Iveta Kollertová: Bez Internetu ani ránu!

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha (21.)

BEZ INTERNETU ANI RÁNU!

Maminčina hospitalizace nebyla zdaleka tou poslední a jediné řešení, jak si ji ohlídat, bylo společné bydlení.
Dceřina svatba proběhla sice bez nás, ale v zastoupení mého bratra Mirka. Rodinka byla tedy úplná a její muž Karel se rozhodl nechat zaměstnání v Kolíně a najít si práci doma v Litvínově.
Ale, jak s bydlením?
Štěstí v neštěstí bylo to, že Jana dostala byt na opravu ve stejném domě a tím se uvolnil pokoj u maminky. Celá rodina se sešla a rozhodnutí bylo následující.
Matčin byt s balkónem necháme Janě s rodinou a my s maminou začneme bydlet spolu. Nejdřív ale museli mladí manželé dát přidělený byt dohromady.
Bydlení bez smlouvy, kde jsem dosud byla já, pustíme.
Na co bychom platily tři nájmy?

Během těchto dní přišlo rozhodnutí, které bezkonkurenčně rozhodlo o mém dalším životě.

Po propuštění z nemocnice se maminka prozatím nastěhovala ke mně. Dcera s manželem bydleli u ní a dávali do pořádku naše budoucí bydlení v jejich přiděleném bytě. Peníze lítaly jak splašené. Vymalovat, nová kuchyň, koupelna, nábytek.
Soužití s maminkou bylo víc než příjemné, jen časté volání pohotovosti kvůli jejímu zhoršujícímu se astmatu narušovalo poklidný život. Bála jsem se o ni a hlídala každý její nádech.
Můj zdravotní stav stagnoval. Pořád jsem napůl ležela na míse vystlané plenami, abych neměla proleženiny. Den co den na zádech, s nohama zkroucenýma a nefunkčníma. Bylo s podivem, že se o mne nikdo nezajímal. Žádná rehabilitační sestra, žádný lékař, který by si řekl: „Aspoň se na ní podívám.“
Obvodní lékařka sama nevěděla, kam mne poslat a jestli jsem schopna převozu. Brala jsem to prostě jak fakt. Koneckonců, když jsem se začala rozpadat, nenašel se nikdo, kdo by mi poradil, jakým způsobem ošetřovat zdevastované tělo i orgány. Všechno jsem se musela učit formou pokusů a omylů. Špatně jsem sáhla, krvácela jsem a kroutila se bolestí. Ale člověk je silný, je nepředstavitelně silný, pokud chce žít. 

                                                                                  … 

Jedno odpoledne jsem jako vždy sledovala nějaký nezajímavý pořad v televizi a přišel můj bratr Mirek. Padesátiletý muž s duší rošťáka. Měl plno elánu a ne náhodou se můj syn pyšnil stejným jménem.
„Ty, Ivko, proč si vlastně nepořídíš internet? Já mám doma starý počítač, to by ti stačilo,“ dodal a zadíval se na mne.
„Mirku, to je ale drahé, ne? A já ani nevím, kde se počítač pouští,“ usmála jsem se s tím, že tohle téma je vyčerpané.
„Já to sem zítra hodím a zkusíme to, jestli vůbec funguje.“
Za Mirkem se zavřely dveře a já si jen říkala: „Bože můj, vždyť já jsem technický antitalent, to se stejně nenaučím.“
Druhý den se objevil jak Míra, tak počítač. První spuštění a první zablikaní Windows.
Byla jsem jak Alenka v říši divů.
Neměla jsem jediné tušení, co znamená klikat na myš a co je Explorer. Učila jsem se na hrách a obrázcích. Po třech dnech mi to nestačilo. Chtěla jsem otevřít a poznat ten veliký a neznámý svět s názvem internet.
„Mami, pořiď si ho, my ti přidáme na placení,“ prosily děti.
„No tak to zkus, odhlásit ho můžeš vždycky,“ přidala se maminka.
Nakonec jsem zvedla mobil a zavolala provozovatele internetu.
A od té doby jsem přestala vnímat smutnou realitu ohledně mého stavu a získávala jsem přátele, informace i sebevědomí.
Prvním počinem bylo zahlcení celého počítače viry, druhým opatrnost až nemístná.
Blikající stránky, svět neomezených možností.
Upnula jsem se na internet jako na symbol života. A onen mumraj, odehrávající se na monitoru, mne přiváděl do transu.
Psala jsem denně a pořád.
Vypisovala jsem ze sebe všechny ty bolesti a útrapy, kterými jsem prošla.
Blížilo se nové stěhování a já jsem, schoulená na své posteli, sledovala každodenní čilý ruch tam venku ve světě skrz monitor.
Už jsem nebyla jen já.
Už nikdy nemůžu být sama.
Já a internet… naděje, radost, láska k druhým i přátelství od druhých.
Jen jsem netušila, že přijde další překvapení.
                                                                              … 

               

POKRAČOVÁNÍ.... DÍL 22.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html  

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ


Vlčí máky

Konečky prstů na šíji,
zrychlený máme dech.
Jeden ret s druhým se míjí,
pátráme ve svých tajných snech.

Lehám si do vlčích máků,
motýl mávnul na pozdrav.
Láska přišla bez náznaku,
teskně hučí v dálce splav.

Lásky tvé je plná hlava
a tělo, chtivé dotyků.
Levá neví, co chce pravá,
cesta, plná průsmyků.

Tiše šeptáš svoje sliby,
cosi šplouchne pod vodou.
Víš, co se mi prostě líbí,
vždyť tu nejsme náhodou.

Pole máků, barva krve,
pojď, půjdeme slunci vstříc.
Řekni teď, co chtěls říct prve,
uvítáme půlměsíc.

Něžná vášeň, my dva spolu,
rukou hladíš tvář i dlaň.
Nalaď struny do E molu,
jsem tu já, ty a máků pláň.


Foto Milena Horáčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 09. 2008.