Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Doba kultů / Setkání s kacířem
Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky. Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (16)
Rozhlížel jsem po svý strážní boudě. Na stěnách visely obrázky nahatých pánů, pivní tácky, prezident Clinton, Karel Gott, hasicí přístroj a seznam důležitejch čísel. Žebra radiátorů byly rozpálený. Bylo teplo. Začal jsem zívat. Obešel jsem sklady prken a trámů, vyzkoušel jsem zámky a prosvítil temný kouty u plotu. Ačkoli bylo září, nebylo moc tepla.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (21)
Za brigádu jsme nedostali nic. Horáček nezaplatil nikomu. Zmizel a s ním vypůjčený miliony. Prý potřeboval peníze na nějakej tunel. V životě jsme neslyšeli, že by se zajímal o vlaky. Ten mlejn, kde měla bejt fabrika na košťata si koupil konkurzní správce referent Krtička, jeho kamarád. Za měsíc přišel pohled do hospody. Z Havaje. „Mně je tady teplo. Jak je vám? Pozdravuje Horáček!“
Josef Fousek: FARAONI II.
Ačkoli jsem se se o Egypt nikdy nezajímal, faraoni mne pronásledovali stále. Jediné, co o tom slově vím, je, že farao znamená člověka, který dává lidem vodu. A samozřejmě je to pojmenování egyptských králů. Většinou je po smrti nabalzamovali a ukryli v pyramidách. Dali jim do hrobek zlato a to po letech zloději ukradli.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (23)
Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami. Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž.
Josef Fousek: Mediální sen / Šaty dělají člověka?
Všichni zaměstnanci veřejnoprávních i komerčních televizí dali výpověď. Zhasly všechny obrazovky a po chvíli naskočil stálý obraz – Televizní vysílání skončeno. V prvních chvílích zůstali diváci bez dechu. Nevěřili, že by mohla skončit neoddělitelná část duchovního života. Seděl jsem u té kouzelné bedýnky, ovladač v ruce, v papučích, s kávou... Co teď?
Josef Fousek: Diagnóza / Panelové ghetto
S přibývajícím věkem přibývá nadávek. Je to hořkost ze ztráty mládí. Jakmile se přistihnu, že začínám kárat, nabádat, radit, poučovat, odsuzovat, připomínat, – dal bych si nejraději facku. Každé setkání s někým, kdo se usmívá navzdory počasí, obtížen desítkami křížků v občance, vítám jako posla dobrých zpráv.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (32)
Ten muž mne zaujal od prvního okamžiku. Seděl na lavičce poblíž bývalého nádraží a ťukal prstem do popraskaného opěradla, ve kterém byl vyryt neslušný obrazec a hákový kříž. „Mohu si k vám přisednout?“ „Proč ne?“ odpověděl a udělal mi místo vedle sebe. Nejlépe lidi sbližují společné starosti. Vyprávění o nemocích a o špatné době je nastartováním rozhovoru. „Sportem ke zdraví,“ pronesl jsem unaveně a zakroutil jsem hrudníkem, abych uvolnil zaseklé plotýnky.
Josef Fousek: Bez cenzury (2)
Když lásku straší samota/ a osud život zamotá/ Postávám v krámě U Rotta/ A hledám skobu bez motta/ Na půdě ji pak zatluču do škvíry někam do trámu/ Jen místo sebe pověsím kilovou šišku salámu/ Z vikýře vidím pastýře/ jak pase hvězdy k nevíře/ Chléb se sádlem má v papíře/ a mlhu pije z talíře/ Kolem něj tisíc beránků si/ chladí kožich ve vánku...
Josef Fousek: Mobil / Slušný řidič
Jel jsem metrem z Dejvic k Muzeu. V budově Českého rozhlasu jsem měl namlouvat Rychlé šípy pana Foglara pro kazety. Najednou se ozvalo zakňučení mobilu. Vzápětí se poblíž mne ozval vzteklý hlas: „Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to seč vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zařídím!
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (3)
Zdálo se mi, že se Bílá paní na Okoři uchechtla. Zatočila se mi hlava. Tohle velké město nadějí, pádů, úspěchů, umění, jazzu, divadel a spleti všech světových národností, křižovatka tuláků celého světa, mne strašilo několik let. Přiznám se, že jsem po něm toužil, skoro jako po cestě parníkem. Spatřil jsem mnoho měst, ale N. Y. se mi zdál nedostupný.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (3)
Asi za tejden jsme šli s Kornelií na dříví do lesa. Tonda stál u reklamy na cigarety Petra, v náruči držel Bleska a plakal: „Pane Rákos, Vlček zase kopl Bleska a řval, že by ho nejradši dal na kříž jako Kukluxklan černochy.“ Kornelie si překvapením sedla na pařez a za půl hodinky vzkřikla: „Už to mám! Neboj se Toníčku, ten surovec už nebude ubližovat tvýmu Bleskovi.“
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (6)
Ráno jsem vykročil s cílem, že si prohlédnu N. Y. z výšky World Trade Center. Vzal jsem si s sebou osm barevných Kodaků. Kamarád ze skupiny Sebranka mne informoval jak se dostat metrem do Manhattanu – v kapse jsem měl malinký plánek. Byl jsem rozechvělý před cestou, která měla dokázat, že se sám dokážu dostat na světoznámá místa.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (8)
Na nádraží jsem prodal stříbrné hodinky, které jsem dostal od jednoho profesora za to, že jsem mu vrátil zlatý hodinky, který ztratil v seně, když učil Mařku Šafránkovou podvojnýmu účetnictví. Koupili jsme si zlevněný důchodový jízdenky a ještě nám zbylo na dvě housky se sýrem a na multivitamínovou limonádu, ze který jsme dostali, já i Kornelie, průjem.