Pavel Myšák Mojžíš: Z toulek po Kokořínsku
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Není nad to vrátit se sám na stará místa. Jít po cestě, vedoucí k lesům a skalám, na níž pomalu utichá hluk civilizace a střídá ho jen šumění větru v korunách stromů a občasné pípnutí probuzeného ptactva. První skalní převis mne uvítal naprostým tichem. Tichem, které se valilo údolím, odráželo se od pískovcových skal a plnilo moji hlavu až k prasknutí. Byla to kouzelná noc. Ze stěny nade mnou sem tam s lehkým zašustěním spadlo zrnko písku, vlhký a chladivý vzduch plný vůně pryskyřice a léta šimral v nose a únava z cesty byla najednou tatam... Nový den putování mne zavedl k převisu, obklopenému hustým smrkovým lesem a zaplavenému radostným štěbetáním všeliké poletující havěti. Na lavičce u ohniště se ke mně přidaly zástupy vzpomínek na dobu, kdy tu hořel za chladných podzimních nocí oheň, vyprávěly se příběhy veselé i těžko uvěřitelné, kdy ze strun kytar se linul stříbrný vodopád veselých písniček i těch k zamyšlení, a vzduch byl prosycen vůní kouře, kamarádství a lásky. Před odchodem jsem schoval do kapsy hodinky, neboť na toulkách se čas řídí jen dvěma dobami, světlem a tmou.  Celodenní bloumání po všemožných cestách Kokořínska mě zavedlo k dalšímu převisu, pod nímž jsem strávil druhou, bohužel poslední, osamělou noc na vandru. Zde, v hlubokém údolí, krytý zepředu hustým remízkem, jsem povečeřel výbornou slaninu s chlebem a u večerní kávy a čaje z mladého jehličí se stále víc vracejí příběhy let dávno minulých a přichází čím dál větší nechuť vrátit se do „normálního“ života. Slova písničky Pavla Lohonky Žalmana „sej, sej, lásku po lidech, dokud je ještě v nás, dokud nám stačí dech,...“ teď nabývají víc než kdy jindy na svém smyslu. Vždyť v honbě za ještě pohodlnějším a vybavenějším životem se nám ztrácí vlastní podstata žití – bohatství ducha. To, co si myslíme, že je „plnohodnotný“ život, je jen přežívání mezi stále zrychlujícím životním tempem a bezesnými nocemi. V hloubi sebe postrádáme ty vzácné chvíle, kdy se dokážeme zcela oprostit od honby za čímkoli, co „je tak důležité“, a kdy si v klidu můžeme utřídit „ty nepodstatné“ myšlenky. Už téměř neumíme naslouchat hlasu přírody, který nás hlídá, abychom neskončili jak vyhaslé ohniště na zapomenutém trampském campu. Přitom stačí tak málo – vyjít si někam, kam se rádi vracíme, zastavit se třeba u lesního jezírka a sledovat jeho drobný a „bezvýznamný“ cvrkot, jenž v něm panuje, nebo si pohladit drsnou kůru stromů a chvíli se dívat do jejich propletených korun. Představit si, že se najednou zastavil čas a Vás nikam nic nežene, nic důležitého nemusíte, než to, co Vás právě napadne. Najednou můžete vidět, že život, který jste doposud žili, Vás zas tak moc netěšil a nenaplňoval. Že jste vše podřídili tomu, co se žádá a „musí“, a možná si začnete uvědomovat, že je ve Vaší moci alespoň pár věcí a chvil ve svém koloběhu změnit tak, aby vyhovovaly právě Vám. Když se tohle podaří, a v autě nebo ve vlaku cestou domů ucítíte, že se z Vás přece jen stal trošku jiný člověk, máte velkou šanci stát se tím, kým ve skrytu duše chcete být… |
Foto © autor
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Milan Lasica |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |