STRAKONICE - Druhá kniha poutavých rybářských povídek od strakonického autora Stanislava Kováře se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví. Jmenuje se Pytláci na rybách, a jak název napovídá, osmnáct různých příběhů ze Strakonicka spojuje ústřední téma: pytlácká vášeň.

Pytlácké příhody, o kterých píšete, jste prožil nebo jsou odposlouchané?

Různě. Znám je z vyprávění, některé jsem dříve také prožil.

Děj vašich povídek se převážně odehrává ve Strakonicích nebo na Strakonicku. To jsou místa, která jako rybář milujete?

Ano, jsem velký patriot Strakonic.

Psalo se vám snadněji po zkušenosti s první knihou?

Určitě. Nedokážu posoudit kvalitu svých povídek, ale už mám ohlasy z vydavatelství, že tato kniha je literárně kvalitnější a čtivější, tak jsem se už snad něco naučil.

Psaní vás pohltilo. Máte čas si ještě vyjít na ryby?

Můj otec mi vyčítá, že už na ně nemám čas, i když kniha není práce, kterou můžete dělat každý den. Někdy nejsou podmínky, někdy nálada. Ale příští rok to už snad bude jinak.

Nepíšete pravidelně?

Když si sednu a začnu psát jenom proto, že jsem se k tomu donutil, obvykle zjistím po jedné stránce, že to není ono. Smažu, co jsem napsal, začnu znova, ale pořád to není ono. Někdy trvá celé dny, než dám něco kloudného dohromady. Když pak ale chytím slinu, jak se říká, můžu napsat třeba celou povídku a půl za jeden večer.

Píšete o svých kamarádech. Co tomu říkají? 

Snažím se, aby se nepoznali. Změním jméno a ponechám jen místo, kde se děj odehrál.

Neříkejte mi, že se ve vašich originálních zážitcích nepoznají.

Tak ano, někdy se poznávají, ale je to jenom mezi námi.

Pytlák hnaný vášní působí spíše jako romantik, ale pytlák, který dovede vydrancovat rybník, je u mě prachobyčejný zloděj.

Pytláky-zloděje, jak jste je pojmenoval, neuznávám také. Jak píšu ve své knížce, není pytlák jako pytlák. V každém rybáři dřímá kousek legendárního pytláka Říhy. Takový pytlák byl, je a bude, pokud budou ryby.

Také jste to zkusil?

Je to opojný pocit, při kterém se rozhodně nenudíte. Ale to už je dávno.

Máte k nějaké povídce osobní vztah?

Je to příběh kamaráda, který už mezi námi není. Ale těch povídek je víc, všechny však musí člověku vycházet z duše.

Stejně jako první knihu vašich povídek ilustroval také tuto strakonický kreslíř Josef Kuncl. Jak se vám s ním spolupracuje?

Velmi dobře. Pepík je také rybář, a proto umí vyhmátnout jádro každé povídky a s nadsázkou jemu vlastní ji ilustrovat.

Mezi povídkami je jedna s názvem „Granát, karbid, kebule“, jejíž děj se odehrává krátce po skončení druhé světové války a pytláky v ní jsou američtí vojáci. Granátu a karbidu bych rozuměl, ale o kebuli slyším poprvé až od vás. Co to je?

Kebule korková je rostlina s omamnými účinky, která se zamíchá třeba do škubánkového těsta. Jakmile ryba návnadu spolkne, po chvíli vyplave omámená na hladinu a můžete ji sebrat. Pokud to ale neuděláte rychle, ryba se velmi brzy vzpamatuje a odplave. 

Připravujete další knížku?

Ano, už je skoro hotová, jen dopisuji poslední dvě povídky.

O čem bude?

Budou v ní spíše kratší povídky, jaké jsou v mé první knížce. Její téma nebude tak vyhraněné jako u pytláků, půjde o nejrůznější rybářské zážitky a o osobní vzpomínky.