Cecilka Věra Pexová: Jak Věra k Cecilce přišla
Krátce před mými dvacátými narozeninami jsem se těžko loučila s pocitem, že už mi nebude -náct, ale jen -cet a -sát. Kamarádi si ze mě dělali legraci: "No tak už ti bude -cet, bude z tebe Cecilka, co naděláš." A začali mi tak občas říkat. Neuměla jsem tenkrát dar nového jména použít, tak jsem si ho schovala do pomyslné kapsičky.
Egon Wiener: Kočkopes, u nás na podzim | Dřevěné hračky
Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.
Emília Molčaniová: Pokušiteľ / Rendezvous
Bol príjemný májový večer. Mesiac v splne sa kúpal v jazere a žaby prednášali svoj ľúbostný recitál. Hladina jazera sa jemne čerila a nad ňou poletovali tancujúce vážky. Z neďalekej šašiny vyletela splašená kačka a dúhový pstruh sa zaleskol v nočnom svite mesiaca, keď čľapol naspäť do vody. Nasadli sme do člna.
Rudolf Křesťan: Nemá to lehké
Pokud někoho z nás rozbolí hlava, pomůžeme si práškem. Ale co takový prezident, když ho bolí hlava státu? Jde snad do lékárny a žádá tam prášek proti bolení hlavy státu? A to je prosím jen jeden z problémů, který číhá na vrcholného státníka.
Příští rok / Konec legendy
Když spustil amplión přikrčený na střeše maringotky, Radek se s Jirkou rychle rozloučil a v botách ještě nezavázaných seběhl se schodů do přízemí a pak na rozlehlý plac uprostřed panelových domů. „Přijdu se kouknout!“ zavolal za ním Jirka. Na place stály dva stožáry propojené vypnutým lanem a stranou traktor s maringotkou a prázdným přívěsem, na který zítra ráno stožáry zase složí.
Kateřina Mojžíšová: Chlupatý potápník
To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.
Tomáš Zářecký: Čas
Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.
Emília Molčániová: Jubileum | Reklamácia | Roztržitý pán profesor
„Mucinko môj, a či ty vieš, aký je dnes dátum v kalendári?“ „Neviem, drahá. Aký?“ „Cukríček môj, máme jubileum, už sme spolu celé tri týždne. Cmuk, cmuk, cmuk... Zlatko, čo by si povedal, keby sme si urobili slávnostnú večeru pri sviečkach?“ „Dobrý nápad, pampúšik, cmuk, cmuk, cmuk...“ „Povedz, chrobáčik, čo by si chcel na večeru?“ „Len teba, anjelik...“ „Ale, láska moja, veď musíme aj jesť. Teší ma, že som pre teba na zjedenie, ťu, ťu, ťu, ale, myslela som tým, čo by som ti mala navariť.“ „Ty by si pre mňa niečo uvarila, drahá? A mohol by som chcieť to, čo mám najradšej?“ „Pravdaže, holúbok, len si povedz, čo by si rád, všetko ti splním.“
Eva Vlachová: V zajetí tradic
Vánoce jsou časem pohádek a tklivých příběhů. Jako je třeba ten o veverce v kleci s kolotočem běhající stále dokola. Klec stojí na parapetu otevřeného okna a tím oknem proudí dovnitř omamná vůně borovic. Rezavá zajatkyně vidí své družky, kterak vesele poskakují z větve na větev a možná i slyší jejich volání.
Vladislav Neužil: Nedělní výlet
Potom jsme se všichni odebrali do hospody, protože nebožtík se prý musí zapít a Alois byl veselý člověk, který by nebyl rád, kdyby se moc dlouho truchlilo. Na stolech bylo plno různého jídla, pití a sladkostí, až se mi sbíhaly sliny. To už se tatínkovi přestávalo líbit: „Přece na tu hostinu nemůžeme jít,“ prohlásil rázně a strkal nás ven.
Miroslav Matouš: Biblický třpyt v české poezii XX.století
Literárně dramatický klub Dialog na cestě je otevřeným společenstvím tolerantních lidí, kteří respektují svobodu názoru: být si navzájem blízkými, spoléhat na sebe, přemýšlejí o víře, jejich životní postoj je křesťanský, ekumenický. Jeho členové, ale i další neustále přicházející hosté mají vlastní webovou stránku na internetu, kde publikují svoji tvorbu, rozhovory a eseje. Mají blízko k Pozitivním novinám, a proto přicházejí dnes s recenzí nové knihy
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Ivanka Horová: Ptám se
Vážení lidé, ráda bych, aby tento článek byl pro každého bez rozdílu. Pro šťastné i nešťastné, majetné a nemajetné, pro ty kdo ví, i pro ty, co neví nic. Zaráží mne spousta věcí v dnešní moderní době. Máme přístroje, které nám umožní se spojit s celým světem v jednom okamžiku, přesto se většina cítí osamocena a lidské hodnoty jako Láska a Čestnost mizí v propadlišti dějin. Jsou to obrovské kontrasty. Dámské časopisy útočí na ženy, jak se mají oblékat, co mají říkat, kdy mají jíst a co, aby k sobě připoutaly osudového muže. Přesto jim na druhou stranu tvrdí, jak je kosmopolitní být nezávislá a pracující manažerka, která prostě chlapa nepotřebuje a vystačí si sama se svým tělem, myšlenkami a skvělým životem.
Egon Wiener: Čas žaludů | Houby
Někdy si připadám jako indiánská babička. Kam se poděla doba mladistvých hloupostí, doba nezkušeného konání, které všechna úskalí překonala, a dnes, po mnoha letech, stojí za vzpomínání… Pokud vyrůstáte, jako já, na vesnici, pak roční období určují velmi významně vše, co děláte, svět, ve kterém žijete. Můj Machnín, ač kousek od Liberce, byl stále vesnicí, kdy na jaře se vláčelo, oralo a silo, trhal a sušil se podběl, všude kolem domu a na zahradách se po zimě uklízelo. Léto bylo o senu, koupání, fotbale, houbách a letním ovoci.