Šéfové

Šéfové jsou zvláštní, nepříjemný a velmi dotěrný druh člověka, zpravidla parazitující na svých podřízených. Dá se říct, že některým z nich doslova pijí krev. Zákon však zatím nepovoluje jejich likvidaci, tudíž je jejich výskyt poměrně hojný.
Jejich podřízení se dělí na dvě základní skupiny. Ti první je nemohou vystát a raději se jim obloukem vyhnou a ti druzí jim pravidelně leští kliky u dveří a zásobují je švestičkami z vlastní zahrádky.
Šéfové jsou tzv. „na druhém břehu“ a někteří ambiciózní podřízení za nimi neúnavně pádlují.
A pokud přitom pádlem sejmou některého veslujícího soupeře, je to pochopitelně čistě náhodou.
Jakmile se některému silnému jedinci podaří dopádlovat na onen „druhý břeh“, zpravidla okamžitě ztratí část své paměti. Zato jeho selektivní schopnosti se velmi vytříbí. Říká už jenom to, co se mu zrovna hodí. Opevní se na svých pozicích tak dokonale, že „druhý břeh“ začne připomínat spíš opuštěné skalisko uprostřed oceánu.
Pracovní symbióza se šéfem bývá křehká, nevíte často vůbec, na čem jste. O tom svědčí výrok: „Tak dlouho jsme se smáli šéfovu vtipu, než jsme pochopili, že se jedná o pracovní úkol.“
Pokud vás chce šéf přimět k tomu, abyste pracovali lépe a radostněji (a pokud možno za nižší plat) pod heslem „nemožné ihned a zázraky do tří dnů“, má na výběr spoustu možností. Velmi oblíbená je „šuplíková metoda“. Jednoduše utrousí něco v tom smyslu, kolik má ve svém šuplíku životopisů lidí hodících se právě na vaše místo. Hojně využívaná je též „metoda cukru a biče“. V podání některých šéfů je to spíš jen „metoda biče“. Pochvala typu: „Vy jste tak šikovný, jenom mě o tom pořád nechcete přesvědčit!“ zkrátka moc nepotěší.
Pokud vám tato charakteristika vašeho šéfa ani trochu nepřipomíná, jste šťastlivci a měli byste si ho hýčkat. Patří k vzácné podskupině a měl by být přísně chráněn.