Hana Geigrová: Nehodící se škrtněte

Rubrika: Literatura – Fejetony

Zdálo se mi, že jsem už dlouho neviděla svého přítele. Zná mě už dlouho, skoro lépe než já znám sama sebe. Nikdy mě neodsuzuje, nekritizuje, nedělá mi mindráky a neříká, co mám nebo nemám dělat. Nemáme hádky, dohady a neklid. Je tedy v zásadě ideální.
Sedíme u stolu a máme knedlo-vepřo-zelo. Prý to už dlouho neměl. Venku leje jako z konve. Malá restaurace je úplně prázdná a dost temná. Z rohu na nás úslužně koukají dva číšníci. Třetí se objevuje z temnoty stejného rohu a přináší láhev vína.
„ No tak“, začíná přítel a významně se na mě dívá, v každé ruce příbor v pozici pohotovosti. „Co je důvodem tohoto setkání?“ Čekám až číšník dolije víno a s očima na jeho vzdalujících se zádech oznamuji tiše a nesměle: „Já bych ti dala ráda něco přeložit.“ Vždy se bojím, jestli pro něho nejsem někdy blázen.
„Z jakého jazyka?“ ptá se přítel angličtinář se zájmem.
„No to je právě ta hádanka.“ říkám opatrně.
Přítel se usmívá. „To zelí je nebeské, viď?“
„Ano, je“, odpovídám pokorně a čekám. Dotáhl to až na profesora a musí se mu prokázat patřičný respekt.
„Tak tady to je. Poslouchej." Vytahuji z kabelky kus papíru a začínám předčítat: „Deklarace z regionu při mítinku favoritního dominantního týmu je v edukačním magazínu striktně označeno...“ Tázavě zvedám oči.
Přítel angličtinář se vesele připojuje: „To já si identifikuji do diáře medialových brífinků...“ Prudce, dramaticky a soustředěně zabořuje vidličku do růžového masíčka na svém talíři a mazaně, skoro ďábelsky šeptá: „Aha, čeština.“
Následuje ticho. Čekám. Chci více.
„Prosím tě, proč tě to tak štve?“, říká přítel. „Prostě to berou z angličtiny."
Cítím, že se zapaluji pro věc. „No to vím. Ale proč? Proč tak moc? Nechápu to. Víš, já se to bojím někde říkat, aby si nemysleli, že nejsem duševně v pořádku. Nebo že už jsem stará a říkám voloviny vzhledem ke generačnímu rozdílu.“
Přítel na mě upírá tázavě oči. „Jak to, proč?“ Obrací pozornost na třetí knedlík.
„No, koukej,“ hrdě oznamuji, „proč nemohou říci sdělovací prostředky? Proč říkají ´medialy´ z anglického slova ´média´? Proč? Proč nějakej odpornej ´mítink´ místo nádherného ´setkání´?
„Já nevím“, říká přítel a otáčí vidličku v zelí. Víš, ono je to asi rychlejší, protože někdy na jednu zkomoleninu potřebuješ dvě česká slova. Po tom, jak dlouho trpěli, mají teď co dohánět, tak spěchají. Nebuď tak dětinská.“ Odsunuje talíř.
Jsem rozčilená. „Já? Já? Já že jsem dětinská? Víš, jak byla moje maturitní zkouška těžká?“ Nechci, aby mě viděl plakat a statečně pokračuji: „Já vím, že jsem stará...“ Čekám na reakci.
„No jo, no, nějaká léta už to jsou“, přiznává přítel a studuje rakvičku se šlehačkou. „Že je ta rakvička krásná? Je plněná. To mám rád. A koukej ten napoleonek. To je krému, co?“
Nejsem spokojena. Je to nedostačující. Statečně pokračuji: „Tak tedy: nejen že jsem dostala jedničku z českého jazyka a literatury, taky bylo všechno krásnou češtinou.“ Nadechuji se a vysvětluji: „A víš, moje sestřenice, když slyšela ´mítink´ a ´kontinuace´ poprvé, tak asi nevěděla, co říkají, protože ona mluví pouze česky. Mimochodem ty fonetické přepisy jsou příšerné a.... a...“ tápu.
Přítel si přisunuje před sebe rakvičku a zvedá obočí. „A?“ ptá se.
„A nepřípustné“, dodávám. „Co mi vadí, je právě to, že to slyším veřejně ze sdělovacích prostředků.“ Ustupuji a smířlivě dodávám: „Komunikačních prostředků, tedy....!“
„Tedy medialů“, usmívá se. Mám nejistý pocit, že se přítel vyžívá.
„Jo, medialů.“, říkám zhnuseně. „Mimochodem, nejen že vím, ale jsem si stoprocentně....“, váhám, ale nabírám sílu.... „jistá, že na všechny tyhle zkomolené výrazy existují nádherná česká slova. A taky si myslím, že moje rodná řeč začíná pozvolna ale jistě zanikat. A mrzí mě to. A nechci to. Tak.“
Dívám se na přítele. Je podezřelé ticho. Povoluje si pásek – dobře se najedl.
„Víš, tyhle brífinky si zveřejní na chatu diginavesu a možná, že tě někdo pozve na mítink a udělá tě manažerem protestantů neboli protestujících.“
„No tohle“, namítám, „copak nechápeš, jak mě to štve? Štve!“, zdůrazňuji. „Strašně!“
Za okny padají dráteníci. „A já jsem si myslela, že jsi můj přítel“, dodávám s pohrdlivým pohledem.
„Ale to víš, že jsem.“ Kouká pobaveně a pozoruje číšníky, jako by se mu večeře už nelíbila. „Ale musíš to brát sportovně, humorně, víš? Jo přesně tak. Humorně“. Koluje prstem po povrchu sklenice.
Mlčíme. Působí na mě jako čerstvě vypasená karikatura mého přítele angličtináře. Je mi trapno.
Přítel se konečně nadechl. „No, primárně bych ti chtěl říci.... Palackej sem, Palackej tam, to všechno už vzal čas“, oznamuje mi.
Vím, že prohrávám. „Chtěl jsi říci ´v první řadě´, ne ´primárně´. Takhle mluvíš ve svých třídách ke svým českým žákům? Vždyť to je hrůza. Hrůza!“ Mám pronikavé oči, které z něho nespouštím. Nechci se vzdát.
„Neplíduj“, odsekává přítel.
Jsem zmatena. „Co je ´neplíduj´?“ vyzvídám.
„No anglicky mluvíš, tak jak to že to nevíš?“ odpovídá přítel s arogancí, která mi neušla. „No přeci ´dovolávati se´, z anglického ´do plead´. Foneticky, jak jinak. A mimochodem – to řekla nedávno v televizi jedna známá osobnost. A nikdo nic nenamítal. Hlasatelka hned rozuměla.
„No tak vidíš, kam jsme to dotáhli“, odpovídám nepřítomně, ale podlézavě. Obličej přítele mi je ale najednou odporný. Potím se. Vedu dávno ztracený boj.
Přítel angličtinář zvedá láhev a doplňuje mou prázdnou sklenici. Pozoruji proud tekoucího vína. „To je božský likvid, to je víno, viď?"
„Nápoj, nápoj!“ křičím a cítím, že mě pohlcují bouřlivě tmavé červené vlny. Bojím se. V hloubi duše ho podezřívám, že myslí na mou likvidaci. Než se potopím do hlubin rubínového moře, vidím v rohu rozdováděného čerta, který se hlasitě a zuřivě směje ďábelským řehotem. Má špičaté, nastražené uši a orientální oči. Topím se.
„Pomóóóóc, pomóóóć...“, slyším, že řvu jako nespoutaný divoch.

Probouzí mě vyčítavé mňoukání mé kočky Hvězdy. Upírá na mě své hypnotizující oči a pokračuje ve vyčítání. Hladím její elektrickou srst a druhou rukou si utírám zpocené čelo. Buší mi srdce.
Hvězda se pozvolně uklidňuje a přede.
Pozoruji červené číslice budíku mého rádia. Je hodně po půlnoci. Hvězda otvírá v polospánku jedno nádherné oko.
„Promiň, Hvězdo,“ oslovuji přítelkyni, „to byl jen takový zlý sen. Prostě výplod mé imaginace.“
„Představivosti“, mňoukne Hvězda a obě pozvolna vplouváme do říše snů.
Poznámka redakce: Autorka žije ve Spojených státech.

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 06. 2009.