Dobromila Lebrová: Thornton Niven Wilder, americký spisovatel a dramatik

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Thornton Niven Wilder, americký spisovatel a dramatik
7.12.2010 – 35. výročí úmrtí 

Kdyby napsal tento spisovatel pouze dvě ze svých mnohých prací – povídkový soubor „Devět měst“ a komedii „Dohazovačka“, která byla podkladem pro veleúspěšný muzikál „Helo, Dolly“, ke světové slávě by to stačilo.

Thornton Niven Wilder se narodil 17. dubna 1897 v Madisonu v americkém státě Wincosin,. Byl synem Amose Parkera Wildera (1862 – 1936), který byl vydavatelem novin a americkým diplomatem, a jeho manželky Isabelly Niven Wilder (1873 – 1946), která byla dcerou presbyteriánského ministra. Křestní jméno dostal právě po tomto dědečkovi z matčiny strany. Maminka byla umělecky i jazykově nadaná, což po ní Thornton zdědil. Měl staršího bratra Amose (1895 – 1993), který byl také básníkem, teologem a také ministrem. O bratrovi je dále známo, že byl vynikajícím tenisovým přeborníkem a nějakou dobu pracoval i jako sekretář doktora Alberta Schweitzera. Mladší Thorntonovi bratři – dvojčata – zemřeli při narození. Pak měl ještě tři mladší sestry Charlotte (1898 – 1980), Isabel (1900 – 1995) a Janet (1910 – 1994). Charlotte byla básnířkou, Isabel, s níž si nejlépe rozuměl, byla spisovatelkou, ale také později jeho sekretářkou i impresáriem. Janet vystudovala a později vyučovala zoologii a byla také odbornicí na životní prostředí. – Thornton vyrůstal ve vysoce intelektuálním prostředí.
V květnu r. 1906 byl jeho otec jmenován generálním konzulem v Hong Kongu, kam s ním rodina odjela, ale už v říjnu se matka vrátila s dětmi do USA. V té době navštívila rodina také Šanghaj.
Otec byl skvělý řečník, byl ale představitelem staré puritánské tradice, takže byl na děti v jejich věku dospívání, obzvláště na syny, velmi přísný. Během prázdnin museli synové pracovat – buď v zemědělství nebo v nějakém úřadu.
Od října 1906 žila Wilderova rodina v Berkeley v Kalifornii a zde chodil Thornton až do r. 1910 do Emerson Public School.

Po r. 1910 žila celá Wilderova rodina v Číně a tam Thornton v Čchi - fu v šantungské provincii navštěvoval do r. 1911 misijní protestantskou školu The Chefoo School pro děti diplomatů a zahraničních obchodníků.

V r. 1912 nastal v Číně převrat – poslední čínský císař byl přinucen vzdát se trůnu a vznikla republika. Děti s matkou se z důvodu nestabilní politické situace vrátily do Spojených států. Otec se vrátil do USA až v r. 1914, kdy se vzdal ze zdravotních důvodů své diplomatické funkce.
Po návratu do Spojených států v r. 1912 se Thornton stal žákem kalifornské střední školy Thacher School v Ojai. Zde studoval jeden rok. V té době napsal svou první divadelní hru „Ruská princezna“ (The Russian Princess). Tato doba pro něj nebyla příliš lehká; necítil se dobře a od svých spolužáků byl považován za přemoudřelého. Jeho spolužáci ho nechávali osamělého a on hledal útočiště před pokořováním a lhostejností v knihovně. Ale jeho hru jeho spolužáci zahráli.
Podle některých zdrojů chodil Thornton. také na střední školu Creekside Middle School.
Ale jisté je, že Berkeley High School ukončil v r. 1915 jako bakalář. Zde byl činný také jako dramatik. A dále pokračoval mezi roky 1915 až 1917 ve studiu řecké a římské klasiky na Oberlin College v Ohiu a již pravidelně uveřejňoval svoje práce ve školním časopisu „Oberlin Literary Magazíne“. Tehdy napsal divadelní hry „Francis Lake“ (Francisovo jezero), „Flamingo Red“ (Temně růžová červeň), „Brother Fire“ (Bratr Oheň) a „A Christmas Interlude“ (Vánoční mezihra).
V r. 1917 se Wilderova rodina přestěhovala do New Havenu v Connecticutu a Thornton nastoupil na univerzitu v Yale. Krátce sloužil v r. 1918 jako desátník u pobřežní hlídky USA.
Bakalářský diplom získal na univerzitě v Yale v r. 1920. V letech 1920 až 1921 navštěvoval jako mimořádný student Americkou akademii v Římě, kde studoval archeologii.
Jeho první krátká divadelní hra „Ať zazní trubka“ (The Trumpet Shall Sound), alegorie na boží odpuštění, vyšla v r. 1920 ve studentském časopisu Yale Litarary Magazíne a byla pak provozována v r. 1926 v New Yorku na Broadwayi v divadle New York Off-Broadway Laboratory Theater.
V letech 1921 až 1925 učil Wilder jako středoškolský profesor francouzštinu na Lawrence School v New Jersey.
Během r. 1924 strávil nějaký čas v rezidenci MacDowell Colony, což bylo studijní a rekreační zařízení pro umělce, založené r. 1907 klavíristkou Marian Nevins MacDowell (1857 – 1956) v Peterbourghu v New Hamshire. Zde začal psát další krátké divadelní hry, později souborně vydané pod názvem „Anděl, který čeřil vody“ (The Angel That Troubled The Waters“). Později se do kolonie ještě vracel.
Magisterský titul z francouzské literatury obhájil v r. 1926 na univerzitě v Princetonu.
V r. 1926 vyšel jeho první román „Kabala“ (Caballa) z římského prostředí italských kabalistů z vyšší italské společnosti, kteří byli znovuvtělením starodávných antických bohů. Byla to fantazie o Američanovi, který navštívil Řím a setkal se tam s jejich krizemi a problémy, které museli řešit.
Během studijního roku 1927 až 1928 učil ještě na Lawrencewille School a vyšel mu jeho druhý román „Most svatého Ludvíka krále“. Filozoficky je kniha hledáním odpovědi na odvěkou otázku, proč jsou neštěstími postihováni tzv. „nevinní lidé“ a ti „nehodní“ vyváznou.. Použil zde schématu, kterého užil už v „Kabale“ a které pak užíval s oblibou i jinde – souběžné vyprávěl ústy jednoho ze svědků samostatné příběhy několika postav. Příběhy z dávného Peru se „jako“ zachovaly v jakési knihovně. V tomto románu navázal na skutečnou příhodu z Peru, kdy se v pátek 20. července 1714 zřítil v Limě most a zabil pět lidí. Jejich osudy Wilder popisuje z různých úhlů pohledu jejich příbuzných a známých a podtrhuje i náboženský fanatismus takovou událost provázející. Jako vyústění románu je přání, aby příběhy mrtvých našly cestu k živým. Román mu získal v r. 1928 Pulitzerovu cenu a učinil ho mezinárodně známým, ale i finančně nezávislým, protože se od tohoto titulu prodalo na tři sta tisíc výtisků. Kniha byla do češtiny přeložena hned v r. 1930 Erichem Adolfem Saudkem (1904 – 1963).
R. 1928 vyšla kolekce jeho krátkých her „Anděl, který čeřil vody“ s náboženskými náměty.
Mezi roky 1931 až 1936 vyučoval na částečný úvazek na chicagské univerzitě srovnávací literaturu a kompozici a dost cestoval po cizích zemích.
Byl například americkým delegátem na konferenci spisovatelů v Londýně nebo byl účastníkem mise dobré vůle po Jižní Americe.
V r. 1930 mu vyšel román „Žena z Andru“ (The Woman of Andros) na téma antické komedie římského dramatika kartaginského původu Publia Terentia Afera (195 př.n.l. – 159 př. n.l.). Román byl kritikou nepříznivě přijat kvůli „neamerickému“ tématu.
R. 1931 Wilderovi vyšla série šesti jednoaktovek, nazvaná po první z nich „Dlouhá štědrovečerní večeře a jiné hry“ (The Long Christnmas Dinner and Other Plays), v níž ona titulní hra je filozofickou úvahou o prázdnotě klasického světa v době Kristova narození. Další hry z této série jsou: „Francouzská královna“ (Queens of France), „Pullmanův vůz Hiawatha“ (Pullman Car Hiawatha) o cestě několika cestujících z New Yorku do Chicaga v přepychovém americkém lůžkovém vagonu, ve kterém účinkují planety, počasí a nadpřirozené bytosti.
Dalšími hrami z cyklu jsou „Láska a jak ji léčit“ (Love and How to Cure It), „Takové věci se mohou stát jen v knihách“ (Such Things Only Happen in Books) a „Šťastná cesta do Tritonu a Camdenu“ (The Happy Journey to Trenton and Camden). Licence pro premiéru v r. 1932 těchto her měla vysoká škola Antioch College v Yellow Springs v Ohiu.
V r. 1932 přeložil a zpracoval divadelní hru „Únos Lukrécie“ (Le viol de Lucrece) francouzského dramatika Andrého Obeye (1892 – 1975) pod názvem „Lucrece“, která byla uvedena na Broadwayi.
V r.1934 trávil nějakou dobu v Hollywoodu.
Roku 1934 napsal na objednávku satirický román „Nebe je můj cíl“ (Heaven ´s My Destination) s autobiografickými prvky z doby jeho dětství, z misijní školy v Číně, který byl nejdříve publikován v r. 1934 v Anglii a v r. 1935 vyšel ve Spojených státech. Byl to příběh o obchodním cestujícím s knihami, snílkovi, který byl zároveň zaníceným evangelíkem, šířícím slovo boží při svých cestách z Texasu do Illinois, a snažícím se přivádět lidi k víře a mravnosti, což se mu ovšem nevedlo. A to přes to, že čerpal i ze životů světových myslitelů, jako byl Mahátma Gándhí a Lev Nikolajevič Tolstoj.
Ve čtyřiatřicátém roce také spolupracoval s dalšími spisovateli na scénáři filmu „Žijeme znovu“, který byl adaptací románu Lva Nikolajeviče Tolstého (1828 – 1910) „Vzkříšení“.
Roku 1935 byl hostujícím profesorem na havajské univerzitě v Honolulu.
Ve společnosti byl Wilder znám jako člověk velmi společenský s velikou energií, který se seznámil s mnohými významnými osobnostmi Ameriky i Evropy té doby.
Následujícího roku mu zemřel otec.
V r. 1937 upravil drama „Nora“ (Et Dukkehjem) norského dramatika Henrika Ibsena (1828 – 1906) s přesným překladem norského názvu „Domeček pro panenky“ (A Doll´s House), které bylo provedeno na Broadwayi.
Stejně bylo příštího roku provedeno na Broadwayi jeho další velmi úspěšné drama „Naše městečko“ (Our Town), které bylo psáno hovorovou řečí, o malém městě v New Hampshire na přelomu století. Drama napsal inspirován románem „The Making of Americans“, což by se dalo přeložit jako „Utváření Američanů“, jeho přítelkyně, francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové (1874 – 1946). Za tuto hru získal Wilder podruhé Pulitzerovu cenu pro rok 1938. Autor sám se po dva týdny provedení své hry zúčastnil na jevišti v roli vyprávěče.
V r. 1938 se zabýval úpravou divadelní hry rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye (1801 – 1862) „Einen Jux will er sich machen“ z r. 1842, jejíž název se dá přeložit jako „Udělat si legraci“, ale hraje se v Praze v současné době pod názvem „Na flámu“. Hra byla provedena pod názvem „The Merchant from Yonkers“ (Kupec z Yonkers). Tehdy ale neuspěla. Byla však základem velice úspěšné hry „Dohazovačka“ (The Matchmacher), o níž již byla a bude zmínka.
Začátek čtyřicátých let nebyl pro Wildera snadný. Nejstarší z jeho sester Charlotte byla po několika záchvatech dána do psychiatrického ústavu a s maminkou žila druhá sestra Isabel.
V r. 1941 Wilder spolupracoval na scénáři pro film „The Intent of the Artist“ (Umělcův záměr).
V r. 1942 měla na Broadwayi premiéru jeho další alegorická tříaktová hra „Jen o chlup“ (The Skin Of Our Teeth), za kterou dostal potřetí Pulitzerovu cenu. Touto hrou se pokusil představit historii lidstva na osudech rodiny Antrobusovy z Excelsioru v New Persey, která se cyklicky opakuje v celé civilizaci v kultuře, filozofii. Tato hra byla přirovnávána k úspěšnému poslednímu dílu irského spisovatele James Joyce (1882 – 1941) „Plačky nad Finneganem“ (Finnegan´s Wake). V této hře autor sám účinkoval v roli pana Antrobuse – viz další obrázek.

Pro film Alfreda Hitchcocka (1899 – 1960) „Ani stín podezření“ (Shadow of Doubt) spolupracoval v r. 1943 na scénáři.
Pro nás bude zajímavá zmínka, že na začátku čtyřicátých let prý pracoval na divadelní hře, pro niž mělo být inspirací dílo Franze Kafky (1883 – 1924). Hlavní úlohu zamýšlel pro významného amerického herce a jednoho ze svých přátel Montgomeryho Clifta (1920 – 1966). Avšak dílo, zřejmě z důvodu válečného přerušení, nedokončil. Hra se měla jmenovat „The Emporium“ (Tržiště) a byly z ní napsány dvě scény.
Mezi roky 1943 až 1945 totiž sloužil jako podplukovník u letectva v severní Africe a Itálii, za což obdržel několik vyznamenání, například řád Záslužné legie nebo bronzovou hvězdu. K jeho vojenským povinnostem patřily výslechy zajatců a zprávy pro velitelství středozemních vzdušných sil.
V r. 1946 zemřela Thorntonovi maminka a po zkušenostech se sestřinou nemocí si Wilder stěžoval přátelům, že je jeho život v troskách. V té době se k němu přistěhovala sestra Isabel, která se po smrti rodičů začala starat o něj, pečovala nejen o jeho domácnost, ale i jako sekretářka a organizátorka se starala o jeho program. Bydleli spolu v Hamdenu v Connecticutu.
Byl v té době navrhován na Nobelovu cenu za literaturu, ale byly pochybnosti o jeho jmenování, protože se diskutovalo, zdali jeho hra „Jen o chlup“ není skutečně plagiátem na Joyceho téma.
Krátce po válce se při americkém přednáškovém turné setkal s francouzským spisovatelem Jeanem-Paulem Sartrem (1905 – 1980), jehož krutý příběh o čekání francouzských odbojářů na smrt „Mrtví bez pohřbu“ (Morts sans sépulture) přeložil pro provedení na Broadwayi pod názvem „The Victors“ (Vítězové). V r. 1947 se objevila jednoaktovka „Naše století“ (Our Century).
Po válce, pravděpodobně na základě zážitků z Itálie, napsal historický román v dopisech o Caesarovi a jeho posledních dnech - „Březnové idy“ (The Ides of March). Román, se kterým měl poměrně hodně práce, věnoval památce antifašisty Laura Adolfa de Bossi (1901 – 1931), kterého v románě představil v úloze básníka Catulla. Caesara samotného připodobňoval k Mussolinimu. Román je fantazií na historické téma s faktickými údaji.

Poměrně velkou funkci měl Wilder při mezinárodním Goethově shromáždění v Aspenu (Goethe Convocation in Aspen) v červenci 1949. Měl tehdy velké množství přednášek nejen na tomto shromáždění.
Ve studijním roce 1951 až 1952 přednášel poezii na Harvardu jako profesor přednášek cyklu Charlese Eliota Nortona (1827 – 1924). Sám sebe považoval v první řadě za pedagoga a pak teprve za spisovatele.
V lednu roku 1953 se jeho fotografie objevila na obálce prestižního časopisu „Time“.
V polovině padesátých let ho povzbudil anglický divadelní ředitele Tyrone Guthrie (1900 – 1971), aby upravil svou neúspěšnou hru „Kupec z Yonkers“ a tak vznikla „Dohazovačka“, která měla premiéru v r. 1954 v Edinburku a zahajovala divadelní sezónu 1955 na Broadwayi. Zde se hrálo téměř pět set přestavení s velikým úspěchem; na začátku šedesátých let byla hra přepracována na muzikál, který se stal součástí světových divadelních repertoárů - a je jím do dnešní doby - a koncem šedesátých let byl tento muzikál zfilmován.
Roku 1955 měla premiéru hra „Alcestiada“ (Alcestiad) s podtitulem „Život v slunci“, pod kterým byla uvedena na edinburském festivalu. Vycházela z antického námětu Euripídovy tragikomedie „Alkéstis“. Herec Montgomery Clift veřejně Wildera kritizoval za příliš násilně a pedantické dialogy, což Wildera hodně rozzlobilo, zvláště proto, že Clift patřil k nejužšímu kroužku jeho přátel.
Wilder předpokládal, že napíše sedm her na téma sedmi smrtelných hříchů. V polovině padesátých let vznikla jedna z nich, určená pro hřích - „lenost“, nazvaná „Bernice a zkáza v 5:25“ (Bernice, and the Wreck on the 5:25). Cyklus těchto her měl být čtrnáctidílný, spočívající na věroučných a mytických záležitostech. Vedle zpodobnění sedmi smrtelných hříchů mělo být druhou částí cyklu „sedm věků člověka“.
V r. 1957 byl na německém knižním veletrhu jako první Američan vyznamenán Mírovou cenou německých knihkupců.
Jeho jednoaktovka „Dlouhá štědrovečerní večeře“ se na tolik zalíbila německému skladateli Paulu Hindemithovi (1895 – 1963), že Wildera požádal o libreto a opera měla koncem roku 1961 v německém Mannheimu premiéru.
Podobně napsal libreto ke své divadelní hře „Alcestiada“ pro francouzsko-americkou hudební skladatelku Louise Talma (1906 – 1996), která měla premíéru ve Frankfurtu nad mohanem v r. 1962.
V r. 1962 byly uvedeny ve Square Theater v New Yorku jeho jednoaktovky vydané pod názvem „Hry pro Bleeker Street“ (Plays for Bleeker Street), s názvy „Kdosi z Assisi“ (Someone from Assisi), „Nezletilost“ (Infancy) a „Dětství“ (Chilhood).
V r. 1962 byl vyznamenán v Bílém domě při speciální ceremonii první Národní medailí pro literaturu (National Medal for Literature), udělovanou Národním knižním výborem. Podle jiných pramenů ale prý dostal Prezidentskou medaili za svobodu (Presidential Medal of Freedom) a Národní medaili dostal až o tři roky později.
V r. 1967 vyšel jeho předposlední román „Osmý den“ (The Eight Day), což je rodinná sága dvou rodin z Illinois, zahrnující část dvacátého století s téměř detektivní zápletkou, kdy hlavní hrdina důlní inženýr a vynálezce je nevinně odsouzen na smrt, uprchne a žije jako štvanec. Kniha byla odměněna Národní knižní cenou.
V r. 1970 byla hrána hra, v dalším už příliš nezmiňovaná „Opilé sestry“ (The Drunken Sister).
Roku 1973 vyšla jeho nejúsměvnější sbírka devíti příběhů z Newportu na Rhode Islandu „Devět měst“, s původním anglickým názvem „Theophilus North“. Je to soubor jakýchsi pohádek pro velké, který se čte jedním dechem. V této knížce autor nejvíc projevil své lidství a své pochopení pro lidské osudy i slabosti lidí. Román byl v r. 1988 po autorově smrti zfilmován pod názvem Mr.North v režii Dannyho Hustona (* 1962), který v r. 2003 navštívil jako zvláštní host karlovarský filmový festival.

Laskavý a chápající „pan spisovatel“ Thornton Wilder zemřel ve spánku dne 7. prosince 1975 ve svém domě v Hamdenu. Pochován byl na hamdenském hřbitově Mount Carmel Cemetery.
Na závěr uvádím něco z jeho úsměvné filozofie:
„Je třeba milovat život, abychom jej mohli žít, a je třeba život žít, abychom jej mohli milovat“ a „Moje rada je nezkoumat, proč nebo k čemu, ale pouze se radujte ze svojí zmrzliny, pokud na vašem talíři je.“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.