Český malíř KAMIL KUBÍK přítelem amerických prezidentů (2/2)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

1.část rozhovoru

Významným okamžikem v mém životě byla pro mne příležitost seznámit se s velvyslancem (pozdějším víceprezidentem a prezidentem) Georgem Bushem.
V 70. letech, když byl G. Bush americkým velvyslancem ve Spojených národech, měl jsem uměleckou galerii na Madison Anenue Stuatrů. Jednou, když šla Bushova manželka Barbara se svojí dcerkou Doro, které tehdy bylo asi 12 let, po Madison Avenue, zastavily se v mé galerii. Doro se mé obrázky hrozně líbily, a tak jsem se rozhodl udělat jí radost tím, že malý obrázek, na kterém byla budova Organizace Spojených národů, pošlu jejímu otci do „Waldorf Astoria Hotelu“, kde tehdy celá rodina Bushova bydlela. Odpověděl mi milým mnohastránkovým dopisem, který byl počátkem našeho přátelství. Od té doby jsme si často psali. Výstižnější je, že více než já psali manželé Bushovi, já spíše maloval.

Velké pocty se mi dostalo tím, že jsem byl požádán, abych udělal titulní stranu pro „Readers Digest“. Ještě větší poctou pro mne byla žádost – tehdy už prezidenta – G. Bushe, abych navrhl vánoční pohlednici pro Bílý dům. Této cti se mi dostalo hned dvakrát. Bylo vytištěno celkem 185 tisíc pohledů s mým obrázkem a 800 prezentačních lístků. Tyto pohlednice se staly nejžádanějším vánočním přáním v Americe.
Mýlil by se ale ten, kdo by si myslel, že to pro mne znamenalo velký obchod. Naopak, mnoho movitých Američanů, mezi nimiž byli i milionáři koketující s levicovými myšlenkami, odmítlo ode mne – jako pravičáka – obrazy nakupovat.
Ztráta této klientely mne nemrzela, neboť na nedostatek zákazníků jsem si nemohl stěžovat. Mimoto přátelství s prezidentem Bushem bylo pro mne cennější než vše ostatní.
Zcela dle svého přesvědčení tvrdím, že prezident Bush, kterého jsem měl možnost poznat blíže, je jedním z největších prezidentů Spojených států amerických. A je rovněž prvním prezidentem USA, který navštívil Československo. Za jeho vlády utrpěl režim Saddáma Husajna drtivou porážku, komunistické režimy ve střední a východní Evropě padaly jeden za druhým, z Ruska se stal demokratičtější stát a i v Číně, dosud ovládané komunisty, zavládl lidštější režim. Jsem přesvědčen, že i jeho syn bude v Bílém domě pokračovat v politice, kterou jeho otec začal.

Málokdo se může pochlubit takovou pracovitostí, nadhledem, životními zkušenostmi a moudrostí jako Georg a Barbara Bushovi. Proto také jej takzvaní liberálové neměli jako prezidenta rádi. Myslím si, že druhý takový státník, jakým byl George Bush senior, v současné době není.
Měl jsem tu čest být v prezidentově doprovodu, když na pozvání prezidenta V. Havla navštívil i se svojí ženou Prahu. Barbara Bushová mi tehdy položila otázku:
„Jak jsi mohl opustit tak nádherné město a zemi?“ – Když pak prezident obdržel čestný doktorát Karlovy univerzity a já se zeptal, jak ho mám titulovat, zda „pane doktore, prezidente“, nebo „pane prezidente, doktore“, zasmál se a řekl: „Zkus – Georgi!“

S jeho synem jsem se setkal, ještě když byl guvernérem Texasu. Udělal si na mne a na manželku hodinu času, během které náš rozhovor nesměl rušit jediný telefonát ani nic jiného. Byl stejně zdvořilý jako jeho otec.
Volby, z nichž se stal doslova „nervák“, jsem prožíval stejně jako on sám. Že nakonec vyhraje, jsem nepochyboval. Už proto, že jeho odpůrci nemluvili pravdu. Slibovali každému všechno, i když si byli vědomi, že svým slibům nemohou dostát, a navíc neměli ani žádný program, který by dával naději na lepší budoucnost, jen přání zvýšit daně.

Když jsme na toto téma hovořili s G. Bushem seniorem, vyjádřil jsem svůj názor:
„Vláda se nemá snažit ožebračit bohaté, ale zničit chudobu!“ A připomněl jsem známý citát z historie: „Když uděláte daně z výdělku, poctiví budou platit a stanou se chudými, nepoctiví ale zbohatnou.“
– Jistě, daně musí být, ale ne z výdělku. Všechno, co máme v Americe, ať jsou to parky, univerzity, nemocnice, galerie, muzea, vše bylo zbudováno předtím, než se přišlo na nápad zavést daně z příjmu.
U nás snad nebyly daně z příjmu v první republice, jinak bychom neměli Baťu ani průmysl, který si vedl tak úspěšně.

V Americe jsem přišel do styku s některými z nejbohatších lidí, pro které jsem pracoval. Většina z nich působila v realitách, jako například Donald Trump. Nebo získala majetek na burze. Trump má ode mne několik obrazů, na nichž jsou zachyceny projekty, které realizoval v posledních dvaceti letech.
Štěstí se k němu někdy obracelo zády, jednou byl nahoře, jindy dole, ale vždy byl v jednání se mnou otevřený a já věřím, že spolu podnikneme ještě leccos zajímavého. Ne každý o něm ví něco bližšího, například to, že studoval architekturu, je po umělecké stránce velice založený a především je nesmírný dříč, tak jako většina amerických milionářů. Nemá čas nejenom pro rodinu a přátele, ale ani sám pro sebe. Je to přesně ten typ člověka, který se obětuje pro druhé, ale na sebe nemyslí. 

                     
  
Který z nás uprchlíků z roku 1948 byl úspěšný? Žádný, kterého jsem znal, nezbohatl!
Můj otec, italský legionář, kterého jsem měl velmi rád, se se mnou před více než padesáti roky loučil se slovy: „Nevadí, když se vrátíš bez peněz, chudý. Ale neudělej v cizině našemu národu hanbu!“ – tatínek je již dlouho mrtvý, a já jen doufám, že se za mě nestydí.
Vzpomínám si na několik přátel, exulantů, které jsem měl tu čest poznat a kteří toho udělali víc než já. Dnes jsou již na onom světě. Jednou z nich byla Libuše Drobílková, jež byla zatčena a odsouzena v roce 1948 s Miladou Horákovou, kterou komunisté popravili. Libušce se podařilo utéci, když ji vezli v zeleném antonu na Pankrác.
Strážcům, kteří ji převáželi, bylo toho děvčátka líto a nechali otevřené dveře. Jak byli za tento svůj projev lidskosti postiženi, nevím. Já paní Drobílkovou poznal někdy v 70.letech. Každý rok jsem maloval a nechal vytisknout tisíc vánočních pohledů, které ona posílala po celé Americe a Kanadě krajanům. Vybrala tak tisíce dolarů ve prospěch českých a slovenských uprchlíků. Každým rokem to dělala zdarma, nikdy nikde nebyla, jen rozesílala dopisy a balíčky vánočních pozdravů. Po roce 1989 se vrátila ve špatném zdravotním stavu do Prahy a před několika roky, zapomenuta ostatními, zemřela. Snad je dnes v sokolském nebi.

Dalším z významných krajanů byl Ján Papánek a jeho manželka Betka, kteří řídili naši akci. Oba zemřeli před několika roky, když jim bylo 95 let. Ján Papánek byl československý velvyslanec ve Spojených národech.
Po komunistickém puči se rozhodl zůstat ve Spojených státech a ze všech sil pomáhat československým uprchlíkům po jejich příchodu do Ameriky. Od Papánka jsem se dozvěděl, jak Beneš pomáhal těm, kterým se podařilo utéci z nacisty okupované vlasti. O tom dnes ví jen málo lidí.

V New Yorku jsem se také setkal s Jiřím Kallábem. Toho poslala československá vláda v roce 1946 jako vědeckého poradce do Severní a Jižní Ameriky. Po puči zůstal v Americe i s manželkou, matematičkou, která ještě žije. Dnes je jí už přes 90 let. Jiří, tichý, rozvážný génius, se stal vedoucím u firmy „Sperry Rand“.
Byl jedním z prvních, kteří pracovali s počítači, ale byl i dobrým malířem, jemuž byla blízká technika malby akvarelem. Naším společným zájmem nebylo jenom malování, ale i věda. Asi před třiceti lety napsal knihu o funkci digitálního čísla. Byl idealistou, kterého nezajímal ani zisk, ani to, že se digitální formou budou dělat disky s populární hudbou a jiné komerčně výnosné produkty.

Pak tu byl dr. František Kříž, kterého jsem bohužel poznal, až když těžce onemocněl Parkinsonovou chorobou. Jeho manželku Anči jsem poznal, když mně bylo šest let a můj otec byl před II. světovou válkou jako poddůstojník na letišti ve Slatině. Když přišla okupace, tak snad všichni letci, kteří tam byli, utekli přes východ na západ, kde pomohli Britům vyhrát bitvu o Anglii.
František Kříž byl tehdy student, moc mladý na to, aby se stal letcem. Jeho zálibou ale bylo plachtění a za války, než byl nasazen na nucené práce do Rakouska, byl členem plachetního klubu. Ještě před svými 25. narozeninami napsal knihu o plachtění. Napsal i další odbornou knížku, která přinášela poznatky, jež byly využívány do doby, než ovládly svět počítače. Ani dr. Kříž na své publicistické činnosti nezbohatl, ale o to mu nikdy nešlo.
Byl vždy skutečným vlastencem, který se nesmířil s převzetím moci komunisty, a v roce 1948 i s přítelem uletěl do Švýcarska. Do Švýcarska se dostali přes Německo, když předtím dokázali oklamat radary na území Československa, které nezachytily jejich letoun letící nízko nad zemí.

Asi po padesáti letech, kdy jsem opouštěl rodnou zemi, jsem se zase poprvé podíval do Brna. Byla neděle a venku mrzlo. Vyrůstal jsem jako věřící člověk odchovaný Československou církví. Z katolíků jsme tehdy měli trochu strach. Přesto jsem se rozhodl podívat do katolického kostela. Vešel jsem do chrámu. Až mne zaskočilo, jak byl kostel plný a jak nádherně lidé zpívali. Kolem lavic procházel kostelník, který vybíral dary od věřících. Nedíval se do talíře, kolik kdo dával, možná proto, aby nepřiváděl do rozpaků ty, kteří nemohli dát tolik, kolik by si skutečně přáli.
Kněz, který sloužil mši, vypadal jako Jan Hus. Jeho krátké ale krásné kázání začalo slovy: „Bratři a sestry...“
– Začaly mi téci slzy štěstí a já věděl, že ty roky těžkostí i smutku stály za to, když jsem se mohl dožít této chvíle. Dnes máme v USA prezidenta, který hluboce věří v Boha. Také v Rusku je dnes prezident věřící v Boha. Řekl, že svět potřebuje lásku více než cokoliv jiného. To jsou věci, o kterých se toho z tisku moc nedočteme.

Já věřím v kulturu lidstva, ne v politiku! My Češi a Slováci jsme uprostřed krásného mostu, vystavěného z ideálů a utrpení. Ideály mu daly krásu, utrpení sílu. Dokážeme-li tento most přejít, naučíme se milovat i své nepřátele – a z nich se nakonec stanou naši přátelé. Pokud se všeho, co je v naší povaze nízké a nepřející, dokážeme zbavit a budeme mít rádi každého ze svých spoluobčanů, stanou se našimi skutečnými bratry a sestrami. A život na této Zemi bude opravdu radost žít!  

Z knihy Antonína Krystka OSUDY

   Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 02. 2008.