Dobromila Lebrová: Carl Orff, německý hudební skladatel

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Carl Orff, německý hudební skladatel
10.7.2010 - 115. výročí narození

Jsem ctitelkou vážné a klasické hudby, ale povětšině té starší - jen málo skladeb z dvacátého století mě oslovilo. Orffovy „Carmina burana“ mají mezi nimi jedno z předních míst - po koncertě, kde jsem je slyšela poprvé, jsem odcházela nadšená. - K tomu malá poznámka: Tvar spojení „Carmina burana“ nám v češtině dává nápovědu, že se jedná o ženský rod v jednotném čísle, ale latinsky je to číslo množné, znamená to „Písně z Burana“.
Carl Orff byl nejen velkým hudebním skladatelem, ale především hudebním pedagogem, který se snažil využít vrozených dětských vloh k hudebnímu a pohybovému vyjádření jejich vzájemným propojováním.
Sám své vrozené hudební nadání v dětství zdokonalil především díky chápavému a originálnímu vedení své matky.
Orff pocházel z bavorské vysoce vzdělané rodiny. Dědeček z otcovy strany - generál Carl von Orff se zabýval hlavně geodezií, ale také matematikou a astronomií, dědeček z matčiny strany Karl Köstler byl generálem, ale také i historikem.
Carl Orff se narodil před sto patnácti lety - 10. července 1895 v Mnichově. Jeho původní křestní jména byla Karl Heinrich Maria.
Jeho otec Heinrich Orff ( 1869 - 1969) byl také důstojníkem, ale zároveň hrál na piano i na různé smyčcové nástroje, maminka Paula, rozená Köstler (1872 - 1960) byla vzdělanou pianistkou, která svého synka začala učit hrát na klavír ve věku pěti let. Maminka mu vysvětlila podstatu skladatelství, předvedla mu souvislost napsaných not s tóny, takže si vlastně s hudbou a skládáním hrál ještě dříve, než začal chodit do školy. Zřejmě uměl dříve noty, než psát. Když mu bylo sedm let, začal hrát na violoncello a od čtrnácti let začal hrát na varhany. Existují záznamy jeho návštěv divadelních přestavení a koncertů, počínaje rokem 1903. Sám se zajímal o loutkové divadlo a hrál pro svou rodinu divadelní představení, ke kterým skládal hudbu. - Ostatně v Mnichově žil a působil velmi slavný loutkář a spisovatel loutkových her Franz von Pocci (1807 - 1876), takže tam byla velká loutkářská tradice.
Carl Orff měl ještě mladší sestru Marii, která se narodila v r. 1898.
Od r. 1905 Orff navštěvoval Ludwigovo gymnázium (Ludwigsgymnasium) v Mnichově. Je známo, že ve věku jeho deseti let byla ve školním časopise uveřejněna jeho krátká povídka a také začal psát knihu o přírodě, protože také začal sbírat motýly a brouky.
Po dvou letech přešel do Wittelbašského gymnázia (Wittelsbacher Gymnasium) - viz další obrázek, které mu poskytovalo větší možnosti pro jeho hudební vzdělávání. Název pochází z označení významného bavorského královského rodu Wittelsbachů. - Gymnázium mělo svůj školní orchestr, mohl tam hrát na klavír, varhany i harmonium. Ve školním sboru zpíval sopránový part. Po nedělích zpíval i na kostelním kůru. Doma, kde zpíval také i árie podle výtahů z oper, ho doprovázela na klavír jeho matka.
Zajímal se o německou literaturu, přírodní vědy - nejvíc o botaniku, učil se řecky a latinsky, což ho velice bavilo, protože si četl starou klasickou literaturu, například „Ilias“ a „Odysseu“, v originále.
Když mu bylo čtrnáct let, nadchlo ho velice představení Wagnerova „Bludného Holanďana“, že po celé dny pracoval na klavírním výtahu z této opery a musel jít na představení znovu, aby si svou práci zkontroloval.
V r. 1910 vznikly jeho první skladby písní s doprovodem klavíru a pak vzniklo nikdy zcela neprovedené sborové dílo „Tak pravil Zarathustra“ (Also sprach Zarathustra) pro baryton, tři orchestry, které vycházelo z pasáží tehdy velmi v Německu diskutovaného stejnojmenného díla německého filozofa Friedricha Nietscheho. Nietscheho dílo se stalo jedním ze základních kamenů pozdější nacistické filozofie.
V r. 1911 složil Orff několik písní s doprovodem klavíru na slova německých básníků Friedricha Hölderlina (1770 - 1843) a Heinricha Heina (1797 - 1856).
Ještě před dokončením studia na gymnáziu přešel v r. 1912 na hudební akademii (Akademie der Tonkunst), kde studoval dva roky a věnoval se především studiu pedagogiky. Nebyl však způsobem výuky v Akademii nadšen, připadala mu příliš staromódní; více se raději vzdělával sám. Velmi ho tehdy ovlivňovala hudba rakouského skladatele Arnolda Schönberga (1874 - 1951), jeho zkoumání jiných tónin, než je v Evropě obvyklé. Některé prameny uvádějí, že byl dost ovlivněn hudbou současného německého skladatele Richarda Strausse (1864 - 1949), ke kterému se pak i po různých hudebních experimentech s pokorou vracel.
Rovněž téhož roku vyšla tiskem jeho sbírka písní, napsaná na poezii básníka Karla Stielera (1842 - 1885) „Eliland“, s podtitulem “Zpěv od Chiemského jezera“ (Ein Sang vom Chiemsee).
V r. 1914 vzniklo první Orffovo jevištní dílo „Gisei - oběť“ (Gisei - Das Opfer), které bylo komponováno podle japonské truchlohry, kdy rodiče oplakávají neodvratnou smrt svého syna. Orff se v díle snažil spojit východní exotiku a evropskou hudební tradici. Dílo bylo zhudebněno na Orffův text. Také vzniklo několik náčrtů písní podle příběhu vlámského básníka a dramatika Maurice Maeterlincka (1862 - 1949), nositele Nobelovy ceny za r. 1911. Ale náčrty byly zničeny, protože je jejich skladatel začal po vypuknutí války považovat za umělecký omyl a prošel hlubokou tvůrčí krizí.
Krátce působil v mnichovské Dvorní opeře (Hochoper) a pak mezi roky 1915 až 1917 dirigoval v mnichovském komorním divadle (Münchner Kammerspiele).
V r. 1917, podle jiných pramenů už v r. 1914, byl odveden a na východní frontě byl jen velmi krátce, protože byl při zasypání zákopu raněn - podle některých pramenů víckrát. Také se uvádí, že jeho zranění bylo vážné a s následky spíše psychického charakteru, protože na nějakou dobu ztratil řeč i paměť.
Když se zotavil, snažil se zlepšit si svoji klavírní techniku a bral hodiny u německého skladatele a hudebního pedagoga Hermanna Zilchera (1881 - 1948), který mu zprostředkoval další hudební uplatnění v operním divadle v Manheimu (Nationaltheater), a pak nějakou dobu působil v Darmstadtu (Hoftheater). Do Mnichova se vrátil, aby svá studia zakončil. Byl povzbuzen originální inscenací Shakespearova „Snu noci svatojánské“ od mnichovského dramatika a režiséra Otty Falckenberga (1873 - 1947) a pokusil se o scénickou hru k této veselohře.
V r. 1919 se oženil s herečkou Alice Solscher (1891 - 1970) a v r. 1921 se manželům narodila dcera Godela, rovněž budoucí herečka a pedagožka v oboru řeči a výslovnosti, která ještě žije. Manželství ale ztroskotalo a po osmi letech, někdo dokonce uvádí po pěti, se manželé rozvedli.
Začátkem r. 1921 měl Orff v Berlíně první hudební večer se svými skladbami - byly to písně na slova Franze Werfela (1890 - 1945). Kritika příliš příznivá nebyla, ale tehdejší ředitel Státní sbírky hudebních nástrojů (Staatliche Instrumentensammlung) Orffovi radil, aby se začal zabývat hudbou sedmnáctého století.
V letech 1921 až 1922 studoval v Mnichově skladbu u německého hudebního skladatele Heinricha Kaminského (1886 - 1946).
V r. 1923 se seznámil s mladou spisovatelkou Dorothee Günter (1890 - 1975) a s ní dal v r. 1924 dohromady Monteverdiho operu „Orfeus“ (původně v italském originále L´Orfeo, favola in musica - Orfeus, hudební pohádka), od italského renesančně - barokního skladatele Claudia Monteverdiho (1567 - 1643), která je považována za jednu z vůbec prvních oper. Následovaly od stejného skladatele „Ariadna“ (v německém originále Klage der Ariadne, italsky Lamento d´Ariadna) v r. 1925 a ve stejném roce „Tanec nevděčných“ (Tanz der Spröden, italsky Ballo Dell 'Ingrate), které spolu s „Orfeem“ zahrnul pod společný název „Orfeus“. Později Orff všechny tři opery přepracoval.
První díl - „Orfeus“ byl proveden v r. 1925 pod Orffovým řízením v Manheimu. Téměř zapomenutá Monteverdiho hudba se od té doby stala známou.
V této době Orff začal dávat dohromady koncept hudebního vzdělávání , který by bylo možné nazvat „Elementární hudba“. Představoval si ji na základě starořeckých múz, které zahrnovaly umění hudby, tanec, poezii, improvizaci, výtvarný projev a divadelní gesta. Asi z vlastního příkladu svého hudebního vzdělávání razil následující názor: „Od prvopočátku děti nemají rády studování. Raději by si hrály a pokud máte na srdci jejich zájem, pak je nechte učit, když si hrají, pak přijdete na to, v čem ve své hře vynikají.“
Nejenže Dorothee Günter překládala pro Orffa libreta, ale společně v září 1924 ve dvoře v Luisenstraße 21 založili školu gymnastiky, rytmiky, hudby a tance „Güntherschule“. Později měla škola sídlo v Kaulbachstrasse 16, kde je dodnes Orffovo centrum.
Orff měl na starosti hudební část školy. Ale pro hudbu používal i hudební nástroje, které pohyb zvýrazňovaly - xylofon, zvonkohru, bubny; dost často to byly nástroje polozapomenuté, používané v období středověku, popřípadě renesance a baroka. Tyto nástroje jsou obecně nazývány „Orffovými nástroji“.- Další spolupracovnicí při této metodě, při níž Orff usiloval především o přirozený dětský projev, který se z původní dětské samozřejmosti a touhy po pohybu a sebevyjádření stával uměním, byla Gunild Keetmann (1904 - 1990). Svůj způsob výchovy nazvali zakladatelé metody jako „Schulwerk“, což se do češtiny překládá jako „škola“; doslovně lze přeložit velmi těžko. Vedle hudby a tance se děti vedly k vlastnímu projevu, vystupování na jevišti v divadelních hrách i k improvizaci.
Sám měl o hudebním vzdělávání následující názor: „Hudba začíná v člověku a to je návod. Nikoliv v nástroji, nikoliv v prvním prstu nebo v první poloze nebo v tom či jiném akordu. Prvotní je vlastní ticho, ono v sebezaposlouchání, ona připravenost pro hudbu, ono slyšení vlastního tlukotu srdce a dechu.“
S dětmi Orff takto pracoval od založení školy až do své smrti. - Mezi jeho žáky je mnoho význačných německých hudebníků, kteří většinou u nás nebyli známi. U nás pravděpodobně jsou pouze jeho žáci, kteří se u něj vzdělávali již jako dospělí.
Poznatky z prvních let školy shrnul Orff do pětisvazkového díla „Hudba pro děti“ (Musik für Kinder), které bylo přeloženo do mnoha jazyků a které postupně vycházelo na začátku třicátých let. Ovšem v době nacismu se v Německu do škol Orffova metoda nerozšířila.
Tehdy také složil „Tři kantáty podle Franze Werfela“ a předehru „Předehra pro orchestr podle díla Zvony od Williama Byrda“ (Entrata für Orchester, nach „The Bells“ von William Byrd) . - William Byrd byl hudební skladatel a varhaník z doby Shakespearovy (asi 1543 - 1623). - Obě práce Orff později také přepracoval. Orff býval tehdy považován za modernistu, ale ne za atonalistu. Avšak nacističtí „hlídači kultury“ mu po nástupu fašismu vytýkali „nedostatek úcty ke starým mistrům“.
V letech 1932 a 1933 byl Orff dirigentem mnichovské Bachovy společnosti a zde též experimentoval s koncertními provedeními a ještě více se scénickými provedeními, například s „Lukášovými pašijemi“, které jsou připisovány Bachovi, a s „Příběhem Vzkříšení“ od německého barokního mistra předbachovské éry Heinricha Schütze (1585 - 1672). Avšak na jaře 1933 Orff z Bachovy společnosti odešel.
V katalogu würzburského antikvariátu našel v r. 1934 Orff rukopis, pocházející z nejstaršího německého kláštera Beurn, nyní Benediktbeurn, latinsky Buranum. Klášter byl založen v r. 739 a nachází se jižně od Mnichova, mezi Mnichovem a Kochelským jezerem (Kochelsee). Rukopis je z 12. až 13. století, psaný různými jazyky - vedle latiny, jihoněmeckou starou němčinou, francouzskými dialekty a tzv. makaronštinou, což byla směs různých jazyků. Obsahuje více než 200 různých textů - s náboženskými tématy, moralistní i satirické, ba až oplzlé, milostné a náboženské hry. Říká se, že uvedené písně patří do tzv. „goliardské“ poezie, což byly písně potulných studentů, kteří většinou pocházeli z Francie.
Orff svůj nález považoval za projev Štěstěny a vybral z nich jen některé a zakomponoval je do svého díla „Carmina burana“ (Zpěvy z Beurnu). Pochopitelně dílo obsahuje i píseň proměnlivou Štěstěnu opěvujíci v části „O Fortuna“, kterou skladba začíná a která se v závěru opakuje. Vytvořil proto jakési „kolo Štěstěny“, v nichž se vyskytují různé písně z různých situací. Jsou tam písně nábožné, pijácké, i ty, které si tropíly blázny z kněžského stavu. Je třeba zajímavá pijácká píseň „In taberna quando sumus“ (Když jsme v hospodě), která při velmi rychlém rytmu s opěvováním „hospodských radostí“ má v pozadí motiv z rekviem, nebo „Olim lacus coluera“ (Ó, jaká to proměna, zpívá labuť pečená), kde tenorový part, aby představa zpívání husy, či labutě v troubě, byla dokonalá, je zpíván v největších výškách. - Kolo Štěstěny z rukopisu je na dalším obrázku.
Dílo je blízké kantátě a má nadstandardní obsazení sboru i dětského sboru a orchestru s rozšířením především v oblasti bicích nástrojů. Trvá déle než hodinu. Sólisté jsou soprán, tenor a baryton. Orff sám prohlásil, že jeho tvorba začíná až tímto dílem.
Úvodní část „O Fortuna“ bývá často používáno jako hudební motto v různých filmech, například “Exscalibur“, a představeních jako poukázání na vrtkavost Štěstěny.
Premiéra díla byla ve frankfurtské opeře 8. června 1937. Byla to snad jediná světová premiéra v nacistickém Německu. Z některých nacistických kruhů byly „Carmina burana“ označeny za „bavorskou černošskou hudbu“, ale Reichmusikkammer (Říšská hudební komora) dílo povolila a tak se hrálo i rozhlase.
Ale ještě předtím složil Orff skladbu pro olympiádu v r. 1936 v Berlíně, nazvanou „Dětské kolo“ (Kinderreigen). Skladba byla také opakována při letních olympijských hrách v r. 1972 v Mnichově.
V r. 1939 také měla premiéru Orffova pohádková jednoaktová opera „Měsíc“ na motivy pohádky bratří Grimmů. Bylo to dílo, které by mohlo být odrazem tehdejší doby. Čtyři chlapci ukradli Měsíc, protože dospělí byli v hospodě a nedávali na Měsíc pozor. To vzbudilo mrtvé a nakonec svatý Petr Měsíc na oblohu vrátil. Opera měla být zamyšlením nad tím, že běh světa nelze změnit a že válka sice na nějakou dobu světa běh zastaví, ale vše se opět vrátí do svých kolejí.
Další pohádkovou operou z r. 1942 s námětem pohádky bratří Grimmů „Chytrá sedlákova dcera“ (Die kluge Bauerntochter) byla opera „Chytračka“ (Die Kluge), kde použil Orff i drsné průpovídky ze sbírky přísloví z r. 1846 a děj je na způsob české pohádky Boženy Němcové „O chytré horákyni“. „Chytračka“ patří k Orffovým nejoblíbenějším dílům.
V r. 1943 vzniklo podobné dílo jako „Carmina burana“ a sice „Catulli carmina“ (Písně Catullovy). Catullus byl římský básník, žijící v prvním století před naším letopočtem. Obsahem je láska roztouženého básníka k Lesbii, která ho odmítá, a obsahuje dialogy páru, sbory mladých mužů a žen a komentáře starých mužů. Opět je to skladba pro smíšený sbor, sólisty, ale i spoustu nástrojů, například čtyři klavíry, různé druhy bubnů a dalších, i poměrně neobvyklých bicích nástrojů. Dílo mělo premiéru v r. 1943 v Lipsku.
O Orffově vztahu k nacistickému režimu jsou různé úvahy - tak jako většinou určitou dobu posuzují ti, kteří ji nezažili. - Jisté je, že Orff byl zcela apolitický člověk, jako umělci bývají. Zůstal v Německu, těžko mohl existovat bez němčiny.
Za problematické ve válečném období jsou považovány dvě příhody:
Orff dostal zakázku na skladbu scénické hudby k Shakesperově „Snu noci svatojánské“, protože dříve používaná Mendelsohnova hudba, jakožto hudba židovská, byla zakázána. Většina skladatelů poptávku odmítla, ale Orff měl už zpracované dílo z r. 1917 a v r. 1927. Bylo tedy provedeno v r. 1943 ve Frankfurtu nad Mohanem. Ale stejně nebyl ještě Orff se skladbou spokojen a přepracoval ji v r. 1952 a tato poslední verze byla provedena až v r. 1964.
Dost se diskutuje o vztahu Orffa a jeho přítele Kurta Hubera (1893 - 1943), profesora filozofie, psychologie a hudby, který byl zakladatelem odbojové organizace Bílá růže (Weisse Rose) a byl odsouzen v r. 1943 k smrti a popraven. Některé prameny uvádějí, že Huberova manželka přišla Orffa prosit o přímluvu a že on to odmítl. Po válce měl kvůli tomu nějaké řízení s denacifikační komisí, což si dovedeme představit, jak vypadají prověrky, kádrování i lustrování...
Hitler jej na konci války uvedl na seznamu umělců Bohem obdařených, ale školu Dorothee Günther místní mnichovský velitel zakázal, což bylo pravděpodobně štěstí, protože bomby v lednu 1945 budovu zničily.
Po válce se Orff začal zabývat námětem „divadla světa“, ale nejdříve v „místním“ měřítku a sice s názvem „Bavorské divadlo světa“ (Bayerisches Welttheater). První částí tohoto projektu byla truchlohra „Bernauerin“ (u nás se překládá jako Agnes Bernauerová) - v bavorském dialektu. Byla to hra na námět středověkého příběhu, který zpracoval například i německý dramatik Friedrich Hebbel (1813 - 1863) o neurozené dívce, do které se zamiloval Albrecht, syn hornorakouského vévody Ernsta, a žil s ní, pravděpodobně jako s manželkou. Když ale zemřel vládnoucí wittelbašský vévoda a vévoda Ernst byl v dědictví erbu první na řadě, potřeboval, aby jeho jediný syn měl urozenou manželku. A tak zatímco Albrecht byl na honu, nechal Ernst Agnes jako čarodějnici utopit v Dunaji. V titulní úloze při premiéře ve Stuttgartu v r. 1947 hrála skladatelova dcera Godela Orff. Ovšem v díle především sbory jsou spíše operního než činoherního charakteru a v hudebním obsazení opět převládají bicí nástroje.
V r. 1948 se Orff velmi intenzivně věnoval tvorbě rozhlasového pořadu „Hudba pro děti“ za spolupráce Gunild Keetmann a přitom hudebně zpracovával antická dramata, což byl jeho další hudební cyklus.
Z tohoto cyklu mělo premiéru, tentokrát v Salcburku v r. 1949, hudební zpracování Sofoklovy tragédie „Antigonae“ podle německého překladu Friedricha Hölderlina. Bylo to první dílo z Orffova hudebního cyklu „Divadla světa“ (Welttheater). Sám Orff charakterizoval své dílo, že se nejedná o operu, ale o „zhudebnění“. Podle některých pramenů byla Orffova „Antigona“ také oslavou mnichovské studentky, Sophie Scholl (1921 - 1943), která patřila do odbojové skupiny „Bílá růže“, roznášela protihitlerovské letáky a byla za velezradu popravena. - Je ovšem zajímavé, že brzy po premiéře byla „Antigona“ v Německé demokratické republice zakázána.
V návaznosti na rozhlasové vysílání „Hudby pro děti“ přepracoval Orff mezi lety 1950 až 1954 své pětisvazkové dílo „Hudba pro děti“ ze třicátých let.
Do „Bavorského divadla světa“ spadá vánoční hra „Ludus de Nato Infante Mirificus“ (Podivuhodná hra o novorozeněti) , provedená ve Stuttgartu v r. 1950.
Mezi roky 1950 až 1960 vedl Orff mistrovskou třídu pro skladbu na mnichovské Státní vysoké škole pro hudbu (Staatliche Hochschule für Musik ).
Antický námět měla další skladba z r. 1951, tentokrát zpívaná latinsky, „Trionfo di Afrodite“ (Triumf Afrodity), která je završením jeho „carmin“; je to dílo založené na charakteru antické řecké bohyně Afrodity a na jejích vítězstvích nad její smyslnou povahou. Opět je to hudební vyprávění o opakovaných vzplanutích vášně. Spolu s díly „Carmina burana“ a „Catulli carmina“ tvoří „Trionfo di Afrodite“ dílo společně nazvané „Trionfi“ (Trumfy).
V r. 1952 se Orff opět, ale nikoliv naposledy, vrátil k tématu „Snu noci svatojánské“. Znovu ho přepracoval ještě v r. 1962.
Další Orffovou hrou jsou „Chytráci“ (Astutuli) z r. 1952 o lidech, kteří se domnívají, kdovíjak nejsou chytří, a pro svou nadutost jsou snadno napáleni. Je to satirická hra v bavorském rytmickém dialektu, doprovázená bicími nástroji. Hra patří mezi „Bavorské divadlo světa“.
Roku 1953 se Orff rozvedl s Gertrud Willert, ona však v hudební terapii pokračovala. A v r. 1954 uzavřel další sňatek se spisovatelkou Luise Rinser. Manželství však trvalo pouze do r. 1959.
Orff dále pokračoval ve svých bavorských hrách a tak vznikla v r. 1956 „Komedie o Kristově zmrtvýchvstání“ (Comoedia de Christi resurrectione). Je to určitý hudební dialog mezi oficiálním „svatým“ pojetím Kristova života a naivním zobrazením v lidových velikonočních hrách, jak existovalo v lidové tradici, určité hudební vzájemné „zrcadlení“ obou pojetí.
V r. 1958 skožil jakési umělecké pokračování „Antigony“, opět podle Sofokla „Oedipus, der Tyrann“ (Tyran Oidipus).
Roku 1960 vzniklo poslední Orffovo manželství s mnohem mladší Liselotte Schmitz (* 1930), která dosud žije a pečuje o Orffův odkaz. Postarala se podle Orffovy poslední vůle především o vznik státní organizace v Mnichově - Orffovo centrum, státní ústav pro výzkum a dokumentaci (Orff Zentrum München, Staatsinstitut für Forschung und Dokumentation), navazující na Orffovo centrum v Salcburku, které vzniklo v r. 1961.
Salcburské centrum bylo určeno pro vzdělávání pedagogů podle Orffovy školy a jejích zásad a vzniklo v rámci salcburské univerzity Mozarteum. Od r. 1963 nese název Orffův institut.
V letech 1962 až 1966 cestoval Orff po světě a učil svoji metodu “Schulwerk“ v Kanadě, Japonsku, Portugalsku, Egyptě a Senegalu.
V r. 1963 se v Německu začala vydávat série gramofonových desek v řadě „Musica poetica“, kde byly nahrány i ukázky z Orffovy školy. Série byla dokončena v r. 1975.
V r. 1967 vzniklo další dílo jeho antického „Divadla světa“ „Prometheus desmotes“ (Spoutaný Prométheus), kde na rozdíl od předchozích tragédií užil Orff řeckého originálu Aischylova. Jeho hry „Divadla světa“ bývají hrány především v Německu pouze příležitostně, protože jejich provedení je jak umělecky, tak i finančně dost náročně.
Do jeho „Divadla světa“ patří i jeho poslední dílo „De temporum fine comoedia“ (Komedie o konci času), které bylo poprvé provedeno na salcburském festivalu v r. 1973, a bylo řízené rakouským dirigentem Herbertem von Karajanem (1908 - 1989). Orff skladbu potom ještě přepracoval v r.1977 i 1979 a zabýval se jím dokonce i v r. 1981. Je to dílo opět bohatě intrumentované; samotné bicí nástroje si vyžadují asi třiceti hráčů. Hlavní postavy jsou symbolické - poslední bytost, sbormistr a Lucifer. Nebeské hlasy představuje dětský sbor. Zpívá se latinsky, řecky a německy.
Hlavní oddíly jsou „Sibyly“, „Anachoreti“ (Poustevníci) a „Dies illa“ (Všechny dny - část rekviem).
Obsah lze vystihnout z názvů některých částí: „Bůh je bez počátku, nesmírný, nestvořený“, „Boží mlýny se v mletí zpožďují“, „Vše rozmělním a vyčistím to“, „Jedině Bůh je od věčnosti do věčnosti“, „Nikoliv Satan, nikoliv Lucifer - odsouzení nejsou zatraceni navěky“, „Kdy skončí čas?“, „Bože, dej nám ve snu proroctví, věštbu, jasnozřivost, Bože, dej nám sen!“, „Pane, zachraň nás, vezmi nás odtud!“, „Strach, bázeň, hrůza, zděšení a úlek nás všechny zachvátily“, „Všechny druhy démonů, slepí, chromí nebo šílení mi přikazují a volají mne mými slovy“, „Otče, zhřešil jsem“. A skladba končí částí „S největší duchovností“.
Do konce svého života pak Orff pracoval na své škole „Orff Schulwerk“ a pokusil se v osmi svazcích shrnout svůj život a své dílo.
Zemřel v Mnichově 29. března 1982. Byl pochován v barokním kostele v klášteře v Andechsu jihozápadně od Mnichova. Na jeho hrobě je nápis „Summus Finis“ (Nejvyšší cíl).
Orff dostal za svého života velkou řadu ocenění. Stal se čestným doktorem na univerzitách v Mnichově a Tübingenu, byl mu propůjčen Velký záslužný kříž Spolkové republiky Německo a Řád za zásluhy. Stal se čestným mnichovským občanem. V Diessenu na Ammerském jezeře (Diessen am Ammersee), kde pobýval v r. 1955, je jeho muzeum (otevřené pouze o sobotách a nedělích odpoledne). V r. 1971 dostal Zlatou medaili Humboldtovy společnosti. Byl členem různých vědeckých a hudebních institucí v Německu i v zahraničí.
U nás byla založena v r. 1995 Česká Orffova společnost, především z popudu jednoho z Orffových žáků Pavla Jurkoviče. Společnost se snaží naplnit především vychovatelský a pedagogický odkaz Carla Orffa.
Hluboké Orffovo vlastenectví a zároveň jeho velký humanismus mohou ukázat jeho slova: „Co mi tato moje bližší a vzdálenější vlast dala, vstoupilo do mého díla a tímto vstoupilo do světa, a tam - nikoliv naposledy - dalo dobrozdání o mojí vlasti.“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 07. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.