Literatura – Zábava
Ivo Jahelka: Veřejnost v soudní síni
„Povstaňte a poslyšte rozsudek jménem republiky…“ Bylo ospalé letní odpoledne, když soudce okresního soudu začal předepsaným způsobem vyhlašovat své rozhodnutí. Obžalovaný – známá to firma, nebyl evidentně v nejlepší kondici a zejména stoj spatný mu činil značné obtíže. Na vině byly dva litry čůča, které si dal na posilněnou před tímto procesem v nálevně zvané příznačně „Krmelec“.
Ladislav Háva: Cosinus úhlu větší než jedna - světový unikát
Stalo se to v době vojenských kateder na vysokých školách. Na škole, kde jsem studoval, přednášeli armádní důstojníci, z nichž jeden měl velmi chabé znalosti. To se sice o něm vědělo, ale na škole zůstával dál. Postupně byli tito důstojníci v hodnostech povyšováni, ale když chtěl i velitel získat další frčku navíc, nezbylo mu nic jiného, než aby jako posledního povýšil i tohoto, s prominutím, blba.
Miroslav Horníček: Dobře naladěné myšlenky
Na záložce společného vydání knih Miroslava Horníčka Dobře utajené housle a Jablko je vinno se dočteme, že „obliba literárních prací Miroslava Horníčka pramení z autorovy schopnosti kultivovaně, neotřele, s laskavým humorem i s vážným zaujetím vyprávět o zdánlivě všedních, obyčejných jevech a věcech našeho života.“ To sedí.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Zazpíval jste to pěkně, Ivane!
Já improvizoval bídně a při výstupu jsem se cítil hrozně trapně. Navíc jsem se pořádně na výkon nemohl soustředit, protože jsem více a více cítil, že mám prohráno. Po etudě jsem zamumlal něco na omluvu, ale nikdo v porotě nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenčka prohodil něco o všeobecné obtížnosti úkolu a pak mě vyzval, abych něco porotě zazpíval.
Vladimír Kulíček: Prezervativní story
Před více než 40 lety jsem pracoval v útvaru, který měl honosný vědecký název a každý v něm měl svůj odpovědný úkol, ale podnik nás využíval k hašení různých „požárů“, prostě když něco „hořelo“ - ať již ve výrobě nebo v montáži. Neměli jsme prostředky, přístroje, devizy, často ani dost zkušeností, ale je zajímavé, že jsme si obvykle nějak poradili, i když třeba na koleně.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (23)
Jednou v sobotu ráno, ale velmi brzo, jsem ho šel navštívit ještě s Kasírou. Vstoupili jsme do nezamčeného bytu a oněměli. Jessie spala nahá na gauči u stěny a skutečně byla mladá a hezká. Kudrnaté vlasy, plná prsa a v pootevřených ústech bílé zuby. Mydlinka byl zřejmě v práci, protože tu nebyl, a zcela jistě si nás nevšiml, protože jinak by už dávno z kuchyně vyběhl.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - "Doktor" kulisákem v Národním
Mistra Nedbala jsem osobně poznal během filmování pro mě neslavných „Zákopů”. A tak jsem si jednou dodal kuráž a po představení “Romeo a Julie” jsem ho oslovil s prosbou jestli by mně nemohl laskavě poradit s přípravou na příští zkoušky na DAMU, kde v té době také přednášel. Změřil si mě od hlavy k patě a pak k mému úžasu řekl, abych si připravil nějaký monolog a navštívil ho u něj doma.
Jitka Dolejšová: Škola, základ života?
Bylo horké zářijové odpoledne. Autobus narvaný k prasknutí. V něm také já se svým synem – prvňáčkem. „Tak co ses nového ve škole naučil?“, zeptala jsem se jako obvykle. A syn jako obvykle odpověděl: „Nic.“Autobus se konečně dokodrcal do zastávky, kde jsme také chtěli vystupovat. Lidé se mačkali, strkali a tlačili u dveří.
Moře, pohádko má ... / Sametový drobeček
"Drahá přítelkyně," slabikoval můj muž lámanou francouzštinou text na pohlednici a výhružně se na mne ze svého křesla podíval. "Co to má znamenat?" Ruce se mi roztřásly a nohy vypověděly poslušnost. "Co? Co má znamenat
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Zkušenosti nad zlato
Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (16)
Jednou jsem přijel na Bronte a byli tam dva kluci z Melbourne, také emigranti z roku 1968. Jeden z nich, tmavý kluk s černým knírkem se nechal v Austrálii přejmenovat na Omar Sharif, ale česky se jmenoval Slávek. Druhý se jmenoval Jarda. V Praze pracoval v karlínském divadle jako kulisák. S tím jsem se skamarádil hned.
Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.