Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE.  Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít. Ne, protože totéž by se stalo s mými ostatními pocity, jako elán, nadšení, těšení se, úžas, překvapení, spokojenost … Ne, protože moje starosti, smutky, strachy a zlosti bych kouzlem odfoukla pryč, ale pak by se ztratily také moje motivy, můj vnitřní motor by přišel o šťávu, můj optimismus by ztratil význam, moji sílu by nebylo kam napřít. Ne, protože můj vnitřní svět by se časem někam vytratil a co já pak ??? Ne, protože chci mít schopnost vykonat dílo, vložit do něj svoji energii, svoje představy, svůj úmysl, svoji práci. Získat něco jen tak mě nebaví a nevážím si toho. Ne, protože ráda hledám konkrétní řešení. Ne, protože odměna, kterou získám za něco, oč jsem se přičinila sama má pro mě daleko větší cenu, než třeba výhra. Ne, protože jaký by měl můj život smysl, kdybych neměla o co usilovat, kdybych neměla o čem přemýšlet, co tvořit, kdybych nepotřebovala pěstovat sebe sama? Ne, protože vím, že prožité životní kotrmelce mě posilují a dávají mému žití další rozměr. Ne, protože si myslím, že život by byl sice pohodlný, možná luxusní, ale prázdný, jednoduchý, znuděný, sobecký. Ne, protože chci svůj čas prožít a ne živořit. Ne, protože i život a smrt k sobě patří jako den a noc.
I v takových situacích, kdy je zapotřebí podat ruku druhému, pomoci dětem, nemocným, seniorům, zvířatům, životnímu prostředí…, si nejsem jista, jestli by bylo takové kouzlo užitečné. Vytratila by se totiž lidská soudržnost, vzájemná sounáležitost, naše schopnost empatie, snaha zatáhnout za jeden provaz a sjednotit sílu stejným směrem, umění darovat druhému, ať už kus sebe sama nebo něco ze své kasičky. To všechno a ještě mnohé další jsou totiž vlastnosti, které nás dělají lidmi. Vím, jsou momenty, kdy si člověk říká: “Kéž by se to nestalo.“ Pak by rád mávl kouzelnou hůlkou a vrátil události zpět. Ale všechno má svůj rub i líc. Někdy máme pocit, že právě jen rub nám ukazuje svoji tvář a že líc snad ani není. A když zrovna vidíme jen rub, není to jen úhlem našeho pohledu? Není to tak, že už nestačí jen obrátit tu minci v dlani, ale je třeba podívat se na ni z opačné strany? (to ale chce vymyslet jak na to). I tak někdy zahlédneme tu lepší stránku věci třeba po letech. Je moc dobře, že kouzla existují jen v pohádkách. Tam své místo mají a tam patří. Posilují dobro a škodí zlu, nastolují spravedlnost, trestají ty, kdo si to zaslouží, nejsou zneužita a dávají nám naději, že dobro vítězí nad zlem. A představu, že by takové všemocné kouzlo skutečně mohl někdo znát (byť jen jediný člověk na světě), pro jistotu raději ani nedomýšlím … |
