Jiří Borovička: Toto je můj příběh

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Toto je můj příběh. Pohled z úplně jiné strany. Možná ze strany rovnoběžné, protože se silnými čarami běží i moje tenká přímka. Rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Tam se také protíná fantazie, pokora a láska v jakékoliv kombinaci.

Důkaz: "Dobře placená procházka" realizovaná v Národním divadle.


Čestná vstupenka
a podpisy


Zcela záměrně si do krabice schovávám plakát zvoucí 22. a 23. dubna 2007 na premiéry "Dobře placené procházky". Je na něm režisérův vlastnoruční podpis: Miloš Forman. Toho já osobně znám.
Přidávám čestné vstupenky na II. generálku. Ty jsem dostal od autora scény Matěje Formana, též se známe.
Než do krabice uložím moje pracovní desky plné op-artových nákresů od Formanů, mých, Poldy Tumy, prohlížím si kostýmní výtvarné návrhy Jana Pištěka. Mám rád jeden jeho návrh. Je na něm plno poznámek, symbolizuje hodně společné práce a nakonec to byl vzor, který jsme zvolili po dohodě s režisérem Petrem Formanem na závěrečný dárek.
Je na něm nadpis: Teta domácí, op-artové pohodlné šaty.
I Jana Pištěka znám. Vypracoval několik návrhů, jeden jsem u Poldy Tumy převedl na šálku, která jako by z oka vypadla tetě domácí, resp. jejím šatům. A to jsme chtěli. Na šálce je i logo naší firmy ARTE PLUS, které hodně pomohlo.
Poldu Tumu jsem poznal už hodně dávno. Jeho dílna je posledním ostrůvkem řemesla, kterému se říká ruční filmový tisk. Polda je kamarád, proto mě nevyhodil, když jsem za ním přišel a řekl mu, co nás bude čekat při realizaci horizontů, které mají pustit bývalé komorní pojetí scény "Procházky" do Národního divadla. Tetiny op-arty byly práce jakoby za odměnu.
Na koordinační poradě v Ateliérech a dílnách ND na Floře závěrem Petr oslovuje všechny, ale dívá se na strážce rozpočtu. „Prosím vás, táta je schopen během poslední zkoušky změnit všechno. To je jeho styl práce, musíme s tím všichni počítat. On do toho dá absolutně všechno a očekává to i od ostatních.“ Měl pravdu.
Ukládám šálku do krabice. Jsou na ní podpisy Formanů, které jsem měl tu čest poznat osobně při společné práci.

Pod dohledem dirigenta

Než mohla celá ta herecká horda vstoupit na "velká" prkna, usadila se v holešovickém divadélku La Fabrica, kam jsem rád chodil. Líbí se mi interiér. Není ještě zcela dokončen, bude tam velký bar a na tom místě nedokončeného baru jsme s Matějem Formanem o přestávkách pracovali s mými novými vzorky a jeho novými návrhy, kterými moje nové vzorky měnil. Já jsem si myslel, že na Floře se mluvilo o jeho otci... Jablko nepadá daleko od stromu.
Už si na mě zvykl inscenační a realizační tým. Přestali se podezíravě dívat a v jejich očích jsem již neviděl otázku…co sem lezeš, neumíš číst?
Mohl jsem čekat na přestávku v koutu sálu, kde pracovali mistři stejně intenzivně jako mladíci. Ostatní hráli podivnou pantomimu, pohyby svých rolí. To bylo divadlo! Pošťák Jiří Suchý čekal trpělivě stejně dlouho jako já, než se Vanilky naučí trhat šek a teta Jitka Molavcová přestane svým hlasem vyplňovat celý vzdušný prostor nad kanálem La Manche, kde potkává anděla...
Pak si vzal jinou čepici, jinou kabelu, Jitka olíbala své alternace, nasadila batoh a oba odešli.
Tak v tom mém koutku všechno pozoruji, někomu jsem převrhl láhev s minerálkou Vincentkou, usrkávají ji všechny dívenky kolem mne, omlouvám se. Od stolku se zvedá pan dirigent Pešek. Dívá se na mne, protože já stojím a děvčata kolem posedávají. Ukáže rukou do mého kouta a špitne „sbor“. V tom okamžiku jsem nedobrovolným členem sboru, obklopují mě dívky s Vincentkou a krásně zpívají, Marko Ivanovič hraje. Neumím slova, tak se trochu stydím. Sbormistr mě nestačil vyhodit…

Kdo najde rým                       
       
A kdo najde fór
Kterým by bezradných
Děvčátek sbor
Jiří Šlitr autoportrét
Dokončil píseň načatou
Úsměv mu bude odplatou


Proměny
"Dobře placené procházky "


Zatímco pětadvacet rozvedených žen trénovalo svůj nástup z hlediště Národního divadla, Kühnův dětský sbor se přestal bát výšky na scéně a dvanáct herců, dvanáct tanečníků, dvanáct členů inscenačního týmu plně zaměstnávalo provoz divadla, tak v tuto dobu můj tým doslova vynalezl způsob, jak sítem potisknout síto a to hned pětkrát do stejného místa. Přes sto kilo speciální hmoty se přesouvalo na materiál pro ústřední optický efekt klíčové „opilé scény“. Tak časně a často jsem z Vrchlabí na Floru ještě nikdy nejezdil. Čalounická dílna byla dobře připravena. Proměna z prototypů do skutečných velkých pláten pro "Dobře placenou procházku". Už víme, že to bude včas.
Chtěli jsme stačit Formanům, nepodrazit to famózní úsilí. Dlouho jsme nevěděli, jako ti malí andílci, ale pak to šlo rychle.

Nevíme ani, paní, kdo jste
Nevíme, proč se lejtka třesou strachy
Nevíme, paní, co z vás roste
Nevíme, jste-li dáma nebo šachy


Tajemný kód

První technická zkouška v ND byla pro mě zážitek na celý život. Pracuji s panem Milošem Formanem! V setmělém hledišti mi podal ruku a říká" „Dobrý den, já jsem Forman“. 

Sedím v "sametu" a netrpělivě čekám na ta moje „velká plátna“. Pár Matějových povelů pro Petra Plevu na jeviště a..??? Optický efekt funguje na všech tazích, materiál to vydržel, ozývá se i potlesk inscenačního týmu, slyším svoje jméno z úst Matěje.
V prázdném hledišti něco lehce syčí. Losos.
Losos, dobrý, losos, poslouchej mě, dobrý, dobrý, losos. Formani jsou losos.
Petr se sluchátky a mikrofonem skloněný nad osvětleným režijním pultem vydává další příkazy, vypadá jako pilot Boeingu, který přiváží tetu z Liverpoolu.

Andělé budou                       
I když my tu nebudem
Sedat na kormidla strojů
Lítat lidem do pokojů
Pro poezii dnů
Nevšedních
Hallelujah!

Nejstarší losos se zvedá. Je spokojený. Chvíli si se synem Petrem domlouvají projekci. Přes celou projekční plochu v pozadí jeviště se objevuje jejich hádanka. Co to je? Je to SONO srdíčko.
Mně velmi blízkým humorem to okomentuje, mluví slovensky, protože ho doprovází Andrea Sodomková, Formanovic výtvarná spolupracovnice. Pak odchází.
Viděl jsem opravdové srdce opravdového Lososa, které pulzuje na scéně Národního divadla v Praze.
Škoda, že to Petr nezařadil do scénáře, třeba někam sem:

Stejně se jednou stanu holubem
A budu lítat s poštou při měsíci
Picasso neví, že mám za lubem
Přebrat mu jeho krásnou holubici


V Národním vchodem pro zaměstnance

Vrátného již taky osobně znám. Už svoji práci nepočítám na stovky čtverečních metrů, ujetých kilometrů, hodin, ale na kusy hedvábných šálek. Tyto ARTE PLUS věnuje účinkujícím na posledním představení premiérové série. Všechno pomalu končí. Z divadla se tyto dny ozýval potlesk v součtu delší než 80 minut dynamické podívané.
Hlásím Honzovi Pištěkovi, že šedesát šálek je v krabičkách a krabice se mnou čeká u „sodovky“ - to je občerstvovací stanice herců v akci. Tam rozhořčená Zuzana Stivínová čte kritiku. Autor kritiky nepochopil rovnoběžky. Naštěstí se ukázalo, že byl jediný.

Teta Zuzana má hezké pohodlné domácí op-artové šaty, utíká na jeviště, aby i ona byla obdivována v duchu ústředního textu...

…Jsi krásná, jako něco, co je blízké.
A přece se to nedá obejmout. Už vím!
Jsi krásná jako krajina…jezera…pohoří...
Jsi ta nejkrásnější krajina, kterou já znám.

Přichází okamžik, kdy na slavná prkna Národního divadla vkročím i já. Kdy jindy než ve vhodný okamžik. Ten určil Petr Forman na poslední oponu, abychom diváky nevyděsili, že se něco rozdává zdarma. Honza to hlídá, opona rozdělí reálný a augustovský svět. Dohrála hudba, z herců najednou spadne velké napětí, vstupují Formani, kteří ještě absolvovali bouřlivé ovace před oponou.
Kolega je dekoruje našími dárečky, pro ně speciálně vyrobenými ve zlaté barvě. Hoši, děkujem! Jeviště tleská a sleduje, co to mají. Pak se pro ty ostatní snad rychlostí pohybu atomů přesunou dárečky do jejich rukou, na krk, jako čelenky. Někdo podává tužku na textil.
Miloš Forman a synové začínají podepisovat. Formani trpělivě podepisují většinu těch textilních upomínek. Hedvábí má cenu této chvíle, takže pro aktéry nevyčíslitelnou a také záhadnou. Objevuje se tam rybí kód-losos.
Pan Miloš prochází chodbou, kterou před chvíli běžela na jeviště Zuzana. Jde pomalu, přes sako zlatou šálku v op-artovem vzoru s textem:

Jiří Šlitr & Jiří Suchý
Dobře placená procházka
Semafor 1965
Národní divadlo 2007


Míří do šatny ve druhém patře v Národním divadle, otvírá dveře s jmenovkou Miloš Forman. Třeba mu ještě v uších zní poslední verše sboru.

Buď pochváleno divadlo
V němž národ sobě hlásá
Což jistě i vás napadlo
Že divadlo je krása.


Odcházím ven, nemám šatnu. Stojím u Vltavy, známá scenérie mě spolu s pocitem snad také dobře odvedené práce hladí na duši a fantazie pracuje.
Vidím jak přistává velké letadlo na cizokrajném letišti za mořem. Letadlo má na bílém trupu červený nápis "Národní divadlo Praha". Vybíhají andílci, rozvedené ženy, důstojně kráčejí herci. A jako úplně poslední tam mezi dveřmi stojí pan Tau. Nebo že by to byl splněný sen Jiřího Šlitra?

Rozmysli si, Vanilko, rozmysli…                  
Ty jsi švarná, já jsem švarný
Jaký jsme to krásný pár
Neříkej, že mám to marný
Že jsem pro tě příliš stár

Tajemství rybího kódu jsem neodhalil. Matěj říká, že ani teta Zuzana. Prý je to dlouhý příběh, odvětil na její otázku nejstarší losos.
Pozitivní noviny - máte tedy šanci!


Texty: Jiří Suchý v "Dobře placené procházce" (nové autorské úpravy a úryvky ze hry "Sekta") 
 


Ilustrace:  František FrK Kratochvíl (obr.1)http://frk60.aspweb.cz, Jiří Šlitr (obr. 2 a 3), Jiří Suchý (obr. 4)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2007.