Ondřej Suchý: Co se nevešlo do 13. komnaty Zity Kabátové

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

 V rubrice VŠECHNO JE JINAK! umožňují Pozitivní noviny známým osobnostem bránit se
proti lžím, pomluvám, nepravdivým nebo zkresleným tvrzením, které o nich otiskla média.
Veškerá vyjádření dotyčných osob jsou výhradně jejich vlastním dílem a v Pozitivních novinách jsou otištěna exkluzivně v plném znění bez jakékoli cenzury redakce.
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Své příspěvky do této unikátní rubriky mohou veřejně známé osobnosti zasílat na adresu:
redakce@pozitivni-noviny.cz,
stejně tak mohou zasílat na stejnou adresu své ohlasy k tomuto článku čtenáři. Seriózní ohlasy budou otištěny přímo pod článkem a rovněž v rubrice
OHLASY.
Redakce si vyhrazuje právo neotisknout ohlasy hrubé, urážlivé, nenávistné a nicneříkající.

V pátek 23. ledna a následně v noci ze soboty na neděli 24.ledna, uvedla Česká televize pořad 13. komnata Zity Kabátové, do něhož jsem byl přizván, abych na konkrétním příkladu pověděl něco o anonymech, lidské zlobě a závisti, provázejících ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let návrat této filmové hvězdy na televizní obrazovky.
Bohužel, vzhledem k tomu, že celý pořad trvá pouhých 25 minut, právě tato pasáž z mého vyprávění o paní Zitě se do něj nevešla.
Vzpomněl jsem si nyní dodatečně, že jsem na toto téma kdysi napsal jednu kapitolu knížky Účtenka z Kavárničky dříve narozených, a tak vám ji nyní předkládám.

Že ani v ostravské televizi nešlo všechno bez problémů, jest nabíledni. Taková byla doba. Zvláště v začátcích - stačil anonym, aby celý hotový pořad spadl pod stůl a začal se nahonem vyrábět nový.
Stalo se nám to hned při druhé Kavárničce dříve narozených, v níž byli hosty dr. František Kožík, Zita Kabátová a pěvecký kvartet Settleři.
O likvidaci tohoto pořadu se zasloužily pouhé dva anonymní dopisy. Když totiž vyšly v časopise Čs. televize a v deníku Svobodné slovo fotografie s paní Kabátovou, pořízené při natáčení pořadu, usedli honem dva horliví anonymní snaživci k dopisním papírům, aby informovali vedení Čs. televize o tom, že by se snad nejdříve měla přezkoumat minulost paní Kabátové, neboť prý před čtyřiceti lety s ní nebylo všechno tak docela v pořádku.
A nastal tanec!
Podobně jako Ljuba Hermanová i Zita Kabátová jezdila do Šemanovic u Kokořína ještě v době, kdy zde nebylo společenské minicentrum Nostalgická myš a kdy jsme tu vystupovali „brigádnicky“ v dnes již neexistujícím hostinci U Montiho, bez přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu. Psal se rok 1992…Vysvětlovalo se, argumentovalo, intervenovalo - vše marné. Zita Kabátová sice už tehdy hrála v současných českých filmech, které dokonce televize reprizovala (v komedii Kulový blesk byl jejím partnerem Bedřich Prokoš, to aby zase film nespadl pod stůl), navíc vystupovala zcela bez problémů v agenturním pořadu - ale v žádném televizním pořadu se na obrazovce objevit nesměla!
A tak jsme museli počkat. Do roku 1990, jestli si vzpomínáte. (Ještě i v tomto roce přišlo jedno anonymní udání na paní Zitu, ale to už putovalo do koše.)

Nešlo však pouze o incidenty vzniklé na základě anonymních udání. Pamatuji se, jak se také hovořilo o tom, že není vhodné oslovovat hosty v Kavárničce slovy paní a pane. Řeknu vám, bylo mi stydno, když jsem tak milého a vlídného hosta, jakým byla paní Zdenka Sulanová-Nováková (jinak též Madla zpívá Evropě, Lízino štěstí, Lízin let do nebe atd.) musel představovat rovnou: „Vítáme u nás Zdenku Sulanovou!“
Naštěstí tento stav netrval dlouho. Vyvstal totiž problém, jak říkat panu Vrchnímu, který byl tehdy ještě neodmyslitelnou součástí každé Kavárničky. Soudruhu Vrchní - to nešlo, a jenom Vrchní, to by se taky nehodilo. A tak jsme se nakonec mohli vrátit k normálnímu, zdvořilému oslovování.
To všechno vám nevyprávím proto, abych si po létech stěžoval, ale abych vám dal nahlédnout do zákulisí začátků pořadu z úhlu veřejnosti léta neznámého.

Zita Kabátová s Lídou Baarovou a s pozdravem z nemocnice v roce 2008Zanedlouho po Kavárničce, z níž se musela vystřihnout paní Zita Kabátová a s ní i pan dr. Kožík (seděl totiž po celou dobu s paní Kabátovou u jednoho stolu) jsme natáčeli Kavárničku se sourozenci - herečkou Stellou Zázvorkovou a filmovým architektem Janem Zázvorkou, které doprovázel Svatopluk Beneš.
Tehdy jsem zase musel být smutným svědkem přetáčení klapky, v níž pan Beneš po vyzvání, aby něco zazpíval, uvedl, že může zazpívat pouze píseň, kterou zpívá na scéně divadla Semafor ve hře Jiřího Suchého Dr. Johann Faust.
Vyslovení jména mého bratra tehdy televizní obrazovka neunesla. Bylo paradoxní, že jsem byl nakonec požádán, abych šel rozrušeného pana Beneše uklidnit a přesvědčit, aby v natáčení pokračoval. Měl totiž v úmyslu okamžitě z Ostravy odjet. Nemusím vám snad popisovat pocity, s jakými jsem před Svatopluka Beneše předstupoval...
Nikdo si už dneska také nedovede představit, co riskoval dramaturg i autoři, když pozvali k návratu na obrazovku třeba takovou „odloženou“ osobnost někdejší zábavy, jakou byl tehdy konferenciér a autor mnoha slavných televizních soutěží dr. Jan Pixa.
Tajné otazníky se vznášely (i když třeba nakonec vyřčeny nebyly) nad vystoupením herečky a zpěvačky Lilly Hodáčové (nazpívala kdysi českou verzi Lilly Marlene na gramofonové desky - Vítězslav Nezval ji tehdy zoufale prosil, aby tuto nabídku neodmítala; to se však vedení televize nikdy nedozvědělo).
Tajné otazníky se vznášely i nad prvním televizním vystoupením slavné harmonikářky třicátých let Berty Stýblové...

A ještě jedna historka.
V docela první Kavárničce zpívala Ljuba Hermanová písničku Jaroslava Ježka a Voskovce a Wericha Nebe na zemi. V polovině té písničky jsem se k ní musel přidat, abych odzpíval ty pasáže v textu V + W, které byly původně psány pro mužského interpreta (tím byl kdysi v Osvobozeném divadle Vladimír Šmeral). Závěr písničky jsme pak dozpívali spolu na parketu před orchestrem.
Byl potlesk, Ljuba se uklonila a já, z vděčnosti za tu chvíli, že jsem si mohl pár veršů zazpívat společně s legendou našeho šansonu, jsem jí políbil ruku. STOP! Musíme to jet znovu!
Ano, ať to zní sebenesmyslněji, tak tomu skutečně bylo. Políbit dámě z úcty ruku na obrazovce tehdejší Československé televize bylo vyloučeno. Alespoň u pořadu tohoto typu.
A tak v nové klapce se ke mně na konci písničky Ljuba při potlesku otočila, podala mi ruku a já s ní chlapsky, tak nějak kamarádsky, potřásl. Ano, to bylo dobré...
Samozřejmě, že po odvysílání pořadu mi přišlo hned několik dopisů a pár dalších, náhodných diváků mi vmetlo do tváře osobně: „To jste nemohl té paní Ljubě místo potřásání pravice políbit uctivě ruku?!“
Na to jsem měl jen jednu jedinou možnou odpověď, upravenou z pointy kterési anekdoty: „Prosím vás, já bych byl uctivý strašně rád, jenomže copak mě nechaj?“

Zita Kabátová, Ondřej Suchý a pětadvacetileté přátelstvíAbych se ale ještě vrátil k Zitě Kabátové.
Z Kavárničky natočené na jaře roku 1986 byla vystřižena a nahradila ji Hana Vítová. Naštěstí na tu žádný anonym nepřišel, byť i ona se za protektorátu objevila pod jménem Hanna Witt v kterémsi filmu, určeném pro německy mluvící země.
Aby televize ušetřila, vystříhala Zitu Kabátovou, kde to bylo možné, jenomže jim tam přece jen v některých záběrech zůstala – otočena zády, s nádherným šálem přes ramena a s nádherným účesem jejích výrazných stříbrných vlasů. Co s tím? Vyřešilo se to jednoduše: Vybrala se komparsistka v jejím věku, sehnaly se pro ni šaty i šál podobné tomu, co měla paní Zita tehdy na sobě, a stříbřité vlasy (či paruka, to už nevím) se načesaly tak, aby byly identické s účesem takto „zaretušované“ filmové hvězdy!

Uplynulo pár let a v únoru roku 1991 se točila v pořadí třicátá Kavárnička dříve narozených. Hlavní hvězdou v ní byla – Zita Kabátová! A aby toho nebylo málo, přišel ji tam pozdravit z Ameriky se vrátivší komik (a jeden z jejích bývalých divadelních ředitelů) Jára Kohout!
Někdejší pisálci anonymních udání museli u televizních obrazovek pukat vzteky!

Copyright © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 01. 2009.