Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí…
V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

 

Po necelé hodině se za okny motoráčku začala v ranním oparu zřetelně rýsovat silueta Železných hor se svou dominantou - zříceninou hradu Lichnice, jenž mne od předešlého večera něčím přitahovala, až jsem se rozhodl ono "volání" vyslyšet.
Po pár krocích mezi prvními stromy mě po dlouhé době opět naplnil ten známý pocit klidu a svobody. Společnost při výstupu do vísky pod hradem mi dělal mírný vánek a na zemi zbytky ojínělých loňských trav.
Ptactvo, navnaděné příchodem krásného dne, se předhánělo, čí trylek bude radostnější a hlasitější.
Pomalu jsem se ploužil vsí a vychutnával tu dávno zapomenutou atmosféru ospalého venkova.
Z předzahrádek vykukovaly první pestrobarevné květinky, z jakéhosi dvora zvonila cirkulárka a u každého druhého stavení mě vítal nějaký pes. Minul jsem odbočku ke hradu a šel, kam mě nohy nesly.

 

Nakonec mne zlákal mrazivý vlhký dech Lovětínské rokle s šumícím potokem, s hromadami kamenů a rozeklaných skal. V hlubokém kaňonu na mne ještě cenila svá již bezzubá ústa paní Zima, chtíc alespoň ledovou vodní tříští dokázat, že tady se ještě žezla nevzdává. Přes nos se mi po pár krocích mihla sladká vůně přicházejícího jara.
S hlavou skloněnou k proudící vodě jsem si zde znovu uvědomil, že život někdy protéká jak chladivá voda mezi zkřehlými prsty…