Je to již delší doba, co proběhla v českém tisku diskuse, vyvolaná článkem vydavatele Pozitivních novin Pavla Loužeckého Pozitivní noviny vyhlásily boj „blbé náladě“ ve společnosti. Tento článek komentoval pan Ondřej Neff v Lidových novinách a v reakci na něj napsal Pavel Loužecký další článek s názvem OTEVŘENÝ DOPIS ONDŘEJI NEFFOVI. Všechny tři příspěvky vzbudily oprávněný zájem veřejnosti a přišlo na ně mnoho ohlasů. Jelikož si myslíme, že toto téma je aktuální pro každého rozumného člověka a my bychom se jím měli nadále zabývat, položili jsme několika osobnostem návaznou otázku: |
"Myslíte si, že by lidé měli pozvednout svůj hlas a bránit se kolektivně proti médiím, které nás více či méně cílevědomě ubíjejí špatnými zprávami a tím v nás uměle podporují a udržují blbou náladu, nebo je to každého ryze soukromá věc, zda se bránit chce a dokáže, a nám není vůbec nic do toho, co si které médium dělá?" |
|
Pavel Novotný autor projektu AUTENTIKA
Snad první souvislost, která mě napadla byla úvaha, lépe řečeno rada mého profesora V.V.Štecha v r.1964. Vztahovala se na knihu a témata s ní spojená v našem profesním světě, ale má širší platnost a přesah i do současnosti. Říkával: „Když budeš studovat jakýkoliv problém skrze knihu, tak se nejdřív podívej jak se jmenuje, kdo je její autor a kdo a kdy jí vydal“. Pokud si tyto základní informace zhodnotíš máš půl odpovědi na to co se v ní dočteš“.
Mám za to, že se tento názor vztahuje na všechna média, novinami počínaje, rozhlasem a TV.konče. A samozřejmě, že dnes to platí pro Internet. Po r.89 se postupně všechny nástroje ovlivňování společenského klimatu dostaly do vlastnictví zahraničních vlastníků, bylo již tehdy zřejmé, že kromě prvotního motivu vydělávat peníze to byl od počátku významný nástroj k ovládání toho, co nazýváme veřejným míněním. To představuje kvality, které jsou vrtkavé a v čase nestabilní, nebohým čtenářem je smýkáno od zdi ke zdi a nebo mediokracie trpělivě pracuje na modelaci „duše“ čtenáře a pracuje se na tom, jak snáze a pohodlněji ovládat mysl a způsoby uvažování „mlčící většiny“.
Povšimněme si v duchu jakých tezí započalo odnárodňování mysli čtenáře a následně celé společnosti. Kdo, kdy a kde, v jakých novinách a nebo časopisech kladl důraz na tak zvané nové hodnoty a kvality, které byly deklarovány jako mnohem závažnější než pocit hluboké sounáležitosti s národem svým vlastním. Evropanství a příslušnost ke globalizující se světové vesnici ve jménu světovosti. Poukazy na zapšklý a provinciální „český rybníček“, který již dávno českým není, byly a jsou signifikantní v duchu rčení, že „účel světí prostředky“. Z jakých kruhů si ty noviny vybírají své přispivatele, své spolupracovníky? Kde se najednou vzaly řady těch, kteří kálejí i na ty nejsvětlejší stránky našich dějin. A proč to činí ? Komu z toho kyne a jaký prospěch ? Řada otázek na které je vcelku jednoduché si odpovědět. A to tak, že si odpovíme na otázku: Kdo potřebuje Českou republiku jako slabý, mravně neusazený a mocensky rozkolísaný stát. Pokud by se to vše nakonec podařilo by byl na nejlepší cestě v rámci „integrace“ všech evropských zemí do náruče svých sousedů. Nevím zda rovnou jako až dosud řádný subjekt mezinárodního práva, ale ekonomicky a společensky rozložený zevnitř. Ten vývěsní štít prozatímně platné mezinárodní subjektivity by jistý čas mohl zůstat. Výhoda „salámové metody“ těch mocných hybatelů evropských dějů spočívá v tom, že kdy a kolik si ukrojí záleží jen a jen na nich a na nás pak je, do jaké míry si to necháme líbit, ( Viz: Lisabonská smlouva.) Nebozí domorodí obyvatelé dotčené země, tedy České republiky mají po mém soudu ve svých rukou pramálo nástrojů. Kromě své pevné vůle a občanského povědomí téměř nic. Mám mladého souseda. PhDr. a inženýr informatiky. Je tak dokonale odlidštěný a zdeformovaný svojí profesí jako by ani nespatřil světlo světa přirozenou biologickou cestou, ale jako by ho někdo někde „vypočítal“. Jednou, když jsem šel s vnuky na špacír, tak jsme se dali do řeči. Hrůza a děs. Ukázal na Oldu a Pavlíka: „Až si jednou jejich vnuci kliknou ve své hlavě na svůj virtuální počítač, až zadají správný tvar svého personálního čipu a zvolí heslo: Češi, Moravané, Slezané a nebo Čechy a Morava, tak se jim objeví tato informace: Nevýznamné nárůdky a etnika obývající kotlinu středu Evropy od r.900 do:… Byly pohlceni svými sousedy. Byl jsem z toho docela otřesený.
Na otázku titulku článku vydavatele pana Loužeckého a, pod úhlem pohledu mladého“inženýra lidských duší“ odpovídám: „Ano, budu se bránit jakémukoliv destruktivnímu vlivu a tedy i médií pokud usoudím, že mě bere mojí historickou, současnou, ale i budoucí možnou národní a občanskou identitu. Není mě rozhodně lhostejné, pokud by měli mí vnuci vyrůstat jako občané druhé kategorie, jako hosté ve své zemi vlastní. Nemohu přitakat, když káleči deformují historii Československa, přepisují ji a tvrdí opak v pravdě odestátému. Nelze zaměňovat následky s příčinami a nelze přitakat pozvolné likvidaci podstaty existence státu. Není to případ jen náš, proces hledání nové identity v geopolitickém rozměru evropských států v čase integrace začal již před několika lety, odspodu společností mnohých evropských zemí.. Máme se bránit médiím ? Říkám ano, má,li mediokracie jiné zájmy než záchovu této země. Budu-li v těchto souvislostech a v rámci mého osobního pudu sebezáchovy označen mylně za xenofoba, pak jím zřejmě asi jsem. Ostatně pokud mě někdo bude chtít takto označit, ať se zeptá občanů jinde. Třeba v Řecku, Holandsku, Itálii, kdekoliv.
Pavel Novotný atelier_novotny@centrum.cz 22.10.2008 |
Jana Pilátová
Jak tak sleduji z povzdálí "cvrkot" v naší politice i v médiích, dochází mi, že je jedno, do které skupiny kdo patří. Zda je tenký, Tlustý, zelený či modrý a nebo dokonce UFOn. Podívám-li se do jakékoli diskuse k zveřejněným causám jednotlivců či skupin z našeho politického zabláceného kačáku, navzájem se diskutující čeští čtenáři perou, osočují, vyhrožují, nactiutrhají... Nejsem věřící člověk, ale ono pořekadlo "zlo plodí zlo" je skutečně téměř hmatatelné. A média? Většina krmí rádoby informacemi veřejnost, která hladoví po skandálech. Ucpávají chřtány nestravitelnými sousty. Nervozita roste a "lidi na lidi jsou jako saně"... Tak si říkám - proč? Nač? Komu? Za co? A HLAVNĚ! Zjišťuji, že při zahlédnutí novinového papíru se mi ježí odporem i chlupy na zátylku, internetové zpravodajství pojímám jako filtr, kdy otevřu pouze to, co se netýká politiky, při zahlédnutí části televizního zpravodajského vysílání jdu raději do jiné místnosti a kutím cokoli, co nesouvisí s politikou a nebo zemřelými při různých neštěstích (pro naše TV zpravodajce je to živná půda). Například zalezu do svatyně zvané kuchyně kde loupu a nakládám česnek a vzpomínám na výbornou babiččinu kuřecí polévku s domácími nudlemi. Oblékám se do dávno zašlých vzpomínek, které hřejí tím, že jsou vzpomínkami naivního čistého dětství, které sic nebylo vždy krásné, ale bylo moje, neprotknuté ideologiemi jakékoli doby... Škoda, že dospěláci nejsou více dětmi. Možná, že by bylo lépe aby malí/velcí chlapečci panovali pouze na tom svém písečku, který by se jim nezměnil v průběhu času na výnosný dvorek se stádem ovcí, které trpělivě poslouchá jeho nesmyslné žvásty jen za trochu píce a vody....
Přeji všem větší podíl dětské duše v té naší "dospělé".... a pak bude líp... :)
S přátelským pozdravem
Jana Pilátová, 19.9.2008 pilatka.webgarden(a)seznam.cz http://pilatka.webgarden.cz Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com |
RNDr. Vladimír Vondráček "meteorolog ve výslužbě"
Vážený pane Loužecký, nebudete mi to asi věřit, ale jak se tak přehrabuji ve svých starších textech, nalezl jsem tohle:
O pesimismu a katastrofách
Ať žije pesimismus a katastrofy! Po několika tisíciletém vývoji se lidstvo pracně dopracovalo do stádia, že den bez katastrofy nebo alespoň bez pesimistické zprávy je prostě nežádoucí! Je k nevíře, jak si lidé zřejmě doslova libují ve vyhledávání takovýchto zpráv. Není dne, abychom se nedoslechli či nedočetli o nějaké katastrofě, nebo abychom ji dokonce nezahlédli. Všechna zpravodajská média dávají zcela jednoznačně přednost zprávám negativním, pesimistickým až katastrofickým, ať už jde o nepříjemnosti přírodní či lidské. Jen namátkou – v létě bouře s krupobitím, přívalové deště a záplavy, v zimě závěje, vichřice, laviny – tedy přírodní pohromy. A v médiích je vše podáváno tak, jako by to bylo něco nového pod sluncem! Musíme si konečně uvědomit, že člověk prostě nikdy nebyl, není a chvála bohu nebude pánem přírody. O tom krupobití či vánicích se ovšem ještě počátkem 20. století dozvědělo pouze blízké okolí postiženého místa a o zemětřeseních - třeba v Turecku – pak lidé v Evropě nemuseli vůbec vědět. A jak se prezentují různé lidské životní nepříjemnosti. Klasickým příkladem je podávání informací o zdravotním stavu našeho pana prezidenta. Lze chápat, že lékaři se po každé operaci obávají nějakých komplikací, ale je hned třeba používat obratů jako – „kritické dva až tři dny“, nebo – „pan prezident začne trénovat chůzi“! Jako by po operaci zapomněl chodit! A že i veřejnoprávní televize po každé operaci Václava Havla musí přinést zvláštní příspěvek o veškerých jeho chorobách snad od dětských spalniček, to nepotřebuje komentáře! Nebo z jiného soudku. Když se náhodou objeví v kterémkoliv médiu nějaká optimistická zpráva, ihned musí být nějak zpochybněna. Při narození čtyřčat se hned vysloví pochyby, zda všichni novorozenci přežijí a budou v pořádku, když se někde povede vybudovat hezké hřiště či koupaliště, hned se začne spekulovat, zda byly dodrženy všechny zákony a předpisy a kde na to obec vzala. Je nepochopitelné, jak jsou právě takovéto informace preferovány a naopak je pochopitelné, že přispívají k všeobecné nespokojenosti celé společnosti. Nevím, jak zjednat nápravu, a upozorňuji, že nevolám po lakování na růžovo! Kdyby se provedl seriózní průzkum, určitě by z něho vyšlo, že lidé chtěli slyšet více zpráv pozitivních, než negativních. Novináři a zpravodajové by si ale asi měli dát více práce ty radostnější události a příběhy najít, zmapovat a předat veřejnosti. Snad se i my optimisté dočkáme, že nějaký odvážný osvícenec založí noviny, rozhlasovou či televizní stanici, ve kterých budou převládat právě ty zprávy radostné. Držme si palce!
Napsáno v červnu 2000 a samozřejmě nikde neotištěno!
Vladimír Vondráček 20.03.2008 |
Jaroslav Vízner filmový režisér
Pozvedneme-li hlas proti médiím, která nám vadí, bude to, žel, bez velké naděje na úspěch. Proč, to už bylo několikrát ostatními účastníky této ankety velmi dobře vysvětleno. Nejde tu jen o kvalitu jistých médií, ale především o kvalitu čtenářů a diváků. Nebude-li tu člověk hladový po senzacích a katastrofách, zmizí existenční smysl takového média. Jde o kvalitu lidství. Jak pozvednout hlas proti tak velkému počtu obyvatel naší planety? Nejde jen o vzdělání. Jde o citlivost, porozumění, soucit, schopnost naslouchat, nechat se dojmout... Šlo by tedy o převýchovu velké části lidského společenství. To je nemožné. Podaří-li se nakrásně média změnit, kolik čtenářů, kolik posluchačů o ně, takové, bude stát? Jsou média, proti kterým žádný hlas pozvednout není třeba. Kvalitních a nezbytných děl je přece jen hodně. Ale schází zájemci. Když mě zaujme důležité sdělení, ku příkladu v Respektu nebo na ČR 3, říkám si, kdo to čte, kdo to poslouchá? Pro koho to bylo tak dobře napsáno? K těm, co by to opravdu potřebovali, se to nedostane. Často potkávám lidi, co ani nevědí, že taková média existují, a tak není ani naděje, že by se k nim propracovala. Nadále si, někteří, budeme libovat, jak dobře to někdo napsal, jak důležitý film natočil, ale k těm, co by to potřebovali vidět či číst "jak sůl", se to nedostane. Oni o to nestojí. Přijímají to jen ti, co takové myšlenky vlastně sdělit nepotřebují, protože je už dávno adoptovali. CO S TÍM??? 14. 03. 2008 |
Daniela Tkadlečková studentka, 17 let
Hm, tak jak ono to nakonec bude? Co za boj „Pozitivky“ vlastně v poslední době sváděly a svádí? Boj proti blbé náladě, proti médiím, nebo je to boj čistě proti monotónnosti dní a světu, který se uzavírá sám do sebe, nehledě na „zdravou lidskost“? Právě ta je totiž hlavním pojítkem mezi dobrou a špatnou náladou, mezi šťastným a neblahým životem.
Kromě hádek, kdo uklidí kuchyň a poskládá prádlo je další nespočet okolních vlivů, které mi chtě-nechtě zhatí dobré rozpoložení mysli. Ač jsou to zbytečnosti, na člověka prostě působí kdejaká událost, a i kdyby se stokrát postavil na hlavu, vždy mu něco tu náladu pokazí. A že terčem a původcem negativity jsou pro PN právě média, je možná trochu skrytí za slupkou, pod kterou však bohužel není nikdo jiný než lidé. Naprosto souhlasím s autory starších článků na toto téma, a sice že noviny, televize aj. skutečně mnohdy nemají na práci nic jiného než kvákat o blbostech a přetřásat skandály z veřejných eskapád slavných, pravidelně nás zavalovat hrůzami smutných osudů a – to především – taktně poukazovat na naši hloupost a bezmocnost jako jedinců. Jenomže jsou to oni: ti samí, jako my. Lidé z masa a kostí, mající problémy i radosti, blbou i dobrou náladu… ti tomu šéfují a nejsou o nic zranitelnější než ostatní. Jak to dělají oni, když se v té směsici zla pohybují od úsvitu do soumraku, aby se nezbláznili? Možná, že jsou sami více zdegenerovaní než je na první pohled znát, ale možná, že si to všechno, co vystřelí do davu, raději ani nepřipustí, kdo ví. Dělají jen svou práci a nenapadne je, zda by nebylo lepší nevědět o všech pohromách. Ovšem dnes má již každý možnost výběru. Buď dále číst typické noviny se záminkou, že se vzdělává, či novinový stánek obejít a ponořit se do hledání dobra a pozitiva kolem sebe… a nebo si zaskočit do oázy pohody a optimismu. Tím nechci říci, že by měl člověk zavřít oči před vším, co se ho přímo netýká, nýbrž se jen pozastavit a čas od času se zasmát tomu, jak tupí ve své podstatě vlastně lidé jsou. Zde už se neřeší problém „zlobivých médií“, ale rozlouskává se oříšek soudobého života. Vždycky tu byl nějaký problém a naše doba musí řešit tento. Dík tomu, kdo jako první do světa konečně vykřičel ono SOS. Teď už záleží na tom, zda lidé přestanou brát zprávy typu negativní jako „kulturní“ vložku dne, nebo se pokusí si celých 24 hodin zpříjemnit i o více kladných věcí. Vždyť k čemu by nám pak byla ta nádhera všude kolem, když už by o ni nikdo ani písmenkem nezavadil?! Zvláštní, co se to v nás postupem času rodí. Jakoby magnet plný síly, který nás přitahuje k tomu špatnému. A dokud budou lidé podporovat to, co je nevědomky tak ničí, klidu a dobré nálady se nedočkají. Každopádně, ještě že existují zlaté Pozitivní noviny, které nás pokaždé zavčas osvěží vlnou pozitiva a dávají cestě médií nový, lepší směr. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Poznámka redakce: Daniela Tkadlečková se představila na stránkách Pozitivních novin poprvé jako patnáctiletá v roce 2006. V Literární soutěži PN „Lidé kolem nás" v kategorii do 18 let obsadila s povídkou Lásky nadevše... čestné 3. místo. |
Jaroslav Luhan vedoucí servisu IT - správy sítí
Původně jsem Vaši redakci kontaktoval, jen abych upozornil na malou chybu na webu a poděkoval za skvělý projekt Pozitivních novin. Ale docílili jste trochu něčeho jiného – ovlivnili jste moje myšlení. Jak? Začal jsem o záměru PN víc přemýšlet, přečetl jsem si původní vyhlášení boje proti „blbé náladě“ pana Loužeckého. Přečetl jsem si i reakce ostatních čtenářů a jiné články a diskuze. Ale doslova jsem dostal „po palici“ od pana Loužeckého. Trefil to naprosto přesně: • Všechno je pouze o ÚHLU NAŠEHO POHLEDU. Možná by stačilo pozorně si přečíst vše, co bylo v článcích kolem boje proti blbé náladě a následných diskuzích v PN řečeno a napsáno, a trošku hlouběji o tom pouvažovat NIKOLI ZE SVÉHO HLEDISKA, ale z HLEDISKA OBECNÉHO POVĚDOMÍ. • Tohle je obrovský nešvar intelektuálně zaměřených lidí, to MYŠLENÍ JEN NA SEBE. JÁ JÁ JÁ - já to dokážu, tak proč ne ostatní... Kdyby takhle přemýšleli naši předkové před staletími, tak dneska nejsme na světě, není žádná víra, nejsou žádné duchovní statky, není humanita, není charita, není společenská pospolitost... všichni by se prostě stále jen donekonečna zabíjeli a vyhlazovali, až by přežili jen ti nejsilnější, nejhorší, ti bez skrupulí, bez lítosti, bez svědomí. • Nechci násilím napravovat tento svět, jen se ÚČINNĚ ROZDĚLIT O SVÁ POZNÁNÍ. • Právě tohle všechno nás - „pozitivní bojovníky" - odlišuje od těch nabubřelých intelektuálních samorostů, kteří nepotřebují nic a nikoho, protože si jednoduše vystačí sami se sebou. Nemyslím, že bych byl nabubřelý intelektuální samorost. Po pravdě, ani nevím, co to slovo intelektuál přesně je :) Aha, tak slovník cizích slov říká: vědecky, rozumově, umělecky vzdělaný člověk, hanlivě: člověk planě teoretizující. Nikdy jsem se za intelektuála nepovažoval, ani jsem jejich společnost vědomě nevyhledával. Mám úctu k moudrosti získané vzděláním a k moudrosti získané zkušenostmi a stářím. Nejlíp je mi ve společnosti normálních lidí - vandry, příroda, sport, večery u ohně, víkendy s dětmi mými i našich známých, hry pro děti, ale i hry pro dospělé, prostě užít si to... V poslední době je však čím dál méně času. Proč? To by bylo na jinou úvahu. A díky nedostatku času vlastně ani nemám na vyhledávání negativního čas. Nemám pocit, že bych byl nějak přehnaně pozitivní. Informace, které nepotřebuji, nevyhledávám nebo je ignoruji. Vyhledávám společnost pozitivních lidí, se kterými jsme naladěni na stejnou notu a je nám fajn. Důsledkem však může být to, že se nevědomky uzavíráme do komunity pozitivních lidí, která sice není úplně uzavřena, ale o to negativní se nezajímá. A tak tedy možná to negativno dále rozpíná svá křídla, stejně jako Nicota v Nekonečném příběhu... Pozitivních lidí bohužel není většina a pro ty negativní jsou negativní zprávy potravou, kterou lačně konzumují. Jak reaguji, když osoba blízká začne řešit současnou politiku, zdražování, jak dřív bylo lépe? Nijak. Vím, že na jakýkoliv můj názor stejně odpoví negativně a nekonstruktivně, i když jsem se o vymámení pozitivní reakce mnohokrát snažil. Myslím, že toto je asi ta chyba, kterou dělám a v tom bych se měl změnit. Jak? To zatím přesně nevím. Musím se naučit ÚČINNĚ ROZDĚLIT O SVÁ POZNÁNÍ a nenechávat si ho sobecky pro sebe a lidi ve svém blízkém okolí. Kdy jsem naposledy četl bulvár? Když jsem cestoval jednou večer z Prahy supervlakem Pendolino. Byl jsem unavený po poměrně náročném dni, stejně jako ostatní cestující ve voze první třídy. V první třídě je to samý byznysmen a manažer, obchodní cestující, lidé jedoucí z kongresů nebo důležitých jednání. Sličná stevardka roznášela občerstvení a druhá rozdávala denní tisk zdarma. Odhaduji, že více než polovina cestujících včetně mě sáhli po nejprodávanějším českém bulváru. Proč? Potřebovali jsme si odpočinout, odreagovat se, přečíst si klepy, přestože bylo zjevné, že to nemůže být pravda. Zjistit, že někteří jsou na tom hůř a že nám je v podstatě fajn, že jsme pozitivní. Při cestě ráno, když jsou všichni odpočatí, šel zase na dračku přední ekonomický deník a serióznější noviny. Docela by mě zajímalo, zda je to jen můj postřeh, nebo s tím budou souhlasit i dodavatelé tisku. Boj s bulvárem bych přirovnal s bojem proti nejstaršímu řemeslu světa. Obojí uspokojuje základní touhy potřeby člověka a v obojím se točí velké peníze. Obojí je tu už od nepaměti a s obojím je spojena spousta bojů, neštěstí a vedlejších efektů. Ale obojí je tu stále, protože poptávka je obrovská. Naprosto jinou situaci očekávám u veřejnoprávních médií, jejichž úkolem je objektivní a vyrovnané zpravodajství. Zde podle mě nezáleží, jak moc bude pozitivní nebo negativní. Veřejnoprávní média by měla odrážet skutečný stav společnosti. A když nad tím tak přemýšlím, tak asi i stav společnosti odráží. Většina lidí je znechucená politickými šarádami, aférami, korupcí, neprofesionalitou některých politiků i novinářů. Myslím, že velká část mých vrstevníků, kteří byli v roce 1989 studenti, na politiku rezignovala a dění sleduje jen povrchně, protože silné osobnosti v politice chybí a nové tváře se neobjevují. Převládá pocit, že stejně politické dění neovlivní. Nemůžu však posoudit, jestli to není problém lidské společnosti jako takové, který se opakuje každou generaci. Podle reakcí starších a zkušenějších tomu tak asi bude. Ofenzivní boj proti médiím je zbytečný a marný. Média jsou ovládána penězi. Ale média, to nejsou jen hlavní večerní zprávy na čtyřech základních televizních kanálech. Jsou to i regionální noviny, rádia, zpravodaje malých obcí, nástěnky klubů na rohu ulice, blogy internetových nadšenců. Máte pocit, že je všude jen blbá nálada? Já tedy rozhodně ne. Boj není možné vyhrát. Je možné soupeřit nabízením a masovým propagováním alternativ. Nemusí být nutně pořád pozitivní. Měly by být objektivní a pravdivé, aby se ty neobjektivní staly nepotřebnými. 09. 01. 2008 |
Jiří Suchý textař, zpěvák, skladatel, autor, režisér, herec, výtvarník
Úryvek z rozhovoru Jiří Suchý - Jitka Vykopalová, Václav Židek: "Lampenfieber" s Jiřím Suchým
Václav Židek (V.Ž.) Na stránkách PN probíhá v posledních týdnech Mezinárodní anketa ohledně médií. Dovolte nám, pane Suchý, položit tuto anktení otázku i vám...
Jiří Suchý (J.S.) No já si hlavně myslím, že by to bylo zbytečné, poněvadž vše je předem prohraný boj. Oni si budou psát, co budou chtít a když bude protestovat sto lidí a nebo sto tisíc lidí, jim je všechno úplně jedno, naopak budou mít reklamu. Stejně tak jako každou žalobu, která přijde na Blesk Šíp nebo Aha, oni vítají. Pak dají z těch denních miliónů, které dostanou, tři sta tisíc odškodného a mají o čem psát na titulní straně. Takže oni tohle všechno vítají. Svého času mně Miloš Forman vyprávěl takovou historku, která je pro mě dost důležitá. Nějaký americký bulvár tvrdě zesměšnil jistého pastora, který byl známý humanistickým cítěním a mnoha aktivitami v charitativním směru. Oni o něm udělali takový komiks a zobrazili ho jako děsného - s prominutím – kurevníka. Když zažaloval dotyčné noviny, tak noviny paradoxně vyhrály. Dotyčný soudce řekl: „Tohle svinstvo je daň, kterou platíme za svobodu slova“ a to mě trošičku právě sebralo a říkal jsem si, tak takhle to vlastně je.
Jitka Vykopalová (J.V.) Ale na druhou stranu, pane Suchý, nemůžeme přece zůstat nějak bez odezvy, ale musíme se bránit aspoň nějakým způsobem. Já vím, že to, co říkáte, oni vítají, že to je voda na jejich mlýn, ale neudělat proti nim vůbec nic, nechat si od nich diktovat, že oni můžou.., kam až to všechno povede? Nechá-li se nařčení či pomluvy bez odezvy, tak to bude směřovat ještě dál, že si budou dovolovat víc a víc. Kam vlastně až tuto nehoráznost bez nějakého pokusu o zastavení stálého rozšiřování necháme dojít? Kam až ta demokracie, či-li že si může každý psát, co chce, povede? Jaký tento stav má vliv na mládež? Mladí lidé v tom rostou a myslí si, že je to normální. Ty morální a etické aspekty by měl někdo vždycky stanovit nebo se to tak rozjede... a kde skončí? Proto vznikla v Pozitivních novinách rubrika „Všechno je jinak“ a tohle je jedna z mnoha možností, jak se bulvárním médiím bránit. J.S. Neznám vzornější manželský pár jako je Josef Abrhám se svojí chotí, kteří byli znectění v Blesku. Když je zažalovali, tak dostali skutečně asi dvě stě tisíc odškodného. Ty zaplatil Blesk. Ten ale dává milióny na reklamu, tak dvě stě tisíc je pro ně úplně nic. Jinak já osobně mám s Bleskem velký boj. Je to asi tři týdny kdy jsem hnal fotografa z Blesku z divadla, kterého si tam přivedla Jolana Smyčková. Řekl jsem jí, toho pána si voď domů, nic proti tomu, ale do divadla ne.. Doprovázející novinářka, co s ním byla, se mě ptala: „My jsme vám nějak ublížili?“ Odpověděl jsem: samozřejmě – vy jste napsali na titulní stranu velikými písmeny: „JITKA MOLAVCOVÁ ODCHÁZÍ PO TŘICETI LETECH ZE SEMAFORU!“ A jak vidíte, je tady dodnes a to už uplynulo od té doby deset let. Měli jsme s tím problémy. Organizátoři nasmlouvaných zájezdů nám okamžitě volali, co budeme dělat, když Jitka tam není atd. Já jsem po tomhle udělal embargo – nezveme je na žádné premiéry. Jedinou výjimku jsem udělal, když jsem se ženil a zjistil jsem u sousedů, že oni tady obrážejí a ptají se co a jak, jak to vlastně je, poněvadž ke mně si netroufli. Zatelefonoval jsem jim a řekl: „Pošlete novináře ke mně! A napíšete, co řeknu já!" Takže jsem to embargo přerušil, pozval jsem dva novináře z bulváru a musím říct, že napsali opravdu to, co jsem řekl. Od té doby už v Blesku nic nebylo, na premiéry je nezvu. Oni sice napsali o naší Lysistrátě, ale museli přijít do divadla za své peníze, poněvadž od nás pozvánku nedostali. Velice ji vychválili. Aby přišli do divadla, v tom jim nemohu zabránit, poněvadž vím, že je nezastavím, nezruším je a když se uzavřu, tak si něco vymyslí. A jak si vymýšlejí! Třeba v Sukni smutnou jehlou spíchnutou jsem angažoval jednu vynikající džezovou houslistku, a oni najednou v jednom takovém bulvárním časopise napsali, že jsem ji „lámal“ na několika večeřích než řekla ano. Skutečnost byla taková, že jsem jí zatelefonoval a řekl: „Slečno Mlinariková, nechtěla byste si u nás zahrát?“ „To bych skutečně mohla?“ „Jo, přijďte podepsat smlouvu!“ Tím to zhaslo. Ale oni napsali, že jsem ji „lámal“ na těch večeřích... a také tam byly v uvozovkách přímé řeči, které jsem jí na těch večeřích říkal...
J.V. Svědomí těch novinářů, jestli ještě nějaké mají, když něco takového píšou, nemůže přeci zůstat čisté a mělo by být všem jasné, že když budou lhát a vymýšlet, tak tím člověka raní. Jak k podobným nehoráznostem přistupovat a jak jim zabránit? Dokážu pochopit, že si novinář sem-tam něco přidá, ale v takovém rozsahu poškozovat někoho, vždyť je to nemorální. Snad by mělo něco existovat, něco jako etická rada, která by dohlížela na ochranu osobnosti člověka. Vždyť je to do nebe volající, že někdo může osočit vás a udělat si z vás „trhacího panáka“, když to tedy přeženu, bez nějakého potrestání; kam až ta drzost novinářů povede, když je nikdo nedokáže zastavit? J.S. Máte zcela pravdu! Tohle nemůže snad nikdo zastavit. Když jim soud nařídí napsat omluvu, napíšou takovou malinkou zprávičkou, napsanou na tři řádky někde na zadní straně, „Omlouváme se …“ a tím to hasne. Pak tohle nemá cenu. Já mám zjištěno, že lidi, na kterých mně záleží, kterých si vážím, podobné zprávy nečtou. A ti, co je čtou, k nám do divadla stejně nechodí. J.V. U nás v Pozitivních novinách se dost často vracíme k tomuto tématu a důsledkem toho je již zmíněná, nedávno zavedená rubrika „Všechno je jinak“ na kterou jste vy, jako vůbec první, reagoval, a dokonce již dvakrát! Jsou sice ti, co po tom prahnou, kteří se tím baví, ale většina je těch, kterým to vadí! A tak si myslím, že by se to nemělo nechat dojít do nějaké velké absurdity, aby se veřejně činný člověk bál vystrčit nos, ale všichni ostatní by si mohli na toho člověka dovolit cokoliv. Určitě by měl nějaký STOP nastat a já si myslím, že učitě dojde k tomu, že někdo z lidí na vyšších řídících postech tohle pochopí a řekne NE, takhle to dál už nejde, neboť tohleto už jde za hranice únosnosti, a navrhne nějaký zákon. Já osobně si velice přeji, aby se to stalo, že by slušní lidé měli klid na svou práci, měli nárok na své soukromí a nebyli obtěžováni všude možně, ať se vrtnou kam se vrtnou – nešťastným příkladem toho extrému byla princezna Diana, která to odnesla životem. Ale to už jsme trošku někde jinde... Nakonec se vás, pane Suchý, zeptám: „Jaký podle vás mají bulvární média vliv na výchovu mladé generace?" J.S. Já mám o tomhle jaksi zkreslenou představu, poněvadž moje žena učí na Keplerově gymnáziu a když přinese domů práce těch studentů, tak jen žasnu, jak jsou intelektuálně vyspělí. Když si vzpomenu na sebe v těch letech, byl jsem proti nim úplné „ořezávátko“. Tahle škola je skutečně škola výběrová, kde se sešel ohromný kádr mladých lidí a o nich něco vím. Jsou skvělí! Jinak k nám do divadla nějak zase tolik mladých lidí nechodí. My jsme divadlo střední generace, starých lidí taky už silně ubývá. Nás navštěvují diváci tak asi ve věku od 25 do 65 let. 10. 11. 2007 |
Jelikož se čas od času stává, že nám píší čtenáři, kteří nechápou poslání této ankety (naštěstí jich není mnoho), požádal jsem „otce“ tohoto projektu Pavla Loužeckého, aby se pokusil vysvětlit, o co mu - a tím pádem i Pozitivním novinám - jde. Doufám, že jeho příspěvek pomůže lidem lépe se orientovat v tom, co má tento projekt vlastně přinést dobrého.
Václav R. Židek šéfredaktor Pozitivních novin
Pavel Loužecký vydavatel Pozitivních novin Člověče, mysli trochu na druhé. Nemysli si, že jenom ty jsi důležitý. Na každém záleží zrovna tolik, jako na tobě. Jan Masaryk
• Lidé, žijící trvale v České republice, kteří se musejí neustále potýkat s nejrůznějšími společensko-politicko-ekonomickými vlivy na své vlastní bytí, cítí nesporně tuto věc naprosto odlišně od spoluobčanů, kteří do ČR občas přijedou na návštěvu a vnímají jen povrch, slupku, odlesk skutečných problémů, kterými naše společnost žije. • Je snadné hodnotit něco zvenčí coby nezaujatý pozorovatel, a na druhé straně v tom natvrdo žít. • Další úhel pohledu: JÁ SÁM MOHU MÍT DOBROU NÁLADU, PROTOŽE SI JÍ DOKÁŽU PRO SEBE UDĚLAT. To je pojetí veskrze sobecké, materialistické, pragmatické, obranné a já nevím jaké ještě. Ale citlivý člověk, který není lhostejný k tomu, co se kolem něho děje, SE SNAŽÍ POMOCI TĚM, KTEŘÍ TOHLE PROSTĚ NEDOKÁŽÍ. A právě o tom je tato anketa, o tom je náš POZITIVNÍ BOJ ZA DOBROU NÁLADU, a tudíž proti NÁLADĚ BLBÉ, která je bohužel v lidech hluboce zakořeněná. • Všechno je pouze o ÚHLU NAŠEHO POHLEDU. Možná by stačilo pozorně si přečíst vše, co bylo v článcích kolem boje proti blbé náladě a následných diskuzích v PN řečeno a napsáno, a trošku hlouběji o tom pouvažovat NIKOLI ZE SVÉHO HLEDISKA, ale z HLEDISKA OBECNÉHO POVĚDOMÍ. • Pozitivní noviny dělají maximum pro to, aby lidé měli dobrou náladu; v tom je také jejich smysl a poslání. • Ale nám se to zdá málo - OSLOVOVAT OSLOVENÉ. • Je potřeba pozitivní energii neustále šířit dál, diskutovat s lidmi, a doslova a dopísmene JE OBRACET NA POZITIVNÍ VÍRU. Najít v nich nějaké to úrodné políčko, kde by se dala zasít trocha pohody a optimismu, neřku-li dokonce VÍRY V DOBRO, v lepší budoucnost, v lidi kolem nás. • To opravdu není o individuálním boji ani o vymezování se JÁ versus VŠECHNO OSTATNÍ. • Tohle je obrovský nešvar intelektuálně zaměřených lidí, to MYŠLENÍ JEN NA SEBE. JÁ JÁ JÁ - já to dokážu, tak proč ne ostatní... Kdyby takhle přemýšleli naši předkové před staletími, tak dneska nejsme na světě, není žádná víra, nejsou žádné duchovní statky, není humanita, není charita, není společenská pospolitost .... všichni by se prostě stále jen donekonečna zabíjeli a vyhlazovali, až by přežili jen ti nejsilnější, nejhorší, ti bez skurpulí, bez lítosti, bez svědomí. • Jsem-li já sám spokojen, je to sice dobré pro mě, ale velmi nedostatečné pro mé svědomí jestliže vím, jak k tomu pomoci i těm druhým. • Nechci násilím napravovat tento svět, jen se ÚČINNĚ ROZDĚLIT O SVÁ POZNÁNÍ. • A cítím se opravdu šťasten, že nejsem sám, kdo se chce takto dělit, kdo má stejné myšlenky, podobnou náturu a touhy. • Právě tohle všechno nás - „pozitivní bojovníky" - odlišuje od těch nabubřelých intelektuálních samorostů, kteří nepotřebují nic a nikoho, protože si jednoduše vystačí sami se sebou. |
Blanka Kubešová Spisovatelka a publicistka
Máme se bránit mediím? Jak se máš? Dříve můj muž odpovídal jednoduše: Dobře, máme se dobře! Od okamžiku, co jsem ho upozornila, že tím jdeme lidem na nervy, svoji odpověď o něco rozšířil: Asi vás naštvu, ale máme se dobře! Řekla bych prostě, že to je náš národní zvyk – my Češi si jaksi ze zásady a preventivně stýskáme. Proč by to pak ve velkém neměla dělat médie, která tím navíc zvyšují sledovanost a čtivost?
Bránit se jim? Boj proti nim je bojem s masou, která se chce nechat pasivně bavit a dojímat cizím neštěstím. Je to boj proti větrným mlýnům a dokud nezměníme sami sebe, nemůžeme ho vyhrát. Jak se chcete bránit hlouposti? Nelkejme proto nad médii, která jen chytře najela na to nejprimitivnější v nás, na pocity malosti, závisti a krutosti, ale sami nad sebou. Nad tím, že jsme dopustili, aby malost dostala ve všech směrech zelenou. Člověk se učí a vyzrává pouze zkušenostmi, k chytrosti nelze nikoho donutit a proti šíření špatné nálady a násilí v médiích nelze bojovat zákazy a předpisy, a kolektivně už vůbec ne.
Žijeme v demokracii, zaplaťpámbů, přes všechny porodní bolesti to je pořád přinejmenším první krok k demokracii. Kdo se nechce nechat pouze vykrmovat jako čuník v chlívku, má desítky možností, vždyť denně vznikají kolem nás úžasné věci, seriózní pořady, divadla, rozhlasové přenosy, výstavy... Novou nadějí je i rodící se nekomerční nezisková televize TV Noe. I dnes máme tedy možnost pustit si namísto krimiseriálu hudbu, alternativa k Vyvoleným, na které se „dívá celý národ“, jak to svému publiku neustále vtloukali do hlavy sami hrdinové a současně i oběti tohoto pořadu, existuje i v dnešní době.
Píše se mi to špatně, protože už devětatřicet let doma soustavně nežiji, ale mám pocit, že dnešní bulvár, resp. zárodek k jeho masivnímu konzumu položil někdejší režim. Byl to komunismus, který cílevědomě vedl a vychovával k neúctě k druhým a ke tradičním hodnotám; který potřeboval stádo pasivních, lhostejných a otupělých. Který nám dával na vědomí, že se o nás postará, jen když ho necháme na pokoji. Tak jsme byli řízeni a nasměrováni a – ruku na srdce – mnohým to tak vyhovovalo. Myslet bylo trestné. Vzhledem k tomu, že člověk je od přírody tvor líný a myšlení bolí, bylo to i docela pohodlné. Kolektivně se bavilo, volilo i protestovalo (rozuměj proti tomu, co režim uznal za vhodné). Kolektivně protestovat a kolektivně se bránit, byť proti médiím, páchne podobně jako někdejší kolektivní protesty proti prohnilému Západu. Nedejme se ovšem mýlit, bulvár existuje i jinde a začíná to být přinejmenším celoevropský problém. Pro většinu bude asi vždy jednodušší nechat se bavit, než zapojit vlastní hlavu.
|
Miroslav Sígl vedoucí redaktor ČASu (vydává Masarykovo demokratické hnutí) Pozvednout svůj hlas? Ano, proti konkrétním novinářům! Při podobných vážných úvahách si beru na pomoc T. G. Masaryka, ještě mne totiž nikdy nezklamal. Samozřejmě - termín „média“ v tom dnešním pojetí v jeho době neexistoval, ale byli tu žurnalisté a k těm se vyslovil ne jedenkrát.
Tak například říkal, že novinář by měl být vzdělaný a nemá-li vzdělání, je nedoukem v pravém slova smyslu, je efemérní, ba ještě méně. Div, že neřekl rovnou jako jepice, která sotva se narodí, umírá... Má-li novinář vzdělání, jež sám smí předpokládat u svých čtenářů, je to moderní mistr slohu a virtuos myšlení.
Masaryk si nesmírně vážil Karla Havlíčka Borovského – byl to novinář nejen přítomnosti, ale i budoucnosti, člověk moderní a pokrokový. Takový přece nemůže psát plytké věci, dodávám.a k otázce ankety říkám: pozvedat hlas a bránit se proti médiím znamená, pozvedat hlas a bránit se proti konkrétním novinářům, pachtícím se po soukromých intimnostech a morbidnostech, libujících si v nemravnostech, oplzlostech, dvojsmyslnostech.
O těch pišme! Ty odsuzujme! Jsou to mnohdy nevzdělanci, polovzdělanci, exhibicionisté, lidé, kteří zneužívají svobodu slova a tisku – tak těžce vybojovanou. Bojujme zároveň proti politice tajné, nemravné, kritizujme ji v samotných základech. Proti politikům i novinářům neupřímným, falešným, farizejským, které trápí výčitky vlastního svědomí a ve své vnitřní nicotě zatratili všechno hodnotné, mravní. Marně se takoví politici a představitelé moci brání médiím, že zneužívají důvěru, sami by měli odsuzovat ty konkrétní nemorální novináře, ale odsuzovat všechny novináře a všechna média předem, jak to dělal politický nebožtík, věčně vstávající a lehající v poslední době Miloš Zeman, je nízké, nečisté, popudlivé, podlé a hanobící celý stav. Ale i jeho historii, jeho předchůdce – právě K. H. Borovského, Ferdinanda Peroutku, Karla Čapka.
Můžeme odsuzovat ty, kteří čtou bulvár anebo bulvárnosti v normálním tisku, ale nelze omezovat svobodu slova byť zákonnými prostředky. Bojkovat takový tisk či podobná média je antiproduktivní, nerozumné, naopak podporující vyšší čtivost a vyvolávající tedy opačné reakce. Znovu a znovu vštěpovat v naší společnosti zásady neustále se vyvíjející demokracie, nadto demokracie humanitní, v jejím duchu i toleranci a pluralitu názorů – v tom by měli být vzděláváni především novináři na žurnalistických, ale i jiných fakultách společenských věd.
Bývalo dobrým zvykem, že redakce své píšící členy představovaly a uváděly jejich vzdělání či jejich praxi. Zveřejňovaly dále, že ten či onen novinář redakci opustil nebo zemřel. Nic takového se naši čtenáři dnes nedozvídají. Ale novinář je veřejným činitelem právě tak, jako politik – a o těch chceme vědět téměř všechno, proč ne totéž o novinářích, kteří ovlivňují často veřejné mínění daleko více?
|
Jiří Vlastník spisovatel, novinář a publicista Bulvár náš vezdejší Byl to takový úhledný večer. V podkrovním ateliéru populárního malíře v prastarém domě na Starém Městě bylo zatopeno, pilo se kvalitní víno, i společnost byla vybranná. Začínající básnířka se pochlubila sbírkou svých špásovných veršů, nabitých erotikou. Hovořilo se o výskytu hřibů i poslední aukci obrazů. Přítomná redaktorka bulvárního deníku nás seznámila, co je nového v listě. Poněkud jsem zpochybnil kvalitu některých článků a přestože jsem použil výhradně decentních, spisovných výrazů, kterým jsem přivykl, rozvinula se zajímavá, vzrušená diskuse, ne prosta emocí. Které lze ovšem přičíst na vrub veltlína z Moravy, valem ubývajícího z buclatého demižonu. Pohledné slečně v jistých nesnázích přispěchal galantně na pomoc Kristian Kodet úvahou nad prospěšností bulvárního media v našich krajích. Co bylo jejím jádrem? Napíše-li se v této pokleslé, ale masově konzumované tiskovině o skandálu na vernisáži výstavy umělcových děl, lidé se do sálu jen pohrnou. Seriozní listy výstavě věnují buď malou zmínku na dvacáté straně v pravém rohu dole, nebo naopak sáhodlouhé kritické rozbory literárně neukojitelných psavců se stejným výsledkem – skoro nikdo to nečte. Dal jsem panu sochaři za pravdu – tisk má reagovat svým způsobem na tok doby. Sotva kdo by si dnes dal práci a probíral se elaboráty i takových fachmanů, jakými byli v kultuře třeba Šalda, Vodák, Fučík. Pryč je i doba, kdy po Technickém magazínu byly podpultovým zbožím Literární noviny či časopis Záběr, pamětníci jistě s dojetím zamáčknou slzu. Dlužno ovšem dodat, že ona slečna rozhodně zastání nepotřebovala – celou diskusi uzavřela vítěznou smečí, která se již nedala returnovat - „Rozhoduje náklad a ten my máme nejvyšší!“
Rozcházeli jsme se do svých domovů poraženi na lopatky. Ta kolegyně měla pravdu, která by však měla být častěji veřejně citována. Tak jako na krabičkách spart či kamelek ministerstvo zdravotnictví uvádí, že škodí zdraví (tedy ne ministerstvo, ty cigarety), bylo by férové aby v podtitulu názvu bulvárních deníků stálo – Pro peníze napíšeme cokoli, jen abychom se měli fajn. Působil jsem nějaký čas v podobné redakci, motto těchto tiskovin zní ovšem jinak a velice hezky – „Zastańme se prostého občana proti mocným jedincům a institucím. Ano, je to krásné a je třeba uznat, že to občas i takto funguje. Bohužel, většinou se to dá přeložit jako – řádně lidi namíchnout, dodat jim onen dnes tolik módní adrenalin. A když není nic vhodného po ruce, krapet se to vymyslí. Vždyť není to vzrušující čtení, když se nezaměstnaný soustružník dočte kolik miliónů má na kontě poslanec, na kterého zírá v televizi, jak si hraje ve sněmovně na notebooku pasiáns, či si vylévá své emoce vůči kolegovi z druhého politického břehu slovy na úrovni sotva zletilého puberťáka. Nezahřeje to srdíčko v životě neúspěšné prodavačky v hypermarketu, když spatří na titulu „svých“ novin co nejhrůznější fotku slavného herce (kterého kdysi tolik milovala), a doví se v poutavém článku, jak umírá opuštěn všemi na rakovinu, když před tím udával estébákům, podváděl manželku a opíjel se tuzemským rumem? Zábava? Spíše kšeft s hloupostí, nám lidem danou, nebezpečný kšeft s onou blbou náladou a nihilismem, které vytvářejí tyto noviny aby přinesly patřičný zisk většinou zahraničním majitelům.
Bojovat s bulvárem? (Tedy s tím současným, do hlubokého bahna pokleslým. Jinak nic proti tomuto druhu novin. Zabýval jsem se kdysi regionálním tiskem. Už v šedesátých letech devatenáctého století vycházel třeba Mělničan, kde dávali autoři přednost před politickými zprávami z Vídně spíše informacím typu - kdo zapálil Vańousovi chalupu či proč Nyklíčková uškrtila své dítě. Ostatně, byli i mistři bulvárního tisku jako Hašek, Němec, či František Ladislav Kukla.) Proti současnému bulváru bojovat nedoporučuji, vyhrát nelze. Nelze se střetnout s úspěšným, nemyslícím člověkem bez skrupulí a odejít jako vítěz. O obtížnosti takové chvíle hovořil jinými slovy ve své populární větě i Jan Werich. Nemůžete se více zesměšnit, když tvůrci oněch blábolů na titulních stranách všech bulvárů, kterému tato nebohulibá činnost přináší nemalý finanční efekt a často dokonce slávu a společenské uznání, budete deklamovat něco o etice, pravdě a morálce.
Zvykli jsem si nahlas vykřikovat krásná hesla – svoboda, demokracie, konec totality. Jenže jsou to jen slova, která ale nic neřeší, musí se jim teprve dát adekvátní obsah. Ano, nastal konec totality politické zvůle, kdy se nadměrná moc dostala často do rukou vypočítavých hlupáků. Ovšem konec totality? Ono slovo dostalo možná jen jiný obsah – nastala totalita peněz. A udělat pro jejich získání cokoliv, ve stylu co není zakázáno je dovoleno, se stalo heslem dne. Spolu se špatně pochopeným výrazem svoboda pak ani tento systém nemusí vést k zářivým zítřkům. Znám spoustu skvělých mladých lidí (zalykaje se závistí), kteří využili nabyté svobody, jezdí poznávat svět, studují, skáčí padákem, rostou. Znám mladé lidi, kteří využili nabyté svobody a demonstrují na náměstích za své právo píchat si drogy do žil, či svobodně pochodují s nacistickými hesly i myšlenkami ulicemi českých měst. Takto se větví společnost v demokracii, jde jen o proporce, jde o to, pomoci dle svých sil převážit to dění kolem nás na tu dobrou stranu. Nelze toho dosáhnout nařízením, zákazy, bojem. Jen postupným ovlivňováním jevů, tak jak se to ostatně děje stále lépe i v Pozitivních novinách. Bohužel nelze nakázat, aby vznikl nějaký nový Semafor se svou poetikou a stály u něj dvakrát zatočené fronty, nelze vyrobit nové Masaryky či třeba Horníčky a přikázat lidem aby jim naslouchali, je milovali a ctili. Ano, domnívám se, že bulvár v dnešní podobě už začal být škodlivý, protože začal být stupidní a často i zlý. Je prospěšný, vychovává dav, jehož největším životním úspěchem, cílem a dobrodružstvím je cesta vozíkem po hale hypermarketu za řádnou konzumací a sledováním Vyvolených všeho druhu, což přináší zisk a pohodu těm úspěšným. Někdy mám trochu takový pocit, že tak nějak byli vychováváni oni nadšení a ne moc myslící svazáci počátku let padesátých, kteří pod dojmem jiných, a vlastně také bulvárních, medií dávali své podpisy pod petice, posílající lidi z titulních stran někam do Jáchymova. Nelze s tím nic dělat, lid to baví, lid to chce. Vzpomínám ale, jak jsem chodíval k Raoulovi Schránilovi, k tomu skvělému gentlemanovi filmu ale i života vůbec. Pomáhal jsem paní Věře s jeho pohřbem, občas jsem v tom bytě, kde na stěnách visela celá ta historie krásného světa pro pamětníky, u plačící vdovy přespával. A na vlastní oči tak zažil, co dokážou způsobit tato media, kterým opravdu není nic svaté, v soukromém životě lidí. Nejen v tomto případě jsem poznal odvrácenou tvář oné bulvární „zábavy“. Jistě, mnozí umělci i toto ustojí, někteří jsou dokonce snad i rádi za trochu toho adrenalinu – aspoň tak se o nich ví, když třeba jejich umění jaksi není co bývalo. Mně na bulváru vadí ta hloupost, nudný stereotyp a naprostá absence humoru, že ty upocené stránky nemají aspoň trochu glanc.
Bylo to takové neúhledné ráno. Seděli jsme v redakci, a i když většina z nás byla zvyklá na ledacos, kafe nám moc nechutnalo, do slova nebylo. U Kladna havaroval autobus. Hrůzným způsobem přišlo o život tuším devatenáct lidí. Vtom do dveří vletěl zářící redaktor – sláva, mám z toho fantastický fotky! Zářící redaktor, jak jsem zaslechl, pak udělal docela zářivou kariéru... |
Jiří Dědeček český písničkář, básník, textař, překladatel a autor četných rozhlasových a televizních pořadů...
Když jsem se vracel ze Senegalu, neprozřetelně jsem si namísto zahraničního tisku vzal v letadle české noviny. Je jedno které, ať by moje volba byla jakákoli, vždycky bych padl na totéž „prvořadé" téma: Muž jménem Paroubek má novou milenku, muž jménem Topolánek má dítě s nějakou poslankyní.
Byl to pro mne šok především poté, co jsem se v Dakaru rozloučil s německými přáteli z Centra pro potírání lepry a malárie na africkém kontinentu, co jsem alespoň na chvíli a z dálky poznal, co je v tomto světě opravdu důležité. Nebo si to aspoň myslím...
Pamatuji si, že tyhle věci se živě přetřásaly na gymnasiu - kdo se s kým rozešel, kdo s kým zrovna chodí. Bylo to ale důležité především proto, abychom věděli (my, hyeny), kterým směrem se orientovat, kde právě kyne naděje na úspěch.
Při veškerých ambicích se nikdo z nás nedomníval, že informace je celostátně významná a zaslouží být publikována na prvních stranách.
Byl bych čekal cokoli, když jsem listoval denním tiskem vzbouřené city okolo stavby nové budovy národní knihovny, kampaň ohledně amerického radaru, debatu k euthanasii, k udělení či neudělení řádu bratřím Mašínům, k reformě veřejných financí, konstruktivní hádku nad přímou volbou prezidenta, stud nad podivným ukončením vyšetřování kauzy Jiřího Čunka, vzal bych za vděk i dlouhodobými tématy, jako je úplné otevření archívů StB.
To všechno jsou věci, které mne jako občana České republiky opravdu zajímají, protože cítím, že mají dopad na můj život a na budoucnost mých dětí. Na rozdíl od konkubín dočasně zvolených politiků. Převzato z "Kanadských listů", Mississauga, Ontario - Čím žije moje vlast
|
Eva Střížovská šéfredaktorka časopisu Český Dialog
Média a jiná vzpomínání Úvodem, než začnete číst moje ,,pesimistické” úvahy, věřte mému prohlášení, že jsem po zásluze označována za destruktivní či naivní optimistku. Destruktivní znamená, že jsem tak oblblá svými růžovými vidinami, že přehlídnu nebezpečí života. Naivní znamená něco podobného. Ale, není to tak úplně... dovolte malé zavzpomínání, které možná zprvu bude vypadat pesimisticky, ale jen zprvu... Stejně tak, jak lhaly noviny před rokem 1989, lžou i dneska. Dříve lhaly o tom, jak nás spasí Sovětský svaz, jak poručíme větru dešti a jak se všichni budeme mít dobře. Už v první třídě jsem poznala, jak nám lžou. "Na nábřeží v Podolí (kde jsem bydlela a chodila do školy) budou větrolamy, všichni lidé dostanou zdarma všechno, co budou potřebovat. Byty, auta, atd.,” slibovala učitelka, chtíc se asi zalíbit soudruhu řediteli. A naše rodina pořád bydlela v malém bytě, žádné auto neměla, ani větrolamy nebyly a na telefon jsme čekali celých 16 let! A přitom moje maminka slibovala: "Holky, nebojte se, už to brzy rupne!” Byla komunistická cenzura. Po roce 1989 byla zrušena. Na Václavském náměstí se usídlilo Centrum pro nezávislá média. Asi v roce 1992 navštívili její zástupci ,,naší redakci”. To znamenalo, že přišli ke mně domů, odkud jsem začínala vydávat Český dialog, a přátelsky pohovořili, zda potřebuji nějakou pomoc. Výsledkem byl jejich stařičký počítač, který ještě neměl žádný disk, strkala se do něj jedna disketa jako disk a druhá, na kterou se psalo. Ale byl to úžasný pokrok. Na otázku, kolik našli nezávislých novin, odpověděli smutně, že jen dvoje – tyto a ještě jedny na Slovensku... Centrum pro nezávislé noviny, nebo jak se správně jmenovalo, vyvíjelo plno dobrých aktivit – besedy s politickými představiteli, odborné přednášky z oblasti tisku, kurzy marketingu, angličtiny a další. Kam však zmizelo a proč? Dovede na to někdo odpovědět po pravdě? Nesouvisí to náhodou s tím, že téměř veškerý tisk byl prodán do zahraničí a že nezávislá média jaksi vymizela? Tedy tištěná, naštěstí tu máme internetová, což je super, pokud na ně ovšem nějací ,,hlaváči” (jak říká můj kamarád z Texasu - třetí generace českých příchozích), čímž míní papaláše, neskočí jako v Číně. Ale to my, optimisté, víme, že nikoliv. Asi před rokem jsem s mojí milou, půvabnou a vždy elegantní kamarádkou Hildou Hojerovou-Čihákovou, která asi tři měsíce poté zemřela (šťastně ve věku 96 let) šla na tiskovku k vydání Hašlerova CD. Hilda byla pamětnice živého Karla Hašlera, a měla k tomu co povídat. Film tam točil Josef Lustig a Arnošt Lustig, a Thomas Hasler byli také u toho, i Ivo Zelenka s hašlerovskými písničkami. Prostě pohoda. Já, jako obvykle, když někam jdu, nosím s sebou zbylé výtisky Českého dialogu. Když už nemáme na reklamu v televizi, tak aspoň nosíme časopis mezi dobré lidi. Byl to výtisk, kde jsme na titulu měli krásné, překrásné pravé hřiby. Poté, co jsem si s Ivem Zelenkou radostně zazpívala pár hašlerek, seděla jsem u stolečku s moc milou redaktorkou z Vlasty. Koukla na ten tikul a zavzdychala: ,,Jé, to bych si taky tak přála, mít možnost dát si na titul krásný hřib! Nebo něco jiného, co chci! Já tam musím dávat jenom mladé hubené holky, víte, náš manažment sestává z mladých hochů, kteří jsou placeni za to...” Za co, už nevím, ani snad vědět nechci... a hlavně jsem šťastná, že když nechci, nemusím být zaměstnaná v žádných novinách, kde musím psát něco, co mne nebaví, nemusím lhát a nemusím poslouchat žádného ,,blbého” šéfa ať už mladého či starého.
A tak se dostávám k tomu velice pozitivnímu – člověk si dnes může svobodně zvolit, zdali bude:
1) jakýmsi poskokem, slouhou či dokonce prostitutem v novinách, časopise, rozhlase či TV, nebo prostě NEBUDE. Je to jen jeho svobodná volba. A to je skutečně velice pozitivní a možná dosud nedoceněné, že tato volba existuje. Ale myslím, že mnoho lidí si to ještě neuvědomilo, ať už jde o obory novinářské nebo třeba prodavačské..
2) Samozřejmě, že mnoho novinářů, kteří by si toto moje povídání přečetli (jakože to neudělají), by řvalo hodně nahlas: "Ale proboha, čím se budu živit?!!!”
3) Moje odpověď má dvě části: zaprvé, když takto uvažujete, jděte pryč od novin, jděte třeba prodávat do supermarketu. Zadruhé: moje zkušenost: V roce 1986 jsem pracovala jako redaktorka v časopise Československá televize. Byla to doba tzv. perestrojky a časopis Tvorba (snažil se o modernost) mne požádal o článek týkající se populární hudby v televizi. Vzala jsem to vážně a několik měsíců jsem nad tím poctivě dumala a psala. Když jsem článek odevzdala do Tvorby, pozvala si mne šéfredaktorka Čs. televize (protože šéfky si o nás na pravidelné úterní poradě na ÚV KSČ, kterou nazývaly porada sviní, či kurev, řekly všechno) řka: "Evo, jestli ten článek vyjde, vyhodím vás. Tedy ne, že bych chtěla, já vás mám docela ráda. Ale...”
Ten článek byl dle vyjádření mého muže-hudebníka, který v TV sem tam točil, slabý čajíček. Ale moje "boss” byla jiného názoru. Chodila jsem tři dny jako tělo bez duše "odvolat či neodvolat”. Ztratit prima místo nebo ne. A pak jsem si v klidu sedla a zeptala se potichu sama sebe, co mám dělat. Odpověď přišla záhy: nedělej nic. Jsi Eva Střížovská? Jestli ano, budeš i poté, co tě bába vyhodí. A tak se také stalo. Vyhodila, protože článek jsem zpátky nevzala. A já jsem pak dostala nabídku na lepší místo. A ten můj údajně kontroverzní článek visel v televizi na Kavčákách vystřižený na nástěnce. Není to znamení, že člověk nemá být posera? Eva Střížovská, 12.10.2007 |
Otakar Štorch Stockholm
Svobodný tisk, jak známo, je jeden z hlavních pilířů demokracie! Zákony, které aspoň zhruba tak či onak tuto svobodu podmiňují, nemohou zabránit ani na tomto poli marastu. Nemohou zabránit často samoúčelné destruktivní kritice, nemluvě o byť dovedně formulovaném kveluranství. Obávám se, že ideálních občanů - kteří v rámci práva na politické a kulturní sebeurčení marast nečtou, tím jej ani nepřímo komerčně nepodporují – je málo. Proto i já rád podpořím noviny, které si daly, dá se říct, misijní úkol, být pozitivní, aniž by to muselo být na úkor pravdy, nebo snahy zveličování kladů, kterých je (jen mít vůli rozhlédnout se) kolem nás natolik, že je stále „o čem psát“. V dnešní zcela hlavně technicky šíleně rychlé době, v zemi jež počínaje Hitlerem a Stalinem, prošla takovým zatížením navíc, jsou Pozitivní noviny skutečně kladem, jenž byť jakkoliv náročnému čtenáři dává optimální alternativu v džungli nepřehledného množství časopisů a novin často převážným obsahem braku, samoúčelného pesimismu nebo jasného kýče. Proto hlavním aktérům, se snahou být v tištěném světě světlonoši, držím všechny palce! Jsem navíc rád, že mezi jmenované vstoupila i stockholmská Jitka Vykopalová, která má dle mě právo – svou specifickou vitalitou a jak zatím jasně dokázala svými vlastními příspěvky v Pozitivních novinách – aby ty palce platily také pro ni. 20.9.2007 |
Jan Řehounek publicista, Lysá nad Labem
Patřím mezi ty lidi, kteří se nenechávají deptat blbou náladou kolem sebe. Zeptá-li se mě někdo "Jak se máš", vždycky s nadšením odpovím, že dobře. Byla-li otázka položena jen ze slušnosti, nic se tím nezkazí, měl-li tazatel v srdci předem trochu závisti, pak ho ke zvýšení své radosti ze života naštvu. A takoví lidé kolem nás jsou, přesně jako v tom černém vtipu: Potkají se dva pánové, pán A se ptá: Jak se máš? Dobře, odvětí s úsměvem pán B. A pán A na to: Ty svině! Takový pan A se zákonitě celý den musí užírat a mít tu stále omílanou blbou náladu.
Všem takovým lidem - jelikož především oni jsou konzumenty všech těch tragických a bombastických titulků a zpráv z médií, mezi nimiž se jen velmi těžko hledají takové, o nichž se dá říci, že nejsou bulvární - doporučuji: přestaňte se dívat na ty televizní stanice, které se vyžívají v mordech, loupežích, pokleslém sexu, nekupujte noviny, které máte přečtené klouzáním očí po obrovských titulcích za čtyři minuty a z jejichž titulní strany civí stále ty samé ksichty. Když ráno vstanete, koukněte se z okna, jak venku krásně prší nebo jak se vykuluje slunce nad obzor, potěšte své oko i srdce pohledem na krásnou dívku nebo růži nebo kočičku u plotu nebo strom rýsující se proti obloze. Začtěte se do působivé knihy, milé poezie, prohlédněte si krásný obraz. Vyjděte si do přírody nebo projděte se ulicemi měst, která v posledním desetiletí rozkvetla do krásy. Zaručuji vám, že blbá nálada zmizí. A pak nebude třeba ani jen přemýšlet o tom, zda je nutno pozvedávat hlas proti médiím, ony, abychom je zase četly a sledovaly, se budou muset přizpůsobit. 19.9.2007 |
Milan Dubský novinář, Praha
Blbá nálada je specifickou formou migrény „moderní“, industriální, rozvinuté společnosti. Jak s ní nebo proti ní bojovat? Pozvedávat hlas a bránit se kolektivně proti mediím, jež nás ubíjejí špatnými zprávami a tím podporují a udržují blbou náladu? Ano, to také. Podle mne je ale nutno poukazovat na příčiny. Analyzovat proč vzniká. Mám za to, že je zaměňována příčina s následkem. Bulvární tisk je výsledkem jiných příčin, jiných vlivů, jiných hybatelů a procesů. Proč nemají děti blbou náladu? Pohybují se svobodně, smějí se, dobře spí, usmívají se. Blbou a špatnou náladu mají pouze když je něco bolí, když mají hlad nebo žízeň nebo když jim sebereme oblíbenou hračku nebo jim ubližujeme nebo když zůstávají samy, bez lásky. Podobně je tomu u lidí, kteří jsou vzdáleni od horečné, chvátající a stále více chtějící mít více a více civilizace, které možná nepřesně anebo mylně říkáme pokrok. Ti také blbou náladu nemají a nemívají. Příčiny naší, a není to jenom případ české společnosti, ale řady vyspělých evropských zemí, blbé nálady je také v tom, že nás něco bolí, že nám něco chybí. Neumíme to vždy přesně a včas definovat. Dochází k utlumení, ne-li téměř k vymizení obranných instinktů a mechanismů populace proti zcela markantním zlům jako jsou korupce, vznik zločinných gangů provázaných se státem a politikou, podvody malé i velké, tunelování, k cílenému vytváření právního bezvědomí. To se projevuje v laxnosti k až do nebe volajícím zločinům, vraždám jednotlivců i celých skupin a etnik, v asociálním jednání, ve vztahu ke starším a starým lidem, k bezbranným. K vypořádání se s těmito kazy ve vývoji lidské společnosti je tu velký deficit kuráže, odvahy, oponovat takovým jevům, porvat se s nimi. Je to zbabělost, malá odvaha nasadit krk a utržit rány v zápase a v boji s těmito skutečnostmi. Část země a zemí, příroda - a lidé jsou její součástí, je nemocná. O to se přičinila a přičiňuje, malá množina lidské společnosti, která je nakažená nebezpečným virem mamonu, sobectví a je jakýmsi klonem, mutací vymykajícím se normálnosti. Usiluje ovládat ty ostatní, mít všechno a stát nad ostatními. Dnes to není ještě tak patrné, ale tendence tu jsou. Boj o suroviny, mocenské nástroje v energetice, mocenské prosazování jednoho systému proti druhému. Nerovnováha mezi právy a povinnostmi. Volá se a mluví o právech člověka a zájmových skupin a téměř se nehovoří o povinnostech, které s právy souvisejí. Jsou to dvě strany jedné mince. Jde o práva a povinnosti mezi občany, mezi voliči a volenými, mezi občany a státem, mezi státními orgány a občany, mezi občany a justicí, mezi členy rodiny, mezi státy a seskupeními, mezi etniky, mezi bohatými a chudými atd. Slábnoucí a ztrácející se vědomí nést riziko při obraně a hájení univerzálních, konzervativních hodnot, jejichž žebříček se nemění politickým nebo náboženským přesvědčením, státním uspořádáním, situací podle toho, kdo je u kormidla, kdo vyhrál volby apod. 17.9.2007 |
Miroslav Barták karikaturista
Už dávno na kolektivy nevěřím. S dobrou náladou je to jako se svobodou. Buď ji máte v sobě a nebo ne. Žádný kolektiv vám ji neodhlasuje. A bránit se proti médiím? Samozřejmě ano, kdykoliv to umožní chatrný český právní řád. 13.9.2007 |
Vladimír Kulíček autor Pozitivních novin
viz článek Vezměte rozum do hrsti a pohlaďte ho po srsti! 9.9.2007 |
Björn von Sydow, Švédsko býv. ministr obchodu, ministr obrany, předseda parlamentu, nynější poslanec parlamentu, předseda Vědecko-technické rady, místopředseda švédského výboru Evropské komise
Co média dělají se dotýká každého z nás. A každý z nás musí zaujmout postoj a rozhodnout se sám - např. tyto noviny, tento časopis nebo tento televizní program je pro mě velice nekvalitní. Já si tyto špatné noviny nebo časopis nekoupím, nebudu se dívat na tento nekvalitní televizní kanál - což se potom odrazí na trhu a dá tvůrcům signál, že budou mít málo kupujících a málo diváků. Ale i na ty noviny, které člověk dostává zdarma, je možno reagovat stejně: nevzít si je, nečíst je! Říkám si: „Tyto noviny jsou pro Björna“ příliš špatné kvality, ignoruj je! A přeji si, aby totéž si pro sebe říkali i ostatní!“ Chceme-li zde vyhrát demokracii, musí každý z nás uvažovat: Ne, nechci to, je to pro mne špatná kvalita. Mnoho lidí to sice ví, ale přesto nadále nekvalitní tisk kupuje a na nekvalitní pořady v televizi se dívají. Je to jen hloupý zvyk nebo je člověk již tak tím „krmen“, že ztrácí soudnost, co je kvalitní či nekvalitní, jelikož stereotyp ubíjí kreativitu a hledání lepšího? Člověk se sám musí rozhodnout! Já např. nekupuji a nečtu určité noviny a časopisy, nedívám se na jisté televizní kanály a ani když jsem v zahraničí, kde má člověk volby ze sedmadvaceti kanálů, tak se jednoduše na většinu z nich nedívám, poněvadž je považuji za bezcenné. Člověk to musí slyšet také i od jiných lidí – ty, poslyš, pokud chceš ty a tvoje děti žít v demokracii, musíš dát jistý signál – toto je nekvalitní, je v tom příliš mnoho špatného a bezcenného. A občas se opravdu stane, že je nějaká televize nucena zrušit program z důvodu malého počtu diváků. Program byl nekvalitní. Co si myslím, že je dobré na této otázce, je to, že se touto otázkou zabýváte. Že o tom může člověk mluvit prostřednictvím vašeho internetového magazínu. Jde na to reagovat. Já jen doufám, že přiměřeně mnoho lidí to pochopí a zareaguje správně.
29.8.2007 |
Josef Fousek písničkář, fotograf, textař, básník a spisovatel
Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shánějí sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů, mýtiny v lesích rostou jako satané po dešti, blondýnky svírají mobil a volant „halyvüdského“ džípa, herci baví lid historkami, vykrádají se chaty, okrádají babičky, u hraničních přechodů číhají pracovitá vyžlata, velcí zloději tunelují, malí kradou, velcí píší paměti, malí sedí v ajnclíku, podplácení je přejmenováno na „lobbing“, literární škvár táhne zemí, klasici jdou do stoupy, folkaři a rockeři pějí o modrých dálkách s příchutí cigaretového dýmu bez kolků, v zatáčkách ječí znásilněné gumy za asistence blbé nohy, mindráci si oblékli černé šaty a decentní kravaty, země se krájí na parcely a přísně zakázané prostory, miliony diváků hltají guláše televizních kuchtíků, tituly populárních novin nabízejí rozvody, úchyly, záchodový sex a pastviny molitanových cecíků, selátka, děti vepřů nestačí plnit rožně slavných rautů, skandál, vražda, hanba, exhibice, hnací motory prodejnosti… Číšnice mně dolila červené víno a špitla: „Na zdraví, pane Fousku!“ Jako v pohádce. Opustila mne černá nálada. V kapse jsem nahmatal řeckou drachmu, kterou nosím pro štěstí. „Každá mince má dvě strany“, v duchu jsem zaslechl hlas svého bratra Bohouše. Pochopil jsem. Prohlížím jen jednu stranu. Tu trpkou. Je to tím, že věk mně sedá do vlasů, že zdraví není zrovna nejlepší. Zapomínám na druhou stranu mince. Ta je veselejší. Vycházím z baru Zanzibar a usmívám se. Kdo pouze černou píseň zpívá, tomu se jenom černá ozvěna vrací. Nebo je to tím vínem Z knihy "Fouskovy fejetony Černé myšlenky".
29.8.2007 |
Eva Pilarová zpěvačka Protože jsem vyrůstala v padesátých letech, kdy probíhala kolektivizace, ve škole se hrály kolektivní hry, kolektivně se chodilo na mandelinku bramborovou a na brigády, kolektivně se nacvičovalo na spartakiádu, nemám náladu dělat cokoliv kolektivně. (Proto také nejsem sboristka, ale sólistka.) Nemyslím, že naši případnou blbou náladu mají na svědomí média, spíš si za to mnozí z nás můžou sami. Jsem přesvědčená, že nejblbější náladu mají lidé závistiví, a těch je mezi námi víc než dost. Pokud nebudou média pod nátlakem cenzury, ať si dělají co chtějí. Nehledě k tomu, že zveřejněním něčeho zlého nás můžou varovat. Naše blbá nálada je svým způsobem náš folklór, jen si spočítejte, kolik lidí ze sta vám na otázku „Jak se máš?“ Odpoví – ne popravdě, ale ze zvyku – „Blbě!“
29.8.2007 |
Pavel Pelikán profesor, Katedra Institucionání Ekonomie, Vysoká škola ekonomická, Praha
Jak jsem o to byl mile požádán při své poslední návštěvě českého velvyslanectví ve Stockholmu, poctivě jsem si přečetl jak otevřený dopis Pavla Loužeckého, tak odpověd Ondřeje Neffa z Lidových novin. Základem mé odpovědi na anketu je, že citově sympatizuji s prvním, ale můj rozum je jaksi "negativně" na straně druhého. Mám pro to řadu důvodů: - Nedostatek mého nadšení pro boj proti "blbé naladě" začíná mými pochybnostmi o samotné blbé náladě v Čechách. Asi tam nejezdím dost často, anebo se stýkám s netypickými Čechy, kteří blbou náladou nijak zvlášť netrpí, ale nějakého jejího patologického přebytku jsem si tam nevšiml. Takže mi samotný cíl tohoto boje připadá poněkud donquichotský. - Napadla mě i teorie, že je blbá nálada převážně stavem blbých mozků, anebo aspoň lidí, jejichž mozky nejsou blbé, ale kteří se je nenaučili správně používat ke zvídavosti, duševní zábavě a filozofickému chápání světa – i s jeho všemi případně "negativními" událostmi – takže své mozky neřadí, na rozdíl od Woody Allena, mezi své dva nejoblíbenější orgány. - Boje "proti" mi obecně nejsou moc sympatické, a nejméně ty, co vyzývají ke "kolektivnímu pozvedávání hlasů." - Jistou převahu "negativnosti" ve zpravodajství shledávám jak přirozenou z hlediska teorie informace – mnohem větší novinka je, když letadlo málo pravděpodobně spadne, než když velice pravděpodobně v pořádku přistane – tak i užitečnou. Negativní zprávy často upozorňují na problémy, které je třeba řešit, zatímco pozitivní zprávy mohou čtenáře uspávat ve falešném panglosovském pocitu, že žijeme v nejlepším z nejlepších možných světů, v kterém se nemusíme namáhat něco měnit. Nakonec se přiznám, že o noviny, které by se snažily plnit předem dané normy "pozitivnosti," bych sám nestál. S Pozitivními novinami sice sympatizuji a rád si v nich občas počtu, ale počítám je spíše za místo setkání sympatických lidí s dobrými úmysly než za opravdové noviny. S omluvou za to, že moje odpověď na anketu byla tak "negativní," nicméně přeji Pozitivním novinám mnoho zdaru.
PS: Ta negativnost mé odpovědi na anketu se mi samotnému moc nelíbila a najednou mě napadlo, že jsem opomenul jednu důležitou pozitivní funkci, které by v rámci mé vlastní logiky Pozitivní noviny mohly plnit: pomáhat lidem (o kterých se zmiňuji ve svém druhém bodě), jejichž mozky jsou dostatečně chytré, ale kteří je neumějí správně používat ke zvídavosti, duševní zábavě a filozofickému chápání světa, aby se naučili tak činit, za pomoci autorů, kteří to už umějí.
29.8.2007 |
Zdeněk Hajný malíř, psycholog, filozof, majitel unikátní galerie CESTY KE SVĚTLU viz článek A bude to akční? 27.8.2007 |
Marie Chatardová velvyslankyně České republiky ve Švédsku Špatné zprávy v médiích nejsou specificky českým fenoménem. Když srovnávám situaci v několika evropských zemích, zdá se mi trend všude stejný. Nedávno jsem se ptala někoho, kdo pracuje v jednom z komerčních médií, proč "krmí" lidi problémy, katastrofami, skandály atd. Zda se mu to nezdá bezduché a hloupé. Odpověděl, že zdá, ale průzkumy jim ukazují, že právě takové články a pořady veřejnost vyhledává. Pokud tomu tak je - není zádrhel v nás samých? Neodreagovávají se náhodou lidé tím, že s uspokojením sledují maléry jiných? Není pro většinu pohodlnější zanadávat si na politiky, ředitele, vedoucí apod. než přispět rukou k dílu? Když se zeptáte Čecha jak se má, málokdy slyšíte, že dobře. Přitom se povětšinou nemá hůře než třeba občan Francie či Švédska, který na stejnou otázku odpoví s optimismem. Média ale i zde píší o katastrofách a skandálech. Měli bychom tedy něco udělat s naší mentalitou. Každý by měl začít u sebe a pokud se dají dohromady lidé, kteří si vytkli za svůj cíl šířit dobrou náladu, tak je to velmi pozitivní krok. Přeji hodně zdaru Pozitivním novinám.
24.8.2007 |
Petr Adler novinář, Kanada Jak mám psát o dobré náladě, když mám náladu pod psa? Tohle mě bolí, tamhleto mi nefunguje, s tímhle nesouhlasím, a navíc, tamhleto mi jde na nervy. A do toho dostanu psaníčko až ze Švédska, jestli bych nepřispěl svou trochou do mlýna. Přesněji, do více či méně vášnivého sporu o tom, zda za naši všeobecně blbou náladu může jenom Václav Havel, který ji vyvolal jako džina z flašky, nebo pouze sdělovací prostředky, které snad o ničem jiném nepíší, nemluví a nevysílají než o vraždách, ukrutnostech, skřípajících zubech a jiných bestialitách, nebo jestli si za to všechno můžeme jen my sami. Kdybych byl zručným odpovídačem na otázky, i ty anketní, odpověděl bych, že si za to můžeme jen my sami, neboť jsme tak či onak naslouchali Václavu Havlovi, jehož pochmurný vzkaz nám vyřídily sdělovací prostředky v kratičkých přestávkách mezi přímými přenosy vražd, ukrutností, skřípajících zubů a jiných bestialit. Jenže já nejsem zručným odpovídačem na otázky, zvláště pak ne na ty anketní. Co by člověk, který se pár desetiletí bavil profesionální novinařinou v Československu, aby se pak, jsa tamtéž zapovězen, bavil profesionálně toutéž přes čtvrt století v Kanadě, musím navíc dodat, že ono to totiž není vůbec tak jednoduché. Takže v první řadě: většinu těch vražd, ukrutností, skřípajících zubů a jiných bestialit si nikdo nevymyslel. K těm dochází s pravidelností až zrůdnou. Docházelo k ním i dříve, takže říkat, že kampak ten svět míří, to nedává moc smyslu. Jen jsme o nich věděli minimálně. Tohle neplatí pouze pro bývalé komunistické země, kde byly vraždy, ukrutnosti, skřípající zuby a jiné bestiality košer pouze v případě, že se odehrávaly západním směrem, pokud možno v Americe. Tohle platí všude, protože do dříve nepřístupného lesa vidí, kupříkladu, kamera umístěná na družici, a tu kameru si pronajal nějaký mazaný soukromník, aby mohl čmuchat. Vyplatí se mu to, neboť člověčenstvo je dost zvrácené na to, aby zevlovalo (a překáželo policii) u obyčejné dopravní nehody, natož pak aby nečučelo na tajně získané obrázky, co já vím, laškujících kinohvězd při orgiích v bazénu někde uprostřed amazonského pralesa, kde se mylně domnívají mít soukromí. Proč kolemjdoucí tolik zajímají dopravní nehody, nad tím se zamýšlel už Karel Čapek. Proč se obyčejnský člověk musí zbláznit z kinohvězd, nad tím se zamýšlely spousty vědátorů. Ani Čapek, ani vědátoři nepřišli na jakkoliv smysluplnou odpověď. Dobrá, říkají mnozí, ale proč se nám podává svět, například, našich vedoucích zástupců, cizí řečí politiků, jako cirkusová aréna plná bahna a jiných nečistot, v níž si ti vedoucí zástupci, cizí řečí politici, vyřizují účty způsobem, nad nímž obyčejnskému člověku vypadává z úst umělý chrup, pakliže ho tam má? Na to bych odpověď znal: protože to čeští veřejní zástupci, čili politici, jinak nedovedou, takže co se nám sděluje, je více či méně pravda, zkreslená pouze tím, na čí straně ten který sdělovací prostředek v tuto chvíli právě stojí. A proč se čeští veřejní zástupci, čili politici, chovají právě takhle a ne jinak? Rád bych znal vyčerpávající odpověď, ale neznám ji. Znám ale odpověď na podotázku: proč se tak chovají sdělovací prostředky? Protože to jinak nedovedou. Alespoň v Česku zatím ještě ne. Kdo že se to tam drze zeptal, zda vím jak je možné, že to české sdělovací prostředky nedovedou? Heleďte, nechte si těch dotěrností. Nevím. „No jo,“ zeptám se sám sebe, „a nedá se s tím naprostou náhodou něco dělat?“ „Ale dá, chlapče, i když nevím pořádně jak,“ odpovím si. Jistě, Pozitivní noviny, jak je pěstuje parta kolem Pavla Loužeckého, to je zajímavý první krok, ale opravdu nevím, zda je to krok úplně přesně tím správným směrem: máme tady přece jenom souvislosti, nežijeme ve vzduchoprázdnu, a číst si 24 hodin denně sedm dní týdně o tom, co se komu povedlo, co kdo udělal dobře, kdo byl užitečný, poctivý a čestný (počestný, jak říkával pan Werich), kdo komu nezáviděl, kdo koho, nedejbože, nejen nezranil, ale dokonce ani nezabil, tím nic nevyřešíme. Jo, kdybychom se takhle chovali... nu, nechme toho. Až teď mi v "myšlidle" vyskočila myšlenka, abych drze ukradl nádherný výraz pánů Milana Lasici a Julia Satinského: "Stalo se ještě v dobách vlády jedné strany. Pan Kohn si zašel na správu pasů a víz, že by chtěl emigrovat. Za tohle sdělení by ve většině případů dostal na místě 18 měsíců jen to hvízdne, ale jde o žertík, takže... Takže soudruzi příslušníci dali ve vší zdvořilosti, jíž byli schopni, panu Kohnovi k vyplnění dotazník. On ho vyplnil přímo na místě, odevzdal, oni ho pochválili, ale řekli mu, že zapomněl napsat, KAM že to chce emigrovat. To že se prý musí. Inu, řekl pan Kohn bezelstně, ono je to celkem fuk. Kamkoliv mimo komunistickou sféru věcí. Za tuhle dobře míněnou větičku by tenkrát dostal navíc ještě tři roky, ale jde o žertík, takže... Takže soudruzi příslušníci řekli, že pana Kohna sice chápou, že mu dokonce rozumí, ba přímo, že s ním soucítí, ale předpis je předpis, takže... Takže dali panu Kohnovi do náruče glóbus a řekli mu: Heleďte, vyberte si zemi, do které byste se chtěl dostat, pak se vraťte, zapíšeme ji tam, a bude. Pan Kohn se vrátil za hodinu, celej rozčílenej: A prosím jich, jinej glóbus by tam nebyl?"
24.8.2007 |
Ivan Kolařík, Executive Director, Australian Police Ethnic Advisory Bureau (ve výslužbě)
Jen naivka může věřit, že světová media nešíří pesimismus prostřednictvím svévolné, geniálně promyšlené strategie, jejímž cílem je přinášet pohádkové zisky mediovým magnátům.
Sex a horror jsou prostředky, o kterých se dávno ví, že přinášejí profit, a které proto media stále více používají k úspěšnému prodeji svých produktů. Neustálým přílivem senzaci vyvolávajících a převážně chmurných informací, které se soustřeďují především na neuvěřitelné hrůzy páchané po celém světě, zrovna tak jako servírováním zcela nerelevantních, banálních, avšak náležitě opepřených informací, se vkus čtenáře/diváka během posledních let podstatně otupil. Věci, nad kterými by se spotřebitel zpráv ještě celkem donedávna pozastavil a odsoudil by je, protože by je shledal ofenzivními, se mu dnes zdají zcela přijatelné, ba normální.
Díky celkovému emocionálnímu otupení nejenom že očekává, ale přímo vyžaduje od masových sdělovacích prostředků stále více. Více detailních záběrů na kaluže krve a oběti zločinu, více informací doprovázených snímky nejrůznějších přírodních a lidských katastrof.
Více pikantních, leč nikomu nic nedávajících sexuálně zaměřených informací o "slavných" osobnostech, více povrchnosti a plytkosti. Výsledkem tohoto celkového citového úpadku kromě jiného je, že reportáže jaou povrchní, protože reportér již předmět reportáže nemusí pečlivě prostudovat, aby se tato zakládala na faktech. Stačí na stránky tisku či na televizní obrazovku přinést zprávy senzačního rázu, protože se ví, že otupený spotřebitel již od medií přesná fakta nevyžaduje ani neočekává.
Ano, pevně věřím, že je na čase, aby kolektivní akce jednou a provždy udělala konec senzacechtivosti, pesimismu, povrchnosti a špatné náladě rozšiřované mediemi. Omšelá fráze, že když se vám to nelíbí, nemusíte článek popisující všelijaké hrůzy číst, nebo si televizi můžete přepnout na jiný kanál (kde bohužel je v podstatě jedno a to samé), je arogantní odpovědí těch, kteří úpadek zaviňují v první řadě.
Potitivní noviny jsou báječným experimentem na cestě k vyburcování z letargie mediemi otupených lidí, k nastolení rovnováhy v podávání pozitivních informací a k navedení dobré nálady, kterou člověk potřebuje k životu jako sůl. Jako takové jsou na správné cestě. Počet čtenářů, které si tyto internetové noviny dokázaly za dobu pouhých tří let získat, jasně dokazuje, že spotřebitelé informací jsou současnou situací krajně znepokojeni a hledají lepší alternativu. V demokratické společnosti však nelze mediím nařizovat, jakým způsobem co publikovat či odvysílat. Ustanovení jakýchkoliv kvót pro media pro přinášení pozitivních informací je prakticky neuskutečnitelné, nepraktické a zejména nedemokratické řešení.
Domnívám se, že jedním z možných řešení je PRAKTICKÝM způsobem ukázat, že mnoho lidí ve společnosti je znechuceno celkovou úrovní našich medií, že existuje početná nátlaková skupina, která je intelektuálně i citově nad hromadnými sdělovacími prostředky na výši a která svou kolektivní akcí může situaci alespoň částečně změnit.
Pozitivní noviny, jako unikátní medium v boji za přinášení dobré nálady, by mohly hrát například stěžejní roli při vyburcování veřejné akce spotřebitelů. Akce by se mohla soustředit na vytvoření kolektivního nátlaku na vlastníky medií a sponzorů s cílem zlepšení úrovně jejich sdělovacích prostředků pod hrozbou odřeknutí předplatného, či bojkotování produktů sponzorů.
Kdo by býval někdy věřil, že dojde ke konci studené války a pádu bolševické nadvlády?! Je zcela možné, že díky kolektivnímu přístupu k věci dojde i k postupnému zlepšení úrovně našich medií, nastolení pozitivní nálady a znovuvytvoření samostatně myslící, citlivé lidské společnosti. Chce to čas a především dobrou vůli a odhodlání k akci.
24.8.2007 |