Ondřej Suchý: Veselé historky (nejen z natáčení)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
telefonoval. A já si část našeho rozhovoru hned zaznamenal – abych ho nezapomněl.
Jiří: „Představ si, že sotva jsi odešel, tak jsem si vzpomněl, že jsem ti zapomněl něco dát. Ale teď zrovna si zase nemůžu vzpomenout co, doprčic!“ Já: „Nevadí. Jestli si vzpomenu, tak ti to příště připomenu.“
Snímek Otty Dlaboly dokazuje, že jsme si s bratrem už před léty telefonovali často poměrně netradičním způsobem.
O měsíc později jsem sourozence navštívil doma, a on se mi touto knihou chlubil. Vznikl následující rozhovor: 
Slováček a Felix Holzmann. Oba Felixe jsem zažil při družném rozhovoru. Zatímco Slováček vzpomínal, kde všude se na pódiu spolu s Holzmannem setkali, Holzmann si tehdy jen trpce postěžoval: „Já ti řeknu, Felixi, mě už ta paměť tak zlobí, že někdy, když se ráno probudím, nevím ani jestli jsem sameček nebo samička!“
Kapelník, klarinetista a skladatel Ferdinand Havlík, vzdor tomu, že už mu bylo 77 let, problémy s pamětí nemá. Je však velkým recesistou a musíte být proto pozorní, i když něco říká s vážnou tváří. Před časem jsem s ním zavedl řeč na hudební aranžmá a práci aranžérů velkých orchestrů. Ferdinand začal vzpomínat: „Já jsem kdysi taky aranžoval tomu…jak von se jmenoval… jo, Johann Strauss! To bylo takhle v pátek odpoledne, mezi třetí a čtvrtou, v roce 1876. Von po mně chtěl furt rakouský aranžmá, s jódlováním. A představ si, že si dokonce dodnes pamatuju, kde tenkrát bydlel! Musím říct - slušnej člověk to byl. Později pak začal šít ty kalhoty; já o tom teď na starý kolena taky uvažuju…“
Kdysi jsem požádal Ferdu Havlíka, aby se mi pokusil nakreslit. Obratně tak učinil a jako celoživotní obdivovatel klarinetisty Bennyho Goodmana vzdal při téhle příležitosti tomuto jazzmanovi hold svým podpisem. 
“. Jednou jsem přišel do šatny ve chvíli, kdy jsem v ní zastihl všechny tři pány pohromadě, a měl jsem náhodou tuto fotografii u sebe. Tak jsem všechny požádal, aby se mi na ni podepsali. Pánové byli rozverní, a tak spolu na snímku svedli následující písemný rozhovor: 
Když v uzavřené vinárně na Staroměstském náměstí v Praze slavila své třicátiny Dáda Patrasová, sešla se tam tehdy celá plejáda slavných lidí. V ústraní, nedaleko vchodu, jsme u malého stolku seděli s Jiřím a mou ženou Johanou a pozorovali „cvrkot“. Pojednou se otevřely dveře a vstoupil Karel Gott v doprovodu krasavice přenádherné! V tu chvíli vedle sebe slyším, jak si bratr na známou melodii z Prodané nevěsty smutně začal tiše pobrukovat: „Všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, je Gottovo, je Gottovo!“
Za minulého režimu nebylo neobvyklé, když se naši občané jezdívali podívat na nějaký film, který u nás do kin uveden nebyl, k těm spřáteleným sousedům, kteří ho do svých kin bez problémů pustili. V šedesátých letech jsem tak viděl v Polsku například druhý film Help! od Beatles, a to krátce po jeho světové premiéře, v osmdesátých letech jsme jeli s kamarádem na Formanův oscarový film Přelet přes kukaččí hnízdo do Budapešti. A právě při tomto filmu jsem zažil komickou situaci:
Na Kukaččí hnízdo jezdily tehdy do Maďarska celé kolony aut zvědavých Čechů. Jenomže když se v sále zhaslo a film začal, ukázalo se pojednou, že je - dabovaný do maďarštiny! A tak se během necelé půl hodiny ozývalo ze všech koutů kinosálu hlasité chrápání utrmácených českých diváků. Můj kamarád, který tehdy řídil svého trabanta v jednom zátahu z Prahy až do Budapeště, usnul tvrdým spánkem dokonce už během několika úvodních maďarských vět.
Jiný vynikající karikaturista, HAĎÁK, měl období, kdy pro Mladý svět vytvářel také aktuální koláže. Tato pochází z doby, kdy Miloš Forman natáčel film Hoří, má panenko, na kterém se zpočátku producentsky podílel slavný Carlo Ponti. 
„Písničky jedné plavovlásky“ na karlovarském festivalu byla jedinečná příležitost, kterak sako poprvé využít. Vzhledem k tomu, že osobně jsem se s panem Formanem setkal naposled v době, kdy natáčel film Černý Petr, a dál už jsem s ním pak vedl jen korespondenci, byl jsem silně na rozpacích z toho, zda mě vůbec pozná a co mu na úvod řeknu.
K setkání došlo na chodbě hotelu Thermal. Tvářil se, jako bychom se naposled viděli včera. Snažil jsem se své rozpaky zamaskovat, a tak jsem zavtipkoval: „Žena mi kvůli vám koupila tohle sako!“ Na to mě Miloš Forman rázem zbavil zbytku trémy: „Čéče, tak to se musíme stýkat častějc, abyste měl pořádnou garderóbu!“
Snímek pana Janouška, tajemníka Oldřicha Nového, dokazuje, jak velkému obdivu se tento pohledný režisér těšil u žen. V tomto případě je jeho obdivovatelkou dcera Oldřicha Nového, Jana.
„Jednou jsem tam zašel, protože mi to všichni doporučovali, a bylo to úplně blbý,“ řekl mi svého času v Šemánovicích velmi upřímně. Pan profesor, jak jsem z něj posléze vysondoval, byl v šedesátých letech na revui mého bratr
a a Jiřího Šlitra Šest žen, s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli (mimochodem - dočkala se celkem 220 repríz). Po této informaci se v rámci našeho vystoupení v Nostalgické myši odehrálo nakonec něco paradoxního: Pan profesor Knížák usedl k piánu, u něhož právě dvojice Suchý-Šlitr vymýšlela kdysi některé své písničky (možná, že některou i pro Šest žen), a hrál nám a zpíval své písně. Po veřejné rozhlasové nahrávce, při níž se rozpovídal i o tom, že vlastní obrovskou sbírku loutek ze všech dob, pózoval na požádání pana fotografa Milana Richtermoce s jedním naším exponátem v náruči. Byla to loutka ze semaforské hry Výhybka, a nic netušící pan profesor se při tom usadil v křesle, v němž Miroslav Horníček odehrál v roce 1990 celkem dalších 90 repríz - hádejte, kterého představení? Samozřejmě: obnovené revue Šest žen! Myslím, že se v minulosti takovéhle kuriózní náhody komentovaly větou: Život tropí hlouposti… 
Začátkem devadesátých let jsme natáčeli v televizi s malým Pavlem Mangem (známým tehdy ze seriálu Cirkus Humberto) seriál pro děti „Holky, kluci, komici“. V každém dílu jsme v převlecích dělali rozhovory se známými herci – za Helenou Růžičkovou jsme šli převlečení za maminku a její dcerušku, s Václavem Postráneckým jsme rozmlouvali převlečeni za Skoty v sukních, nu a Jiřinu Bohdalovou jsme přepadli jako italští mafiáni. Během „výslechu“ se nám přiznala, že skutečně kdysi hrála v jedné filmové grotesce s naším zapomenutým komikem Jarkou Pižlou. Bohužel, ani pod pohrůžkami si moc detailů z té doby nevybavovala. Byly jí totiž tenkrát při tom filmování teprve čtyři roky. Takže mafiáni výslech nakonec vzdali. 
Přistoupil k ovčákovi a řekl: "Když uhodnu, kolik máš ovcí ve stádě, dáš mi za to jednu z nich?" - "Oukej", řekl ovčák.
Mladý muž vyndal z kufru Porsche drahý laptop kompjútr, do kompjúteru napojil satelitní telefon, na okraj stáda ovcí umístil stojan s velice nákladným zařízením na monitorování tepelného spektra v dálce se pohybujících živých objektů, a po několika telefonátech a sérii výpočtů prohlásil:
"Máš přesně 658 ovcí!" Ovčák ani nemrknul a povídá: "Ano, já vím!"
Mladý muž si vzal podle dohody jedno zvíře, dal ho do auta a chystal se odejet.
"Moment!", zarazil ho v poslední chvíli ovčák. "Když uhodnu tvé povolání, dáš mi to zvíře zpět?" "Oukej", souhlasil mladý elegán.
A na to ovčák praví klidně: "Jsi obchodní poradce!"
"To jsem!", souhlasil překvapený mladík.
"Jak jsi to poznal, ovčáku?"
"Jednoduše," pravil ovčák: "Jednak jsi sem přijel, aniž by tě někdo zval, pak sis vyžádal odměnu za informaci, kterou sám dávno znám, a ke všemu ani nerozumíš mému byznysu. A teď mi, prosím, vrať zpátky mého psa!"
Australský muzikolog a majitel velkého hudebního archivu Václav Hruška alias John Pear dělá české a slovenské muzice v Austrálii reklamu jak jen může. Na snímku se uvolil státi se živým poutačem s plakátem na benefiční koncert, který byl uspořádán na Slovensku během povodní, na pomoc zatopenému divadlu Semafor. 
Ještě jedna milá vzpomínka na dalšího známého filmového režiséra. Bavili jsme se před léty s Jiřím Menzelem, kterého nesmírně obdivuju – o ženách. Myslím, že toto téma mu bylo vždy velmi milé. Zpočátku jsem nejspíš měl jeho sympatie, zvláště když jsem mu řekl, že už jsem potřetí ženatý. Usmíval se, ale jen, než jsem se mu svěřil, že dávám přednost povídání s chytrými lidmi před balením ženských. Ušklíbl se a rozhovor ukončil slovy: „Tomu se říká lenost!“
Jiří Menzel byl jedním z prvních hostů šemánovické Nostalgické myši. Protože znám jeho nečitelný podpis - podepisuje se vždy jen svými iniciálami - požádal jsem ho, aby se podepsal třeba jako žák III. b. Vyhověl, pan fotograf Milan Richtermoc přispěchal, aby tuto „dějinnou událost“ zachytil svým fotoaparátem, nu a tak vznikl nakonec tento snímek. 
Nu, a filmoví režiséři do třetice všeho dobrého: Jsem šťastný, že jsem se mohl kdysi stýkat také s králem tvůrců české filmové komedie, režisérem Martinem Fričem! Poté, co jsem díky příteli Jiřímu Snopovi získal archivní pozůstalost jeho dcery, tanečnice a herečky Marty Fričové (a tím pádem i část pozůstalosti samotného pana režiséra), mám už přes rok „zaděláno“ na další knihu. Už nyní mohu prozradit, že v ní čtenáři najdou ze života tohoto významného muže naprosto neznámá fakta a příhody.
Frič se rád smál, miloval srandu a uměl ji přivádět na svět (nebylo komika, s nímž by nenatočil špičkové komedie - počínaje V+W, Burianem, Novým, Haasem, Futuristou a konče Sovákem a Bohdalovou).
Tady je pro dnešek jedna zajímavost – zápis z jeho deníku:
24. července 1936
O smyslu humoru Martina Friče svědčí i tyto dvě fotografie, které pořídil můj bratranec Ivan Soeldner, na kterého tak často vzpomínám na jiných místech Pozitivních novin, v seriálku Lesk karlovarských filmových festivalů – před půl stoletím. 
Zbývá mi uzavřít pro dnešek své Hodně štěstí, hodně lásky a hodně zdraví!
foto © z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2005.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Milan Markovič |
 |
Jan Krůta |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Rudolf Křesťan |