Dobromila Lebrová: Caspar David Friedrich, německý romantický malíř

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Caspar David Friedrich, německý romantický malíř
7.1.2010 - 170. výročí úmrtí

Jméno tohoto malíře je pravděpodobně pro mnohé naprosto nové; a přes to se jedná o malíře, i když německého, který často maloval českou krajinu.
Svými obrazy zachytil krásu romantických krajin jeho doby - například Českého Středohoří, Krkonoš, Saského Švýcarska nebo Rujany. Sám měl k české krajině velmi těsný vztah, který sám vyjádřil v jednom svém dopise: „V Čechách se cítím doma, jako bych se zde narodil…"
Mezi romantiky zaujal přední místo. Maloval alegorické krajiny. Je o něm známo, že vydržel třeba i dost dlouho promočen viset na skále, aby pozoroval bouřku. Svými malbami vzbuzuje emocionální hnutí mysli i probuzení touhy po pátrání o nevyřčených lidských tajemstvích i vyšších dimenzích, i když spíš znázorňoval temnou stránku těchto palčivých otázek.
Jeho obrazy přitahují i dnes svou tajemností, možná dokonce i tragičností, kterou s oblibou zobrazoval v podobě trosek, zřícenin, vraků, rozeklaných nebo padlých stromů, mlhy, osamělých krajin, ale i osamělých poutníků. Od některých je dokonce považován za vizionáře. - Byl jedním z prvních malířů, kteří znázorňovali zimní krajiny.
Německý malíř Caspar David Friedrich se narodil 5. září roku 1774 v Greifswaldu, který byl tehdy součástí švédského království. Nyní se nachází v německé spolkové zemi Přední Pomořansko. Narodil se jako šesté z deseti dětí výrobce svíček a prodavače mýdla Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Sophie Dorothey, rozené Bechly. Rodiče pocházeli z pomořanského města Neubrandenburgu.
Zdroje o hmotných poměrech rodiny se značně různí; jedny hovoří o soukromých učitelích dětí a druhé o tom, že děti vyrůstaly v chudobě. Jeho rodiče byli zbožní a přísní luteráni.
Jeden bratr zemřel jako malý před Casparovým narozením. Ale i jinak se od mládí stále se smrtí v rodině setkával. Maminka mu zemřela, když mu bylo sedm let. Když mu bylo osm let, zemřela mu sestra Elisabeth. V prosinci 1787 byl bruslit se svým o rok mladším bratrem Johannem Christofferem a led se pod ním probořil. Bratr se ho snažil zachránit a sám utonul, což si Caspar do smrti kladl za vinu. Druhá sestra Maria zemřela v r. 1794 na skvrnitý tyfus.
To všechno byly tragédie, které značně ovlivnily jeho nazírání na svět.
Od r. 1788 studoval na univerzitě v Greifswaldu; podle některých pramenů až od r. 1794. Jeho prvním učitelem byl německý architekt a malíř Johann Gottfried Quistorp (1755 - 1835), o němž některé prameny hovoří, že byl nejdříve jeho soukromým učitelem. Quistorp bral své studenty malovat ven do přírody. Zprostředkoval Casparovi setkání s teologem a básníkem Ludwigem Gotthardem Kosegartenem (1728 - 1818), jehož krédem bylo, že příroda je projevem Boha. Také ho seznámil s dílem německého umělce ze 17. století Adamem Elsheimerem (1578 - 1610). Na univerzitě Caspar studoval u švédského profesora a básníka Thomase Torilda (1759 - 1808) také literaturu a estetiku.
Quistorp mu dále zařídil přijetí na kodaňskou výtvarnou akademii, která měla v té době pověst skvělé výtvarné školy, kam nastoupil v r. 1794, a studoval zde do roku 1798. Navštěvoval třídy kresby od ruky, pak třidy sádrových odlitků a třídy modelování. Jeho učiteli byli tehdejší nejlepší dánští učitelé výtvarného umění - krajinář Christian August Lorentzen (1749 - 1828), krajinář Jens Juel (1745 - 1802) a malíř historických námětů Nicolai Abildgaard (1743 - 1809).
Zde byl ovlivněn především severskou mytologií - a to básnickou sbírkou legend Eddou, básněmi Ossianovými, což byla určitá literární mystifikace, kde skotský básník James Macpherson (1736 - 1796) představil určité „Ossianovy“ básně jako staré vikingské básně ze 3. století, ale nyní je považován za jejich autora.
Je ovšem zajímavé, že až do r. 1797 nezkusil Friedrich malbu olejovými barvami. Jeho prvními kresbami byly lavírované - rozmývané kresby sépiovým inkoustem Sépiový inkoust začal pro kresbu v té době používat drážďanský malíř a profesor Jacob Crescenc Seydelmann (1750 - 1829). První olejovou malbou Friedrichovou byla „Krajina s troskami chrámu“ (Landschaft mit Tempelruine) z r. 1797, která je na dalším obrázku.
Jeho učitelé na kodaňské akademii nemalovali podle přírody, ale podle klasických vzorů. I když v té době začala i do Kodaně pronikat romantická malba nejvíce ovlivněná anglickým romantismem a jeho představitelem Henrym Fuselim, nebo též Johannem Heinrichen Füsslim, jak se psal německy (1741 - 1825).
Friedricha velmi ovlivnila barokní malba a to především díla holandského malíře Jacoba Isaakzoona van Ruisdaela (asi 1628 - 1682) a francouzského malíře Claude Lorraina (1600 - 1682).
Jeho prvními malbami byly malby na náboženská témata, ale nejednalo se o tradiční biblické scény, ale určité alegorie.
V r. 1798, po skončení studií, se přestěhoval do Drážďan, které v té době oplývaly především romantismem v literatuře. Ze začátku ilustroval různé brožury a byl ovlivněn tehdejšími význačnými drážďanskými malíři Johannem Christianem Klengelem (1751 - 1824), který byl zároveň skvělým grafikem v oboru leptů, a dále spoluobjevitelem krajiny nazývané „Saské Švýcarsko“, švýcarským malířem Adrianem Zinggem (1734 - 1816). Pro zajímavost - Adrian Zingg a jeho kolega švýcarský malíř Anton Graff (1736 - 1813) dali svým švýcarským původem název oné nádherné krajině nad Labem „Švýcarsko“.
Vedle sépiových kreseb zkoušel Caspar David Friedrich různé tisky a lepty i dřevoryty, které mu pomáhal tvořit jeho bratr, který byl v té době výrobcem nábytku.
V r. 1799 byly jeho výtvory poprvé vystaveny na výroční výstavě drážďanské akademie. Ale téhož roku zakusil první období svých těžkých depresí.
Od r. 1801 často cestoval a hledal náměty pro své obrazy. V tomto roce začal studiem krajiny baltského pobřeží. Studoval pahorky, útesy, přístavy, ranní mlhy a světelné efekty. Proslavené jsou jeho obrazy útesů na Rujaně, například jeden z nejznámějších obrazů „Křídové útesy na Rujaně“ (Kreidefelsen auf Rügen), které ale namaloval později, a drážďanského okolí, především Saského Švýcarska. Své studie dělal tužkou, s poznámkami o atmosférických efektech, o hře světla a stínu na pevnině i na vodě a o topografických informacích. Obrázek „Křídových útesů na Rujaně“ následuje.
Zapůsobila na něj tehdejší cesta do rodného kraje jeho rodičů, do Neubrandeburgu i do Greifswaldu v květnu 1801. Zde se setkal s pozdějším přítelem - malířem Philippem Ottou Rungem (1777 - 1810), který na něj měl značný vliv.
V r. 1803 se přestěhoval do letního sídla v Loschwitzu nedaleko Drážďan, což je dnešní drážďanské předměstí. Vystavoval své sépiové kresby na výstavě drážďanské akademie. Uskutečnil první cestu do severních Čech, hlavně do Krkonoš.
Tentokrát jeho období depresí bylo delší. Střídaly se u něj v období asi tří let. V té době se vždy více zaobíral tématy a symboly, znázorňujícími smrt - například maloval supy, sovy, hřbitovy a zříceniny. Velkou oblibu u něj měla zřícenina kláštera Eldeny nedaleko Greifswaldu, poblíž mořského břehu, kterou dokonce v třicátých letech vkomponoval do obrazu Krkonoš „Klášterní zříceniny Eldeny a Krkonoše“ (Klosterruine Eldena und Riesengebirge).
V r. 1804 vytvořil osmnáct leptů a čtyří dřevoryty, které byly záměrně vytištěny pouze v malých sériích, kterými podaroval své přátele.
V této době se setkal s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe (1749 - 1832). O jejich vztahu se leckde píše, že byli přáteli, avšak Goethe podle jiných pramenů později zaujal vůči Friedrichovi kritický postoj. Ale Friedrichův obraz památníku Goethovi po jeho smrti je nesmírně působivý.
Ve Výmarské umělecké společnosti (Weimar Kunstgesellschaft) vyhrál Friedrich tehdy polovinu ceny za své dvě sépiové kresby „Procesí za svítání“ a „Rybáři na moři“. Tuto soutěž zorganizoval Goethe právě pro začínající a dosud neznámé umělce, aby jim dodal odvahy a „vytáhl“ je na světlo. V té době byla tato soutěž zaměřena především na neoklasicismus a pseudořecký ráz. Goethe tehdy na Friedrichovy kresby, odlišné od celkového zaměření, zareagoval nadšeně a s pochvalou: „Musíme doslova pochválit umělcovu vynalézavost na tomto obrázku. Kresba je dobře provedená, procesí je důmyslné a odpovídající... jeho zpracování kombinuje velkou část pevnosti, pečlivosti a dovednosti... důmyslný akvarel, který je doslova chvályhodný.“
Tím začala stoupat Friedrichova vážnost i mezi členy šlechty.
V r. 1806 se v létě Friedrich zase vrátil do Neubrandenburgu a Greifswaldu. Na podzim téhož roku se seznámil v Drážďanech s německým přírodovědcem a filozofem Gotthilfem Heinrichem von Schubertem (1780 - 1860).
Během prázdnin r. 1807 putoval Friedrich severními Čechami a namaloval obraz „Pohled na údolí Labe“ (Blick in das Elbetal).
První své větší dílo namaloval Friedrich v letech 1807 až 1808. Byla to jedna z mála zakázek, které v životě dostal a sice od děčínské hraběnky Thunové na oltář pro rodinnou kapli v Děčíně. Obraz představuje kříž s profilem ukřižovaného Krista na vrcholu hory. První název obrazu, který je dnes znám jako „Děčínský oltář“ (Tetschen Altar), měl původní název „Kříž v horách“ (Das Kreuz im Gebirge). V obrazu převládá krajina a je to poprvé, kdy je biblický námět takto představen. Obraz byl poprvé vystaven o vánocích r. 1808. A tehdy přišla sžíravá kritika od uměleckého kritika Basilia von Ramdohra (1757 - 1822), uveřejněná v„Novinách pro elegantní svět“ (Zeitung für die elegante Welt) v lednu 1809. Ramdohr právě krajinu v kontextu biblického výjevu odmítl a vyjádřil se, že takto pojatý Kristus je vrcholná arogance a že se „krajina plíží až na oltář kostela“. Friedrich na to odpověděl v r. 1809, kde své dílo obhajoval - srovnával paprsky ranního slunce se září Svatého Otce s tím, že doba, kdy se Bůh sám lidským bytostem zjevoval, už pominula. Friedrich zde vysvětlil podrobně svůj názor i své pojetí - o lidské víře v Ježíše Krista, která přetrvává přes všechny interpretace a která vychází z lidského nitra. Vyjádřil se, že „ušlechtilý člověk (umělec) rozpoznává Boha ve všem... Zavřeš-li své tělesné oko, uzříš nejdříve svůj obraz duševním okem. Pak vezmi světlo, které vidíš v temnotách tak, aby se mohlo odrazit ostatním zvnějšku do jejich duchovního nitra“.
Celý případ kritiky i Friedrichovy obrany je nazýván jako „Ramdohrova pře“ (Ramdohrstreit). Friedricha se tehdy zastali i jeho přátelé - malíří: Franz Gerhard von Kügelgen (1772 - 1820), který byl také autorem Fridrichova portrétu, uvedeného na začátku tohoto článku, a Georg Friedrich Kersting (1785 - 1847).
V tomto roce se Friedrich spřátelil s německým básníkem a dramatikem Heinrichem von Kleistem (1777 - 1811).
V létě r. 1809 se opět pohyboval mezi Greifswaldem a Neubrandenburgem. V listopadu ho postihl další smutek - zemřel mu otec.
V r. 1810 odešel na další túru po Krkonoších, tentokrát s přítelem Kerstingem. Navštívili hlavně nynější polskou část Krkonoš, například Szklarskou Porêbu. Kamieñczyk, Sněžku, Karpacz a Cieplice. Z r. 1810 pochází nejčastěji u nás citovaný obraz „Česká krajina s Milešovkou“ (Böhmische Landschaft mit dem Milleschauer).
Téhož roku byl jmenován dopisujícím členem Královské akademie umění v Berlíně (Die königliche Akademie der Künste). V září ho v jeho ateliéru navštívil Johann Wolfgang Goethe. V témže roce se seznámil s německou spisovatelkou Johannou Schopenhauer (1766 - 1838), matkou významného německého filozofa Arthura Schopenhauera (1788 - 1860). Na podzim představil na výstavě berlínské akademie své dvě malby „Mnich u moře“ (Der Mönch am Meer) a „Opatství v dubovém lese“ (Abtei im Eichenwald), které obě zakoupil pruský korunní princ, pozdější král Friedrich Wilhelm IV. (1795 - 1861). Ke svému obrazu „Mnich u moře“ vydal i pojednání „Vnímání Friedrichových mořských krajin“ (Empfindungen von Friedrichs Seelandschaft). V té době dosáhl Friedrich vrcholného uznání jako umělec. Také se značně zvýšil jeho příjem.
V létě r. 1811 cestoval pro změnu po Harckém lese, tentokrát ve společnosti německého sochaře Christiana Gottlieba Kühna (1780 - 1828). V červenci navštívil v Jeně Goetha. Z té doby je malba „Ráno v Krkonoších“ (Morgen im Riesengebirge) - opět moře hor a v popředí silueta skalky s křížem.
Doba napoleonských válek byla pro Německo dost složitá. Nejdříve bojovalo proti Napoleonovi Prusko, pak přinutilo i Sasko, aby bojovalo po jeho boku. To nakonec vedlo v květnu 1813 k obsazení Drážďan, ale také Pomořanska francouzskými vojsky. A v srpnu dokonce byla i bitva u Drážďan, kde Francouzi bojovali především s rakouskými jednotkami, kde tzv. česká armáda, vedená maršálem Karlem Filipem Schwarzenbergem (1771 - 1820) byla poražena. - Bylo to období, kdy Friedrich opět trpěl svými depresemi. Avšak protože byl vlastencem, snažil se vyjádřit i své smýšlení. V jeho obrazech se začal objevovat německý folklór, národní zvyky. Snažil se nějak navázat na díla vlasteneckých, protinapoleonských spisovatelů jako Ernsta Moritze Arndta (1769 - 1860), hrdiny a vojáka Theodora Körnera (1791 - 1813), který v boji s Francouzi zahynul, Adama Heinricha Müllera (1779 - 1829) a Heinricha von Kleista.
Už v r. 1812 namaloval vlastenecký obraz, připomínající hrdinství starých Germánů, nazvaný „Hroby starých hrdinů“ (Grabmale alter Helden) nebo též „Arminius“, připomínající dávnou bitvu z počátku letopočtu, kdy germánský vojevůdce Arminius, který měl ještě jména Hermann nebo Cherusker, rozdrtil okupantská římská vojska. Téma vycházelo z Kleistovy hry „Hermannova bitva“ (Die Hermannsschlecht). Nověji vyjadřoval Friedrichovy pocity obraz „Lovec v lese“ (Der Chasseur im Walde) z r. 1813, kde Friedrich zobrazil zbloudilého francouzského vojáka v hustém lese se symbolem havrana v popředí, který má věštit porážku Francie. Tento obraz byl vystaven v r. 1814 při Vlastenecké umělecké výstavě (Dresdner Kunstausstellung) spolu s obrazem „Hermannův hrob“ (Hermannsgrab). - Bohužel ale v této době měl kořeny německý nacionalismus a po nástupu fašismu bylo Friedrichovo dílo zneužíváno k propagaci nacismu...
Jeho politické smýšlení ohledně příslušnosti k tomu či onomu německému knížetství se měnilo. Ještě v r. 1816 nechtěl mít nic společného s Prusy a v červnu požádal o saské občanství, přes to, že to udivilo dost jeho přátel, protože v té době Sasové vycházeli dobře s Francouzi. V r. 1818 občanství získal a s ním i místo na Saské akademii s pevným platem 150 tolarů. Sice doufal, že se stane řádným profesorem, což se mu ale nepodařilo. Odmítl ale nabídku z Říma.
Možná bylo příčinou jeho váhání, že se cítil stále Pomořanem, což byl napůl Švéd - tedy byl do určité míry v Německu cizincem.
V r. 1817 se seznámil s německým malířem a fyziologem Carlem Gustavem Carusem (1789 - 1869), který se také Friedrichovým dílem zabýval ve svých „Devíti dopisech o krajinářství“ (Neun Briefe über Landschaftsmalerei).
V r. 1818 se Friedrichova situace nadobro změnila, 21. ledna 1818 se oženil s Caroline Bommer, dcerou drážďanského barvíře, které tehdy bylo pětadvacet let. Nastalo pro něj šťastnější období, i když někteří životopisci dokládají, že toto období se ale neodrazilo v jeho díle. Na svatební cestě byl v rodném Greifswaldu, Wolgastu, Stralsundu a na Rujaně, v době po líbánkách namaloval již uváděný obraz „Křídové útesy na Rujaně“. Na podzim se seznámil s významným německo - norským malířem Johannem Christianem Dahlem (1788 - 1857), se kterým měl blízké vztahy především ke konci života, kdy měl těžké deprese i velké zdravotní problémy.
30. srpna 1819 se manželům Friedrichovým narodila dcera Emma. Téhož roku ho navštívil v Drážďanech dánský korunní princ, pozdější král Christian VIII. (1786 - 1848).
Na podzim 1819 proběhla Karlovarská konference za účasti devíti německých států, v níž kancléř Metternich značně omezil osobní svobody, a německé státy ujednání přijaly. Friedrich vyjádřil v některých svých obrazech nesouhlas se závěry této konference, například tím, že maloval osoby v národních krojích, které byly zakázány - například v obraze „Dva muži pozorující měsíc“ (Zwei Männer in Betrachtung des Mondes). Jeho obraz hrobu Ulricha von Huttena (1488 - 1523), přívržence luteránství a odpůrce katolicismu z r. 1824 je Friedrichovým politickým prohlášením.
V r. 1820 se Friedrich opět blízko setkal se smrtí - jeho velký přítel, malíř Gerhard von Kügelgen byl na cestě ze svého ateliéru zavražděn nějakým zlodějem. Friedrich na to zareagoval velmi sugestovním obrazem jeho hrobu „Kügelegenův hrob“ (Kügelgens Grab).
Z poněkud tvrdých hmotných podmínek Friedrichovi v té době napomohl zájem ruského dvora o jeho obrazy. Jeho ateliér navštívil ruský velkovévoda Nikolaj Pavlovič (1796 - 1855), který se r. 1825 stal ruským carem Nikolajem I., a odvezl si řadu Friedrichových obrazů.
Další rok Friedricha navštívil jako zplnomocněnec ruského dvora básník Vasilij Andrejevič Žukovskij (1783 - 1852), který byl vychovatelem syna ruského následníka trůnu Nikolaje Pavloviče a zároveň i členem státní rady. Žukovskij objednal pro cara nějaké obrazy. Tato objednávka uvedla jméno Friedrichovo ve známost také v Moskvě a Sankt Petěrburgu. Žukovskij našel ve Friedrichovi spřízněnou duši a tak mu mnohá další léta pomáhal. Buď kupoval jeho díla sám nebo je doporučoval členům carské rodiny.
V této době byl Friedrich zvláště posedlý smrtí. Navrhoval sochy a památníky pro mauzolea a různé náhrobky pro drážďanský hřbitov. Dost z těchto návrhů se ztratilo při požáru mnichovského skleněného paláce, což byl v druhé polovině devatenáctého století a na začátku století dvacátého palác pro pořádání výstav, který vyhořel v r. 1931. Další Friedrichovy náčrtky byly zničeny při bombardování Dražďan v r. 1945.
V r. 1822 Caspara Davida Friedricha navštívil básník Friedrich de la Motte Fouqué (1777 - 1843). Fridrich namaloval „Východ měsíce nad mořem“ (Mondaufgang am Meer) a „Osamělý strom“ (Der einsame Baum).
V r. 1823 si přítel Dahl pronajal byt ve stejném domě u Labe jako Friedrichovi, kterým se v tomto roce narodila dcera Agnes Adelheid.
V r. 1824 byl Friedrich jmenován profesorem Královské drážďanské umělecké akademie, ale ne se všemi právy, které k tomu místu patřily. 23. prosince 1824 se narodil syn, který dostal jméno po švědském králi Gustav Adolf (1823 - 1889). Maloval jako jeho otec, ale jeho věhlasu nedosáhl. V tomto roce se ale začalo zhoršovat Friedrichovo zdraví. Jeho deperese se stupňovaly, rostly útoky proti jeho politickému přesvědčení i proti jeho umění.
Jeho deprese způsobovaly, že se v určitých dobách s lidmi stýkal hodně, ale za nějaký čas se lidem vyhýbal. Sám se ospravedlňoval: „Nazýváte mě nepřítelem lidstva, protože se společnosti vyhýbám, mýlíte se, já ji miluji...“ Maloval často osamělé poutníky nebo osamělé figury v pozadí.
Snad se ho dotkla nějaká kritika, přestával malovat pro veřejnost a maloval pro své přátele.
Ale romantismus se začal pomalu přežívat a on začal být považován za melancholika, který byl často „mimo“. Postupně odpadali jeho mecenášové a býval nazýván svými přáteli jako „nejopuštěnější mezi opuštěnými“. Často bloudíval po nocích po lesích a polích, někdy vycházíval dlouho před východem slunce.
Postupně upadala jeho rodina do chudoby. V r. 1825 přišlo několik zdravotních krizí. Jeho díla byla vystavována sporadicky a i vzácné korunované návštěvy byly poměrně řídké.
Namaloval “Vchod na hřbitov“ (Friedhofseingang, který se v anglických materiálech jmenuje Cemetery at Dusk). Jeho obraz alpské hory v Berchtesgadenu „Watzmann“ byl vystaven v drážďanské galerii.
R. 1826 doufal, že další síly nabere na Rujaně, ale byla to jeho poslední návštěva. V Hamburku na první výstavě Hamburského uměleckého klubu (Kunstclub Hamburg) toho roku vystavoval svůj obraz „Moře ledu“ (Das Eismeer).
V r. 1828 získal členství v nově založeném Saském uměleckém klubu, který v r. 1832 vystavil jeho dílo „Velká obora“ (Das grosse Gehege). V květnu se odejel léčit do lázní Teplice
R. 1830 ho navštívil pruský korunní princ Friedrich Wilhelm, pozdější pruský král Fridrich IV. (1795 - 1861).
Devět jeho obrazů bylo v r. 1833 vystaveno na výstavě v Královci - dnešní Kaliningrad - a v r. 1834 ho navštívil významný francouzský sochař David d´Angers (1788 - 1856), který o Friedrichovi prohlásil, že je to malíř, který vynalezl nový žánr: „tragédii krajiny“.
V červnu 1835 utrpěl Friedrich první záchvat mrtvice, který mu částečně ochromil pravou ruku a znemožnil další malování, především velkých pláten. Byl omezen na kresby akvarelem a sépiové kresby. I když neztratil zrak, byla omezena hybnost jeho ruky. Ještě dokázal dokončit „Mořské pobřeží v měsíčním světle“ (Meeresufer in Mondschein), které je nesmírně tmavé.
Krátce po jeho mrtvici koupila ruská carská rodina několik obrazů, čímž byl zaplacen Friedrichův další pobyt v lázních Teplicích, kam odcestoval v srpnu 1835 a setrval tam do konce září.
Jeho témata byla čím dál více inspirována smrtí jako například „ Krajina s hrobem, rakví a sovou“ (Landschaft mit Grab, Sarg und Eule).
Byl už schopen malovat pouze malé formáty a jeho rodina žila v bídě.
V r. 1837 měl druhý záchvat mrtvice, po němž už byl zcela ochromen. Na začátku r. 1840 mu opět pomohl básník Žukovskij, že nakoupil nějaké obrazy pro Rusko.
Velký romantik a opěvovatel smrti zemřel téměř zapomenut 7. května 1840. Pochován byl 10. května 1840 na hřbitově svaté Trojice v Drážďanech - Johannstadtu.
Jeho smrt byla v uměleckém světě sotva zaznamenána. Pouze Carl Gustav Carus jeho dílo připomínal ve svých článcích, ale ty brzy zapadly. Pouhá jediná jeho malba byla za jeho života reprodukována a to ještě pouze v malém počtu výtisků.
Podle pojmenování jeho syna po švédském králi usuzují někteří umělečtí historikové, že byl dokonce Friedrich členem greifswaldské zednářské lóže, jejímž představitelem byl tento panovník a jejímž členem byl malíř Quistorp.
Až teprve koncem devatenáctého století objevili jeho dílo symbolisté.
Jeho jménem je pojmenována turistická stezka v okolí Bad Schandau.
V r. 1986 natočilo Západní Německo dokument „Grenzen der Zeit“ (Hranice času) o jeho životě.
V Drážďanech je nad Labem na Brühlské terase Friedrichův moderní pomník z r. 1990, který vytvořil německý sochař Wolf - Eike Kuntsche (* 1941). V Greifswaldu je registrována Společnost Caspara Davida Friedricha (Caspar - David - Friedrich Gesellschaft).
Jeho obrazy nemohou nechat diváka netečným, působí na jeho emoce a nastolují otázky, kterými se malíř celý život zaobíral. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 05. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.