Literatura – Zábava
Jitka Krpensky: Zubař
Ne že by návštěva zubaře byla cílem jejích snů. Ale co člověk neudělá pro své dítě. Tedy dítě – Ivě je 23 a chce se vdávat. No právě. Martin je milý a šikovný kluk, sice ještě studuje, ale už poslední rok. Jeho maminka, jak se zdá, je taky v pořádku, ale co se neví, je tatínek - zubař. Martin o něm moc nemluví, jen že si s mamkou nerozuměli, a že se s ním občas vídá.
Ivan Kolařík: Úvaha o spaní
Nedávno jsem měl po dlouhé době zase jednou příležitost vydat se vlakem do města. Jako za dob, kdy jsem ještě nebyl důchodce, jsem se přinutil vstát brzičko ráno, abych chytil vlak, kterým jsem po dlouhá léta jezdil do práce. Cestování ráno je vždycky příjemnější, protože vlak je plný krásně vonících krasavic a vymydlených úředníků, kteří dají člověku zapomenout na chmurné grafitti a špínu kolem.
Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka
„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky.
Ivan Kolařík: Povídání dědečka
Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.
Stanislav Moc: Syn Mahlera
Péťa byl také ženat, jako my dva, a tak nás bylo šest. Ženské se na tu slávu těšily a ta moje si dokonce koupila nové šaty, takže jsem musel jít vyšňořen v obleku. Měl jsem tenkrát nádherně proužkovaný žlutý oblek s kalhoty mírně do zvonu a s vestou, která měla kapsičky. V tom bych se v Sydney upekl, ale do hor to bylo ideální i s tou vestou.
Emília Molčániová: Kto sa smeje naposledy / Prvá lastovicka
Haluzina sa vracal z dovolenky až z druhej polovice zemegule. Spoznal exotiku tamojších končín, bol ako čokoláda a ideálne oddýchnutý. Zacnelo sa mu opäť po nejakej kujonovine. A tak si kúpil v miestnom obchode 2 kilogramy sklenárskeho gitu na tmelenie okenných tabúľ, zabalil ich do igelitu, urobil z nich úhľadné balíčky a každý previazal tenkým špagátom. „Vystrelím si z colníkov, budú si myslieť, že som pašerákom drog.“
Elena Paclová: V zdravém těle zdravý duch
Můj muž je teoretik. Ví o mnohém, poradí skoro ve všem. S plněním předsevzetí je to poněkud horší, ale tentokrát se rozhodl, že už OPRAVDU bude pravidelně cvičit. A aby své konání co nejvíce připodobnil požadavkům specialistů, rozhodl se zakoupit k řadě jiných cvičebních pomůcek i velký gymnastický míč. „Je to dobré na kyčle, na páteř, na všechno. Uvidíš!“ nadšeně mne přesvědčoval.
Vladislav Neužil: Babeta
Petr s Evženem se vraceli ze služební cesty po Dé jedničce z Brna do Prahy. Na rádiu měli naladěnou oblíbenou stanici, a tak jim cesta příjemně ubíhala. Občas někdo z nich pronesl nějakou poznámku, na kterou nebylo nutno reagovat. Znali se dlouho a rádi jezdili na služební cesty spolu. Nepatřili mezi typy lidí, kteří musí ustavičně něco vykládat, řešit, nebo jen zbytečně tlachat, ale rádi vzpomínali na různé příhody, dá se říct i lumpárny, které spolu prováděli.
Ivan Kraus: Svetr s jeleny
Svetr s jeleny, dostal jsem ho k Vánocům. Byl černý s třemi bílými jeleny, kteří po mé hrudi táhli saně. Byl to neobyčejný svetr, odolný, že ho neprofoukl ani nejsilnější vítr. Stejně dobře odolával dešti. Spolužáci mi ho záviděli a měli proč. Liják máčel jejich svetýrky, až zplihly, avšak můj svetr zůstal netknutý.
Vladimír Kulíček: Nebezpeční faraoni v Čechách
V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit. Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon.
Nejpříjemnější dieta
Chlapa nesmíš nikdy litovat, říká často moje přítelkyně Dana, spolu s jinými radami. Dneska taky. Stojím na váze, hypnotizuji ciferník, nakonec do ní vztekle kopnu. "Kdyby mi alespoň neříkal kuličko." Slzy zlosti se mi koulejí po tváři. Na tohle Dana přímo čeká.
Vladimír Kulíček: HYPERTONIZOVANÝ PUMPRNYKL
Útočí na nás ze všech stran. Z billboardů, množství letáků, kterých má každý prakticky denně plné poštovní schránky, z novin a časopisů a samozřejmě především z rozhlasu a zvláště agresivně z televize. Právě tomu poslednímu způsobu je dobré věnovat trochu pozornosti. Jak se vlastně chovají televizní diváci při střetu s reklamou?
Libuše Čiháková: Jak se vlk nažral ....
Už jsem se tenkrát na to manželovo žabaření nemohla dívat. To bylo samé: "Prosím vás, nemáte, prosím vás, nedalo by se u vás koupit...," no prostě samé prosím, prosím, ale výsledek jaksi nikde. "Tak sakra," bouchla jsem pěstí do stolu. "Chceš si to auto vůbec koupit, nebo čekáš až ti spadne z nebe?" "Koupit auto chci," řekl tiše a celý se přikrčil. "Ale pět tisíc navíc nedám!"
Adela a ufo
Začalo to celkom obyčajne. Adela venčila svojich deväť ratolestí na neďalekej lúke blízko zemiačniska, keď tu odrazu z ničoho nič vedľa nich pristál lietajúci tanier. Najprv začalo revať len to najmenšie, no potom sa ozval vokál všetkých usoplencov do jedného.