Florida

Národní park Everglades přestavuje rezervaci o ploše 10000 km2.
Projedete-li hlavním vstupem, máte před sebou 60ti mílovou silnici končící u moře. Z ní se paprskovitě rozbíhá několik silniček, na jejichž konci na vás čekají kratší či delší turistické stezky.
Hned ta první z nich Anhinga trail určitě stojí za vidění. Větší část stezky procházíte po dřevěných chodnících umístěných asi 50cm nad vodou. Kolem rostou mangrovy a jiné vodní rostliny typické pro místa, kde se mísí sladká a slaná voda. Občas se stezka rozdvojuje a zabíhá do romantických zákoutí.
Je zde možné pozorovat ptáky, vodní živočichy, ale také aligátory.

 

Zprvu jsem viděla pouze ptáky. Zvláštní kuňkání žab i celá zvuková kulisa parku zněla ale od začátku velmi podmanivě.
Zdálo se, že najít aligátora není jen tak. Skupinka turistů však náhle upozorňuje, že jeden odpočívá kousek od nás. Nehýbe se a nedá se vyrušit ani fotografováním. Jak postupuji dále, vidím, že tady není sám. Za chvilku nacházíme dalšího, přímo pod naším chodníkem. Do konce stezky jsme narazili ještě na několik jiných, včetně 1,5m dlouhého mláděte. Doporučení v parku radí nepřibližovat se k aligátorům na méně než 5m. Chodníky ale dodávají pocit bezpečnosti.

Další stezka vede džunglí. Procházíte zde tunelem z bujné vegetace, všude je spousta tilantií, rostou zde stromy gumbo limbo s načervenalým dřevem. Z fauny, která tady žije ( medvídek mýval, vačice opossum ), se mi však podařilo vidět jen komáry.
Popojela jsem pár mil a viděla, že park je mnohem rozmanitější, než jsem čekala. Tuhle část tvořil borovicový les a spodní patro v něm jakési palmovité rostliny. Blížila se bouřka. Nebe ztmavlo, dusno se zvětšilo. Uvědomila jsem si, že jsem na stezce sama. Později také na silnici mě jiná vozidla míjela jen velmi zřídka.
Postupně se vegetace opět změnila. Bez chodníků prakticky neschůdný vápencový podklad s erodovanými děrami, zatopený vodou a porostlý tuhou trávou ( saw grass), která prý ve skutečnosti mezi trávy nepatří. Stále dokonalá rovina. A také jediné stromy v této části parku - cedry.
Z vyhlídky pozoruji ptáky a v dálce blesky rozdělující oblohu. Nevím, zda fotoaparát vůbec může tuto jedinečnou atmosféru zachytit.

Pak přijíždím k jezeru a nevěřím vlastním očím. Hned u břehu se divoce mrská aligátor. Zrovna něco ulovil. Pohled jak v televizi při sledování kanálu National Geographic. Vzápětí se objevuje auto s turisty. Ti se s aligátorem v pozadí hned začínají fotit. Je po podívané.

 

Následující stezky nejsou méně zajímavé, ale na každé další zastávce zoufale přibývá komárů. Nevím, zda je to počasím, přibližujícím se večerem, či zda je to běžné. Varování průvodce oblékat si vždy dlouhé kalhoty a rukávy jsem po shlédnutí turistů na začátku parku neuposlechla, repelent zapomněla. Je vedro, převlékat se mi nechce. Říkám si, že už jsem stejně poštípaná…

Situace však posléze vypadá následovně. Ven z auta, za neustálého plácání komárů rychle nějakou fotku a běh zpět do vozu. S sebou do auta si takto vždy přináším rej komárů. Pak rychlý rozjezd, otevřít všechna okna a komáry vyvětrat, či aspoň zahnat do zadní části vozu.

Postupně jsem se dostala až k moři k malé osadě Flamengo. Krajina byla nádherná. Jezera, kanály, břečťanem porostlá svěží vegetace, spousta ptáků, dokonce plameňák. Na koupel ani poslední stezku jsem si však netroufla. Zejména nohy zezadu jsem již měla zcela poseté štípanci. Sotva jsem vystrčila nos z auta, celou mě pokryl černý mrak komárů.
A přitom zde byl kemp – momentálně, až na rybáře v dálce, liduprázdný.

Původně jsem ještě plánovala populární projížďku na lodi airboat slibující nejlepší pozorování života na mokřinách. To bych ovšem musela z parku ven, nejlépe až k severnímu vstupu, který byl nereálně daleko. Byl by potřeba ještě jeden den.

I tak jsem měla pocit, že jsem toho viděla spoustu. Pustila jsem si CD s Lubošem Pospíšilem a plná euforie se vydala krásným podvečerem na zpáteční cestu.

Miami Beach

Z parku jsem přijela ještě před setměním. Jak strávit večer bylo jasné. Stejně jako ráno jsem vyrazila na pláž.
Veřejné pláže v Miami Beach mají jemný světle béžový písek. Nejsou ani zvlášť čisté, ani špinavé. Velkou výhodou ve srovnání s těmi evropskými je, že díky své délce nebývají plné. Alespoň v létě, tedy mimo turistickou sezónu. Sousedovi na ručník asi nešlápnete. A pak ta nádherně teplá voda. Koupel můžete libovolně protahovat, zima vám nebude. Vzhledem k tomu, že i daleko od břehu dosáhnete na dno, je neobvykle pro USA dovoleno plavat poměrně do velké vzdálenosti.
Stmívalo se. Užívala jsem si večerní koupel a náhle si uvědomila, že se pláž vylidnila. Miami Beach je obecně považována za bezpečné místo, ale přece.. Základní pravidlo ve velkých městech je nezdržovat se tam, kde je málo lidí.
Rychle jsem se oblékla a za chvilku už byla na přímořské kolonádě. Nekonečný pás barevně osvětlených hotelů, venkovní restaurace se stolečky z obou stran chodníku, hustý proud procházejících turistů, naaranžované talíře s mořskými živočichy, dívky lákající hosty do restaurací. Obchody, velmi drahé i dostupné. Příjemná atmosféra. A ještě jedna věc upoutá. Štíhlí lidé. Všude, kam se člověk podíval. Pověstně obézní Američany zde nenajdete.
Miami Beach je pás země oddělený od města Miami mořem.S pevninou ho spojují dálniční mosty, což platí také o řadě jiných ostrovů tohoto členitého pobřeží.

Další den mám vyhrazený na prohlídku pláží a města. Vydavám se k severu, směrem k vyhlášeným místům pro bohatší klientelu.
Nejprve projíždím část známou jako Art Deco District. Od sedmdesátých let byla tato kontroverzní část často kritizována, nyní jsou objekty vyhlášeny architektonickou památkou.
Fotím si nejslavnější hotel této éry Fontainebleau Histon. Kolem vodotrysky, po ploše zdí stékající voda, patrové terasy se zahradami.

Z opačné strany než moře lemuje silnici kanál, který nejen umožňuje hostům přijet na jachtě až k hotelu, ale velmi osvěžuje atmosféru města.
Kolem hotelů projíždím asi 60 mil a pak volím místo Bal Harbour. V této části města jsou butiky, které patří k nejdražším na světě. Obklopují je dokonale sestříhané parčíky a palmové aleje.

Vedro se stupňuje. Už nechci nic vidět a těším se do vody. Jsem zvědavá, jak se pláž tady bude lišit od té v jižní části města. Nakonec rozdíl není velký. Ještě méně lidí, větší čistota. Stejný písek, zvláštní růžové mušličky.
Slunce žhne. Střídám koupele s opalováním. Čas strašně letí. Ještě chvíli z kamenitého náspu pozoruji šíhlé, dlouhé i buclaté pruhované tropické rybky a už musím zpátky.

Po cestě na letiště ještě jednou fotím mrakodrapy. Vracím auto a s úlevou, že vše vyšlo, usedám do letadla. Pohled z okýnka po startu je úchvatný, členitost pobřeží, architektura města i množství mrakodrapů překonává mé dosavadní představy.

 

Dovětek:
Teprve v letadle si uvědomuji, že včerejší štípance od komárů, ráno zakryté dlouhými šaty, mě nejen hrozně svědí, ale způsobují, že se najednou cítím mizerně. Později, při čekání na další spoj v Paříži, je to ještě horší. Že by kombinace štípnutí a slunce? Situaci zvládám jen s obtížemi. Už abych byla doma..