Mezi světové osobnosti, jejichž výročí se ocitlo na seznamu UNESCO, bylo pro tento rok zařazeno 250. výročí úmrtí prvníní promované německé lékařky, ale také první promované evropské lékařky, Dorothey Christiane Erxleben. V dnešní době si ani nedokážeme představit, jakým překážkám musela čelit, jak to bylo složité, aby oficiálně získala doktorský titul.

Lékařkou se stala v r. 1754. První česká doktorka medicíny Bohuslava Kecková (1854–1911) se narodila přesně sto let po promoci doktorky Erxleben a svůj lékařský diplom ze Švýcarska držela v ruce až roku 1880. Další německá lékařka – po Dorothee – získala titul o čtyři roky dříve, také ve Švýcarsku.

Dorothea Christiane Erxleben, rozená Leporin, se narodila 13. listopadu 1715 v německém městě Quedlinburgu, v Kaplanei č. 10. Na domě je pamětní deska.

Byla druhou dcerou Christiana Polycarpa Leporina (1689–1747), praktického lékaře z Quedlinburgu, a jeho manželky Anny Sophie (1681–1757), rozené Meinecke.

Dnes je město Quedlinburg součástí Saska-Anhaltska, ale krátce před Dorotheiným narozením bylo součástí prusko-braniborského velkovévodství, které se během jejího života stalo pruským královstvím. Mělo zvláštní statut, díky starobylému ženskému klášteru z desátého století –  s těžko v češtině srozumitelným názvem: „císařský svobodný světský říšský klášter Quedlinburg“ (Kaiserlich freie weltliche Reichstift Quedlinburg), který po světské stránce řídil jeho správce s německým, opět nesnadně do češtiny přeložitelným titulem „Stiftshauptmann“. Stiftshauptmann se zaobíral i právními otázkami města samého a jeho úřad měl později pro Dorotheu značný význam, jak uvidíme dále. Město bylo podřízeno samotnému velkovévodovi, později králi. Klášter byl v podstatě jakási městská vláda Quedlinburgu.

Oba rodiče pocházeli z kněžských rodin. Dorothein prapradědeček z otcovy strany se původně jmenoval „Hase“, což znamená „zajíc“ a při studiích si své jméno polatinštil na Leporinus. Ovšem poněkud nepřesně: „zajíc“ je latinsky „Lepus“ a „Leporinus“ naopak je název jihoamerické ryby, česky pojmenované „hlavostojka“, německy „Piapara“. Jméno však v rodině zůstalo.

Tatínek byl medicínský samouk s doktorátem na univerzitě v Halle v r. 1711, který byl nejen zkušeným praktikem, ale sledoval i současný vědecký vývoj na poli přírodních věd. Na vlastní náklady vydal několik brožur a měl na svou dobu velmi dobře vybavenou knihovnu, i když knihy byly přepychem. Staral se o vzdělání veřejnosti. Napsal mj. knihu „Rozumný a opatrný domácí lékař“ (Der Vernünftige und Vorsichtige Haus-Arzt). Míval spory s městským „fyzikem“, hlavním městským lékařem, protože tento používal dost dryáčnických prostředků a metod.

Manželé Leporinovi měli vedle Dorotheiny starší sestry Marie Elisabeth (1712–1797) ještě dva mladší syny – Christiana Polycarpa (1717–1791) a Johanna Christiana Justa (1720–1794).

Dorothea později psala v životopisných údajích připojených ke své dizertační práci: „Strávila jsem roky svého života ve velké slabosti a téměř ve stálé nemoci: často jsem nebyla s to nemoc překonat, zatímco jiní by to zvládli.“

V té době možná mohla číst překlady Swiftových Gulliverových cest“ nebo Defoeova „Robinsona Crusoe“, ale spíš dávala přednost tomu, aby byla přítomná při vyučování, které otec poskytoval svému synovi a jmenovci Christianovi. Připravoval ho k medicínským studiím a poznal, že se jeho dceři vždy uleví, pokud může sledovat jeho výklad, ba později ho vyprovázela i na návštěvy nemocných. Dorothea pravděpodobně čerpala nejen z knih svého otce, ale i z bohatě vybavené klášterní knihovny. Leporinovi měli velkou úctu k abatyši kláštera Marii Elisabeth, princezně Šlesvicko-holštýnské (1678–1755).

Vedle vyučovacích hodin otcových si Dorothea dopisovala s významným místním pedagogem, ředitelem quedlinburského gymnázia Tobiasem Eckhardem (1661–1737), podle některých pramenů ji učil i jeho zástupce Heinrich Bernhard Prillwitz (1684–1768). Ve svých dopisech z r. 1731 ji Eckhard zvlášť pochválil za její píli a zvídavost. Podle některých pramenů jí Eckhard naučil její dokonalé latině.

V r. 1732 ji Eckhard v dopisu okomentoval zprávu z novin z Halle „Zprávy z Halle“ (Hallischen Nachrichten) o udělení doktorátu z filozofie dne 26. června 1732 na boloňské univerzitě Italce Lauře Catharině Bassi (1711–1778); také dodal, že by si přál, aby i Dorothea dosáhla té slávy, aby se mohla zdobit titulem doktora.

Dorothea se naučila dobře latinsky a francouzsky, že byla schopná v těchto jazycích číst, psát i mluvit. Eckhard neustále podporoval její touhu po vysokoškolském studiu a tak jí v r. 1738 poslal spis významné holandsko-německé básnířky, malířky i všeobecně nadané ženy, o více než sto let starší než Dorothea – Anny Marie Schurmann 1607–1678) „Zdali křesťanským ženám přísluší vědecké studium?“ (Num Feminae Chrisitanae Conveniat Studium Litterarum?). Anna Maria Schurmann ovládala čtrnáct jazyků, mezi tím i etiopštinu, aramejštinu a dopisovala si s celou tehdejší evropskou vědeckou elitou, včetně například Reného Descarta a kardinála Richelieua.

V r. 1740 vyvrcholilo učení Dorotheina bratra pro vstup na univerzitu a Dorothea se lekcí pilně zúčastňovala. S otcem a bratrem studovala spisy současných německých lékařských kapacit z univerzity v Halle – Georga Ernsta Stahla (1659–1734), Johanna Junckera (1679–1759) a Michaela Albertiho (1682–1757). Jejich závěry spolu s otcem všichni tři ověřovali při návštěvách quedlinburských nemocných.

Pro jejího bratra to ale v té době nebylo tak jednoduché, protože v r. 1735 byl povolán na vojnu, ale jeho pluk byl umístěn v Quedlinburgu a nedalekém Halberstadtu. Velitel mu sice nástup na univerzitu povolil, ale jen s občasnými přestávkami.

Dorothea velice litovala, že sama nemohla věhlasné profesory z Halle slyšet, zvláště tehdy, když musela sama, v případě otcovy nemoci, řešit těžké případy.

V r. 1740 napsala spis „Podrobné prozkoumání příčin, které brání ženskému pohlaví ve studiu“ (Gründliche Untersuchung der Ursachen, die das weibliche Geschlecht vom Studieren abhalten), ve kterém například uvedla… „s pevným přesvědčením jsem uvážila, že se u ušlechtilého pohlaví často setkáváme s tím, že se musí ničit v kuchyňském kouři nebo také šitím a čištěním…“ Jejímu otci se líbila logika, se kterou svou při obhajovala, a napsal jí proto ke knížce předmluvu a pomohl jí s uspořádáním kapitol. Knížka vyšla ale až v r. 1742, kdy zas bylo všechno jinak…

Po smrti krále Friedricha Wilhelma I. (1688–1740), který byl králem od r. 1713, nastoupil po jeho smrti na trůn jeho syn Friedrich II. (1712–1786), pozdější Friedrich Veliký. Mladý král, obdivovatel umění a věd – a ještě dávno ne obávaný válečník – byl okamžitě zapleten do 1. slezské války, která vznikla z důvodu neuznání práv rakouské císařovny Marie Terezie, jakožto ženy, na rakouský trůn.

Krátce po nástupu mladého krále se v Quedlinburku odbývala slavnostní přísaha. Friedrich II. nechtěl původně potvrdit abatyši Marii Elisabeth, nakonec ji v jejím úřadě ponechal. Byla to pravděpodobně právě abatyše, která dopomohla Dorothee k audienci u krále. A však oproti předpokládanému termínu, kdy měla Dorothea připravenou žádost o povolení ke studiu, se audience odložila a mezitím nastala v rodině Leporinových velmi vážná situace – Christian Polycarp zběhl z vojska – a za dezerci byl trest smrti oběšením.

Dorothea tedy žádala vedle své možnosti studovat i o milost pro svého bratra i o jeho další studium na univerzitě. Christian uprchl ale mimo dosah královské pravomoci a tak ho podle tehdejších zákonů měl nahradit další bratr Johann Christian Justus, který právě dokončil učení v kupeckém oboru. Pro jistotu, přes otcovo varování, uprchl také.

V případě bylo ale několik právních nejasností, protože univerzita měla pro své studenty určité osvobození od vojenské služby, ale výnos nebyl moc jasný, ujasnilo se to až po osobní Dorotheině audienci.

Po úředních průtazích dostala Dorothea 24. dubna 1741 královské rozhodnutí, že může studovat. Do rozhodnutí Friedrich II. mj. napsal: „Existují některé vzácné příklady žen, což je v Německu vzácné, ale tento případ by přispěl k nemalé cti…“

Rozhodnutí se týkalo i milosti pro bratra a udělení stipendia, protože Leporinova rodina měla dluhy. Tatínek byl už v roce 1730 nucen vypůjčit si a do zástavy dal své vzácné knihy. Neměl moc platících pacientů, spíš byl lékař-lidumil. V r. 1741 musel kvůli osudu obou synů požádat o odložení splátek. Christian Polycarp se vrátil a studium dokončil koncem r. 1743 promocí.

Po obdržení královského rozhodnutí vyzvala univerzita v Halle také Dorotheu ke studiu.

Tento rok ale změnil její život podstatně. V r. 1741 zemřela Dorotheina sestřenice a přítelkyně Sophia Elisabeth Erxleben, rozená Meinecke, matka pěti dětí. Nejstaršímu synovi bylo devět let. Manžel sestřenice byl pastorem v kostele svatého Mikuláše, na jehož faře bývala Dorothea kdysi často u své babičky a měla na to krásné vzpomínky. Děti své sestřenice měla Dorothea velmi ráda, takže, aby pomohla rodině své přítelkyně, provdala se 14. srpna 1741 za diákona Johanna Christiana Erxlebena (1697–1759) a ujala se opuštěných dětí. Sama to považovala za Boží vůli, že byla nucena tak podstatně své plány změnit. Směnila svou touhu po studiu za veselé i smutné okamžiky svého manželství.

Později její nejstarší nevlastní syn, Friedrich Georg Christian Erxleben (1733–1811), jehož potomci se usadili později v českém Lanškrouně, s velkou vděčností psal o své nevlastní matce, s jakou něhou a láskou se jim věnovala, že nepoznali rozdíl mezi sebou a jejími vlastními dětmi, že velmi obdivoval její přátelství k jeho zesnulé matce, kvůli kterému převzala mateřské povinnosti.

Ale koncem 19. století, částečně i teď, se její kroky poněkud zpochybňovaly a zpochybňují: že si rodina její studium nepřála, tak jí k svatbě donutila. Že to bylo otcovo přání, aby se vdala. Dodávají, že v důsledku svých dalších osudů vlastně své povinnost matky a hospodyně vlastně ani neplnila…, že královo povolení ke studiu pozbylo platnosti, protože se vdala.

Její, výše uvedený feministický spis vyšel v r. 1742 pod jejím dívčím jménem u vydavatelské firmy Johann Andreas Rüdiger. Původně Dorothea s vydáním nepočítala. Měla to být úvaha pro její vlastní použití při krocích, kdy žádala o královské povolení ke studiu. Knížka byla kupodivu velmi dobře přijata, ale žádný obchodní úspěch to nebyl.

Jako žena duchovního převzala vedle domácích starostí i určité povinnosti ve farnosti, ale o radu se na ni obraceli i její dřívější pacienti.

V druhém roce jejího manželství, 22. června 1744 se narodil její první vlastní syn Johann Christian Polycarp Erxleben (1744–1777), který se později stal významným přírodovědcem a profesorem na univerzitě v Göttingenu. Za dva roky – 9. září 1746 se narodil druhý syn Christian Albert Christoph (1746–1755).

Po dlouhé nemoci zemřel v listopadu 1747 Dorothein otec – doktor Leporin. Zanechal dost dluhů, na kterých se nějakým způsobem podílela i rodina Erxlebenova. Kromě toho pastor Erxleben byl dlouhodobě nemocný. Dorothea tedy převzala otcovu praxi, i když měla stejně jako otec velmi málo platících pacientů.

V r. 1749 se její feministická knížka znovu objevila bez udání jména autorky, proti čemuž Dorothea rozhořčeně protestovala v hamburských novinách a později to trpce komentovala ve svém životopisu.

Za další rok 13. března 1750 se Dorothee narodila její jediná dcera, jejímž potomkem byl další významný německý přírodopisec – botanik a farmaceut Albert Wigant (1821–1886), profesor na univerzitě v Marburgu a velký odpůrce Darwinovy vývojové teorie.

Kolegové v Quedlinburgu neviděli rádi Dorotheiny lékařské úspěchy a jen čekali na příležitost, kdy by se nepohodlné konkurence zbavili. Příležitost se našla při smrti jedné pacientky. Podle nevlastního syna Friedricha Erxlebena jim nejvíce vadil Dorothein úspěch, se kterým vyléčila svého manžela. Zřejmě jim vadilo, že nebyli požádáni o konsiliární radu. Byli to tři lékaři, kteří ji obvinili ze šarlatánství. Činili ji odpovědnou za smrt její pacientky, která zemřela na skvrnitý tyfus, přestože seznam jejich zemřelých pacientů byl rozsáhlejší. Podali žalobu ke klášternímu správci a 16. února 1753 byl Dorothee doručen stiftshauptmannův dopis, v němž jí další léčení zapovídá. Přestože stiftshauptmann považoval jejich žalobu za neobjektivní, byl povinen jí léčení zakázat a podle zákona jí stanovil lhůtu k vyjádření v délce osmi dnů.

Během pěti dní vypracovala Dorothea podrobné stanovisko. Klidný a věcný způsob její obhajoby byl v protikladu zlomyslnostem obvinění. Snažila se krok za krokem jednotlivé body obvinění vyvrátit a vysvětlila, že dosud nebyla schopna kvůli manželským a mateřským povinnostem vykonat patřičné zkoušky pro získání lékařského diplomu. Nabídla dokonce možnost nechat se od oněch tří lékařů před stiftshauptmannem vyzkoušet. Jen žádala, aby to bylo až po porodu, který ji opět brzy čekal. Odpověď tří lékařů byla odmítavá a na nabídku o přezkoušení odpověděli uštěpačně a dost urážlivě, „co by z toho vlastně vůbec měli“.

Na jejich žádost stiftshauptmann potvrdil svůj zákaz léčení a vyměřil jí lhůtu tří měsíců k předložení dizertační práce, což bylo krátce po jejím dalším porodu – 14. dubna 1753 se jí narodilo čtvrté dítě – syn Johann Heinrich Christian (1753–1811), který byl později význačným právníkem, císařským notářem a vicekancléřem univerzity v Marburgu.

Musela tedy žádat o prodloužení lhůty na předložení dizertační práce. Omlouvala se, že se po porodu ještě dostatečně nezotavila, aby se mohla na práci soustředit. Žádosti zřejmě bylo vyhověno, protože dokončenou práci odevzdala a podala o tom 6. ledna 1754 stiftshauptmannovi zprávu. Název práce v latině byl: „Dissertatio inauguralis medica exponens quod nimis cito ac jucundecurare fiat caussa minus tutae curationi“ (přibližně: Vědecké vysvětlení, že rychlé a příjemné léčení se stává méně jistým léčením). V práci uvedla svůj životopis a práce byla zaměřena především na způsoby očisty organismu zvýšením potu, větším odtokem moči a působením projímadel.

V průvodním dopisu uvedla krátkou historii celého případu, včetně poukázání na finanční situaci rodiny. Podotýkala také, že z důvodu mateřství je pro ni značně problematický pobyt mimo rodinu.

Předsedajícím zkušební komise byl profesor Juncker, jehož spisy kdysi s otcem studovala a v praxi ověřovala, podobně byl členem komise i profesor Alberti a ještě dva lékaři. Komise se přesvědčila, že ústní zkouška ještě předčila její dizertační práci. Ve zkušebním protokolu bylo uvedeno, že zkoušející ocenili její latinu, fyziologii a terapii. Juncker byl dokonce jejím výkonem při dvouhodinovém zkoušení ohromen; ocenil, že se vyznala i v lékopisu, který on nedávno vypracoval. V odůvodnění výsledku zkoušky vyzdvihl Juncker, že prokázala vědomosti jako muž.

Lékařská fakulta si ale nevěděla dál rady, jak právnicky postupovat dál, a obrátila se znovu na krále se žádostí o schválení doktorátu., aby opravdu mohla lékařskou praxi provádět. 18. května 1754 přišla od krále odpověď a Juncker svolal na 12. června 1754 do svého domu kolegy a studenty a uspořádal promoci. Dorothea složila lékařskou přísahu a poděkovala velmi skromně a zbožně za možnost stát se lékařkou. Její děkovací řeč byla uveřejněna v „Hallském týdenním oznamovateli“ (Wöchentliche Hallische Anzeigen) s pochvalným úvodem od profesora Junckera.

V r. 1755 přeložila svoji dizertační práci do němčiny s názvem „Academische Abhandlung von der gar zu geschwinden und angenehmen, aber deswegen öfters unsichern Heilung der Krankheiten“ (Akademické pojednání o dokonce rychlé a příjemné, ale přes to často nejisté léčbě nemocí).

Práci věnovala Marii Elisabeth, abatyši quedlinburského kláštera, která ale k velkému Dorotheinu smutku v tomto roce zemřela. Velkou bolest jí ale způsobila smrt jejího druhého syna Christiana Alberta Christopha ve stejném roce.

Roku 1757 jí zemřela maminka a 26. března 1759 jí zemřel jedenašedesátiletý manžel a jejímu nejmladšímu synovi bylo teprve šest let. Zápisy ve farní knize jsou až do r. 1760 psány její rukou.

Další životopisné údaje jsou jen kusé, protože ona sama svůj životopis psala pouze do doby dizertace.

Pouze z letmých poznámek německých osobností je známo, že se jí podařilo vyléčit vysoce postavenou šlechtičnu z pravých neštovic.

Není dále doloženo, jak a kdy provozovala praxi. Bylo to období druhé slezské války a sedmileté války, kdy město Quedlinburg nejdříve živilo pruskou posádku, pak francouzskou, pak se vojska střídala a docházelo i k drancování. V r. 1760 byla kromě toho i velká povodeň.

Konce sedmileté války v r. 1763 se Dorothea Christiane Erxleben už nedočkala. Zemřela na rakovinu prsu před dvěma sty padesáti lety 13. června 1762, po osmi letech skoro na den přesně po svém slavném doktorátu. Nekrolog byl uveden v červenci 1762 v „Berlínských privilegovaných novinách (Berlinische privilegierte Zeitung).

Některé prameny sice uvádějí jako příčinou smrti plicní tuberkulózu nebo neurčitou infekci, ale o rakovině prsu psal ve svých pamětech jeden z jejích synů.

Není uvedeno, kdo se staral o děti, pravděpodobně jejich starší, nevlastní sourozenci.

Již uvedený nevlastní vnuk Christian Polycarp Erxleben (1765–1831) se přestěhoval do Lanškrouna, kde se stal lékárníkem a textilním podnikatelem. Stejně jako jeho další příbuzní se zabýval profesně také botanikou. Jeho syn Eduard Norbert Erxleben (1796–1860), tedy Dorothein nevlastní pravnuk, byl v letech 1845–1850 voleným starostou Lanškrouna.

Připomínky na Dorotheu Christiane Erxleben jsou jednak pamětní deska na rodném domě v Quedlinburgu a jednak busta v areálu univerzity v Halle.

Paní doktorka Dorothea Christiane Erxleben byla mimořádná žena, která začala cestu pro mnohé další ženy, toužící po vzdělání, i když i v Německu to začalo být možné až koncem 19. století. Sama uváděla: „Každý chce mír rozumnou ženu, ale prostředky mysli mu to nedovolí“ nebo říkala, že člověk dostal rozum, a rozum, který dostal, by se také měl používat. Bylo to v době, kdy ženy nepovažovaly ještě vzdělání nutné z kariérních důvodů, ale proto, že vzdělaná žena mohla poskytnout vzdělání i svým dětem, jak je to patrné také na osudech této vzácné paní.