Psal jsem 2. března 2012 na stránkách Pozitivních novin o pátém setkání obecních a městských kronikářů v Lysé nad Labem. Ohlas je velký. Vytváří se tak poznenáhlu jakési společenství lidí, kteří mají svoji dobrovolnou práci rádi, kteří neusilují především o hmotné výhody, ba naopak činí mnoho ušlechtilého pro veřejné blaho svých obcí nezištně, raději nic nečekají, ale jsou vždy mile překvapeni, když si jejich práce kdosi kompetenetní také povšimne a navrhne odměnu, ocenění, vyznamenání.

Toho však bývá velice poskrovnu. Žijeme ve společnosti, kde nabyly převahu materiální zájmy, honba za ziskem, dřívější hodnoty jsou notně popřeházené na svém žebříčku. Ale proboha – mezi tržní ekonomikou a demokracií nelze dělat rovnítko!

Naštěstí je uznávána svoboda, už méně se hovoří o humanitě naší demokracie, naopak se vytrácejí aspekty lidské dimenze v opatřeních, které na nás chystá tato vláda. Současný vývoj začíná některé občany děsit.

A v tomto prostředí žijí mezi námi a spolu s námi lidé, kteří do své činnosti vkládají doslova srdce, dokonce se jejich okolí podivuje, proč to vlastně děláme, odkud bereme v sobě sílu překonávat všechny nástrahy, překážky. Ale jestli to náhodou není tím, že celková nespokojenost je naší motivací, hnací silou? Protože známe minulost, jsme kronikáři, literáti, chcete-li - i písmáci, jimž leží na srdci kultivace prostředí, spjatá mnoha pouty s minulými odkazy našich předků, se současnými reáliemi a s jasnozřivým pohledem do budoucnosti. Co po nás zbude? Jaký odkaz zanecháme my pro své potomky?

Moc mne potěšily všechny ty pozdravy, e-maily, které jsem obdržel od kolegů, jak jsme se popáté sešli v Lysé nad Labem, a to díky jednomu z nás, který bohužel tentokrát mezi námi chyběl, jak jsem o tom psal.

Na důkaz toho všeho, co jsem předeslal, rád Vám ocituji dopis Ludmily Tvrdíkové, obecní kronikářky z malé vesničky Žehuň (přitom zde bývalo přes 1200 obyvatel – dnes něco málo přes čtyři stovky) v kolínském okrese, nedaleko lázeňských Poděbrad. Ale s tak bohatou historií, jakou se může pochlubit jen obec málokterá. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1137 – čili letos je to 875 let a to už stojí za oslavu! V té době na počátku obce postavili řeholníci z Opatovic nad Labem zdejší kostel svatého Gotharda. Známý je mezi návštěvníky Žehuňský rybník – další kulturní památka.

Nu – a tady konečně dám slovo zdejší kronikářce, která mi po přečetení článku v Pozitivních novinách okamžitě napsala.

Děkuji za milou vzpomínku na setkání v Lysé nad Labem. Přestože jsem dnes měla opět hektický den, i když to nebylo tentokrát provádění v historickém areálu nemovité kulturní památky kostela sv. Gotharda, jehož součástí je také barokní kostnice, jež je uznávaná jako nemovitá kulturní památka nadregionálního významu, ani organizace Dnů evropského dědictví, ani průvodní slovo při charitativním koncertě v kostele sv. Gotharda, ani brigáda v areálu starého hřbitova, který je součástí tohoto areálu, ani procházka po přírodních krásách Žehuně. (Omlouvám se za nekonečně dlouhé souvětí, i když přesto výčet stejně ještě není úplný.)

K tomu několik slov na vysvětlenou. V Žehuni i v okolí se kromě historických památek nacházejí chráněná území různých kategorií. Máme tu lokalitu soustavy NATURA 2000, vyhlašovanou podle směrnic EU, evropsky významné lokality, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, a jednotlivé památné stromy. K úkolům vesnické kronikářky, pokud se snaží své kronikářské poslání plnit na více než sto procent, patří i tyto povinnosti.

Dnes to však bylo něco jiného. Žehuň oživila po třech desetiletích starou tradici - maškarní průvod. Nedalo mi, abych tu slávu neprožila od začátku až do konce, od jedenácti hodin do plných sedmnácti, až do navrácení vlády opět do  rukou starosty obce a zastřelení medvěda. Vlastní prožitek celé maškarní taškařice nenahradí sebedokonalejší předané fotografie. A navíc, jsem patriot své rodné obce a jejím životem plně také žiji.

A tak když jsem se notně unavená vrátila domů, přečetla jsem si v klidu také nejzajímavější pasáže z Pozitivních novin, ke kterým se budu ještě několikrát vracet, nedalo mi, nereagovat alespoň několika řádky.

Zvláště mě zaujala druhá část "Kam s pozůstalostí". Já se v současné době zabývám myšlenkou, že je třeba, abych do problematiky kronikářské práce postupně zasvěcovala nástupce. A podařilo se mi nástupce dokonce nejen najít, ale také přesvědčit spolu s novopečeným panem starostou k účasti na kronikářském setkání v Lysé nad Labem, a to považuji za úspěch. Pamatujete se – byli tam oba dva se mnou?

A co dělám jinak? Dokončuji korekturu stopadesátistránkového sborníku "Pohled na Žehuň a okolí v průběhu věků", kterou jsem napsala k 875. výročí založení obce a 130. výročí Sboru dobrovolných hasičů. Dále tisknu vždy ve dvou exemplářích k oslavám další doprovodné práce, které jsem již několik roků měla v počítači: "Historie kina v Žehuni", "Historie pošty v Žehuni ke 140. výročí jejího trvání", "Historie Staré Báně", „Historie domu čp. 11 a život některých jeho obyvatel" a "Historie kostelíka sv. Gotharda v Žehuni".

Práce před oslavami je mnoho, před několika dny jsem dokončila texty s fotografiemi na informační tabule, které se rozmístí po obci, kontaktuji regionální malíře pro část výstavy při oslavách, kompletuji dokumentační materiály k výstavě kronik, motivuji seniory, se kterými se už pět roků setkávám při přátelských posezeních, shromažďuji trojrozměrné exponáty k výstavě "Pohled do domovů našich babiček a dědečků".

Jsem ráda, že se mi podařilo u nového zastupitelstva konečně prosadit několik roků plánovaný a dlouho neakceptovaný návrh na znak a vlajku obce, ke kterým nám předsedkyně Sněmovny Miloslava Němcová 26. ledna slavnostně předala dekret, takže při oslavách 875. výročí naší obce v pátek 6. července 2012 je budeme v kostele slavnostně světit. To je jeden z mých dílčích splněných úkolů.

O tom, že vesnický kronikář nemá na růžích ustláno a často prožívá bezesné noci, psát nehodlám. Je to jeho vina. Proč si bere do hlavy starosti, že ta nejvýznamnější nemovitá kulturní památka, pozdně barokní kostel sv. Gotharda spolu s kostnicí, zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, nám budou pomalu padat na hlavu, protože jsou několik roků v havarijním stavu?!

Zatím dvě žádosti o dotaci na jejich záchranu vyšly naprázdno. Pravda, jsou v majetku církve a jejím jménem jsme o dotaci žádali, ale tvoří přece spolu se Žehuňským rybníkem neodlučitelnou dominantu Žehuně.

Tady dopis mé nové známé vesnické kronikářky končí. Má starosti, ale dokáže užívat i radosti, jak tomu v životě koneckonců má být. Má také za sebou velmi bohatý a pestrý život, protože obohacuje svou činností vlastní obec a všechny její obyvatele více než padesát let! Stačí se podívat na webové stránky Žehuně, na ten dlouhý sloupec obecních a školních kronik, na vše živoucí, aktuální, které se snaží zachytit pro příští pokolení. Klobouk dolů! Zaslouží si velkou poctu!

P.S. V Lysé nad Labem jsem podaroval několik kronikářů svou novou pohlednicí. Na všechny se nedostalo, slíbil jsem ji poslat. Ale je to nad mé finanční síly. Proto uvítám, jestliže ji Pozitivní noviny přetisknou a vy, milí kronikáři i ostatní, si ji stáhnete a vlastníte-li tiskárnu u počítače, není s tím pak vůbec žádný problém. Ale, promiňte, prosím, že to jinak provést nemohu.