Libuše Voldánová je naší sousedkou v pražském - malešickém paneláku. Potkáváme se takřka denně, když chodíme na  procházku se svými pejsky. Každý jinam a jinak daleko, protože mé nohy už mi tolik neslouží a navíc naše fenka – bílý pudl – je také líná stářím. Přesto se každý podivuje, když prozrazuji její věk: 17 let.

Ale to jsem hovořil o naší fence. Paní Voldánová také na svůj věk nevypadá (*1950), počíná si velmi čile, což vůbec odpovídá jejímu naturelu: svým některým obrazům říká „energetické obrazy pro oko i duši“ – a ono to pojmenování jim opravdu sluší. Konečně, posuďte sami z několika málo ukázek.

O své tvorbě říká: „Maluji z velké vnitřní potřeby. Narodila jsem se v Roztokách u Prahy a již od mládí jsem se zabývala kresbou a malbou. Celý život jsem však měla spíše technická zaměstnání a teprve v posledních deseti letech se malování věnuji naplno a zajímám se též o duchovní aspekty umění. Mám stále co objevovat a ráda bych zachytila na plátno i to, co je nezachytitelné…“

A to se jí opravdu daří. Kromě těch „energetických“ obrazů mohou návštěvníci jejich výstav (nyní po celý duben v Českém Brodě) obdivovat také její krajiny, obrazy moře i z jeho pobřeží, motivy s ptáky, portréty, akty, stromy nebo zátiší. Všechno pestré, barevně sladěné, líbivé, na stěnách pokojů přitažlivé a neokoukané.

Krátký kurz absolvovala u akademického malíře profesora Martina Mainera (1982–2006), který jí ukázal nové pohledy na umění. Jeho obrazy přitahují pozornost odborníků stejně tak obsahem, jakož i formou, kterou je ztvárňuje. Naše malířka si rozumí se svými vrstevníky. Patří k nim akademický malíř Vladimír Vošahlík (*1950), nebo akademická malířka Jitka Hilská (*1953), u nichž si zvýšila své sebevědomí a jistotu, že malování nejen miluje, ale že mu rozumí.

Obrazy Libuše Voldánové viděli návštěvníci jejích výstav nejen v Praze (ve známé čajovně U Džoudyho, v klubu divadla ABC, v městské knihovně nebo v pasáži Černá růže), ale i v Děčíně a Žďáru nad Sázavou.