KOMICI U PSACÍHO STROJE (5): ANTONÍN „STRÝČEK“ JEDLIČKA

Větší část svého života byl komikem pro děti. Rozesmával děti dětí, které bavil před lety a v rodinách, kde šel vývoj trochu rychleji, vzpomínaly už i některé babičky na jeho dětská představení, při nichž ony byly součásti dětského publika.

ANTONÍN „STRÝČEK“ JEDLIČKA (1923 - 1993) se proslavil už jako dětský herec. (Ve filmech se začal objevovat až v druhé polovině třicátých let.) Než napsal svou první knížku pro dospělé — „Zpáteční lístek do dětství“ (Práce, 1983) — vydal několik knížek pro děti: „Pohádky strýčka Jedličky“, „Dům U veselé slzičky“ (spolu s Vladimírem Thielem), „Knížka strýčka Jedličky“, „Hrátky strýčka Jedličky“. Všechny byly záhy vyprodané, stejně tak jako i jeho kazety a gramofonové desky. A tak strýček Jedlička psal dál. Další knížka jeho vzpomínek se jmenovala „Když herci nehrají“. A právě kdysi z rukopisu téhle knížky jsem do seriálku Komici u psacího stroje vybral následující kapitolku.

Antonín Jedlička
Strašidlo v egyptském chrámu

Je to až k nevíře, ale jedna z mých nejsvětlejších vzpomínek na Jana Wericha se váže k ponurému prostředí egyptského chrámu. Samozřejmě na jevišti, při představení Caesara v pražském Divadle ABC. Strašidelná atmosféra i pro zacpané uši, jak praví pamětníci. Jan Werich a Miroslav Horníček, po Voskovcovi Werichův partner, zabloudí v rolích římských plebejců do egyptské svatyně, a aby se nebáli, vyprávějí si o kostlivcích, o záhrobí, o hrůzo-strašných snech a o strašidlech a strašení vůbec. Na závěr té slavné scény, při níž se publikum doslova válelo smíchy, se ozve strašidlo. Ze zákulisí, děsivě, hrůzostrašně — a třikrát. Při třetím zakvílení opouštěli oba hrdinové kvapem scénu, aby se pak objevili po staletích v Římě naší současnosti.
„Strašidlo bude dělat Jedlička,“ určil Werich. „Živě. Na hubu. Támhle za tím sloupem. A pořádně. Aby se nám naježily chlupy...“
V té scéně oba partneři improvizovali a hojně přidávali text. Nebylo divu, obecenstvo se bavilo zcela nevázaně a řvalo, jak říkával Jan Werich. Mnohdy museli oba protagonisté čekat dlouho, aby mohli vůbec pokračovat, a tak se obraz v egyptském chrámu neustále prodlužoval. Měli jsme určenu slovní narážku, po které jsem začal strašit. V divadelní hantýrce se tomu říká šlágvort a pokud se pamatuji, v „Caesarovi“ tím šlágvortem byla poslední slova z Werichovy řečnické otázky na jevišti: „Čeho bychom se báli, když tu jsme sami...“ — A do toho moje „fiůůáááááíííííí“.
Večer co večer tohle všechno probíhalo hladce. Dařilo se mi odhadnout nástup a disciplinovaně jsem čekal za sloupem na dohodnutou narážku. Vždy k úplné spokojenosti pété publika i personálu, jak říkal Werich, tehdejší ředitel divadla.
Až jednou.
Jednou mne kolegové zatáhli do šatny v zákulisí a v družné zábavě kolem nějaké malé oslavy jsem to prošvihl.
„...vždyť jsme tu sami!“ slyším z odposlechu.
Pauza. Vyrážím ze šatny jako blesk.
„No jó, vždyť jsme tu sami“, doráží Horníček.
Nic. Ke sloupu mi zbývalo ještě dvacet metrů.
„To je ale blbý strašidlo, když nezná šlágvort,“ pravil důstojně Werich a čekal.
Srazil jsem se s vyděšeným inspicientem u tmavého závěsu. Ke sloupu zbývalo necelých deset metrů.
„Máte pravdu“, opakoval nemilosrdně Horníček, „mají tady hrozně blbý strašidlo, když nezná šlágvort ...“
Část hlediště pochopila a zabouřila smíchem. Konečně sloup a chraptivé, zoufalé, do morku kostí pronikající „ffiúúdáááííííííííí“.
„A to se podívejme," klidně na to Werich, „šlágvort nezná, ale strašit umí. To teda jó...“ A pokračovali v textu.
Skončilo to pokutou a příhoda mne dlouho mrzela. Od toho večera jsem si svůj výstup hlídal a za sloupem jsem ukázněně číhal dlouhou dobu napřed. Werich si toho povšimnul, ale neříkal nic. Až jednou.
Zakvílel jsem „úúúáááááíííííííí" v přesně stanovenou dobu a Werich rozvinul na scéně improvizovaný dialog.
„Bojíte se?“ ptal se Horníčka.
„Strašně.“
„Tak se nebojte, to je Jedlička!“
„Co je to Jedlička?“ drkotal otázku Horníček.
A já jsem v té chvíli uslyšel z úst velkého herce a moudrého, člověka slova laskavá a vlídná, takové malé pohlazení nebo odškodnění za ten pozdní nástup a za tu pokutu:
„Jedlička? Má to velkou hlavu, hubu od ucha k uchu, zpívá to, hraje to, kokrhá to, umí to zkrátka všechno. Z Národního ho vyhodili, protože jim tam napodoboval celý soubor a chtěl hrát Lucernu úplně sám. Tak se teď cpe do egyptskejch chrámů, jak právě račte cítit na pahorkatině své husí kůže...“, řekl Jan Werich a vrátil se k starému textu z Osvobozeného divadla.