Ten malý inzerát v celostátním denním tisku nemohl uniknout mé pozornosti. Oznamoval, že Josef Luža z Ludslavic se dožívá 90 let. „Sedlák, který celý život pracoval v zemědělství. V dobách tuhé totality ho víra v Boha pomáhala přenést přes útrapy, které jeho rodině komunistický režim přinesl…“ – psalo se dál v tom blahopřání.

Kdeže ty Ludslavice jsou? U moravského města Holešova či na Kroměřížsku – a první historicky doložitelná zmínka o nich pochází z roku 1275. K nejstarším rodům obce patří Horákové, Kovářové, Laholové, Staňkové, Škopíkové, Večeřové, Zaoralové a Zapletalové – ale také Lužové. Všechno krásná česká jména, o jejichž původu není pochyb.

Jedině dnešní potomek rodu Lužů zpracoval rodokmen a vyzval tak ostatní, aby si případně nechali zpracovat svou minulost. Je to náročné, zdlouhavé, ale výsledek bývá uspokojivý. Poznat, co naši předci vykonali a čím prošli, je nejen poučné, ale probouzí v dnešním člověku pocity pokory, jaké se mnohým jedincům vůbec nedostává…

Stále není samozřejmostí, že kromě městských částí hlavního města Prahy, v 607 dalších městech a 6233 obcích v naší zemi mají svého kronikáře, letopisce, nebo že už o svém místě vydali regionální publikaci, užitečnou a praktickou z mnoha důvodů. Ludslavice s 500 obyvateli takovou půvabnou knížku mají – sepsal ji právě potomek starobylého rodu – Ing. Josef Luža.

Vida, jak osvícené vlastence v našich vískách máme! Jak jsou navíc hrdi na svůj původ, jak se dovedou hlásit o svá práva stejně jako jejich předchůdci v období našeho národního obrození, kteří tady na Kroměřížsku zpívali: „Hoj, vy páni s fráčkem, už vašemu hrubiánství zvoní umíráčkem. My už práva máme, vzít si je nedáme…“

Jenomže to by nesměl přijít rok 1948, protože rod Lužů se silnou selskou tradicí, jehož předkové hospodařili na stejném gruntě po deset generací, byl násilně komunistickou mocí donucen přestat hospodařit. Muselo uběhnout čtyřicet let „tuhé totality“, jak ono období nazvali dnešní Lužové, a teprve po roce 1989 dostal Josef Luža nazpět svá pole. Jeho stejnojmenný syn založil zemědělskou společnost s ručením omezeným a dali jí název – jak jinak v tom překrásném kraji – Doubrava. Začali znovu hospodařit a v nedávné době si už z našetřených úspor zrekonstruovali také svoje selské stavení.

Příběh zůstává otevřený, dějiny obce Ludslavice v uvedené knize (144 stran, vyšla vlastním nákladem obce a s podporou sponzorů) jsou dovedeny jen do roku 1945. Chápu jejich letopisce, že časový odstup není rozhodně nikdy na škodu. Příští autor bude mít práci usnadněnu, přesto by určitá faktografie a chronologie událostí nejnovější doby velice prospěly podobnému budoucímu dílu. Ale i tak lze ludslavickou knihu doporučit našim obcím, jak přistupovat ke své historii a k publikací o ní. Jsem vděčný za onen malý rámeček v novinách a za všechno, co jsem se díky jemu dozvěděl. Příběh je povzbuzující zejména v období, kdy naši přední politikové se navzájem urážejí, chybí jim nadhled, smysl pro odpovědnost, nemluvě o svornosti, která může uchránit naši zemi mnoha nepředvídaných pohrom.