Na světě je, ale je držený za hranicemi českého státu. Je to poklad shromážděný císařem a českým králem Rudolfem II. (1576–1611).
Rudolf II. (1576–1611).Rudolf byl náruživý sběratel, milovník umění, věnoval pozornost vědě, chemii a astronomii. Skoupil vše, co v Evropě bylo k dostání v oboru umění, bez rozlišení. Jeho obrazy, bylo jich přes tisíc, nesly jména slavných malířů, měl mezi nimi např. 50 Tizianů. Drahokamy nebývalé ceny a váhy, mince, zlaté a stříbrné předměty, roucha, nábytek, vykopávky, unikátní knihy, třeba jako bibli psanou keltským jazykem, jedinou na světě a jako jediný dochovaný zdroj keltských slov (dnes je držena v Uppsale ve Švédsku).
Shromažďování artefaktů umožnil králův osobní stav. Nebyl ženatý, neměl rodinu a starost o ni, ani o nástupnictví. Na rozdíl od jiných panovníků nedržel armádu, všechen královský příjem použil na koupi předmětů do svých sbírek. Královské příjmy pocházely vysloveně ze Zemí koruny české, jeho bratr Matyáš (1611–1619), který za krále regentoval v Uhrách, neposlal ani groš a Rudolfovi vyčítal marnotratnost. Z toho plyne jednoznačný závěr, že sbírky byly vlastnictvím krále a patřily českému státu.
Přicházíme s prohlášením, že tyto sbírky patří českému státu dnes stejně jako v XVII. století. Byly koupeny a zaplaceny, z lupu nepocházel ani jeden předmět.
Rudolf umřel, Matyáš umřel, vlády se ujal Ferdinand II. (1619–1637), vnuk císaře a českého krále Ferdinanda I., muže dědičky Anny Jagelovny, který byl za krále řádně zvolený českými stavy. Volbu Ferdinanda II. za krále českého zajistil Matyáš roku 1617.
Nastal bouřlivý, pohnutý čas.
České stavy se vzbouřily proti legitimnímu králi Ferdinandovi II. a zvolily za krále (4. 12. 1619) Bedřicha z Falce nad Rýnem, kalvinistu; politický tah v té době neslýchaný. Za ženu měl marnivou Alžbětu Anglickou, dceru krále Jakuba I., vnučku Marie Stuartovny.
8. listopadu 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, vláda Direktorů a Bedřicha padla, on z Čech kvapně zmizel. K porážce vzbouřenců pomohla králi a císaři vojska Ligy, hlavně armáda Maxmiliána Bavorského, spojence a přítele císaře. Po bitvě vyvstalo před Maxmiliánem dilema, čí je Praha. Poražených nepřátel Direktorů a Bedřicha nebo císaře a přítele Ferdinanda. Proto se krotil, ale ne zcela. On byl první, kdo se nezákonně části Rudolfových sbírek zmocnil. Bavoři si vybrali, co chtěli a odvezli do Mnichova a tam je to dodnes; majetek českého národa a státu.
Hlavní drancování těchto sbírek způsobili Švédi, kteří po téměř 30 roků pustošili císařské země, hlavně Země koruny české. O tomto období je naprosto nutné psát, číst a uvažovat, kdo, jak a proč Čechy téměř zničil drancováním, pálením a zabíjením.
V tomto období třicetileté války se vyznamenala hrdinnou obranou města Praha a Brno, Švédi je nedobyli. Ale podařilo se jim zradou 26. července 1648 dostat na západní břeh Vltavy v Praze, nastalo neurvalé drancování, odhadnuté na 12 miliónů ve zlatě tehdejší měny. První padly za oběť Rudolfovy sbírky, nato jímali měšťany pro výkupné, to bylo 20 tisíc tolarů za hlavu. Ze sbírek pobrali, co jim padlo do ruky, indickou a perskou antiku, vázy všeho druhu a věku, zlato, stříbro, jantar, perleť, diamanty, obrazy, sochy, dřevorytiny, tisíce broušených granátů, vybrakovali knihovny strahovskou a rožmberskou. Bezhlavě naházeno na vozy a uháněno s nimi do Švédska. Zde tyto poklady čekají na návrat do rukou českého národa, který zákonné vlastnictví pokladu nikdy neztratil.
Korunu loupení nasadil císař Josef II., který nařídil přenesení zbylých předmětů Rudolfových z Prahy do Vídně.
Shrnutí:
Poklad českého národa je dočasně uložen ve Stockholmu, v Mnichově a ve Vídni. Je na vládě České republiky, aby právní cestou požádala vlády oněch tří zemí o vrácení všech uloupených předmětů českému národu.
Jaké oprávnění má česká vláda k tomuto kroku? Světem letí vlna napravení válečných zločinů a navracení předmětů, ať soukromníkům nebo státům, které byly ze země nezákonně vyvezeny, i když v některých případech nabytí bylo podloženo následnou koupí. Nehledí se přitom na dobu přemístění z původního místa, případy staré i několik století se vracejí stejně jako případy nacistického loupení. Buď existuje doklad o řádné koupi za legendárních okolností té doby, a když ne, předměty se vracejí.
S ohledem na omezené místo není možné podat soupis už vrácených předmětů, ale jsou jich zaznamenány tisíce, a přitom se většina do novin nedostane. Sám jich mám úctyhodné množství, viz např. zpráva ze 6. dubna 2006: Rakousko vrací 6292 uměleckých předmětů zcizených nacisty.
Učinit tento krok, tj. požádat vlády oněch tří států o rychlé a úplné vrácení Rudolfových sbírek zpět do držení českého národa je vláda České republiky povinna neprodleně. Není třeba se bát odporu, protože se jedná o zákonitou nápravu zločinů minulosti, provedených hrubou vojenskou silou, nikoli vládní nebo obchodní dohodou. Český národ za Rudolfovy sbírky zaplatil a český národ je jejich vlastníkem, má tudíž právo žádat, aby byly vráceny nazpět do hranic českého státu a českému národu.
Takový je současný přístup a legální stav k válečnému loupení všech dob.

Převzato z časopisu Český dialog 01-02/2008       http://www.cesky-dialog.net/

Foto: Pavel Loužecký
Diorama s plastickým popředím v Bludišti na pražském Petříně 
znázorňuje boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648,
přesněji obranu Staroměstské mostecké věže jezuitou Plachým.

Pejčoch Slavomír PhDr. - RAVIK
PhDr. Slavomír Pejčoch-Ravik
historik, spisovatel a publicista


Český poklad Aloise Ambrůze představuje pozoruhodnou všetečnost, která se snaží bádat po uměleckých dílech dávno, hodně dávno zašantročených. Nemám věru žádné pokušení opakovat navrhované restituce dávno rozkradeného majetku, zvláště když jsou k dispozici některé mé poznámky na stránkách Pozitivních novin - Jak to bylo s Rudolfem II. a s jeho sbírkami -, když jsem se takzvanou švédskou loupeží zabýval při interpelaci ve Federálním shromáždění a ke všemu ještě ve čtyřech knížkách o starožitnostech - o jejich stylovém vývoji a následných loupežích.
Tedy řekněme si stručně, že zmizely nenávratně četné sbírky francouzských veličenstev a dodnes se sbírají a vykupují v široširém okolí Versailles dávno zcizené sbírky. Panu Ambrůzovi jde ovšem o majetky, přesněji o rudolfínské sbírky zcizené na Pražském hradě na samém sklonku třicetileté války.
Jako mnoho dalších málo informovaných osobností se ovšem pan Ambrůz domnívá, že ve Švédsku existuje dodnes jakási "šackomora" plná klenotů naloupených v Praze.
Bylo by ovšem záhodno se ponořit hlouběji do dějin evropské kultury. Potom by "badatelé" snadno shledali, že švédská královna Kristina Augusta (vládla 1632-1654) si sbírky  ve svém paláci nerozvěsila nadlouho. Brzy po skončení války totiž přešla ke katolické víře a přestěhovala se do Říma, kde zemřela roku 1689.
Během života rozprodávala své jmění, tedy i část takzvané pražské sbírky. Antické starožitnosti, najmě plastiky, prodala například ve velkém saskému kurfiřtovi Augustu Silnému (1670-1733).
Tento muž totiž zakládal slovutnou pověst dnešního drážďanského Zwingeru. Jeho potomci, zejména August III., ve sbírání pokračovali.
Ale ani Praha nezůstala beze změny - Habsburkové v okamžiku, kdy Švédové vylupovali Hrad, tedy takzvaný "český poklad", totiž odkupovali na začátku anglické revoluce sbírky Karla I., který byl popravený roku 1649 a vlastnil např. jen obrazů 1387 kusů. O jejich hodnotě napovídá, že v tomto souboru bylo 28 Tiziánů. Dále byly v prodeji klenoty hrdiny z Tří mušketýrů, vévody z Buckinghamu, a do hry vstoupil Earl of Arundel, který byl donucen opustit zemi. Mimochodem ten vlastnil, krom jiných mistrovských děl, Tiziánů 34.
Takže Pražský hrad a vídeňské sbírky se znovu zaplnily. Ne natrvalo. Marie Terezie totiž vedla nákladné války s Friedrichem Velikým a nezbývalo tedy než prodat, opět ve velkém, většinou saskému kurfiřtovi do Zwingeru, nový soubor uměleckých děl. Mezitím probíhaly války, následná kořist, směnný obchod, takže by nakonec mohl žádat každý stát kdekterou mocnost i ty, které přestaly existovat. A tak nevím, jakpak by dopadly soudy o následky nejrůznějších aukcí; například pražská hradní obrazárna obsahuje výsledek aukcí Buckinghamovy sbírky, mimo jiné Tintorettovo Bičování Krista.
Takže pan Alois Ambrůz by učinil nejlépe, kdyby vyšel například z rudolfínských sbírek a vytvořil celosvětový katalog, v němž by byly zmapovány galerie a soukromé sbírky, v nichž dnes visí výsledek sběratelské vášně našeho Rudolfa II. Rozhodně by už netrval na tom, co je či není vlastnictvím krále a českého státu. Zejména když císařové byli po tři staletí od boje na Karlově mostě vesměs habsburští.
Dále opomíjím některé věcné omyly - např. tzv. "Stříbrná bible" ze 6. století v Uppsale nebyla psána keltštinou, ale gótštinou, že Rudolf II. nebyl sběratelem ledasčeho, ale renomovaným odborníkem, který měl přehled o veškerém umění a dokonce mnohdy metodicky vedl ruku restaurátorů. Podobných omylů bychom našli v článku pana Ambrůze nejspíše více.

Dubský Milan
Milan Dubský
textař a nezávislý publicista


Pan Alois Ambrůz napsal zajímavý článek o českém pokladu, a co s ním, do letošního prvního dvojčísla časopisu Český dialog. Je to sympatické, když se náš krajan zajímá o tuto problematiku a dokonce uvažuje o tom, zda by „český poklad“ nemohl být vrácen zpět do Prahy. Má za to, že byl uloupen koncem třicetileté války, hlavně švédskými žoldnéři, protože tehdy národní armády neexistovaly. To, co se stalo tehdy, nelze odestát, zvláště když od té doby uběhla staletí. Dějiny nelze přepisovat a opravovat. Historici podávají pouze výklad, a to ještě z různých úhlů pohledu a ne vždy objektivně.
Slovo loupež není zde jednoznačně adekvátní. Vedle něj stojí ještě např. kořist válečná. Jejím obsahem a definicí je majetek nepřátelského státu, který padl do rukou a moci druhé válčící strany a stává se jejím majetkem.
Válečné právo pozemní dovoluje ukořistit pouze veřejný majetek movitý, potřebný k vedení války. Soukromý majetek nepodléhal kořistnému právu. Loupež v pravém slova smyslu je odnětí cizí movité věci násilím fyzickým nebo psychickým. Je trestným činem.
V období feudalismu přesto nebyly loupeživé akce mocných feudálů páchané v soukromých válkách považovány za něco protiprávního nebo nečestného. Přesto existovaly kořistnické soudy a veřejné i státní tribunály, které o těchto věcech jednaly. Takže nelze jednoznačně říci, zda odcizené sbírky českého krále a císaře Rudolfa II. byly loupeží nebo kořistí. Nikdo totiž jednoznačně nedefinoval, zda tyto sbírky byly soukromým vlastnictvím Rudolfa II., čímž by nepodléhaly kořistnému právu, nebo byly vlastnictvím českého státu či jiného subjektu.
Pokud by trestným činem byly, pak v dalším toku dějin by došlo k derogaci, která ruší starší právní předpisy ustanoveními nového právního řádu. Pokusy, byť v tom nejkladnějším slova smyslu, o navrácení pokladů a movitého majetku, jsou pokusem o retroaktivitu práva. A to je snaha, jež porušuje zákonnost nastoupeného nového právního řádu po starém, již dále neplatném. Jen z těchto poznámek je vidno, jak složitý a zapeklitý je to uzel k rozpletení a kolik bylo již v minulosti z různých hledisek použito argumentů a obhajob, a přesto nedošlo k jednoznačnému, všemi proti sobě stojícími stranami, stanovisku.
Podle mne ani nedojde a bude tomu tak dobře.
Pan Ambrůz měl na mysli poklad umělecký, tj. obrazy sochy, sklo, porcelán, zbraně, mince a další předměty, které se v uměleckých sbírkách nacházejí. K tomu také pár vět:
Umění bylo a je prostředkem, v němž se uplatňuje světový názor, formovaný rodinou, společností a převládajícími normami života dané společnosti. Propaguje určitý smysl, záměr a snažení lidí, jejich představy a touhy, vzory a ideály. Proto bylo jako celek i jeho jednotlivá díla vyzdvihováno, oceňováno, přijímáno nebo také zatracováno a teprve později třeba znovu uznáváno. Z těchto, ale i jiných důvodů bylo shromažďováno nebo ničeno, podle toho jaký světonázor měla v daném čase vládnoucí menšina.
Shromažďování uměleckých předmětů a pokladů, což je vlastně vytváření sbírek, je mimo jiné znakem chtivosti, hrabivosti a mamonu bohaté části společnosti. Tím nemám na mysli koupi a držení několika málo uměleckých děl - obraz, socha, dřevořez, kniha a další výtvory, které si kupují jednotlivci ke své potěše.
Velcí sběratelé a vítězové uměleckých kaucí, tito „bohatci“ nebaží po nich pro jejich uměleckou hodnotu a krásu, často těmto výtvorům ani nerozumí, ale pro peníze, které v těchto sbírkách thezaurují. Je to podle mne velmi sobecké, protože umění by měli mít možnost vidět co největší počty občanů ve veřejných galeriích a na výstavách. Teprve jejich zhlédnutím se realizuje jejich hodnota, smysl a poslání. Neměla by být zavírána v sejfech a domech jen bohatých. Tím nemyslím, proboha, je zestátnit. Hodnota každého uměleckého díla spočívá nejen v něm samotném, ale v souvislostech jeho vzniku, doby a poslání, jež jejich autoři vysílají lidem a společnosti.
Bude proto dobré, když vzácná a pozoruhodná díla, ať vznikají kdekoli ve světě a jsou vytvořená lidmi bez ohledu na rasu, vzdělání a vyznání, bude moci ve veřejných galeriích všech zemí vidět co největší počet návštěvníků, lidí ze všech vrstev obyvatelstva. Nebudou se ptát, komu patří, ale odnesou si z jejich zhlédnutí hezké a příjemné pocity a nová poznání.
Nebude potřebné vypátrat, jak to bylo s „českým pokladem a jeho vracením“. Nikdy bychom nedospěli k odhalení „loupežníků a kořistníků“ těchto zmiňovaných pokladů. Zvláště když naše současná společnost, její policie, prokurátoři, soudci a celá judikatura nedokáže odhalit, usvědčit, odsoudit a zavřít zloděje a handlíře českého všenárodního majetku, který byl rozkraden po roce 1990 a jehož hodnota představuje bilión miliard korun. A to neuplynula ani dvě desetiletí a aktéři těchto nepravostí ještě žijí mezi námi... 
„Existuje určitě nezměrná potřeba tohoto tématu ve Švédsku a v Evropě. Mám omezené znalosti o ukradených věcech z Třicetileté války, ale vím dobře, že předměty byly odcizovány i po uzavření mírových dohod; kromě toho moje rodina ztratila mnoho věcí ve prospěch Švédů a velká část z toho je právě na zámku Skokloster. 
Já se zabývám něčím, co je neméně zajímavé a vůbec ne vzdálené tomuto tématu, rozdíl je pouze v tom, že se to děje v moderní době a bez války. Český stát systematicky 70 let kradl mé rodině majetek a stále v tom pokračuje. Jak bude tato historie popsána v budoucnosti? Nejvíce iritující je, že dějepisné knihy musí lhát; vždyť v opačném případě nám musí český stát vrátit veškerý náš majetek.
Všiml jsem si poznámky o pořádání mezinárodního sympozia na téma „válečné kořisti“. Já sám se nemohu pouštět do mezinárodní diskuse o této problematice, ale kdo ví, možná se to může spojit dohromady jako jedno téma. Poradím se s odborníky a možná v tom začnu jednat… „
Derek Colloredo-Mansfeld, Uppsala, Švédsko 

*****

Tématicky navazující články:

Barbro Bursell - Jitka Vykopalová: Válečné kořisti či válečné loupeže? Úvahy 360 let po Třicetileté válce
Milan Dubský: "Ďáblova bible" - Nejen na okraj mimořádné výstavy a události

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 03. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.