Dobromila Lebrová: Karel Václav Rais, spisovatel - 150. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Karel Václav Rais Spisovatel Karel Václav Rais byl jedním z našich význačných představitelů realismu, zaobírajícím se především vesnickými náměty. Pro své rozsáhlé dílo čerpal především z různých míst, kde působil jako učitel.
O svém životě v r. 1886 napsal:
„Já žitím denním ku předu se deru,
znám potu proud i za chléb zápasy -
jen v podvečerním konejšivém šeru
se také srdce trochu ohlásí,
a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá,
vždyť nemučí ho denní psota bledá...“

Narodil se právě před sto padesáti lety, 4. ledna 1859 v Bělohradě, nyní Lázně Bělohrad.
Raisovi rodiče byli drobní zemědělci a tatínek si přivydělával ještě i tkalcovstvím. Václav měl tři sourozence - bratry Antonína a Jindřicha a sestru Annu.
Vychodil nejdříve tři třídy místní tzv. hlavní (později “obecné“) školy a pak byl na rok „na handlu“, jak se tehdy říkalo, ve Vrchlabí, aby se v německé rodině naučil německy, a tam navštěvoval i 4. třídu místní hlavní školy. Pak studoval tři roky od r. 1870 v Jičíně nižší reálku a do r. 1877 učitelský ústav, který byl v r. 1929 po něm pojmenován, ale po r. 1948 byl zrušen. Na studiích se musel živit především kondicemi, tj. vyučováním slabších studentů.
Toužil se už po absolutoriu dostat do Prahy, ale na radu ředitele ústavu Ferdinanda Macháčka, který měl bratra ředitelem školy v Trhové Kamenici, si ještě před maturitou podal žádost o místo učitele v Trhové Kamenici. Dostal se tedy do kraje podobně drsného jako jeho rodný kraj. V Trhové Kamenici učil od 13. září roku 1877.
V únoru 1882 byl jmenován učitelem v Hlinsku a jeho tamější předchůdce, učitel Čeněk Růžička, mu byl předlohou pro pozdější postavu učitele Pondělíčka z románu „Západ“.
V Trhové Kamenici se stala učitelkou také slečna Marie Hrozná (1858 - 1915), dcera úředníka telegrafního úřadu v Pardubicích, se kterou se v červenci r. 1882 oženil. V r. 1883 se manželům narodila dcera Marie (1883 - 1968), která se jako provdaná jmenovala Míšková a byla později rovněž spisovatelkou - především pro děti.
Svou literární cestu začal Rais už v r. 1878 fejetony v časopise Posel z Budče a básničkami v Humoristických listech. Básnicky ho nejdříve ovlivnil Jan Neruda (1834 - 1891) a pak Josef Václav Sládek (1845 - 1912) a především Svatopluk Čech (1846 - 1908).
Pořádal k vydání národní pohádky slavných českých pohádkářů: Boženy Němcové „Vybrané báchorky národní“ a „Vybrané pohádky národní“; Erbenovy „Národní pohádky a pověsti“ a „Vybrané báje slovanské“; Beneše Třebízského „Z rodné chaloupky“ (1885), „Povídky starého zbrojnoše“ (1897) a „Národni pohádky a pověsti (1886).
Sám začal nejdříve psát drobné povídky především pro děti, například „Listy z české kroniky“ z r. 1880 a dvousvazkové „Z kroniky“ z r. 1892. Dále jsou to „České pohádky o Kristu Pánu“ z r. 1884, „Povídky ze starých hradů“ (1888), „Ze srdce k srdcím“(1888). V příbězích, které měly často historické náměty, navazoval na Václava Beneše Třebízského (1849 - 1884), jehož byl i prvním životopiscem. Byly to především příběhy výchovné, zdůrazňující mravnost a kladné vlastnosti hrdinů.
Z r. 1883 je půvabná knížka „Doma“. Jsou to vzpomínky z dětství a básničky. Četla jsem je někdy kolem r. 1953. Zůstává mi stále v mysli Raisova vzpomínka z této knížky na svatopetrskou pouť na Byšičkách u Bělohradu, kde byl malý Rais v době, kdy se schylovalo k prusko-rakouské bitvě v r. 1866, a kde popisoval své setkání s „Prajzy“ očima malého dítěte. Rovněž tak nezapomenu na povídku „Smrt na samotě“ - o smrti tří malých dětí na záškrt.
Mezi dalšími Raisovými díly pro mládež bych mohla jmenovat knížky pro nejmenší „Dárek maličkým“, což byla knížka říkadel pro nejmenší děti. Pro nejmenší byla i knížka „Když slunce svítí“. Pro starší děti byly určeny knížky „Nová sbírka slovanských pohádek a pověstí“, „Cestička k domovu“.
Knížka „Povídky o českých umělcích“ z r. 1891se zabývala životy význačných malířů Václava Hollara, Václava Vavřince Reinera a hudebníků Josefa Slavíka, Josefa Myslivečka, Jana Ladislava Dusíka a Františka Bendy.
Raisovou první větší beletristickou prací pro dospělé byla povídková kniha z r. 1891 „Výměnkáři“, kde popisoval zejména generační problém, kdy se rodiče, kteří se nejdříve starali o své děti, dožili ústrků v době, kdy svůj majetek předali mladé generaci. Tímto dílem navázal na dílo Vítězslava Hálka (1835 - 1874). V r. 1884 začal Rais psát jedno ze svých základních děl „Západ“ - příběh velmi starého faráře Kalouse ze Studence, což byly vlastně Kameničky u Hlinska. Román Rais dokončil až v r. 1896. Farář Kalous je oslavou místní legendy - faráře Josefa Parduse, který několik desetiletí v Kameničkách působil.
Celý román o „západu“ života tohoto Slavíček: U nás v Kameničkáchkněze byl napsán natolik působivě, že sem na začátku dvacátého století přijel velký český malíř Antonín Slavíček (1870 - 1910) a krásnou i drsnou krajinu oslavil svým dílem, především obrazem „U nás v Kameničkách“. V r. 1887 přešel Karel Václav Rais do tehdejšího pražského předměstí Podola (nynější Podolí) a potom učil od r. 1889 na měšťanské chlapecké škole na Žižkově.
Životopisci se o tomto Raisově období podrobněji nezmiňují. Jisté je, že založil časopis Zvon, spřátelil se se spisovatelem Aloisem Jiráskem, s malířem Mikolášem Alešem (1852 - 1913, s dějepiscem Zikmundem Winterem (1846 - 1912), s básníkem Antonínem Klášterským (1866 - 1938), s básníkem Jaroslavem Vrchlickým (1853 - 1912), s profesorem Josefem Thomayerem, lékařem, a s profesorem Josefem Stupeckým, právníkem a sběratelem umění (1848 - 1907). Raisovo dílo obdivoval i básník Svatopluk Čech.
Všude, kde Rais působil, se podílel na místní osvětové činnosti. Přispíval do časopisů Ruch, Květy, Šotek a Národní listy. Psával také pod pseudonymem Prokop Bodlák satirické epigramy a alegorie zobrazující zištnost, lokajství a poddanost.
V r. 1891 byl na prázdninách v Železnici u bratra Antonína, který byl také učitelem, a u něhož bydlel i jejich ovdovělý otec. Zde začal psát naturalistický a psychologický román „Kalibův zločin“, který vydal v r. 1993. Je to příběh o chamtivosti a nemorálnosti příbuzných mladého rolníka, prostého dobráka, Vojtěcha Kaliby, které ho přivedly do neštěstí a k vraždě a k jeho vlastní smrti.
V té době napsal další své drobnější příběhy z vesnického života, opět většinou o vztazích rodičů a dětí. Byly to „Horské kořeny“ (1892), „Potměchuť (1892) a „Rodiče a děti“ (1893).
Raisova škola na VinohradechV r. 1894 se stal ředitelem měšťanské dívčí školy v Praze na Vinohradech v dnešní Slezské ulici č. 21, kde je jeho pamětní deska a škola nese jeho jméno. V letech 1892-1898 trávíval Rais prázdniny v Sobotce opět u bratra Antonína, který zde tehdy působil. Pamětní deska na domě v Šolcově ulici připomíná, že zde psal své nejznámější dílo z podhůří Krkonoš „Zapadlí vlastenci“ z obrozeneckého období čtyřicátých let devatenáctého století. Jím oslavil všechny bezejmenné učitele a kněze, kteří se přičinili o znovu povznesení českého jazyka. - Popisuje zde ale i celou náladu doby předbřeznové a připomíná i známé osobnosti našeho obrozeneckého hnutí. Do prostředí Sobotky umístil Rais své půvabné humoristické dílko „Skleník“, kde jemným způsobem představil nectnosti maloměšťácké společnosti, která v důsledku klepu místní drbny ohrožovala mladé manželství zdejšího panského úředníka a jeho ženy, bývalé podučitelky. To, že nedostala mladá paní, která místní honoraci rozhledem a vzděláním převyšovala, věnem „skleník“ - ozdobný kus nábytku, ve kterém mívaly dámy umístěny skleněné a porcelánové ozdobné předměty, začalo dokonce ohrožovat kariéru jejího manžela. Nakonec ale od rodičů dostala modernější „kredenc“, což naopak zase způsobilo změnu rozvrstvení místní společnosti na ty, které mají jenom „skleník“ a na ty, kteří mají už „kredenc“.
Další rozmarné dílo z r. 1897 je Raisův příběh venkovského „výminkáře“ pantáty Bezouška v Praze na návštěvě u syna advokáta. Spisovatel zde vícekrát dává do protikladu městský a venkovský život, a u něj jednoznačně prostý a pravdivý venkovský způsob života vítězí. Už ne tak radostně je tento protiklad popsán v povídce „Paničkou“ z r. 1900, že zdánlivé získání vyššího společenského postavení nemusí být vždy výhrou. - Podobný námět má i román „Půlpáni“.
Adolf Kašpar: Ilustrace k Zapadlým vlastencůmÚsměvné příběhy lze nalézt v knížce „Káča a jiné obrázky“ z r. 1905.
Za práce v oboru beletrie jmenovala Raise Česká akademie císaře Františka Josefa I. svým mimořádným členem.
Svůj talent spisovatele uplatnil i psaním do odborných pedagogických časopisů. Také sestavil přehled o vývoji školství na Královských Vinohradech.
Svoji spisovatelskou činnost prováděl vedle svých povinností jako ředitel školy, což pochopitelně nezůstalo bez zdravotních následků; trpěl bolestmi hlavy a nespavostí z přepracování. Byl postižen i revmatismem. Musel žádat i o zdravotní dovolenou.
Od r. 1909 až do třicátých let dvacátého století vydávalo nakladatelství Unie jeho sebrané spisy, jejichž frontispice ilustroval jeho přítel, malíř Mikoláš Aleš. Ilustroval i některé jeho knížky pro mládež, například „Doma“ a „Dárek maličkým“.
V r. 1913 se Rais loučil nad jeho rakví.
Druhým jeho významným ilustrátorem byl malíř Adolf Kašpar. Raisovi velice záleželo na zobrazení nálad jeho spisů, takže Kašpar navštěvoval místa, kde se Raisovy příběhy odehrávaly, aby jeho ilustrace byly opravdu autentické. Období první světové války Raisovi způsobilo další rány. V r. 1915 nejdříve zemřel jeho zeť doktor Míšek, pak náhle manželka a nakonec jeho nejmladší bratr Jindřich.
Během války psal jednak své paměti „Ze vzpomínek“ a jednak poslední svůj román z německo-českého prostředí „O ztraceném ševci“, který vyšel v r. 1919.
V r. 1920 odešel jako ředitel školy do důchodu.
Dům v Čermákově uliciV r. 1921 byl jmenován čestným občanem Trhové Kamenice.
Pro děti byly po první světové válce vydány ještě jeho práce „Vodník pod skalou vyšehradskou“ v r. 1922 a „Poslední léto“ v r. 1924.
Zemřel ve věku 67 let dne 8. července 1926 nedaleko pražské Gröbovky. Pamětní deska v Čermákově ulici č. 3 v Praze 2 tuto událost připomíná. Přesně čtyřicet let předtím napsal svoji prosbu:
„Až umru jednou, ať mne tvrdá noha
tím šumem všedním ve snách neruší,
ať blaze potom moje plyne snění
a nedočká se nikdy dokončení…“
Pochován je na Vinohradském hřbitově.
Mnohá města se pyšní ulicemi a náměstími, které jsou po něm pojmenovány. Jeho jméno mají i mnohé školy. V místech, kde působil, jsou jeho pomníky a pamětní desky - v Lázních Bělohrad, v Jičíně, v Trhové Kamenici, v Kameničkách. Ale jeho busta je například také v Hořicích. K stému výročí jeho narození byl v jeho rodném městě otevřen Památník Karla Václava Raise.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.