PROČ PÍŠU... Ukázky nejlepších děl z literární soutěže PKV 2009
Rubrika: Literatura
 Polabský knižní veletrh 2009 - Literární soutěž Humor Do šestého ročníku literární soutěže Polabského knižního veletrhu, tentokrát na téma Proč píšu, poslalo své soutěžní texty 72 autorů. Znamená to proti loňsku nárůst o 19 autorů. Porota rozhodovala v tradičním obsazení PhDr. Jaroslav Rejmond - literární historik, Jan Řehounek - člen Obce spisovatelů a manažer Polabského knižního veletrhu, a PaedDr. Helena Počovská – básnířka a učitelka češtiny. „Objevilo se asi pět autorů, kteří se nedrželi zadaného tématu, ty jsme bohužel museli z hodnocení vyřadit, ač jejich texty byly dobré,“ říká předseda poroty Dr. Rejmond. „Řada autorů pojala prózu jako strohé vysvětlení svých pohnutek k tvorbě. Těm chci, opravdu jen v dobrém, říci, že literární soutěž není slohové cvičení na základní škole. Hezkou výjimkou je např. próza Jany Maxové. Očekává se tvůrčí přístup, vtip, nadhled. Vyzvednout bychom chtěli dvě autorky z nejmladší kategorie - třináctiletou Lenku Martinkovou a desetiletou Barboru Potockou. I dospělí by se od nich mohli ve stylu nechat inspirovat. Velmi vtipní jsou Bohumír Procházka a Milan Čechura. Z básníků nás příjemně oslovily Zdenka Líbalová, Kateřina Soustružníková, Jitka Dolejšová či Libuše Matysíková.“ Seznam oceněných: Kategorie do 15 let: Barbora Potocká - Havlíčkův Brod, Lenka Martinková - Stará Boleslav Kategoriedo 18 let: Petra Wagenknechtová - Hořice v Podkrkonoší, Jana Maxová - Praha Kategorie nad 18 let: Jan Holeček - Nový Jičín, Libuše Matysíková - Němčice nad Hanou, Zdeněk Rieger - Mělník, Katka Soustružníková - Zeleneč, Jitka Dolejšová - Praha, Zdeňka Líbalová - Mělník, Pavel Kopáček - Křinec, Linda Hroníková - Praha, Bohumír Procházka - Jičín, Milan Čechura - Plzeň. Pro příští rok porota doporučila jako téma soutěže: „Květina“. Opět se bude soutěžit v kategoriích prózy a poezie. Z oceněných prací jsme vybrali pro čtenáře Pozitivních novin na ukázku pět autorských děl. Dvě jména znáte z Pozitivních novin (Milan Čechura a Jitka Dolejšová). | |
Milan Čechura: Proč píšu To je oblíbená otázka, kterou dostávám na besedách, jichž se zúčastňuji. Aby to nevypadalo, že na ni odpovídám každý týden a ještě musím listovat v kalendáři, abych se podíval, zda mám volno. Tak tomu není. Jsem poměrně neznámý autor, regionálního významu. Odpovídám pokaždé stejně. Protože jsem se to naučil. Mohl bych v této úvaze, fejetonu, nebo co z toho vyleze, odpovědět také tak. Mám hejblata to udělat. Ale to bych to mohl rovnou zabalit a už nenapsat nic jiného. A to by se Vám nejspíš moc nezamlouvalo, i když člověk nikdy neví. Pokusím se tedy nastínit určité situace, které by mohly korespondovat s nastolenou otázkou. A také se hned podívám na to, zda kopírují skutečnost. Sám jsem zvědav, jak to dopadne. Tak za prvé. Píšu proto, abych byl slavný. Kdo by nechtěl? Rozhovory v nejčtenějších denících, autogramiády v prestižních knihkupectvích, rauty na křtech mých knih, budoucích bestsellerů. Podívejme se, jak to vypadá v této oblasti. Jednou se mnou dělali rozhovor v novinách, ptali se mě, jestli se dobře pamatuji, zda jsem pro to, aby byla zrušena autobusová linka číslo 29. Jestli to přispělo k mé slávě, nevím. Dost pochybuji. Autogramiád jsem absolvoval poměrně hodně, všechny však už před mnoha lety, kdy jsem se podepisoval pod poznámky, do žákovských knížek mých nezvedených ratolestí. Rautů jsem tedy několik zažil, to se musím přiznat, ale bylo to při příležitosti křtu knížek někoho úplně jiného. A stejně z toho žádné bestsellery nebyly. To jen abyste věděli. Za druhé. Píšu proto, abych byl bohatý. Po obdržení honoráře bych se zamknul v pokoji, otevřel skříně, v kterých by byly narvány pětitisícovky, nechal je vyklouznout na zem a přehazoval bych je vidlema. Já vím, že se říká vidlemi, ale takhle je to hezčí. Zemitější. A taky bych si s nima zapaloval doutníky. Tuhle jsem otevřel v pokoji skříň, bez toho aniž bych se zamknul, a to byla chyba, neboť se na mě vyvalilo, ani vám nebudu říkat co, protože jsem hroznej bordelář a zrovna v té chvíli vešla manželka. A doutník jsem si zapálil jen jednou a neptejte se, kde jsem skončil. Možná, zapálit si jej opravdu tou pětitisícovkou, dopadlo by to lépe. Ale kdo ví jestli. Tudy cesta také nejspíš nevede. A za třetí. Píšu proto, aby o mě měly zájem ženský. Samozřejmě, že ne žádný chudinky, ale modelky, zpěvačky a vůbec celebrity. Taky milionářky by nebyly k zahození. Už to vidím, jak mě lepá milionářka víská ve vlasech a říká, tedy divochu, ty o tom sexu nejenom dobře píšeš. To je, co? Budu si muset dát panáka. Jednou o mě projevila zájem jedna ženská. Tak jsme se vzali a už jsme spolu třicet let. Ale v té době jsem ještě nepsal, nebo ne tak intenzivně, tak to asi nebylo kvůli tomu. Budu se jí muset zeptat. To bude facek. Tak nevím. Jak vyplývá z řádek nad těmito, ani jedna z těchto kategorií není zřejmě ta pravá ořechová. Proč tedy vlastně píšu? Toť otázka. Možná proto, aby tady na tom světě po mně cosi zůstalo. Něco na tom bude. A taky si představuji, že čtenář, který si mou knihu v nějaké slabé chvíli koupil a v ještě slabší přečetl, ji poté zařadí do své knihovny, kde již čekají jiní. Slavnější. Představte si to. Hemingway, Remarque, Čapek a… Čechura. Dobrý, ne? Tak to vidíte. Takové možnosti se otevíraly a nakonec tohle. Prachobyčejná ješitnost. Ale ono to bez ní nejde. Spisovatel musí být ješitný a tak trochu pako, protože kdyby nebyl, tak by nikdy nic kloudného nenapsal. A jsme u konce. Tak abych to nějak smysluplně uzavřel. Kdyby vám ani teď nebylo ještě jasné, proč píšu, tak je to proto, že do mě v první třídě mlátila paní učitelka tak dlouho pravítkem, až jsem se to naučil. | |
| Jitka Dolejšová | Zdeňka Líbalová
|
| Jana Maxová: Proč píšu? Sedím ve svém křesle a lehce se pohupuji. Mám ho sotva pár měsíců, ale od první chvíle mu familiárně říkám psací křesílko. Důvod je jasný – píšu na něm. U stolu, shrbená nad listem papíru, nemám potřebné pohodlí. A mé terakotové křesílko je navíc příznačně umístěno přímo vedle knihovny. Už několik minut tupě civím na bělostný, neposkvrněný sešit, pero v ruce přichystané zaznamenat každou myšlenku, ale nic. Žádná nepřechází. V hlavě mám jako vymeteno. Snažím se přemýšlet, přímo cítím, jak mi v hlavě šrotují kolečka, ale dneska se nějak podivně zadrhávají. Potřebovala by promazat. A nestačil by obyčejný olej. Volám svou Múzu, která vždy obývala křesílko, ale není po ní ani památky. Zmizela jako pára nad hrncem, potvora. S povzdechem vzhlédnu. Z několika polic se na mě usmívají knihy. Prsty je něžně polaskám po hřbetech. Jsou tu všichni možní autoři, velikáni i trpaslíci literatury. Hrabal se svými hyperdlouhými souvětími a bezprostředními pábiteli; Viewegh a jeho ironické a mnohdy přisprostlé romány, ke kterým jsem přišla jako slepý k houslím; Dumasovy proslavení Tři mušketýři; Idiot v krásné kožené vazbě, která také byla jediným důvodem, proč jsem si ho koupila; Karel May, autor můj nejoblíbenější a stvořitel nesmrtelných hrdinů Západu. A další a další. Zcela vzadu jsou ještě i dívčí románky, které už dávno nečtu. Raději bych nějaký napsala. Chtěla bych, aby se mé dílo (až konečně vznikne) zařadilo po bok románům v knihovně. A nejen v mé. Vždyť to je touha každého psavce. Nepíšu proto, abych vydělala miliony jako J. K. Rowlingová (ovšem, že Harryho také mám, ač nejsem jeho skalní fanoušek), nýbrž proto, abych svou knihu viděla na pultech v knihkupectvích. To je nejvyšší ocenění, meta, jíž bych si přála dosáhnout. Nepíšu však jen kvůli výsledku. Psaní je mou vášní, závislostí i zábavou. Útěkem od nedokonalého a mnohdy nespravedlivého světa, v němž žijeme, do mého vlastního světa, který mi vzniká pod rukama a já do poslední chvíle nevím, jak bude vypadat, jak to v něm dopadne. Mám své hrdiny, jejichž osudy tvořím, ale oni si často začnou žít svým vlastním životem, dělají to, co jsem původně ani nezamýšlela. A mě nezbývá než pouze zapisovat, co vidím, řídit se jimi. Často se do svého světa ponořím příliš a mé postavy mě provázejí, i když zrovna dělám něco jiného. Není výjimkou, když ve škole přestanu vnímat suchopárný výklad a uvažuji, jestli má má postava jet autem či tramvají, jestli se jí cestou něco stane, případně jak zareaguje. A jednu scénu si jsem schopna přehrávat klidně hodinu. Do svých románů se ponořuji téměř každého večera. Když pár dní vynechám, stýská se mi. A i když mi Múza občas dělá naschvály a schovává se, jako zrovna teď, vždycky se zase vrátí a ochotně mi radí a pomáhá. Ruka mi běží po papíře a vytváří cosi, co třeba jednou bude slavnější než Šifra mistra Leonarda a Krakatit dohromady. Anebo to zahalí vrstva prachu a příběh upadne v zapomnění. Jeho autorka o něm však bude vědět do konce svých dnů. Ne všichni mého koníčka chápou. Ťukají si na čelo a nerozumí, proč raději nejdu ven. Ptají se: „Proč píšeš, když ti to stejně nikdy nikdo nevydá?“ A já jednoduše odpovídám: „Protože mě to baví.“ Pochopí pouze ten, kdo okusil. A ať si okolí myslí, co chce, budu psát dál a dál, protože jakmile jsem začala, už nikdy nedokážu přestat. Už nikdy nechci přestat. | |
| Bohumír Procházka: Proč píšu? Protože nemusí všechny literární soutěže vyhrávat jen Václav Franc. Vždyť se tou svou zubařinou docela dobře uživí. Za jeden vytažený zub má 150 korun. Když si vezme nějakého mlíčňáka, ty jdou dobře tahat, tak si přijde za hodinu na slušný peníz. A literární ceny mu pak nejsou zapotřebí. Taky píšu kvůli našemu panu starostovi. Jednou jsem napsal o psychopatech v provincii a on to vztáhnul na sebe a vykázal mne z tiskové konference. Já si na to vykázání pozval Českou televizi. A tak začalo docela zábava. On mi napsal že jsem zbytečný člověk a já zase stvořil fejeton, jak uklízí nádvoří zámku, aby byl městu něco platný. Pak mým novinám odmítnul dát kulturní grant a já píšu o tom, jak jsem nedostal kulturní grant. A tak si to psaní docela pěkně užíváme. Akorát, že to stojí spoustu času. On by mohl více starostovat a já bych opravil kohoutek co kape a utužilo by se moje manželství. Nebo bych napsal fejeton jak pokáceli ty topoly. Ale to by se asi zase panu starostovi nelíbilo. Je to psaní náležité dobrodružství. Ale největší je beletrie. Stvořil jsem si takovou holku, jmenuje se Monika. Pravda, je trochu při těle. Ale to musí být. Na každé normální holce musí být něco ..., něco nestoprocentního, aby byla živoucí. Na Monice je zase úžasná ta zabejčilost, se kterou se snaží napravovat svět. A tak si ji v těch povídkách promítám do různých situací a ty situace kladu do konkrétního prostředí okolo Jičína. Nojo, ale už se mi několikrát stalo, že jsem se tam po Monice ohlížel. Ne, že bych ji přímo hledal, ale ... . Kdyby někdo tvrdil, že jsem se snad do Moniky zamiloval, řekl bych mu – vždyť je tlustá. Ale myslel bych si svoje. Vám se nikdy nestalo, že vám literární postavy poněkud vstoupily do života? A neříkejte, že si sami rozhodnete, zda je tam pustit. To neznáte Moniku. Vždyť říkám: Psaní, to je úžasné dobrodružství. | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Milan Lasica |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jiří Menzel |
 |
Rudolf Křesťan |