Proč musela pohádka Zlatý voči změnit jméno 

Filmový a televizní režisér Hynek Bočan natáčí na jihu Čech další pokračování televizního seriálu Zdivočelá země. Přesto si udělal čas na setkání se strakonickými gymnazisty a Deníku poskytl následující rozhovor.

• Točit se ale mohly jen ideově nezávadné filmy.

Vždycky jsem se snažil, aby každý můj film měl nějaký význam a smysl, alespoň pro mě. Velký polský režisér Andrzej Wajda ve svém deníku ze sedmdesátých a osmdesátých let píše: „Když byla ve filmu jedna velká scéna, stálo mi to za to, něco jsem se naučil.“ Filmování je práce, kterou nelze dělat s velkými přestávkami. Nemůžete natáčet film jednou za deset let. Je to jako s herectvím. Jednou jsem o tom mluvil s panem Hrušínským, který také nesměl několik let pracovat. Tenhle gigant českého herectví mi prozradil, že když se po čtyřech letech zase postavil před kameru, měl takovou klepetici, že si myslel, že neřekne slovo. Je to zvláštní, řemeslo nemůžete zapomenout, ale ztrácíte jistotu. Z tohoto pohledu je mi docela líto dnešní mladé filmové generace. My měli cenzuru politickou, oni mají cenzuru peněz.

• Když jsou peníze, jsou už filmaři bez problémů?

Vloni jsem pro Českou televizi natočil pohádku, která se měla jmenovat Zlatý voči. Klasická pohádka o zlé ženské, která pošle služku pro „zlatý voči“. Nabídnutý scénář se mi líbil, a tak jsem oslovil Jaroslava Uhlíře, aby udělal muziku, a Zdeňka Svěráka, aby napsal text písničky o „zlatých vočích“. Film jsme natočili, byla předváděčka v České televizi a po ní nám dramaturgyně řekla, že se film nesmí jmenovat Zlatý voči. Ptám se, proboha proč, a ona na to, že panu řediteli na grémiu někdo z Moravy vytkl nespisovný název. Myslel jsem, že výborného češtináře Zdeňka Svěráka raní mrtvice. Vždyť jde o úsloví stejné jako třeba „Ježkovy voči“! Marně jsme obhajovali název pohádky i název jejího hitu, bitvu jsme prohráli a pohádka byla přejmenována myslím na Lásku rohatou. Ten nový název tak nenávidím, že si ho ani moc nepamatuji.

• Je něco, co byste ve svém životě změnil?

Své filmy, řada z nich by potřebovala opravit. U svého nejslavnějšího filmu, u pohádky S čerty nejsou žerty se na třech místech trápím, kdykoliv ho vidím, nebo si na něj vzpomenu. Mrzí mě, že jsem uvěřil dramaturgyni a neprosadil svoje.

• Jiného nic?

Víte, důležité je vědět, že se člověk za moc věcí v životě nemusí stydět. Doufám, že jsem moc lidem neublížil. Některým ano, ale rád, toho nelituji.

• Máte hodně přátel?

V mém věku už člověk pořád ztrácí, kamarády kolem sebe, spolužáky. Je zvláštní, že když řeknu spolužák, myslím spolužáky z gymnázia. Gymnázium byla pro mě škola, kde jsem si našel celoživotní kamarády.

• Ve své profesi je nemáte?

Jsem rád, že jsem dostal šanci pracovat se svým životním kamarádem Jirkou Stránským. Známe se už pětačtyřicet let tak dokonale, že nás někdy napadají podobné nebo stejné věci. Hrozně mě potěší, když zavolá, přestože třeba nemáme pracovní důvod se sejít, a řekne do telefonu: Mně se stejská. Prostě máme potřebu se spolu vidět, promluvit si nebo zanadávat.

• Jaké scénáře vás oslovují?

Když v nich o něco jde a je v nich humor.

• Netoužíte natočit ještě nějakou komedii?

Těch tužeb je víc. S Jirkou Stránským máme napsanou filmovou povídku, kterou jsme ještě nerealizovali. Bývalý režim by nám ji nepovolil a v novém se nám zdála pasé. Jenomže jsme časem zjistili, že zdaleka není pasé a že nový režim si satiru zaslouží také. Dokonce nás to dnes víc štve, protože když vám nepřítel řekne něco ošklivého, tak s tím počítáte, ale když vám kamarád nebo člověk, o kterém si myslíte, že je hodný a slušný, udělá lumpárnu, tak vám to vadí daleko víc. Když mě naštve současný politik, vadí mi to víc, než když to řekl Husák, od kterého jsem nic dobrého nemohl čekat.
Máme ještě scénář s vážným námětem, ale pro mě moc důležitý, neboť by byl završením mé práce o politických vězních. Je to scénář o pocitu, že oni ten lágr nikdy neopustili, protože to nejde. Když sedíte deset let, tak vás to poznamená do konce života. To je něco, co nikdo z nich neřekne. Kdybych dostal šanci to za ně svým filmem vyslovit, byla by to pro mě tečka za prací, která nebyla lehká, ale jsem rád, že jsem ji mohl dělat.
Potom mám ještě pohádku a … taky musím pořezat dříví. (Smích.)

• Filmařině člověk propadne nejméně na celý život. Je to patrné i u vás, ani po sedmdesátce vás chuť točit neopouští.

A co bych dělal?