|
 V sobotu 3.prosince 2005 uplynulo 95 let od narození Achille Gregora, humoristy a spisovatele, blízkého přítele Karla Poláčka, s nímž byl spřízněn i příbuzensky (Poláček byl bratrancem jeho otce). Protože je neprávem opomíjený, rád bych se o něm rozepsal, tím spíš, že i jeho přes půl století stará dílka jsou stále moderní a dodnes dokáží čtenáři rozhýbat bránicí. Humoristické povídky Achille Gregora by měly být učební látkou pro ty, kteří se nás dnes snaží bavit!
Přezdívku „Lord“ získal už v mládí; svým vystupováním a v pozdějším věku i fyziognomií, nápadně připomínal Miloše Kopeckého. Lidé si je velmi často pletli (konečně posuďte sami na přiložené fotografii).
Kdysi jsem patřil k lidem, které neměl rád. Zavinila to hořkost pocházející z mylné domněnky, že jsem měl mít vliv na ukončení jeho funkce redaktora zábavné přílohy sobotního Svobodného slova zvané Kvítko, do níž jsem na konci sedmdesátých let nastoupil. Kvítko kdysi dávno vymyslel a redigoval Josef Lada a v šedesátých letech ho obnovil právě Achille Gregor. Vždy jsem se na různých besedách chlubil tím, že jsem byl po 13 let v pořadí třetím redaktorem této humoristické stránky, kterou v první polovině devadesátých let krátce po mně redigovali ještě Darek Vostřel s Jiřím Šaškem.  Věděl jsem tedy, že mě Achille Gregor, se kterým jsem se do té doby nikdy nesetkal, neměl v lásce. A protože bývám z podobných situací nešťastný, sedl jsem jednoho dne a napsal mu uctivý dopis s prosbou, aby mi občas do Kvítka přispěl nějakou svou povídkou.
Byl mým dopisem trochu zaskočen, přesto za mnou záhy přišel do redakce. Hned v úvodu mi upřímně řekl, co si o mně myslí. Když jsem mu vysvětlil jeho omyl a navíc se mu ještě svěřil se svým upřímným obdivem k jeho humoristickým knížkám, z nichž „Nepříjemné maličkosti“ (kterou si v polovině padesátých let koupil můj bratr) jsem četl dokonce už ve svých dvanácti letech, podařilo se mi ho získat.
Začal pro Kvítko psát a já se pak stal dokonce jeho oblíbencem. Bohužel, naše schůzky byly vždy krátké, ačkoli jsme si slibovali, že se musíme jednou sejít na celé odpoledne a on že mi bude vyprávět o všem možném, například o začátcích humoristických časopisů jako byly Trn anebo později Dikobraz, o Karlu Poláčkovi, ale také o Longenovi, Sauerovi, Burianovi a dalších kumštýřích, kteří mě tehdy velmi zajímali.
Bohužel, nikdy k takovému posezení nedošlo, zato však mám od něho řadu krásných dopisů v nichž nikdy nechyběla alespoň špetka jeho osobitého humoru. Jeden za všechny (alespoň úvodní část):
„Milý pane Suchý, tentokrát jsem se díky Vám v sanitce smál: vždycky, když mi přejete hlavně hodně zdraví, tak mě odvážejí do nemocnice. Jednou Vás poprosím, abyste mi popřál hodně tím posraným navrch – možná, že mi to zdravotně prospěje.“
Nikdy jsem podobné přání panu Gregorovi neposlal. Škoda, že jsem tak neučinil na konci roku 1997. Třeba bych tak zabránil tomu, aby nás 30. ledna roku 1998 Achille Gregor navždy opustil, kdo ví…
Závěrem této vzpomínky bych se rád Achille Gregorovi omluvil za jeden svůj omyl, o němž se už naštěstí nedozvěděl. Když jsem v roce 1999 sestavoval dvě CD vybraných scének z rozhlasových Silvestrů (vyšly v Radioservisu pod názvem „Zlatý věk Silvestrů“) přisoudil jsem vtipný monolog Miroslava Horníčka z roku 1955 jeho interpretovi. Na CD vyšel pod názvem „Škrobený u krku nemám rád“.
Dnes vím, že Miroslav Horníček jako monolog tehdy na Silvestra přednášel  povídku Achille Gregora „Zkáza eskadry“. Není však nakonec takový omyl nejlepším důkazem jaké kvality měl Gregorův humor i v nelehkých letech padesátých?
Můžete se ostatně přesvědčit sami - následující text jsem pro vás vybral z již zmiňované knížky, kterou jsem celou dokázal přelouskat ještě jako školák. Mimochodem – nedávno jsem se v Maďarsku ptal, co to znamená „Készételek“. Prý v padesátých letech se sklenice s označením „Készételek“ (v překladu „Hotové jídlo“) těšily jak v Maďarsku tak i u nás velké oblibě. Stály 10.- Kčs a jedna prý stačila na večeři pro celou rodinu. Co taková rodina pak vyváděla po večeři, to mi tam ovšem nikdo neprozradil…
Achille Gregor: JOJ – KÉSZÉTELEK !
Všelijaké příhody se odehrávají v denní praxi. Nic nepotřebuješ vymýšlet - stačí jen sáhnout do samého zdroje života. A jen sáhneš - a poučíš se. Tak i tato příhoda je ve všem autentická a udála se v samém srdci velkoměsta. Stojím v Pramenu, před pultem, a prohlížím zboží. Výběr, pozoruji, mají, konzervy na příklad tu- i cizozemské. Husí stehna, husí prsa, Certa w sosie pomidorowym, Rindfleisch in eigenem Saft, Créme sandwich au foie  gras. Skutečně, mezinárodní jídelníček. Skutečně výběr pro gourmanda. Tak jsem chtěl původně koupit Guyla-kolbász, ale pak jsem vzal készételek. V láhvi, takové zavařovací, rýže cibule, rajčata a zelené papriky s uzenkou. Vědecká kombinace bílkovin a vitaminů, netto 700 gramů. Příručí mi ji dost ochotně zabalil. Odcházím s készételekem a přemýšlím o levné a vydatné večeři. A k vědecké kombinaci přidám pivo. Desítku. To neškodí. Bílkoviny pro tělo a pivo pro krev. A doma chystám si vědeckou večeři. Věrně podle návodu stavím láhev do vody a patnáct minut nechávám vařit. Chodím nedočkavě kolem láhve a tlumeně prozpěvuji Maďarskou rapsodii. Oj vy puszty, myslím si, Etélky a Király-Hido! To znám ze Švejka. Po čtvrthodině je készételek hotov. Podle návodu připraven k požívání. Chystám se tedy požívat, připravuji si tabuli. Usednu za stůl, naberu lžíci. Mysli jsem důvěřivé, prosté. Polknu a v tu ránu se mi zapotila záda. Z neopatrnosti jsem zařval. Zavřel jsem oči, abych je nespálil. Z úst, myslím, mi vyšlehl plamen. Útroby mi doutnají. Snad lehnu popelem, myslím si, zuhelnatím jak kapucíni v Schönbrunu. Vyskočím a běhám po pokoji. Pokoj mám malý, pro běh nezpůsobilý. A oči mi slzí, pochopitelně nevidím. Hlavou jsem narazil na almaru a shodil jsem váhy. Tříkilovka padla mi na nohu. Skáču po pokoji jak štajerák, mávám rukama, z očí mi teče a hubu mám v plamenech. Omylem, myslím si, nalili do láhve sírovou kyselinu. Vnitřnosti asi mám v tahu. Místo střev zeje mi teď v těle dutina. Mám zjednodušené zažívání.  V úzkostech popadnu vázičku, vyhodím jehličí a piju vodu. Tím se to zhoršilo. Dřív jsem měl plameny jen uvnitř, teď se mi sopečná láva rozlila po patře, po dásních, po ústech. S rozevřenými čelistmi běhám po pokoji, plácám se do stehen a řvu „Kardiograf!" Je to nějaká španělská nadávka. A vzduch lapám, až se vzdouvají záclony. V žaludku mám rozemleté břitvy, naložené ve vitriolu. V nejvrcholnějším okamžiku mi svitl spásný nápad. Skokem jsem v předsíni, popadnu pumpičku od kola, hadici mezi zuby a zběsile pumpuji. Přirozeně - mírně jsem se vzdul. Ale i když vzdul - žhavost polevila. Jen ze mne horce vane jak z pece. Zadýchat tak, myslím si, párkrát ve skleníku, za chvíli vyrazí ze země okurky. Teď už přistupuju ke készételku opatrně: lovím uzenku a přikusuji chleba, namáčený do omáčky. I tak je to řízné - jak pochod Radeckého. Ale povzbuzuje to žaludeční šťávy. Tři desítky do sebe obrátím jen to hvízdne. Skutečně, teď vidím - je to vědecká sloučenina. Hotová lučavka královská. A vůbec jsem si készételek oblíbil. Pro vědecké vlastnosti stal se mi kořením života. A po této události si vážím vitaminů. Dokonce i můj bytný se ptal, je-li to na recept. Dal jsem mu okusit. Povídá: „Hrom do toho, mocná je příroda, učitelka naše! Kde je to k dostání?" Prý je to lepší než Klášterní tajemství, hotový životabudič. Velice mu to vyramovalo žaludek.  A teď i on velmi horuje pro készételek. Udělal ten mezinárodní ústupek, oblíbil si cizozemské jídlo. Konzumuje készételek a pivo kupuje lahvové, aby prý bylo po ruce. A dokonce, tvrdí, rozehnalo mu to i revma. |
povídku Achille Gregora „Zkáza eskadry“. Není však nakonec takový omyl nejlepším důkazem jaké kvality měl Gregorův humor i v nelehkých letech padesátých? 
gras. 
