Eva Hrončeková - Martina McLenehan: Jak se pohádka stala skutečností
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
Jak se pohádka stala skutečností aneb Kterak lidé začali plnit přání  O projektu Moje přání mi pověděla kamarádka. Na internetu jsem o něm našla jen malý letáček. Z něho jsem se dozvěděla, že jde o sdružení, které si vzalo za cíl „naplňovat přání, aspirace a sny jednotlivcům, zejména dětem a mládeži v těžké zdravotní situaci, která ohrožuje jejich život a přinášet jim a jejich blízkým radost a štěstí vedoucí ke zlepšení kvality jejich života.“ Moc malý letáček na tak velkou myšlenku. Jak ale vznikla, kdo za ní stojí a jak se jí daří? Když jsem se sešla k povídání s Mgr. Evou Hrončekovou, projektovou manažerkou Mého přání, nechala jsem ji volně hovořit o tom, co ona sama cítí, že by o projektu chtěla říct. Rozhovořila se a ve mně se záhy rozhostil zvláštní pocit. Byla jsem zasažená, ohromená a okouzlená. Pokud jsem se nesetkala s pohádkovou bytostí, tedy zcela jistě s výjimečným člověkem. Projekt Moje přání je projevem toho, co se stane, když se výjimeční lidé sejdou dva. Tím druhým je zakladatel sdružení, pan Gary Edwards. Rodí se nápad Musím začít u Garyho. Gary je z Kalifornie, v Americe vystudoval školu klaunů, takže to je opravdu jeho profese. Po revoluci se z Holandska a Německa přesunul do Česka. Gary je Kozoroh, velmi cílevědomý člověk, takže z ničeho, sám vlastním autem a z vlastních prostředků, začal dělat klauniády v nemocnicích. Založil a posléze vybudoval velmi kvalitní neziskovou organizaci Zdravotní klaun a s ní se mu během deseti let povedlo dát dohromady nadšené a profesionální lidi, kteří jezdí do těch největších, ale i do menších nemocnic a na odděleních, kde leží děti s vážnými nemocemi, dělají klauniády. Nemoc znamená nemít moc nad svým životem a tak člověk se tehdy neumí smát. Oni ale opravdu dělají to, že se děti úžasně uvolní, což si myslím, že má na uzdravování velký vedlejší efekt. A za těch deset let si Gary všiml, že i když smích léčí, že ty děti mají přání. A postupem času začal vidět, že by si to zasluhovalo samostatnou pozornost. Spřízněné duše spojují síly Gary mě s nápadem oslovil a proč se mu zdálo, že jsem pro to vhodná osoba má svoji historii: jednak jsem pracovala v té době v neziskové organizaci a pak také proto, že jsem původní profesí psycholog. Nevěnuji se ale klasické psychologii, ale věnuji se psychoterapii snů. Byla to vlastně tato kombinace snů a přání která nám velmi dobře do sebe zapadla. Sny jsou naše velmi původní a opravdová část, zdá se to nám, zdá se nám to v noci, kdy jsme naprosto bezbranní, nejsou tam žádné omezující hlasy společnosti, církve, šéfa, přítele, nikoho. Co se vám zdá častokrát je zárodkem obrovského přání. A je to většinou přání, ne většinou, vždy, přání stát se sám sebou. Gary viděl, že propojení přání a snů dává smysl. A tak mi nabídl spolupráci na novém projektu. Myšlenka nabývá podoby V Americe existuje organizace Wish, takže v Americe má to, že se přání plní, už velkou tradici. Ale jaká přání! Naše organizace neplní materiální přání. Ta sice vyvstávají, nicméně v nemocnicích pracují zdravotníci, psychologové, pedagogové volného času a ti si všímají, co si ty děti přejí v životě. To znamená: zdravý psychický vývoj je o tom, že dítě se naučí formulovat a cítit, co potřebuje. Špatný vývoj dítěte je, když se zaměřuje na to, co potřebuje okolí a plní přání ostatních ale nenaučí se rozpoznávat, co potřebuje pro svůj rozvoj. My pracujeme a snažíme se podporovat ta zdravá přání. Spolupracujeme s psychology, kteří ty děti znají, jsou s nimi ve styku, a když zjistí, že tyto děti po něčem touží, a je to touha něco udělat, dát svému životu perspektivu, přestože je ohrožuje fatální, nebo vážná nemoc, nebo nejsou v dobré kondici, nebo jim zrovna život rozdal špatné karty. Tahle myšlenka je o tom, že možná máš špatné karty, ale jde to otočit. Ovšem v momentě, kdy se ztratí tento aktivní prvek, kdy v tom není to, že dítě bude aktivní, tak to vylučujeme. Nejsme zaměřeni na to, abychom kupovali přístroje, nebo dávali dětem kola, platili dovolené, na tento aspekt přání se nezaměřujeme, to realizují jiné organizace. My se zaměřujeme na přej si, nauč se to, dělej to, staň se tím. Kolik lidí zvládne úkol pro nebesa Pracujeme dva. Já jsem projektová manažerka, to znamená, že se cítím být taková produkční, PR, pomáhám Garymu, který je hlavou našeho sdružení. Teď momentálně je například na Novém Zélandě, kde vede seminář pro klauny a myslím si, že tam toho dělá víc, ale on se tak nerad chlubí, že nevím, jak zjistím, co tam všechno zase dokázal, ale určitě je toho hodně. Já mu zlehka vytýkám, že pracuje příliš, že by měl pracovat míň. Říkám mu: já se například třicet minut klidně dívám jak padá sníh, koukám na vločky. A on mi odpoví: víš kolik věcí za tu dobu můžu udělat, které pomůžou někomu? Gary je velmi dobrý manažer. Považuji Garyho za svého učitele, on je ten, který tomu dává směr, který to manažersky vede. On mi pak vždycky řekne co mám udělat a já to dělám s radostí, protože je to smysluplná práce. Je to vůdčí osobnost, realista, člověk, který opravdu pracuje velmi racionálně na tom, aby nám bylo dobře a dívá se na to z dlouhodobého hlediska. Škoda, že lidé jeho typu, kteří přemýšlí v dimenzích toho, jak kultivovat dobro a radost, vůbec nemají politické ambice. Přání se zhmotňují V únoru tohoto roku jsme si zažádali a dostali jsme akreditaci z ministerstva vnitra, jsme tedy registrovaná nezisková organizace. Od února do července se nám povedlo pracovat se třemi nemocnými dětmi. Ono to vypadá, že je to málo, ale musíme při tom mít velkou časovou toleranci - děti jsou po nemoci, musíme vždy brát v potaz co říká lékař, co říkají rodiče – a s ohledem na to děláme, co je v našich silách. Máme například chlapce, který je teď po operaci kostní dřeně, má klidový režim, nemůže mezi lidi a on si přál hrát šachy s Gary Kasparovem. Takže my jsme mu psali, Gary Kasparov nám poslal velkou fotku s věnováním pro toho chlapce, ale s tím, že nepřijede. My jsme mezi tím kontaktovali Pražskou šachovou organizaci Praguechess, která nám slíbila, a teď je to v zařizování, že koncem srpna si v brněnské nemocnici na onkologii s tím chlapcem zahraje šachy moravský šachový velmistr. Toto už vyřizujeme od května, musíme čekat, jak se vyvíjí chlapcův zdravotní stav a pak samozřejmě sledovat, kdy má čas velmistr. Co se nám už povedlo je splnit přání holčičce, která chtěla být v životě zdravotní sestrou. Už prošla výcvikem, dostala od Garyho uniformu a byla v nemocnici jeden den mimořádnou hlavní zdravotní sestrou a opravdu pracovala s povolením personálu na oddělení. Pro nás je důležité to, aby děti začaly přemýšlet ne co mít, ale kým být, aby to bylo v souladu s jejich přirozeností. Poslední přání, na kterém nyní spolupracujeme je, že mladá, šestnáctiletá dívka po nemoci, si přeje skočit padákem. Řekli jsme si: proč jednou, když si rovnou může udělat výcvik, může se to naučit, může být tou parašutistkou v rámci svých možností. Teď vyjednáváme: ona přemýšlí o tom, jestli si udělat třídenní kurz, kde by si osvojila základy a potom skočila, nebo pětidenní kurz, na kterém by získala hlubší výcvikové hodiny a skočila by víckrát. Hodně záleží na rodičích, jak se k tomu postaví a samozřejmě na lékaři. Ozdravný efekt se šíří Dobrý dopad to má na nás na všechny. Na nás, protože vidíme, že pro tu rodinu je pozitivní vědět, že lidem nejsou lhostejní, když jsou v nouzi. Samozřejmě, zdravotnický personál, který se věnuje tělu, i psychologové, kteří se věnují psychice, poskytují obrovskou pomoc, ale pak je tady sekundárně ještě společnost, která se bojí těžkých témat, a nemocné dítě je jeden ze zážitků, který málokdo zvládá. Vidím, že na rodiny působí dobře, že se o ně zajímají i cizí lidé a že jim nabízí podporu při tom, aby dětem, ve spolupráci s rodinou, plnili jejich přání. Já osobně to vůbec neberu tak, že jsem se dotkla zakázaného tématu, že jsem se dotkla něčeho, co se nedá unést. Já v tom vidím z hlubšího hlediska právě tu lidskou schopnost vzájemného sdílení a tu naději. A já prostě tu naději budu živit a podporovat celý život: v sobě, v lidech, protože když denně čtete noviny, posloucháte televizi, pětkrát vás někdo podrazí, ublíží vám, tak z čeho máte čerpat radost a lehkost? Čerpat člověk musí z toho, že v sobě máme skrytý potenciál, je to těžké, ale musíme ho v sobě kultivovat každý den. Dělat dobré skutky každý den je vlastně povinnost vůči sobě, protože když to přestanete dělat, tak zjistíte, že nemáte imunitu proti zlu. To není moje filozofie, to je obyčejná zkušenost. Můžete dělat sto dobrých skutků a příjde jeden špatný a ten špatný skutek, když nemáte imunitu a nejste v dobré kondici, vás zlomí. Opravdu, těch sto dobrých skutků má vlastně jen podporovat a posilovat to, abychom zvládali těžkosti. Takže vlastně denně dělat několik dobrých skutků pro mě není žádný naivismus, ale posilování imunity. Nemyslím tím ale, že je zvládám dělat děláním. Prostě chodím a usmívám se na lidi. Nebo jdu a když vidím že mladý člověk pustil někoho sednout poděkuji a řeknu, že se mi líbí co dělá. Když vidím mladou dívku, že je hezká, pěkně oblečená, tak se usměju a řeknu: „Vám to sluší.“ Prostě všímám si dobrého a říkám věci, které mohou zahřát, protože to co udělali ti lidi, zahřálo i mně. Poděkuji za dobro, které začíná zdvořilostí a laskavostí. Gary je na tom zase tak, že se dočerpává z toho, že pomáhá a lidi umí rozesmát. Pozitivní energie se přitahují Měli jsme štěstí, že nás podpořila hned na začátku finanční dotací na plnění konkrétních přání, ne na provoz, firma Exxonmobil. Za což jsme opravdu hodně vděční, protože samozřejmě, i když jsou to nemateriální přání, provoz toho, aby se mohla uskutečnit, něco stojí, jelikož pomáháme zvolené rodině i tím, že bereme na sebe výdaje za kurz, uniformu, dovednost, kterou se děti učí a za informace se také platí. Potkávám se také s tím, a musím říct, že mě to velice těší, že když vysvětlíme, co dělá Moje přání, že nám lidé nabízí, že nám pomohou. Ještě se mi nestalo, když jsem tohle řekla, že by člověk nic neřekl, že by šel dál. Například skupina lidí kolem Anety Langerové, která se o nás dozvěděla, nám nabídla do budoucna, že pokud se bude chtít některé dítě naučit hrát na kytaru, najdou si čas a přijedou za ním do nemocnice. Dojal mě Gary, protože má v Americe kontak na kosmonauta, a ten je ochoten, kdyby se dítě chtělo setkat s astronautem, přiletět za ním sem na setkání. Také se mi moc líbí přístup lidí, se kterými jsem přišla do kontaktu během organizace přání, která jsme už plnili. Například Pražská šachová společnost Praguechess, když jsem jim vysvětlila co ten chlapec potřebuje, tak naopak to byli oni, kdo se už dvakrát ptali mě, kdy se to uskuteční a teď finišujeme na splnění přání malého Vladimíra. Totéž zmiňovaný parašutistický klub. Sami přišli s tím, že kdyby se to naší dívce líbilo, mohla by dělat hostesku při mistrovství ve skocích, že se může zapojit. Kdo rozšíří světlé řady Uvítáme praktické návrhy, co by se dětem mohlo nabídnout, začali bychom si vytvářet databázi přání. Kdyby některé dítě třeba chtělo jezdit ve skladu s vozíkem, abychom věděli, kde mu to bude na jeden den umožněno. Pomohl by nám dárce, nějaká organizace, která by se chtěla stát naším přispěvatelem. Pomohli by nám také individuální dárci finačními příspěvky. Potřebujeme najít prostředky, abychom měli jednoho zaměstnance, abych práci pro Moje přání mohla dělat jako pracovní náplň, na celý den. Zatím to děláme po práci. Někdy ale prostě člověk přijde a je unavený, a tak budu radši třicet minut koukat na vločky, než zase pracovat večer. Takže to pak pracuji i v sobotu a neděli. Také počítač a telefon používáme vlastní. V tuto chvíli to zvládáme, děláme toho tolik, kolik můžeme, nejdeme proti sobě, ale myslím si, že to jde teď, když jsme malí a začali jsme, věříme, že časem budeme růst. Přání jsou vždy rozmanitá a po cestě plnění se objevují lidé, kteří jsou schopní dotáhnout myšlenku do konce. Není to tak, že bychom zatěžovali jednu organizaci a ta nám musela pomáhat. Myslím si ale, že se to u nás časem vyvine jako v Americe: tam se také začínalo v malém a teď to lidé berou za své, plní si přání, je tu ten efekt být lidský. |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 08. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Lasica |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Stanislav Motl |