| Seděl jsem na bílém, písečném břehu ostrova a přemýšlel o tom, co si počít. Právě jsem se dozvěděl od bahamské úřednice zvláštní informaci. Abychom mohli opět opustit ostrov, je nutno navštívit britský konsulát. Ten je však na jiném ostrově, v Nassau. Dle bahamských nařízení se však nesmíme s českými pasy vzdálit z tohoto ostrova. Když jsem úřednici pro jistotu celé zadání úlohy zopakoval, potvrdila mi, že jsem úkol pochopil správně. Chceme-li se dostat odtud, musíme nejprve dostat povolení, které můžeme získat jen tam, kam nesmíme. Na otázku co tedy máme dělat mi nemohla dát odpověď.
Konsul byl dovozcem piva a vykonával úřad jen jako vedlejší činnost. Úřadoval jen každé druhý čtvrtek. Pokud byl zaneprázdněn obchodem, nahradil druhý úřední čtvrtek buď druhým pátkem nebo třetím pondělkem. Jestliže připadl na ty dny svátek, posunuly se jeho úřední hodiny na druhou středu.
Odhadoval jsem, jak dlouho by asi trvalo, než by naše pasy dopluly do Nassau, kdybychom je dali do lahví a ty hodili do moře, tak jako to dělali trosečníci. Nápad dokazoval, že nejsem v dobrém stavu. Bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Čtyři lidi plus jedno dítě směli opustit ostrov jen s razítkem úřadu, který byl na jiném ostrově, kam ale nesměli.
Zahlédl jsem na pláži jakousi tmavou postavu. To bude asi pan K, pomyslel jsem si. Nebyl. Byl to domorodec. Šel na ryby. Bezstarostně se na mne usmál. Trochu jsem mu záviděl že se narodil a dostal razítko, které mu stačí až do konce života. Čtyři lidi plus dítě. Pasy se socialistickou hvězdou na titulní straně. Ta nešťastná hvězda. Měli jsme pasy komunistické země, takže pro bahamské úřady jsme byli naprosto logicky komunisté. Marně jsme vysvětlovali, že máme doklady země, kde je jen taková vláda a my jsme normální občané. 
Jak jsem seděl na pláži, napadlo mne, že všechno by bylo snazší, kdybychom naopak byli prominentní straníci. Úředník by nás vzal možná stranou a nabídl by nám kávu. Pak by zatelefonoval a přiletěli by agenti tajných služeb a všecko by zařídili.
Seděl jsem na pláži a myslel na pasy s hvězdou a ačkoli bylo takové vedro, najednou mne napadlo: Jeden z nás má přece jiný dokument - Norman. Má krásný modrý pas. Anglický, s královským znakem. Smí tedy opustit tento ostrov a letět na jiný.
Když se nám podařilo zjistit, který den je úřední, posbíral Norman naše pasy a odletěl za konsulem. Přivezl zpátky formuláře, které jsme vyplnili a podepsali. S těmi zas odletěl. Nakonec letěl s našimi ošklivými pasy pro hezké razítko.
To všecko na něho zapůsobilo, protože ho najednou začalo zajímat, jak to vlastně vypadá v komunistické zemi.
Trvalo dost dlouho, než jsme mu vysvětlili, že jsou země, které člověk nesmí bez povolení opustit. Když se dozvěděl o zavřených hranicích, nechtěl tomu vůbec věřit. Neuměl si to představit. Kladl nám další a další otázky. Potom nám jednoho dne řekl, že by z naší vlasti utekl.
Na otázku jak by to udělal, pravil, že by prchl po moři.
Když jsem mu šetrně sdělil, že to by nebylo možné, protože naše země není u moře, omluvil se. Neuvědomil si to. Ale myšlenka na útěk ho neopustila. Naopak. Čím víc se dozvídal, tím víc byl přesvědčen o tom, že existuje nějaká možnost.
Půjčili jsme mu mapu a on začal studovat možnosti útěku ze země, kterou neznal a v které nikdy nebyl. Rodilý Brit, uvyklý svobodě a demokracii připravoval na Bahamách útěk z Čech.
-Prchl bych na lyžích, přes hory - oznámil mi radostně jednoho dne u bazénu. Řekl jsem, že se to sice povedlo jednomu mému strýci, ale to bylo už v roce tisíc devět set čtyřicet osm a strýc ujel jen proto, že hranice nebyly ještě takové, jako jsou teď.
Norman chtěl vědět jak hranice vypadají nyní.
Vysvětlili jsme mu, že jsou podél nich zátarasy. A ostnatý drát, nabitý elektrickým proudem.
"Cože?" vykřikl, "takhle vypadají hranice vaší země?"
"Bohužel," řekl jsem.
"V tom případě je celá zem vězení."
Tvrdil, že to neodpovídá lidským právům a je to ostuda, protože žijeme ve dvacátém století. Když se uklidnil, řekl, že plán s lyžemi ruší. Vymyslí něco jiného. A hned se pustil do příprav. Rozložil si u bazénu, hned pod palmou, mapu republiky a v županu, s nápisem HOTEL GEORGE V PARIS, prchal do Rakouska. Balónem. Nejprve si připravil přesný plán. Stanovil trasu a ukázal nám nejen místo startu, /nedaleko Sušic/, i celou dráhu a místo pravděpodobného přistání.
Líbilo se nám, že si dal takovou práci a všecko do posledního detailu promyslel. O to víc nám bylo nemilé, že ho musíme zklamat. Ale nedalo se nic dělat. Museli jsme mu říci pravdu a sdělit mu, že stavba balónu by se nedala zatajit. Žena ho upozornila na to, že by bylo obtížné sehnat materiál na ušití balónu. Mně připadla neradostná úloha, zmínit se o armádě a jejich tryskových letadlech, značky MIG, která by balón sestřelila.
Vyslechl naše připomínky. Bylo vidět, že je trochu zklamaný, že z útěku nic nebude. Hned se však vzpamatoval a prohlásil, že se nemíní vzdát. Je Angličan a považuje si za čest, že má možnost prchat ze země svých přátel. Pak se dal do příprav nového útěku. Rozhodl se prchnout jiným dopravním prostředkem. Po delším uvážení všech aspektů zvolil prý vlak.
Vyslechli jsme jeho nový plán, ale neodvážili jsme se mu rovnou říci, že ani tenhle pokus nepadá v úvahu. Nechtěli jsme člověka, který dobrovolně prchal z naší země hned zklamat. Věděli jsme, že na plánu strávil několik dnů a že kvůli tomu několik nocí nespal. Sdělili jsme mu tedy co nejšetrněji, že ani nový projekt není proveditelný. Chtěl vědět proč. Museli jsme mu říci pravdu: bohužel i na železniční hranici je velmi přísná kontrola. Pasů, víz a razítek. Museli jsme mu prozradit i to, že by ho zatkli a dali na řadu let do vězení.
-Dobrá,- řekl, - teď vím na čem jsem a jak se věci mají. Je to těžký úkol. Ale Brit nemá ve zvyku se vzdát. Věří podobně jako židé, že vždycky jsou dvě možnosti. Uteču jinak. Však na něco přijdu. Nenechal se odradit.
Pokoušeli jsme se mu vysvětlit, že jeho další pokusy nejsou nutné, ale bylo to marné.
-Nikdy se nevzdám,- odpověděl sveřepě.
Nový útěk vymyslel opravdu pozoruhodně. Převlékl se za instalatéra a šel s nářadím pěšky směrem na Německo. Obdivovali jsme jeho fantazii i vynalézavost. Ale museli jsme ho opět zadržet. Žádný instalatér se bez dokladů nedostane přes hranice. Mysleli jsme si, že ho to konečně odradí, že se smíří s osudem. Jenže Norman byl Angličan. Zachoval klid a neztratil chuť pokračovat. Naopak, čím víc se dozvídal o potížích, tím víc plánoval nové pokusy. Čím víc toužil dostat se na svobodu, tím víc nám bylo líto, když jsme ho museli znovu zklamat.
Utíkal postupně na koni, motocyklu, pádloval v člunu, plížil se.
Když po všech nezdařených pokusech přišel s plánem, že unese letadlo, musel jsem ho taktně přinutit k nouzovému přistání, sotva odstartoval. Byl jsem nucen přivést ho znovu na zem a vysvětlit mu, že právě letiště jsou velmi pečlivě střežena.
Zuřil. Proklel hlasitě vládu, armádu i policii, ale nevzdal se. A připravoval tak soustředěně útěk z Čech, že dokonce přestal chodit k bazénu i k moři.
Když přišel celý nadšený s plánem opatřit si falešný pas a odjet autem, nabídla mu žena nejprve svačinu. Teprve když se posílil a my jsme viděli, že už snese pravdu bez hlubších následků, vysvět-lili jsme mu, že získat falešný doklad je skoro nemožné. Vystavení takového dokladu by nikdo neriskoval, protože na takovou činnost, jako na každou protistátní aktivitu, je velmi přísný trest.
Vyslechl nás, neřekl ani slovo a odešel. Domlouval jsem mu, že by si měl odpočinout, ale nechtěl o tom ani slyšet. Trval na útěku a opakoval, že v nesvobodě se žít nedá.
Řekl bych, že prchal se vší energií. Zavřel se znovu ve svém pokoji. Vzal tužku, papír a mapy, a měřil kilometry a vzdálenosti. Když byl hotov, oznámil nám, že to vezme tentokrát přes Dunaj. Podplave! Směrem na Vídeň. K plánu přiložil rovnou svou budoucí výstroj, zobrazenou v prospektu britské firmy, která vyráběla potápěčské obleky s dýchacím zařízením.
Jakkoli nám to bylo nemilé, /není nic horšího, než brát uprchlí-kovi sebevědomí v okamžiku, kdy čin chystá/, museli jsme ho za-razit, dříve než k řece dorazil. Ač neradi, byli jsme nuceni ho upozornit ho na to, že i podél hranice a uprostřed Dunaje, pod vodou, je plot. Norman vyslechl špatnou zprávu, vzal plán i prospekty s potápěčskou výstrojí a zmizel.
Několik dnů se vůbec neukázal. Začali jsme si dělat starosti. Obávali jsme se, aby jeho zklamání nevyvolalo nějakou neuváženou reakci. Žádali jsme sousedy, aby zjistili, zda je v pořádku. Dozvěděli jsme se, že se jen trochu nachladil, když zkoušel jestli je dostatečně otužilý a fysicky připravený na útěk a spal nahý u otevřeného okna.
Jednoho dne přiběhl a oznámil nám nadšeně, že už to má. Nechá se zavřít do kufru auta nějakého cizince. Oči mu zářily. Byl to opět sice těžko proveditelný plán, ale my jsme už neměli odvahu ho znovu zklamat. Proto jsme mu řekli, že by to snad bylo možné.
Měl z toho tak neuvěřitelnou radost, že u bazénu tančil.
Potom nás pozval na skleničku.
Oslavovali jsme Angličana, který prchal z Čech v Karibském moři.
Hlavně jsme si však připili na něco docela jiného.
Na to, že se stal jedním z nás.
|
