Ve třídě byl rachot. Venca Šašek vzal Pepíčkovi Růžičkovi bačkoru a s Vaňousem si s ní házeli. Lítali při tom po lavicích, přičemž Šáša rozšlápnul Janďurce pero. Ta začala nepříčetně ječet. Do hry, která se postupně měnila ve vybíjenou, se vložil i Krejčík a Brďa. Šplh Veselý, který měl službu, začal na tabuli zapisovat jména kluků, kteří blbli. Za to slíznul od Krejčíka buchanec.
Do nejlepšího vešla do třídy kulhavá Mery, teda zástupkyně ředitele soudružka Marie Bártová, jinak taky zvaná Pajda nebo Kulhavka. Bačkora jí profrčela kolem hlavy a Vaňous, který ji hodil, zůstal s napřaženou rukou jako Diskobolos z obrázku v učebnici dějepisu. Většina ostatních si ale vůbec nevšimla, že učitelka přišla. Řvali dál. Došla ke stolku, vzala ukazovátko a třískla do desky.
Třída ztichla. Honem jsme se soukali do lavic a Pajda držela řeč, že jako my, mladá generace, naděje svých rodičů, si nevážíme odkazu velkého učitele národů Jana Ámose a že pohrdáme autoritami a mluvit do nás horem dolem není nic platné a tím pádem zrajeme pro polepšovnu, to v tom lepším případě, jinak pro kriminál.
"Co tady dělá? Dyť máme mít Taťánu..." zeptal se nahlas Peťan. Při projevu Vaňous seskočil a jakoby nic si sedl.
"Soudružkó, my máme ale ruštinu!" zatřepala rukou Olina. Pajda se postavila za katedru jako bůh pomsty a zakrákala:
"Soudružka Smrčková je nemocná, tak si zopakujeme něco ze zeměpisu. Mistr Vaňous má hodně energie, tak nám půjde říci, jaké má přítoky naše největší česká řeka Labe," namířila ukazovátko na svoji první nebohou oběť.
"To sem si moh myslet!" vyprskl Jarda a loudal se k tabuli.
"Nediskutuj a vyjmenuj přítoky Labe!" práskla znova dřevěnou tyčkou do stolu.
Vaňous s rukou v kapse žvejkal a dělal ksichty. "Vltava, Mrdlina... Cidlina.... jo a taky Vejrovka, v Hradci Vorlice... pak taky Votava..."
"Já ti dám Votavu! Votava chodí do devítky, křestním jménem se jmenuje František, je z Bobnic a na zeměpis je kádr! Na rozdíl od tebe. Ty myslíš jen na lumpárny. Píšu ti ne-dos-ta-teč-ně!" slabikovala s rozkoší.
Vaňous si šel se šoupáním bačkor sednout, bavil třídu jako obvykle opičkama a polohlasně prohodil:
"Je to kráva, vzpoměl sem si na pět přítoků, měl sem dostat čtyráka!"
"Co jsi to řekl?" zakvičela úča, dokulhala k němu a za vlasy ho vyzdvihla z lavice.
"Au! Nic sem neřek... že ste nic neslyšeli!?" dovolával se naší loajality. "A netahejte mě za vlasy! Jau, jau! Fyzický tresty sou zakázaný!" křičel.
Zástupkyně Vaňouse pustila a hystericky pobíhala po třídě. Vždycky když pajdala kolem něj, zatahala ho za vlasy a ječela: "To není fyzický trest. To bych tě musela uhodit. A já jsem tě neuhodila!" Vypadala, že se zhroutí a Vaňousovi, který mával rukama, kroutil se a řval, vyškube všechny vlasy. Naštěstí zazvonilo.

Druhý den jsme se ve tři čtvrtě na osm s Jardou Vaňousem potkali před školou. Na hlavě měl narvanou čepici. "Co blbneš, ti šibe, néé?" pozvedl obočí Peťan. Jarda sundal rádionku a povídá:
"Přece se nenechám furt tahat za vlasy!" Hlavu měl dohladka vyholenou. "Heppner čuměl, když sem řek, že chci dohola. A když sem vysvětlil proč, tak mi celej krám zatleskal a von mě vostříhal zadarmo. Čtyry chlapi, co tam byli, říkali, že je ta kráva učila už před pětatřiceti lety, že už je stará jak černý uhlí a vodjaktěživa pitomá." Pohladil si lebku a dodal: "Až mě uvidí, tak se svalí!" Natáhl si znova modrou rádionku a šli jsme do třídy.

První hodinu jsme měli fyziku s velkým Oldou, ten si ani nevšimnul. Pak byla čeština a Rýcka jen mezi výkladem nedokonavých sloves pronesla: "Jardo, co se ti to stalo?" Po velké přestávce vpajdala se srolovanou mapou Mery. Udiveně si posunula brejle na špičku nosu a zírala na nás - takový klid na začátku hodiny ještě nezažila. Zapsala do třídnice, pověsila mapu Evropy a začala vykládat cosi o rozvodí. My se ale nemohli soustředit. Čekali jsme, co se stane. Venca Šašek, který sedí s Jardou v lavici, začal na sebe upozorňovat, šoupal židlí a klapal tužkou, aby přilákal její pozornost. Teprve když shodil na zem atlas, Kulhavka se otočila a přes brejle koukla, co se děje.
"Šašku! Okamžitě se uklidni!" zavelela. Pak zamrkala a nevěříc svým očím došla až k Vaňousovi. "Okamžitě si sundej tu čapku! Tvoje chování už přesahuje všecky meze!"
Jarda ochotně smekl a jeden kantorský a všech třicet žákovských pohledů se vpilo do lesknoucí se lebky. "Co to... Va... Vaňousi! To je... to je provokace! To jsi mi udělal naschvál!" sípala. Odkulhala ke stupínku, zase se vrátila a nevěřícně si prohlížela Vaňousovu šišatou hlavu. Pak došla ke dveřím, otočila se a hrozivým hlasem prohlásila:
"Ale se mnou orat nebudete! To já si nenechám líbit! Nemám to zapotřebí!" Práskla dveřma a za několik okamžiků přivlekla pana ředitele Holečka.
Ríša, jak jsme říďu nazývali, míval k pokleskům žactva velmi shovívaný postoj, to bylo o něm známo, a když už se jednalo o nějakou velkou lumpárnu, raději to vyřešil fackou za dveřmi ředitelny, nežli vyšetřováním a aférami. Teď stál na stupínku, pobaveně se koukal na vyholenou Vaňousovu hlavu a snad ani lamentování své zástupkyně neposlouchal. Když skončila, zatvářil se přísně, a pravil k Vaňousovi:
"Nevím, co tě vedlo k této trochu nezvyklé úpravě účesu, ale měl bys své chování trochu usměrňovat. Vždyť to s vámi paní učitelka myslí dobře." Došel k Jardovi, zvedl ruku - už už jsme čekali, že mu jednu vlepí - a pohladil ho po hladkém temeni.
"Na shledanou, děti!" usmál se do třídy.