Růženka se vrátila ze služební cesty a Honza zajásal. Ne, že by to po dvaceti letech manželství nemohl steskem vydržet, ale přece jen – špinavé nádobí se kupilo, připravené řízky a svíčkovou snědl během prvních dní, lančmít mu už nechutnal a zásoba čistých ponožek se povážlivě ztenčila. Zkrátka, ženská doma chybí, zvlášť když si mužský zvykne na určité pohodlí.
Hlavním důvodem jeho radosti však bylo to, že Růženka jezdila, jako jedna z mála obyvatel Československa, do západního Německa a vždycky domů něco přivezla. Copak hadříky a botky, nad tím mávl rukou, ať si holka užije. Ale kromě toho to byla třeba výtečná káva, lahodné sýry, úžasný gel na holení – něco, co se tady nesehnalo, leda přes Tuzex.
Tentokrát to byla úplná novinka – instantní čaj. Honza znal jen čaj černý sypaný a pak černý v sáčcích, a tak obdivoval barevné granulky i lákavě vypadající dózu. Hm, nasadil si brýle a snažil se přeložit malá písmenka, má to i nějaké vitaminy, ti Němci myslí na všechno…
„To si, Růženko, pochutnáme.“
Ten večer nějak k pochutnání nedošlo, Růženka byla unavená. V sobotu jeli na chatu a čajová dóza zůstala neotevřená.
Za pár dní jela Růženka znovu na služební cestu a Honza osaměl. Zkontroloval zásoby ledničky a spíže – a hele, tady je ten německý instantní čaj. No co, na Růženku čekat nebudu, aspoň ho ochutnám.
Vsypal dvě lžičky granulek do hrnku a zalil je vařící vodou z konvice.
Vůně čaje se linula po celé kuchyni. Jen co čaj trochu vychladl, Honza se nedočkavě napil. Ale chuť byla taková zvláštní, nezvyklá. Hm, asi mají kapitalisti jinačí jazýčky, usoudil. Nebo je ta chuť ovlivněna těmi přidanými vitamíny. Ale rozhodně to nebude nic špatného, když to pijí v celé NSR, jak říkala Růženka.
A Honza si čaj z Německa připravoval každé ráno s nadějí, že si na tu neobvyklou chuť třeba zvykne. Po týdnu mu čaj už docela chutnal.
Pak se vrátila Růženka. Povídali si, vyprávěli, co bylo na německém kongresu a že soused Vaníček vytopil byt pod sebou, že Němci jsou opravdu pořádní a tady že zase byla fronta na banány a toaletní papír. Pak se řeč stočila i na instantní čaj. Honza vyprávěl, jak zprvu měl čaj divnou chuť, ale teď že mu chutná.
Růženka zpozorněla a začala se vyptávat, jak Honza čaj připravoval. „Normálně, nasypal jsem dvě lžičky do hrnku a zalil vodou z konvice.“
„Z té hliníkové čajové konvice?“
„No jasně, vždyť ani jinou nemáme.“
Růženka vstala a šla do kuchyně. Vzala do ruky čajovou konvici a otevřela víčko. Zadívala se dovnitř a zatvářila se zvláštně.
„Ještě otázka, Honzo. Kudy jsi lil do konvice vodu?“
„ No tím nalévátkem nebo hubičkou, či jak se to jmenuje. Nechápu tvou logiku, proč zrovna tohle by mělo ovlivnit chuť čaje. Vodu na ten první čaj jsem vlastně nalil přímo z konvice.“
Růženka nic neříkala a přistoupila s otevřenou konvicí v ruce k Honzovi. Honza nakoukl do konvice. Na dně byla přichycená - mnohokrát vyvařená drátěnka!
Teď už to Růženka nevydržela a vybuchla smíchy. Až slzela, když mu říkala, že před odjezdem drhla konvici, a jak je vidět, zapomněla v konvici nejen tu špinavou vodu, ale také drátěnku, se kterou konvici čistila. Před odjezdem na služební cestu jen ze zvyku zavřela víčko konvice…
Honza byl zticha. Pak jen zabručel: „No jo, tys to na mě určitě narafičila.“
Ale čajové příhodě se dokázal upřímně zasmát až poté, co mu Růženka připravila opravdu lahodný čaj: dvě lžičky granulí zalité vroucí vodou – čerstvou a čistou.