Větší než malé množství otázek
na tělo Pavla Loužeckého

Jak nejlépe „po novinářsku“ oslavit blížící se padesátiny vydavatele a šéfredaktora Pozitivních novin Pavla Loužeckého? No přece rozhovorem!
Rozhovorem nikoli klasickým, ale originálním. Pozitivní noviny přece také nesou punc originality, výjimečnosti a jedinečnosti. Stejně tak Pavel Loužecký je výjimečným člověkem. Sám o sobě píše, že je projektovým specialistou, tvůrčím manažerem, vydavatelem, publicistou, příležitostným fotografem a počítačovým grafikem. Více o něm se můžete dozvědět zde.
Za zmínku stojí např. Pavlova láska k Praze, k hudbě a k filmu. Láká ho poznávat nepoznané. Hledat a nacházet netradiční „úhly pohledu“, a to jak v oblasti rozumové a pragmatické, tak intuitivní a umělecké. Věděli jste například, že Pavel Loužecký je zakuklený básník? Malou ukázku si můžete přečíst hned pod úvodním slovem.

A teď už ke slíbenému netradičnímu rozhovoru.
Do tohoto „internetového slovního tenisu“ se může zapojit každý autor, čtenář, příznivec či třeba nahodilý návštěvník Pozitivních novin.
Jak to bude fungovat? Rozhovor bude umístěn (a postupně doplňován) na titulní straně Pozitivních novin. V době od 11. dubna do 11. května 2010 (kdy je den D) budete mít možnost se ptát, a Pavel Loužecký bude průběžně odpovídat. Budete moci sledovat, jak se rozhovor vyvíjí. Nezáleží na tom, kolik se sejde otázek, zda 5, 20 nebo 100. Jde o virtuální setkání. Každý může položit 1 otázku, v rozhovoru bude pod otázkou uvedeno jméno a příjmení tazatele. Otázky (čím originálnější a bláznivější, tím lépe) zasílejte na adresu vydavatel@pozitivni-noviny.cz.
Do předmětu uveďte: OTÁZKA NA TĚLO.
Nejtěžší asi bude přemluvit našeho skromného šéfredaktora, aby na tuto hru přistoupil. Aby do toho šel…Pokud čtete tyto řádky, tak se to podařilo. Což je skvělé :o)
Jitka Dolejšová

Teď už slíbená báseň:

Své otázky již položili: 

1.  Jitka Dolejšová
2.  Anna Loužecká
3.  Jarmila Moosová
4.  Jiří Heller
5.  Stanislav Rudolf
6.  Vladimír Vondráček
7.  Jan Řehounek
8.  vrabci na střeše
9.  Jitka Stošická
10. Miroslav Šesták
11. Jan Drocár
12. Zdeněk Pošíval
13. Pavel Ján Buvala
14. Jan Baum
15. Stanislav Moos
16. Arnošt Bednář
17. Miroslav Sígl
18. Dobromila Lebrová
19. Dagmar Slivinská
20. Hana Jirkalová
21. Jana Najbrtová
22. Jana Stuchlíková
23. Iveta Kollertová
24. Ondřej Suchý
25. Ladislav Gerendáš
26. Poutník
27. Ivo Fencl
28. Renata Šindelářová
29. Břetislav Kotyza
30. Milan Turek
31. Marta Urbanová
32. Eliška Peroutková
33. Jan Maruška
34. Květa Morávková
35. Vlasta Petrasová
36. Bedřiška Smetanová
37. Antonín Tichý
38. Jitka Vykopalová

A co Vy...? Přidáte se?
                                      

1)  Milý Pavle, Tvoje báseň má ohromný náboj a přináší nadčasové poselství.
Až mi přeběhl mráz po těle…
Moje otázka je inspirována Exupéryho Malým princem: Umíš nakreslit beránka?
Jitka Dolejšová

Vzhledem k tomu, že se ze mě nestal pilot, ale cítím se být po celý svůj život spíše Velkým princem, tak bedýnky s beránky maluji od rána do večera. Dá se říci, že na malování bedýnek s virtuálním obsahem jsem vskutku přeborník. Akorát že tomu, co je v nich ukryto, říkám většinou „projekty“. Však je také spousta lidí skálopevně přesvědčena, že jsem musel před padesáti lety přiletět z hodně vzdálené planety. Ani sám nevím proč, ale nějak se mi nechce jim to vymlouvat. :-)

2)  Pavle, dokážeš ještě snít?  (Čestné uznání za nejkratší dotaz)
Anna Loužecká, maminka

No jejda! Já sotva zavřu oči ke spaní, tak spím a sním. To je moje specialita. Pravdou ovšem je, že ráno si na žádný z těch skvělých romantických snů plných lásky, radosti a štěstí ne a ne vzpomenout. Prostě vygumováno. Ale to už raději připisuji těm křížkům na svých zádech. I když teď mě napadá, že by přeci jen mohlo být něco v nepořádku... Když se totiž ráno probudím, mívám hlavu plnou nejrůznějších myšlenek a nápadů, které mě dokonce občas i samy v noci probudí a donutí mě, abych je okamžitě sepsal, než na ně zapomenu. Takže je docela možné, že mi nějaký spací skřítek-neposedníček pravidelně vykrádá moje normální skvělé sny a poťouchle mi tam podstrkuje ty šílené projekty v bedničce místo beránka. Pane jo, takhle to tedy bude....!!!

3)  Milý Pavle, ve Zpovědnících barvitě líčíš "svůj" vztah s krásnou mladou ženou. Co uděláš, když Tě taková situace potká v reálu? A opovaž se vykličkovat odpovědí, že nepotká.
Jarmila Moosová

To je krásná otázka, máš za ni jedničku s hvězdičkou. Takhle totiž moje sny pravidelně začínají, jakmile zavřu oko :-))) Proto se mi taky tak krásně usíná. Ovšem jak to končí, už víš z předchozí odpovědi.
Ale pravdu.... Co bych udělal v reálu? Já myslím, že tohle se může stát skutečně jedině v případě, že bych tu krásnou dotyčnou nejdříve „ukecal“ písemnou formou, na což jsem přeborník. Ostatně to už se mi jednou úspěšně podařilo (moje žena je na obrázku vlevo) a díky tomu jsem také již 28 let ženatý a mám tři děti. Pravdou ovšem je, že v roce 1982 jsem byl ještě mladý, štíhlý, pohledný jinoch, který měl celý život před sebou, zatím co teď jsem nemladý, neštíhlý a nepohledný nejinoch, který se začíná pomalu ohlížet, jestli za ním nestojí někdo s kosou. :-)
A že by to byla krásná mladá žena? Tak toho se fakt nebojím. Ty, jak jsem si všiml, dnes už kosy nenosí, neboť dokáží kosit mužská srdce docela jiným způsobem, než ostrou čepelí. (Když si tak po sobě čtu poslední větu, napadá mě malý sexistický fórek se „z“, ale to by fakt bylo nevhodný. :-)

4) Pavle, četl jsem velké množství Tvých originálních a mnohdy ještě neaplikovaných projektů... Jsou Ti známy nějaké genetické vazby na velikána Járu Cimrmana?
Jiří Heller

Pravdou je, milý Jiří, že k Járovi nějak podvědomě tíhnu, aniž bych o tom kdy do hloubky přemýšlel. Zejména mám neustále před očima scénu prchajícího Járy s kufrem ze známého filmu pánů Svěráka a Smoljaka. Tento pocit mě pokaždé spolehlivě dostává v momentu, kdy se snažím někoho přesvědčit o tom, aby laskavě aplikoval některý z mých cimrmanovsky geniálních projektů, a dostanu se až do fáze, kdy si za to mám říct o nějaké peníze. Stav permanentní chudoby svědčí o tom, že ten pomyslný kufr mám v rukou čím dál tím častěji. A tak mi nezbývá než se utěšovat myšlenkou, že v budoucnosti někdo objeví na Barrandově obrovskou truhlu plnou popsaných papírů, a to se pak bude svět divit...!
Ale vraťme se k Tvé otázce odpovědí: Jára se v mých genech docela určitě otřel.

5)  Otázka na tělo   

     Řekněte mi, Pavle, 
     jak to děláte, 
     že hodiny neoněmí, 
     když se svlékáte? 
     Stanislav Rudolf

Vážený pane Rudolfe, na tak nádherně poetickou otázku se nedá prakticky odpovědět.
Jestli to třeba nebude tím, že tolik krásy pohromadě není schopen nejen žádný člověk, ale ani žádný neživý předmět pojmout. Pravdou je, že jsem si u svého digitálního budíku všiml, že už před léty přestaly na displeji po vteřinách mrkat ty dvě tečky nad sebou mezi hodinami a minutami, takže se mohu sebevědomě domnívat, že ten sluha času skutečně při mém svlékání dočista oněměl. Teď už konečně vím proč. Díky za logické vyřešení další nadčasové záhady v mém okolí.

6) Milý Pavle, protože se má u příležitosti Tvých abrahámovin jednat o otázku na tělo, rád bych se Tě zeptal, co jsi pro to své "tělíčko" dělal, děláš a dělat hodláš? Sportoval jsi někdy, sportuješ, nebo se chystáš sportovat? Do další padesátky Ti přeji hodně zdraví, elánu atd. :o)
Vladimír Vondráček

PL: Milý Vladimíre, na tyhle dotěrné otázky musím pravidelně odpovídat své ženě a dalším rodinným příslušníkům, kteří stejně dobře vědí, že slovo „sport“ považuji za jedno z neslušných výrazů. A protože jsem veskrze slušný člověk (nebo to o sobě alespoň rád tvrdím), tak se hovorům o sportu uctivě vyhýbám.
Co na to říká moje tělo, je docela jiná pohádka. Možná Tě v této souvislosti překvapí informace, že v mládí jsem prakticky neslezl z kola, že jsem hrál stolní tenis, badminton a tenis, kolem dvacítky jsem se pak dokonce pokoušel organizovaně tancovat. Tím také mé sportovní aktivity ukončily svůj aktivní život.
Do další padesátky vstupuji s obavou, že se sportem budu muset zanedlouho - po třiceti letech - začít opět lehce obcovat, neboť má ohnutá záda indikují, že se pomalu vracím za začátek evoluce, což přesvědčivě dokazuje následující obrázek:

7) V době, kdy všichni všechno dělají pro prachy, Ty už několik let provozuješ neziskové Pozitivní noviny. Jsi nenapravitelný idealista nebo cvok?
Honza Řehounek

Milý Honzo, určitě nebudu polemizovat s tezí, že nejsem cvok. To je docela průkazné z toho, co po sobě zanechávám na internetu. Pravdou ovšem je, že pojem „nenapravitelný idealista“ je mi mnohem bližší, byť pomyslné rovnítko mezi oběma pojmy dnes již dosahuje velikosti mrakodrapu. Obávám se, že moje potřeba dělat něco pro lidi a pomáhat jim je mnohem silnější, než jakýkoli existenční tlak v podobě nutnosti vydělat nějaké peníze, abych nemusel žít pod mostem.
Já mám již od své puberty jeden velký sen: chci dělat hlavně to, co mě baví. Během své více než třicetileté praxe jsem se snažil spojit tento sen s realitou, a proto jsem také nejspíš vystřídal tolik nejrůznějších zaměstnání. Moji zaměstnavatelé totiž stále ne a ne pochopit, že to, co bavilo je, nebaví mě, a horko-těžko se mi dařilo je přesvědčovat, abychom v tomto bodě našli společnou řeč. Proto jsem si také od roku 2002 začal cíleně vybírat nikoli novou práci, ale především své budoucí šéfy.
Moje strategie je v tomto ohledu jednoduchá. Vyberu si vhodného šéfa a řeknu mu: Podívejte se do mého osobního profilu, v němž najdete vše, co všechno vám můžu nabídnout, v čem se cítím být nejsilnější a co mě baví, a záleží jen na vás, zda to přijmete nebo ne.
A budeš se divit, ono to vychází. Nejčerstvějším dokladem toho je i můj současný šéf, se kterým nemám nejmenší problémy a díky němuž (a tomuto systému) si mohu nyní psát do rubriky „povolání“ slovo publicista, neboť za to, že vykonávám (mimo jiné úkoly) funkci šéfredaktora internetového magazínu AUTOMATICKÉ VYTÁPĚNÍ, jsem konečně placen.

8) Jak je to s Tvými plány na tištěnou verzi PN?  (Čestné uznání za mimozemský dotaz)
Vrabci na střeše

Miluji mimozemské dotazy vrabců na střeše, protože ti vědí všechno z první ruky. Tištěná verze Pozitivních novin je vize hodná pouze takového utopisty, jakým jsem já. Přestože jsem stále více přesvědčen o tom, že by lidé něco podobného potřebovali dostat do rukou (hlavně ti, kteří nemají počítač nebo s ním neumějí zacházet), boj mezi ekonomickými zájmy, investorskou skepsí a zažitými představami profesionálů, že to lidi nebudou kupovat ani číst, protože je pozitivní myšlenky nezajímají, je natolik nesmiřitelný, že cokoli pozitivního v tak krystalické podobě nemá na novinovém papíře šanci spatřit světlo světa.
Proto také nepřestanu být nikdy vděčný vynálezci internetu za to, že mi umožnil vydávat Pozitivní noviny alespoň v elektronické podobě. Je to sice jen malý krůček na velmi dlouhé cestě ke změně lidského myšlení a vnímání všeho kolem nás od negativismu směrem k pozitivismu, ale pro mě osobně je to krůček velmi důležitý a potřebný. A já jsem rád, že když nemohu dotovat vydávání Pozitivních novin a realizovat je i v tištěné podobě prostřednictvím peněz, které nemám, tak to dokážu alespoň díky svému času, práci a hlavně ochotě stovek věrných autorů, spolupracovníků a čtenářů, kteří ho spolu se mnou již téměř šest let drží při životě.

9)  Co by Ti nejvíce ulehčilo práci na PN a co bys potřeboval k tomu, abys na stránkách PN netrávil čas do ranních hodin po své práci?
Jitka Stošická, sestra

Moje pracovní doba začíná většinou kolem sedmé hodiny ranní a končí úderem sedmé hodiny večerní, takže noc si už nejméně rok nechávám výhradně pro duševní relaxaci a spánek. Ty tam jsou časy, kdy jsem do ranních hodin psával Deník milionáře, aby mohla vyjít další kapitola hned druhý den. Milionářem jsem se nestal a dokonce jsem přišel i o spoustu iluzí, hlavně co se týká lidského druhu.
Ale ptáš-li se, co bych opravdu potřeboval ve spojení s Pozitivními novinami, tak teď momentálně bych velmi objevil a uvítal dva klíčové spolupracovníky.
Toho prvního bych rád pověřil cílenou propagací těchto novin na internetu, tzn. aby nabízel spolupráci, články, odkazy, aby sám aktivně vyhledával možnosti, jak zviditelnit Pozitivky na jiných webech, v jiných magazínech a portálech apod. Prostě bych potřeboval tiskového a reklamního mluvčího se vším všudy (samozřejmě neplaceného :-)) 
A tou druhou osobou, kterou bych rád viděl mezi svými spolupracovníky, by měl být nadšený fanda sociálních sítí, jakou je například Facebook. Přestože já sám jsem zarytým „antifacebookistou“, věřím, že tento systém má v sobě velký reklamní a propagační potenciál, kterého by byl hřích nevyužít. Představoval bych si tedy, že by tento můj nový spolupracovník řídil, organizoval a mediálně ovlivňoval skupinu pozitivně naladěných lidí na Facebooku (a případně i v jiných systémech), tzn. že by samostatně vydával takové unikátní FPN - Faceobookovské Pozitivní Noviny. O jejich formě a systému přenosu informací bychom se spolu přesně domluvili. Tak to bych teď opravdu moc rád...

10) Pavlíku, nestíhám. V šest ráno vstávám, ve tři ráno jdu spát. Kde dělám chybu? Když se podívám na Tebe, tak to jsou Pozitivky, Deník milionáře, hlavní zaměstnání .........?! Snažím se pracovat na 3D prostoru, ale rád bych se dozvěděl o tvém časovém 5D prostoru.
Miro Šesták - Čáryfuk

No vidíš, a já myslel, že na dělání prostorových a jiných čáry-fuků jsi největší odborník právě Ty! :-) Ptáš-li se ovšem na můj systém práce s časem v rámci desítek mých každodenních činností a aktivit, tak Ti velmi rád odpovím, protože je to velmi jednoduché. Pokud je věc, kterou mám udělat, jednoduchá a nezabere víc než pár minut, tak se ji snažím vyřešit OKAMŽITĚ. Zjistil jsem totiž, že mám-li před sebou dvacet úkolů a vidím jen jejich názvy, aniž bych předem tušil, kolik mi jejich splnění zabere času, tak už jen prostý fakt toho nechutného vizuálního hromadění se práce mi ubírá tolik energie a sil, že je raději udělám okamžitě s vidinou toho, že budu mít čistý stůl a tím pádem i hlavu.
Pak přicházejí úkoly střední náročnosti, které zabírají v průměru hodinu až dvě. Ty dělám průběžně celý den, neboť nevyžadují moje pekelné soustředění. No a pak se čas od času objeví úkoly, o kterých předem vím, že jim musím věnovat maximum pozornosti bez jakéhokoli vyrušování, a ty si většinou nechávám na víkend. Z psychologického hlediska je pro mě víkend jakýmsi obdobím duševního zklidnění, a přestože i o víkendech nepřetržitě pracuji, napadají mě právě tehdy kupodivu myšlenky, které by mě jinak ve všední dny minuly. Jistě Tě nepřekvapí, že i odpovědi na otázky v tomto rozhovoru píšu o víkendu.
Myslím, že je to jediný rozumný způsob, jak nezešílet z nepřetržitě se hrnoucích úkolů a problémů, navíc když má člověk vrozenou tendenci si většinu z nich sám dobrovolně v dobré víře přidělávat. Vždyť to znáš sám nejlíp.
I Tobě se jen těžko odmítají žádosti přátel a známých, kteří od Tebe chtějí nějakou ilustraci, službu nebo pomoc.
Každopádně věřím tomu, že v okamžiku, kdy člověk přestane lidem kolem sebe pomáhat a zajímat se o ně, je už v podstatě jednou nohou v hrobě a chystá se zevnitř zatlouci první hřebík do víka své vlastní rakve.

11)  Milý Pavle,
myslím, že se letos, v roce 2010, opět o rok vzdálíme oné slavnostní chvilce, kdy jsme se seznámili. Navždy mám s touto „anopressovou“ dobou spojenou Tvou trpělivou snahou mě přesvědčit o nutnosti naučit se pracovat s Průzkumníkem (než si vůbec něco pořádnějšího začnu s počítači).
Dovedu si představit, co jsem si o tom tenkrát myslel, ale naštěstí si to díky věku už nepamatuji, a z výsledků vím, jak Ti musím být a taky jsem stále vděčný. Hlavně za tu trpělivost. Jako vždy jsi měl v této pro mě doživotně záhadné a nebezpečné oblasti pravdu.
Nebezpečnost pro mě spočívá především v nemožnosti se nějak zabezpečit proti destrukci své vlastní práce svou vlastní prací. Neovlivnitelná možnost zašantročení, dočasného, či trvalého zmizení nebo nedej bože úplného vymazání čehokoliv, kdekoliv a kdykoliv se nade mnou vznáší pokaždé, když usedám k psacímu stolu. A to je skoro pořád. V mezerách spím a to se zase dostavují sny o tomtéž, takže jediné chvilky, kdy se s radostí soustřeďuji na něco důležitějšího, je čas jídla. To pak zase tloustnu.
Z toho všeho vyplývá, že jsem neustále ve stresové situaci. Někdy jsou sice představy o vlastní malicherné destrukční schopnosti nahrazeny myšlenkou na destrukcí nebezpečností větší, skoro globální, mezinárodní. Co bude, až někdo nebo něco vypne někde, byť jen na chvilku, elektřinu?
Toto pomyšlení se mi jeví ještě v horším světle také proto, že vlastně ani nevím kudy a jak tato věc (elektřina) ke mně do bytu leze a vůbec jak vypadá. Prý ani není vidět. Zkouším si přitom sice občas tajně a klopotně opětovné psaní rukou, ale to se mi zdá jako mizerná a jednoprocentní útěcha.
A tyto mé stresové situace mi téměř každodenně mírníš svým opětně trpělivým vysvětlováním a radami vpravdě k nezaplacení. Že zmizelý soubor je tam a tam, že při obnově ztraceného mám udělat to a to, v případě vymazaného mám zmáčknout tamten čudlík, nebo si stáhnout tento soubor. Toto poslední stejně neumím, takže mě nakonec vždy vedeš tímto procesem přes Skype, a pokud se mi chce říci jako malé dítě, nemůžu tak učiniti, protože dítě toho zná daleko více, než já.
Když už se vážně hroutím, dozvím se, že netřeba propadat hysterii, protože v nejhorším případě to mám všechno u Tebe na počítači zálohováno, což vůbec netuším. Já ani nemluvím třeba o dokončování mých grafických pokusů při doplňování textů, nebo uvádění všeho toho do pro ostatní koukatelné podoby.
A proto se Tě, milý Pavle, v čase Tvých i číselně každoročně jiných a povzbudivě vyšších narozenin dovolím zeptat - zda (proboha ano) a jak dlouho mi ještě budeš ochoten pomáhat a radit? Ptám se záměrně letos a záměrně též užívám sousloví povzbudivě vyšších, protože Ty dosahuješ právě letos věku - dlužno dodat, že dnes nezajímavě mladého - při jehož dovršení v minulých staletích byli oslavenci uctivě nazýváni ctihodnými kmety. Mám rád všechna minulá staletí, a proto vím, co píši. A ctihodný kmet by podle mě neměl dělat pokud možno už skoro nic jiného, než udílet rady. A předávat zvídavým své zkušenosti. A občas trousit moudra, že.
Pokud si snad hned teď nevíš rady a s odpovědí váháš, raději Ti tu ideální napíšu sám: Pořád.
A je to. Máme jasno. A víš, kolik jsem Ti vlastně tím, že jsem otázku sám položil a taky na ní hned sám odpověděl, ušetřil času? Hodně. Však víš. A tento mnou ušetřený Tvůj čas teď, prosím, přijmi jako jeden z mých dárků k Tvým narozeninám. A já Ti ho hned taky vyplním citací, a to z magazínu Historická šlechta. Ten by bez Tebe vůbec nevznikl a já Ti za to jsem nesmírně vděčný, protože mě neustále naplňuje radostí a mimo jiné i pomyšlením, že mám díky tomuto internetovému magazínu do konce života co dělat a stejně to nestačím.
Dovolím si tedy citovat zdánlivě pesimistické heslo "posledního landsknechta" Bedřicha Schwarzenberga: "Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast", říkal v době, kdy my ostatní jsme neměli ani tuchy, že přijde nějaká Velká říjnová. Toto heslo je totiž velmi pozitivní. Čím více nebudeme spěchat, tím více toho stihneme udělat.
Zdar počítačům a všem těm internetům.
Jan Drocár
(Čestné uznání za nejdelší dotaz-nedotaz)

Milý Honzo, i já s dojetím vzpomínám na ten důležitý den v roce 1997, kdy jsem se s Tebou a Vladimírem Kratinou poprvé setkal v kavárně Louvre na Národní třídě. Přestože jsem vás dva bral jako své potenciální šéfy, kterými jste se pak opravdu stali, z Tebe se navíc takřka okamžitě "vyklubal" věrný kamarád a přítel, který se mnou vydržel dodnes.
Položil jsi mi velmi sugestivní otázku, na kterou sis sám odpověděl. Dlužno dodat, že naprosto správně.
Přátelé se neopouštějí, ať už se mezi nimi z jakéhokoli důvodu stane cokoli. Zdaleka nejhorší variantou pak je, když se z přátel stanou nepřátelé.
Hlavně díky Tobě mám někde hluboko uvnitř sebe sama pocit, že jsem docela šťastný, neboť nemám žádné nepřátele, respektive já vůči nikomu žádné nepřátelství nepociťuji.
Jak jsem před chvílí napsal, rád pomáhám lidem, a pokud jim moje rady a činy pomáhají tvořit, vyvíjet se a dělat něco opravdu užitečného, jak se to děje v Tvém případě už 13 let, pak nemám nejmenší důvod na tom cokoli měnit.
Souhlasím s panem Bedřichem Schwarzenbergem, že před námi je nejspíš propast, ať už jí nazýváme jakýmkoli jménem. V mé povaze však není zůstat stát nebo dokonce dělat kroky zpět, abych do ní nespadl, ale spíše hledat způsob, jak ji obejít, když sebekriticky tuším, že není v mých silách ji přeskočit. V tom se nejspíš my dva lišíme. Ale možná je to tak dobře, protože i díky tomu se ideálním způsobem doplňujeme.
Mohu Ti tedy zde, na tomto místě, veřejně slíbit, že moji všestrannou podporu jsi vždycky měl, stále máš a navždy mít budeš.

12)  Pane Loužecký, jaký je Váš oblíbený nápoj?
Zdeněk Pošíval

Možná Vás to překvapí, ale už od malička to dlouhou dobu bylo mléko. Co vůbec nepiju je pivo a víno.... K těmto dvěma nápojům se uchyluji jen při mimořádných příležitostech, nebo když mě k tomu někdo donutí. Velmi obdivuji opravdové znalce vína, jak si na něm dokáží pochutnat a vychutnat i vůni korku. Pro mě jsou tyto dva nápoje bohužel pouhou "ztrátou materiálu". Poslední dobou jsem přešel od mléka k vodě, a to na základě článku v Pozitivních novinách s názvem Léčba vodou. Od té doby, co piju čistou vodu, se mi daří - světe div se - i hubnout včetně toho, že nemám hlad, ani chuť na sladké. Jak totiž do sebe naleju plno vody, tak nejen že to prý dělá tělu dobře, protože se mu čistí ledviny a vůbec, ale už v něm jednoduše není místo pro nic jiného. :-)  Takže vodu vřele doporučuji.

13) Kolik „levobočků jsi zplodil“ a kolik jich ještě míníš „zplodit“; resp. kolik jich je životaschopných tak, jako Pozitivní noviny; Historická šlechta; Důchodcovský ombudsman? Zpovídej se RK (Radě kmetů PN)! Allen GUTTE! 
PíDžej Buvala 

Milý kmete :-) Pokud se ptáš na levobočky živé, tak v tom jsem skutečný panic. Ti tři praví potomci mi bohatě stačí. Uznávám, že nějak nejdu s dobou a obávám se, že v tomto ohledu už zpátečníkem zůstanu navždy. Pokud máš ovšem na mysli levobočky projektové, tak těch je opravdu nepočítaně. Jestli jsi už nahlédl pozorněji do mého OSOBNÍHO PROFILU, tak jsi tam určitě narazil na rubriku PROJEKTY, kde jsem pracně vyzobal a sestavil ze čtyř tlustých šanonů poměrně podrobnou statistiku, co jsem v této oblasti za svůj život stvořil včetně dalších aktivit, jimž jsem se v průběhu obou staletí věnoval. Zatím jsem na čísle 126!
Co se týká popisu životaschopnosti projektů, tak to bychom tu byli hodně dlouho, kdybych měl všechno popsat a vysvětlit. Pravou je, že Pozitivní noviny jsou a určitě navždy zůstanou v tomto ohledu naprostou jedničkou.
Hodně se teď věnuji magazínu AUTOMATICKÉ VYTÁPĚNÍ, o kterém ví poměrně málo čtenářů PN, že ho mám také "na triku". To je však moje zaměstnání, které mě - na rozdíl od PN - živí.
A fakt, že Ti pomáhám vytvářet Tvoje nové webové stránky důchodcovského ombudsmana S DUCHODCI.CZ, tak to je naprosto čerstvá novinka, o níž se mohli čtenáři dozvědět v rubrice Senioři k počítačům! Sám dobře víš, že "navézt" někoho do podobných projektů je pro mě otázkou mžiku oka :-) A že dotyčný pak úpí pod návalem práce, která se na něho náhle sesypala, jó - to už je holt riziko přátelství se mnou :-))) Někteří to horko-těžko "rozdejchávají" měsíce či léta, jiní berou časem do zaječích a pár vyvolených by nejraději změnilo adresu svého trvalého bydliště :-)

15)  Máte už v životě všechno za sebou, nebo se ještě máte na co těšit?
Stanislav Hugo Moos  

To je moc pěkná otázka...  :-))) taková mladě filozofická.
Občas se sice ohlížím za tím, co jsem vytvořil a čím vším jsem zaplevelil jak internet, tak i slušnou řádku firem, ale obávám se, že si ode mě lidstvo zatím oddechnout nemůže. Držím se totiž hesla, že JE NEUSTÁLE POTŘEBA PODÁVAT RUKU NÁHODĚ, JINAK SI ČLOVĚKA SAMA NEVŠIME.
A proto se jí také snažím chytat za ruku kde se dá. Což je zároveň odpověď i na Tvoji druhou otázku. Těším se na všechno, co přijde, protože netuším, co to bude, a právě to mě na životě baví nejvíc: nebýt jen otloukánkem v jeho náhodných hrách, ale stavět mu do cesty moje vlastní žluté značky HLAVNÍ KOMUNIKACE a vyhazovat mu do příkopu ty jeho oblíbené STOP a SLEPÁ ULICE. Těch už mám fakt plné zuby.

16) Ahoj Pavle, kdy z Tebe konečně vypadne první podnět k nápravě stavu v Česku? Těší se: odkaz 1   a zejména odkaz 2
P.T. Ing. Arnošt Bednář, předseda o.s. PODNĚTY.CZ
www.podnety.cz, www.zpravodaj.podnety.cz

Milý Arnošte, vím, že Tvoje PODNĚTY trestuhodně zanedbávám, ale je to způsobeno vážně jen tím, že se snažím vyhýbat jako čert kříži všem krizovým situacím, kdy bych mohl vypěnit a způsobit někomu vážný úraz jeho popředí či pozadí. A hlavně kdybych se soustředil na to, co mi opravdu vadí v mém okolí i mimo něj, nemohl bych vydávat Pozitivní noviny, což by asi vadilo mnohým jiným.
Chci tím říci jen to, že k tomu, abych mohl Pozitivky úspěšně dělat, musím udržovat především sám sebe pozitivně naladěného. Díky tomu pak rád spoléhám na lidi jako jsi Ty, kteří se snaží stejně pozitivně měnit věci veřejné tak záslužným a obdivuhodným způsobem, jak to činíš ve svém projektu Ty se svými spolupracovníky.
Ale když se nad tím tak zamýšlím, tak vlastně nemáš pravdu, protože ze mě už první podněty k nápravě v Česku vypadly před několika lety. Když si znovu prohlédneš projekty DEMOKRACIE = VĚC VEŘEJNÁ? a Princip SÍLY SLABÝCH aneb Skončíme definitivně s podporou politických stran?, tak zjistíš, že jsem se pokoušel řešit věci dokonce hodně shora. Jenže znáš to přísloví s tím padajícím lejnem... Tak přesně tak dopadly i tyto náměty. Ale já se nevzdávám, lidi k tomu stejně jednou dospějí, protože podle mého názoru není jiné cesty vpřed.

17)  Vzals´to, hochu, vzal´s to zkrátka,
       už je tady padesátka. 
      Jsme přátelé praví -
      přejem hlavně zdraví!
Nesmělá žádost: K usnadnění svých otázek bych uvítal, kdybys nám, milý kolego a příteli Pavle, sdělil sám, co chceš o sobě prozradit, co by sis přál, aby o Tobě věděli Tví přátelé...
Mne přesto zajímá, kdybys nám mohl říci, na kterou osobnost, s níž ses dosud v životě setkal, máš silné vzpomínky nebo nějaké zajímavé zážitky?
Máš Ty sám nějakou otázku, na kterou jsi dosud nedostal nikdy odpověď? Můžeš ji prozradit?
Co je zdrojem Tvého optimismu či pozitivního postoje k životu? Změnilo se za poslední dobu u Tebe něco z původních představ, předsevzetí?
Věř, že bez Tvých odpovědí se lidé nic nedozvědí...
Miroslav Sígl
jeden z hodně letitých seniorů, který děkuje za mnoho dobrého v posledních letech svého života právě Pozitivním novinám, Tobě, jako zakladateli, dalším jejich tvůrcům a spolupracovníkům. Patří už léta mezi "oblíbené" na internetu a otvírám je každé ráno. I když pro vlastní psaní mi už ubývá sil.

Díky za tu záplavu otázek. Přiznám se, že už jsem toho v mnoha článcích napsal o sobě tolik, že začínám být lehce nervózní z toho, že se budu opakovat. Takže se omlouvám předem všem, kteří na to již přišli.
Co bych chtěl o sobě prozradit?
Snad hlavně to, aby mě lidi nesoudili podle toho, jak vypadám. Slyšel jsem, že prý působím přísně a nepřístupně, že jsem příliš vážný, s nikým se moc nebavím, straním se zábavy, neumím se odvázat, nepiju, nekouřím, nechodím za holkama, nedělám výtržnosti, pořád bych jen pracoval a ze všech otázek na tělo se lišácky vykroutím :-)  Tak to jsem prosím celý já. 
Jenže to, co není pod tou horou vidět, je možná to nejdůležitější: to je ten spící rytíř v plné zbroji na osedlaném koni, připravený vyrazit do boje, když bude třeba. To je moje veskrze romantická duše, která je však nepřetržitě zaháněna do kouta, aniž by dostala šanci proniknout na povrch. Tak to o mně možná ani moji přátelé nevědí...
Na kterou osobnost, s níž jsem se v životě setkal, mám nejsilnější vzpomínky?
Je to už dávno, co jsem měl možnost poznat se osobně se zakladatelem Černého divadla Jiřím Srncem. Moje návštěva v jeho domě se odehrála v říjnu 2001 a byl to skutečně tak silný zážitek, že jsem ho musel zachytit na papír. Tady je.
Přímo osudovým setkáním pak bylo seznámení s mým věrným kolegou a přítelem Ondřejem Suchým, který mi pomáhá už řadu let obětavě naplňovat Pozitivní noviny VIP obsahem. Jeho přízně si obzvláště cením a opravdu si vážím všeho, co pro Pozitivní noviny nezištně dělá.
Nesmazatelnou stopu ve mě zanechalo také setkání s Josefem a Tomášem Fouskovými, s nimiž jsem strávil týden ve Švédsku.
A na závěr bych nerad vynechal také Jiřího Zmožka, v jehož vydavatelství CARMEN jsem rok pracoval a zažil tam takový postup ve své kariéře, o kterém se mi ani ve snu nezdálo.
Otázku, na kterou ne a ne dostat odpověď bych měl: Kdy už se mi konečně podaří stát se milionářem? Ani to mé zaříkávání v Deníku milionáře se nějak nedaří, tak nevím... Zřejmě je to opravdu zakletá otázka, o odpovědi ani nemluvě.
Co je zdrojem mého optimismu a pozitivního postoje k životu?
Asi to bude znít blbě, ale mně hodně pomáhá víra v sebe sama. Když se třeba nic nedaří, tak si říkám: Co si neuděláš ty sám, to prostě mít nebudeš.
A jakmile si to pokaždé uvědomím a začnu se tím řídit, hned mi je líp. Spoléhat se na ostatní je vždycky hodně ošidné a člověk většinou narazí. Zatímco když spoléháte sami na sebe, tak srážka nehrozí. Většina lidí si myslí, že svoje vlastní hranice zná. Ale není to pravda. Stále více zjišťuji, že já sám zatím jedu jen na 30% svého možného stoprocentního výkonu. Moje rezervy jsou obrovské, pouze nedokážu účinně odhalit hluchá místa a ztrátové mezičasy, protože se dostatečně důsledně nevěnuji jejich hledání a odhalování.
Pravdou je, že jsem již před téměř šesti lety založil Pozitivní noviny jako určitou formu SEBEOBRANY proti světu kolem nás, který mi připadal a stále připadá zbytečně agresivní, nepřátelský, konfrontační a mnohy až nepřiměřeně tvrdý. Řekl jsem si, že lidé přeci takoví nejsou, že to z nás dělají hlavně média a špatně poskládané nebo vnímané okolnosti. A rozhodl jsem se proti tomu bojovat. Ukázat, že je možné s tím něco dělat i bez miliónů korun v kapse.
Moc mě těší, že jsem se nemýlil, že se našly stovky autorů a tisíce lidí, které baví číst příjemné, optimistické, zábavné, inspirativní a pozitivně zaměřené články, kteří se cítí dobře ve společnosti stejně naladěných čtenářů a kteří mají dobrý pocit z toho, že takový ostrůvek dobré nálady a pohody existuje. Takže z mého původního předsevzetí se dosud nezměnilo vůbec nic.

18) Vážený pane Loužecký, za jakých podmínek nastane situace, že si můžete přispat?
Neskřivan - sova - Dobromila Lebrová

Tato situace nastává maximálně jednou do roka, a to v okamžiku, kdy na mě lehne nějaká choroba a já se přinutím nevstat z postele. Ale při pohledu na nepřetržitě narůstající počet mailů v Outlooku mě rychle přejde lelkování v posteli, protože vím, že za mě moji práci nikdo neudělá, jen se mi všechno posune do budoucna, kde se to navíc oplodní o řadu dalších úkolů. Tudíž se snažím raději nebýt nemocný, byť mám tu výhodu, že pracuji doma, nemusím chodit nikam do žádné firmy a ztrácet čas ježděním do práce a z práce. Za což děkuji, kudy chodím.

19)  Milý a vzácný muži Pavle!
Stojím v té dlouhé frontě virtuálních gratulantů a připojuji se s radostí slovy:
BUĎ DLOUHO ZDRÁV, DOBRÝ MUŽI A PŘIJMI MOU VIRTUÁLNÍ RŮŽI !
KÉŽ TI JE ZDRAVÝ ROZUM DLOUHO ZACHOVÁN
A KÉŽ TĚ TVŮRČÍ SÍLA, VTIP A MISTROVSTVÍ SLOVA
PROVÁZÍ AŽ DO KONCE TVÝCH DNŮ!
MILUJI RENESANČNÍ TVORY A TY K NIM BEZESPORU PATŘÍŠ!
DOVOL, ABYCH TI UDĚLILA SVOU PRIVÁTNÍ MEDAILI
ZA MEDIÁLNÍ STATEČNOST !

Tvá ctitelka, fanynka a virtuální Dagmar (Slivinská)
A teď otázka na tělo: KOHO MÁŠ V POSLEDNÍ DOBĚ CHUŤ ZAŠKRTIT? 

Milá Dagmar, díky za krásnou gratulaci - rdím se a přijímám Tvoji virtuální růži, kterou obratem vkládám do své virtuální vázy :-) 
Pravdou je, že se hodně lidí diví, co všechno - a to nejen na sebe - dokážu veřejně prozradit. Já už jsem několikrát vysvětloval, proč tak činím, ale znovu musím zdůraznit, že mi to prozatím nikterak neublížilo, ba právě naopak. Myslím si, že to mediální schovávání se většiny autorů a veřejně známých lidí do anonymity nemá ani tak příčinu v tom, že by nechtěli, aby se o nich cokoli vědělo, ale spíše že nemají čas nebo možnosti sami se vhodným způsobem zviditelnit a prezentovat. Neboť - a to si řekněme upřímně - kdo z normálních smrtelníků vydává svůj vlastní internetový magazín, kde si to může dovolit? Něco jiného je psát o sobě na svém privátním webu, ale magazín určený pro širokou veřejnost?
Proto také dávám KAŽDÉMU AUTOROVI Pozitivních novin možnost, aby se prezentoval v PN tak, jak uzná za vhodné, a z téhož důvodu jim jdu svým tělem a myšlenkami doslova a dopísmene zářným a těžko přehlédnutelným příkladem :-)
Ptáš se, koho mám chuť v poslední době zaškrtit? To je vážně sugestivní otázka, na kterou se mi těžko odpovídá veřejně, protože bych za to mohl být dotyčnými osobami dodatečně šikanován, a tak moc zase odvážný nejsem. Nemám totiž rád problémy a problémové lidi, kterým se programově vyhýbám.
Ale abych nebyl opět nařčen z toho, že se mlžím a kličkuji před odpovědí na položenou otázku, tak naposledy jsem měl chuť zaškrtit velikonoční "koledníky", kteří se neurvale dobývali do našeho paneláku tím způsobem, že dlouhé minuty tvrdošíjně a nemilosrdně zvonili na všechny zvonky v baráku, aby je někdo pustil dovnitř. Tak ty jsem seřval z okna na tři doby, takže pelášili se svými lískovkami, až se jim prášilo za patami. Ti mě fakt vytočili... Moje rodina z toho měla záchvat smíchu, protože vytočit mě tímto "sídliště otřásajícím" způsobem se podaří opravdu jednou za deset let, jak říká docent Chocholoušek.

20) Dobrý den, pane Loužecký!
Při brouzdání Vašimi krásnými Pozitivními novinami jsem s velkým překvapením zjistila, že se chystáte vkročit do již velkého celostátního Klubu padesátníků. Vůbec tomu nemohu uvěřit, protože Vaše vitalita jednoznačně neodpovídá udávanému číslu podle kalendáře. Působíte mnohem mlaději!
Protože jsem už dávno sama vstoupila do tohoto klubu a byla při této příležitosti obdarována mnoha dárky, které ne všechny bohužel přinesly tu správnou radost, ale úplně za všechny jsem velmi vděčná a cením si jich dosud, dovoluji se Vás takto veřejně zeptat, copak by Vám vlastně udělalo radost k Vašim kulatinám? Již v předchozí odpovědi na otázku od p. Pošívala jste sdělil, že alkohol nepatří do Vašeho oblíbeného ranku. Tím jste mne velmi potěšil, přestože sama si ráda občas dám k jídlu sklenku piva, ale mnoha svým příznivcům jste podstatně zkomplikoval výběr dárku pro Vás. Tak co s tím?
Srdečně Vás zdravím, velmi si považuji spolupráce s Vámi a již nyní Vám přeji jen to nejlepší a šťastný vstup do další životní padesátky.
Hana Jirkalová 

Milá paní Jirkalová, děkuji Vám za přání a s žádným dárkem se opravdu netrápte. Zjistil jsem totiž, že už jsem ve věku, kdy mě chuť na jakékoli nakupování hmotných statků totálně opustila a věci jdou totálně mimo mě. Myslím, že všechno už mám, a to, co nemám, zřejmě nebylo tak důležité, když jsem si to dosud nepořídil :-)
Největší radost budu mít z toho, když spolu budeme moci dále úspěšně připravovat náš nový zábavný pořad STOLNÍ KABARET, který bude pro čtenáře Pozitivních novin zatím tajným překvapením, ale Vy dobře víte, o čem mluvím. Oni se to dozvědí za pár dnů.
Je mi velkou ctí spolupracovat s ochotnými a přátelskými lidmi, jako jste Vy, kteří pro dobrou věc dokáží obětovat svůj volný čas, nadšení a spoustu dalších ústupků ze svého pohodlí. To je dar přímo k nezaplacení, kterého si vážím více, než jakýchkoli pomíjivých dárků.

Foto © Jiří Heller

21)  Krásné jarní dny, pane Loužecký!
Jakou otázku kladete nejčastěji v předjaří Jara Vašeho života sám sobě? 
S pozdravem, obdivem a přáním všeho krásného Jana Najbrtová

P.S. minipřáníčko
do dalšího půlstoletí,
nechť Vám Slunce stále svítí,
na zahradě plodů, blogů,
ať je stále svěží kvítí,
pak i my čtenáři se budeme míti

Čtenářka a obdivovatelka P.L. i PN. 

Vážená paní Najbrtová, když tak koukám na obrázek Vašeho vnuka, tak mě napadá, že bych chtěl znát odpověď na otázku, čím bych byl, kdybych se ocitl znenadání opět v jeho věku. Ta mě napadá poměrně dost často, zejména pak při zdolání nějakého velkého úkolu nebo milníku, kdy si říkám, že bych asi už nechtěl být mladý, protože při představě, že bych to vše, čím jsem musel projít za 50 let svého života, byl nucen absolvovat znovu, tak mě polévá studený pot. Nejsem si totiž vůbec jist, zda by mě znovu napadl ten šťastný nápad založit Pozitivní noviny, zda bych měl znovu tu drzost vstoupit do světa publicistiky tak, jak jsem to udělal před šesti lety, a především jestli bych měl opět to štěstí a potkal tolik skvělých lidí, kteří je dělají se mnou.
Nejspíš se znovu opakuji, ale jsem si naprosto jist, že nebýt Pozitivních novin, byl bych dnes mnohem prázdnější a zbytečnější, ale hlavně mnohem méně šťastný a vyrovnaný, než jsem dnes.
A co se týče té otázky do budoucna? Asi se budu muset naučit každý den znovu sám sebe zeptat: Už jsi se dneska kochal? :-)))

22)  Milý Pavle,
Jedním z momentů, ve kterých jsi mne hodně "dostal" byla poměrně dávná chvíle, kdy jsem si dočetla Tvoje slova v článku nazvaném Co mám rád. Pověz nám, prosím, oč je dnes Tvůj výčet bohatší.
Příjemné rozpomínání Ti přeje Jana Stuchlíková.

Milá Jano, to je skutečně nádherná otázka hodná Tvého poetického srdce a duše. Díky za ni.
Určitě by se našla od té doby, kdy jsem ten článek napsal poprvé (což bylo v roce 1997),  celá řada dalších věcí, které MÁM RÁD, ale musel bych o nich přemýšlet mnohem déle, než mi dovoluje čas. 
A právě to je možná chyba z největších: že si na tohle lidé čas nenajdou, že je nenapadne uvědomit si to, co jim přináší pocit radosti, co je těší, uspokojuje, co je naplňuje nadšením a chutí do života. Myslím, že kdyby si každý z nás dokázal udělat takovouhle svoji malou inventuru, hned by se cítil šťastnější a určitě by si sem občas rád zašel pomazlit se s těmi slovy, pojmy, pocity, vzpomínkami....
Ale na něco bych si přeci jen vzpomněl už teď:
MÁM RÁD potkávání se s lidmi, jejichž duše se nahlas usmívá.
MÁM RÁD paradoxy, které mě donutí podívat se na věci kolem mě jinýma očima, které mi drze sejmou klapky z očí se slovy: Kam spěcháš? Zastav se přeci, zadívej se, zamysli a vnímej to, co ti dosud unikalo!
MÁM RÁD náhodné, letmé, plaché a milé úsměvy lidí, kteří vědí, že myslí na totéž.
MÁM RÁD upřímnost vytrysklou z hloubi duše bez jakékoli přípravy, bez kalkulu, bez očekávání reakce.
To všechno navíc mám opravdu rád.

23) Už přišla ta léta, kdy ..sátka sáhne po klíči a odemkne komůrku do dalšího půlstoletí. Otázka je nasnadě, milý oslavenče.. Existovala nebo existuje i tvá 13. komnata? Je místečko, které je jen tvoje, kam ani živáček nevkročí, kde dobíjíš baterky nebo děláš generální úklid vlastního já?
Iveta Kollertová

Přiznám se, že žádnou třináctou komnatu nemám, i když - abych pravdu řekl - se k ní možná mílovými kroky blížím. Pomalu ale jistě se jí totiž stávají moje vlastní myšlenky, které mi neustále naskakují samy od sebe do mozku, aniž bych je tam jakýmkoli způsobem zval, hýčkal si je a nutil, aby tam cokoli dělaly. Prostě si tam samovolně naskáčou a poté mě drze a nepřetržitě obtěžují, provokují a nutí mé já, aby se s nimi pralo, řešilo je, podporovalo, hýčkalo, oprašovalo a realizovalo.
Jsou neodbytné a nedají se nikterak umlčet, odstranit, vypnout, zaplašit ani zlikvidovat. Dokonce mě častokrát v noci i samy vzbudí a donutí mě vstát, napsat je na papír nebo do počítače, a teprve poté mi dovolí znovu usnout. Proto také chrlím ze sebe tolik věcí, projektů, činností a aktivit, protože kdybych to nedělal, tak by se mi hlava asi roztříštila napadrť. Nepomáhají ani žádné relaxační techniky, chození do přírody, dívání se do stropu a podobně. Mám vyzkoušený jediný způsob, jak se jich zbavit, ale ten raději neřeknu nahlas, nebo to zakřiknu a on přestane fungovat.
Mojí 13. komnatou tedy jsou a nejspíš budou opravdu mé myšlenky a moje práce. Patřím prostě do skupiny nevyléčitelných workoholiků, protože práce mě navíc baví, naplňuje a já ji dělám rád (tedy tu, která mě baví, naplňuje a dělám ji rád). :-) Jen díky tomu mohu vydržet pracovat 10 hodin denně, 7 dní v týdnu, jen proto nemám rád slovo dovolená, a jen proto když nepracuji, tak se prostě neskonale nudím.
Generální úklid vlastního já dělám pouze prostřednictvím svého psaní a publikování na internetu, kdy mohu konečně uspokojit svého mediálního šotka-neposledníčka, který si strašně rád hraje na mého šéfa. :-)

24)  Milý Pavle, blížící se padesátníku!
Prý Ti mohu dát jednu otázku. Tak abys to neměl tak lehké, tak tady je (pravda, malinko košatá): Vzpomínáš si za a/ jakou jsi jako vydavatel Pozitivních novin dostal nejkurióznější reakci nějakého čtenáře, za b/ z kterého nejzazšího místa planety se Ti ozval nějaký čtenář, za c/ který autor (anebo čtenář, nechceš-li autora) Tě nejvíc kdy naštval, za d/ který autor (anebo čtenář) Tě nejvíc něčím pobavil, za e/ co považuješ z historie Pozitivních novin za svůj největší omyl a co za své nejfikanější vítězství, a konečně za f/ co užíváš za léky, abys ve zdraví vydržel i v budoucnu pracovní tempo s jakým (dnes už trochu osamocený) denně v osm hodin ráno "vypouštíš" Pozitivní noviny do světa?
Za odpovědi předem děkuje a krásné jaro Ti přeje
Ondřej Suchý

Milý Ondro, na Tvoje otázky není věru snadných odpovědí.
Nejkurióznější reakce se mi jen těžko hledá (tak dobrou paměť zas nemám), ale možná bych mohl za kuriozitu považovat nabídku jednoho podnikatele, který mi nabídl milión korun na financování PN, když z nich během jednoho roku udělám normální portál, který bude vydělávat peníze a živit se reklamou tak, jak to dělají ostatní internetové projekty. Jak sám vidíš, tak k tomu nakonec nedošlo, protože bych musel zrušit neziskový status Pozitivních novin, který držím od samého začátku, a nejspíš bych zároveň s tím přišel o exkluzivní možnost držet prst na tlačítku a ovlivňovat obsah a charakter tohoto magazínu. Takže ona kuriozita je nejspíš v tom, že si teď bude spousta lidí ťukat na čelo, jaký jsem to marťan, když jsem odmítl takovou velkorysou nabídku.
Co se týká nejzazšího místa planety, odkud se mi ozývali autoři a čtenáři, tak to byl nejspíš ostrov Curacao v Karibiku, kde působí autorka PN Petra Nachtmanová, a pak samozřejmě celá řada našich autorů z Austrálie a z Ameriky.
Na člověka, který mě ve spojení s Pozitivními novinami nejvíce naštval, si vzpomínám velmi dobře, protože jsem díky němu dostal pěknou lekci. Použil jsem totiž jednou v dobré víře do jednoho rozhovoru fotografii člověka, o kterém ten článek byl, a domníval jsem se, že web, z něhož jsem fotku použil, byl jeho (ten jsem tam také uvedl jako zdroj). Za pár hodin nato jsem však dostal mail od autora tohoto webu z Ameriky, který po mě chtěl autorský poplatek za použití fotky ve výši asi 300 dolarů, jinak že prý mě bude žalovat. Fotku jsem samozřejmě okamžitě stáhl, slušně se mu omluvil s tím, že jsem netušil, že to není web osoby, o které byl ten rozhovor, a nabídl jsem mu na revanš či jako odškodné bezplatnou reklamu jeho aktivit v PN. Což odmítl a stále tvrdošíjně trval na tom, že mu musím zaplatit těch 300 dolarů a začal vyhrožovat jménem svého právníka a soudem. Nakonec všechno utichlo, ale já jsem si z toho vzal ponaučení. Od té doby přistupuji k fotografiím z internetu velmi obezřetně a raději používám vlastní zdroje.
Je s podivem, že čtenář, který by mě nejvíce pobavil, se mi vůbec nevybavuje. Největším omylem v historii Pozitivních novin, v němž bohužel stále zarputile setrvávám, se nejspíš stane mé toužebné přání, aby se jednou našlo pár lidí, kteří nebudou psát své pozitivně laděné články na vlastní téma, ale zaměří se na vyhledávání toho pozitivního kolem nás a začnou to čtenářům  doporučovat, představovat, nabízet, inspirovat je svými slovy...
Děsí mě, že tak jednoduchá věc dosud skoro nikoho neoslovila natolik, aby se do toho pustil. Mimo Jitky Dolejšové, Olgy Szymanské a několika dalších světlých výjimek je to stále menšinová autorská záležitost.
Mým nejfikanějším vítězstvím je bezesporu fakt, že díky založení Pozitivních novin v roce 2004 se mi na naprosto amatérské bázi podařilo vybudovat současný rozsáhlý redakční komplex čítající přes šest tisíc článků od více než 300 autorů, který obsahuje několik desítek tisíc fotografií a ilustrací a zvenčí vzbuzuje dojem, že ho dělá profesionální tým redaktorů a grafiků. Když dneska někomu sdělím, že celé noviny vydávám sám, nechce mi to věřit. Už od střední školy jsem se chtěl stát publicistou, ale teprve díky Pozitivním novinám se mi to podařilo. Proto v životě stále více věřím v princip, že i z nulových začátků může vyrůst velká věc. Chce to jen spoustu času, píle, práce a přemáhání vydržet a nevzdat to.
A jaké beru léky na to, abych vydržel pracovní tempo? Už minimálně 15 let beru pravidelně každý den jednu tabletu Multi vitaminu MINERAL WITH GINSENG (multivitamíny s ženšenem) značky NATURE´S LIFE. Ženšen – jak známo – byl po tisíciletí užíván k prodloužení mládí a duševní i tělesné svěžesti. Takže díky tomu, jaký jsem a že bývám opravdu jen minimálně nemocný, se mohu oprávněně domnívat, že na tom opravdu něco bude. Zkus ho také, vřele doporučuji.

25)  Na co já bych se pana šéfa zeptal? Inu, jen bych mu popřál, když má ty narozeniny. Ať se mu daří a má se radostně. A ať s těmi PN vydrží alespoň do švestek... a pak ještě takových 40 dalších sklizní.
Zdraví Ladislav Gerendáš

Díky za "neotázku", od Vás mě to přání těší dvojnásob. Jen doufám, že se snad moje e-mailová schránka po čase opět dočká zásilky dalšího článku pro Pozitivní noviny s podpisem Ladislav Gerendáš.

26) Dobrý den, rád se připojím a do zástupu gratulantů zařadím.

Kolik vrcholů v životě musí každý muž zdolat?
Kdo spočítá je, kdo zná byť jen přibližný odhad?
Vám se, Pavle, právě jeden do cesty postavil,
přeji k jeho zdolání pozitivní úsměv i hodně sil.
Věřte, že z vrcholu krásný je rozhled,
vychutnejte si hrdě ten nový pohled.
Co si muž v nejlepších letech vlastně může přát?
Na to, chtěl bych se Vás ptát.

Téměř padesátník zvaný též Poutník.

Milý Poutníku, díky za Vaše poetická slova i za přání. Co si může muž v nejlepších letech přát? Nevím jak jiní, ale já si přeju, aby mi to, co jsem začal před šesti lety dělat a co se dnes konečně začíná bohatě zúročovat, vydrželo alespoň do důchodu, protože počítám s tím, že já do důchodu asi nikdy dobrovolně neodejdu :-). Takže se teď na něj vlastně můžu dokonce i těšit.

27) Ondřej Neff kdesi na internetu uvádí: Narozen 1945, plánované úmrtí... A tam taky má rok.
A dle toho by se chtěl dožít 93 let. Kdo ví. Třeba když si člověk takto zadá konkrétní datum a neskosí ho žádná záludná nemoc, opravdu jde věku „s pohledem na cíl“ dosíci. (Víme všichni, uznávám, není to jen věc vůle.)  Tedy konečně otázka: Nic podobného jste si nezadal?
Nu, a aby případná odpověď nebyla moc krátká, zajímalo by mě, zda nenáležíte k lidem, kteří si život plánují po desetiletích a daleko dopředu. Třeba Jiří Suchý má tuto tendenci, i když neříkám, že to pak dodržuje, protože v jistém budoucím desetiletí třeba chtěl „už jenom cestovat“ a... Hraje v Semaforu dál.
Co si vůbec obecně myslíte o podobném projektování života???

O datu svého plánovaného úmrtí jsem zatím ještě neměl důvod přemýšlet :-)  a doufám, že podobné myšlenky mě budou ještě nějaké desetiletí úspěšně míjet. Máte ovšem pravdu, že kladení si velkých cílů svým způsobem v člověku psychologicky "natahuje" délku jeho života, aby to všechno stihl. Obávám se však, že kdybych si - při svém stylu života a mém vztahu k práci - naplánoval něco na deset let dopředu, tak bych to měl za rok hotové. Z tohoto důvodu si raději neplánuji vůbec nic dopředu. Přiznám se dokonce, že mé plány většinou nesahají déle než týden maximálně 14 dnů před dnešní datum. Nejsem plánovač, plánovaní mě nebaví a plánovat nic nechci. Jsem typ, který žije současností, tím to právě teď dělá. Tomu také věnuji maximum pozornosti a úsilí.

28)  Přeju zdraví, dlouhá léta, 
       v Pozitivkách ať to vzkvétá.
       A teď otázku na tělo
      dát se mi, Pavle, zachtělo:
      Jak bys dnes jinak udělal, 
      cos v minulosti podělal?
Renata Šindelářová 
http://www.literarnistrom.cz | http://www.skyandnature.cz

Ano, to je opravdu sugestivní a řekl bych přímo návodná otázka. Každopádně nemohu tvrdit, že bych nikdy nic "nepodělal". Je pár momentů v historii Pozitivních novin (a nejen jich), za které bych se rozhodně nepochválil.
Jediné, co mohu na Tvoji otázku odpovědět je, že bych si asi dneska dával mnohem větší pozor na lidi a nebyl tak důvěřivý, kterýmžto dojmem zřejmě stále na mnohé lidi působím. Dospěl jsem totiž k nepříjemnému poznání, že všechno se dá nějakým způsobem vždycky zmanipulovat.
"Podělat" se dá cokoli a normální člověk se tomu neubrání. Důležité je uvědomit si, že jsem něco podělal JÁ SÁM, a následně se dokázat omluvit tomu, komu jsem ublížil, bez ohledu na svoji ješitnost. Myslím si však, že právě tohle je jeden z nejtěžších úkolů, které si může člověk dát sám sobě.

29)  Zdravím a přeji, pane Pavle Loužecký,
a tiše závidím Vašich prvních –sát. Všichni Vaši předchozí zpovědníci - investigativci, poetici, finančníci, literáti, přátelé, zvědavé ženské a ostatní, zeptali se vás drze téměř na vše.
Moje otázka je z praxe a poněkud škodolibá: máte již předplaceného svého lékaře?
S pozdravem
Břetislav Kotyza

Předplaceného nikoli, ale dva nové lékaře (či spíše lékařky) jsem začal nedávno pravidelně navštěvovat. A nutno dodat, že moje tělo na to reaguje velmi velmi pozitivně a s povděkem. Takže vězte, že tuto stránku neberu vůbec na lehkou váhu a rozhodně nemíním se svým zdravím hazardovat, jak to může z předchozích odpovědí mylně vypadat.
Hlavně se držím zásady, že je potřeba věci průběžně měnit. Nesnáším kolotoč neustále se opakujících činností, z nichž není úniku. Pak mám okamžitě potřebu něco změnit, pálit mosty a stavět nové.
Za pár týdnů mě čeká například naprosto nová zkušenost: pojedu poprvé v životě do lázní. Třeba se právě tam něco důležitého změní v mém myšlení, jednání, chování .... a to především s ohledem na mou tělesnou schránku.

30) Vaše počínání, pane Loužecký, nechápu. Získat tolik přátel a spolupracovníků může s Pozitivními novinami jen nenormální člověk. A pustit se do takového projektu je bláznovství. Pozitivní přece lidi nečtou - radějji kupují Blesk. Jste blázen nebo podvodník? Vaše tvůrčí potence je rovněž obdivuhodná, za tím určitě něco je, nemáte náhradní mozky?
Přeji abstinenci všech nemocí, zvláště rakoviny, vím, co to je!
Milan Turek

Teď jste nejspíš uhodil hřebíček přímo na hlavičku. Být pozitivně naladěný je poměrně běžný a mezi lidem oblíbený stav. Co je však v našich končinách nevídané, je vytváření a vydávání pozitivně zaměřeného média. Otázkou však je, kde vznikla chyba. V médiích, která nic takového nedělají, v lidech, kteří nic takového nehledají a nekonzumují, nebo v novinářích, kteří nic takového tvořit nechtějí? Já myslím, že tady narážíme na obrovské předsudky v myšlení mediálních lídrů, kteří nám stále podsouvají teze vycházející z faktů, že pozitivně zaměřené noviny, časopisy, rádia, televize a další mediální výstupy mají nulovou sledovanost, návštěvnost, čtenost, koupěschpnost a oblibu. A tak to raději ani nezkouší změnit.
Že to funguje - je nasnadě. Jinak by Pozitivní noviny nemohly již šest let úspěšně fungovat. Že to lidé chtějí, čtou a že je to baví, je také průkazné. Takže už zbývají jen ti novináři... Jsem si jist, že kdybych mohl autorům platit za jejich články, tak bych jich měl mraky. Problém tedy bude spíše v autorské motivaci. Je mnohem snadnější napsat článek, v němž si mohu zanadávat na cokoli, než najít něco, co mohu pochválit, dát za vzor, doporučit, inspirovat, pobavit, zaujmout či obohatit tím lidskou duši. Proto jsou také všechny blogy plné negativismu, proto z nich teče čirá beznaděj, a proto z nich znechucení stříká plnými proudy do všech stran. Stěžovat si a odsuzovat dokáže každý. Ale být pro lidi prospěšný a bavit je - to patří bezesporu do sféry umění.
Možná, že cestou z tohoto stavu by mohla být centrální výměna mozků. Lidé by přišli na úřad, u okénka by odevzali svůj negativní mozek a vyfasovali nový, neopotřebovaný s nálepkou POZITIVNÍ. Přestavba negativního mozku na pozitivní verzi je věru dlouhodobá, pracná a drahá záležitost. Mě to už stálo šest let a pár miliónů korun investovaných do mého volného času.

31) Vážený pane Loužecký,
k Vašemu životnímu jubileu přeji zdraví, lásku a ať Vás neopouští elán. Moje otázka se drží při zemi. Kolik dostáváte denně, týdně příspěvků a kolik z nich uvízne na Pozitivních novinách?
Marta Urbanová

Děkuji za přání. Kolik dostávám příspěvků týdně? Průměrně je to kolem deseti. Ale například tento týden (a to je dnes teprve pátek) je jich už 15. Došlé články odmítám minimálně, v průměru je to tak 1 - 2 měsíčně. Stálí autoři jsou již "pozitivně vycvičeni", takže neposílají většinou nic, co - jak dobře vědí - by stejně neprošlo (jméno - nejméno). Odmítám tedy zejména politická témata, jakož i "do temna laděné" poraženecké postřehy blogového charakteru, aktuality s omezenou časovou platností a věci, které mě vysloveně ničím neosloví. Hodně se ale snažím vybírat věci z archivu, aby se dostali "na svět" i ti autoři, kteří již nejsou aktivní, ale jejich příspěvky přitom stojí zato býti znovu publikovány. 

32) Vážený pane Pavle Loužecký,
dovolte prosím i mě, abych Vám poblahopřála k významnému životnímu mezníku, kterým je padesát let života na této zemi. Přeji Vám k nim, aby se Vám splnila Vaše nejvnitřnější přání. Přeji Vám také bujarou oslavu, plnou mísu chlebíčků, nějaký ten dort a šampáňo proudem, za zpěvu písní veselých.
Otázku říkáte, tak snad přeci jen, já se Vás pane Loužecký ptám, jaké je štěstí, jaká je sláva, jaká je marnost, jaká je láska a jaká je zelenavá tráva?
Hodně čtyřlístků u cest Vám přeje
Eliška Peroutková

Milá paní Peroutková, děkuji za Vaše čtyřlístkové přání. Protože Vaše otázka je více než filozofická, pokusím se na ni odpovědět ve stejném duchu. Štěstí a Sláva jsou veličiny, které se nedají snadno ochočit, znásilnit a přikovat k jednomu majiteli. Se Štěstím je to ještě těžší, než se Slávou, která může mít mnoho podob, a přitom ne vždy příjemných. Já bych byl spíš pro to Štěstí...
Pro mě je Štěstí synonymem slova Náhoda, protože přicházejí ruku v ruce. A jak už jsem řekl, já se snažím neustále nastavovat ruku do cesty paní Náhodě v bláhové víře, že půjde bok po boku se Štěstím, a tak nějak mě potkají společně.
Hloupé ovšem je, když s nimi chodí i Marnost, což bývá - jak se zdá - dost často viděná trojka, zvláště pak v mé přítomnosti. :-)  Snad blížící se "zelená tráva", přicházející s jarem, přiměje Marnost, aby si vzala alespoň na čas zaslouženou dovolenou a nechá Štěstí s Náhodu o samotě, a když se budou okolnosti vyvíjet hodně dobře, tak by mohla Marnost navždy vystřídat Sláva. Tuhle trojku pak potkám vždy a všude rád.

33)  Ahoj Pavle,
je duben 2020 a tak mám otázku, co jsi dělal v posledních 10 letech?
Honza Maruška, t.č. Helsinky

P.S. Musím Ti popřát, pozitivně naladěný vydavateli, fotografe, grafiku, spisovateli a bůhvícoještě. A připojuji malý veršík, protože jsem položil blbou otázku, tak ať vypadám lépe...

Ahoj zakuklený básníku z Helsink! Co budu dělat příštích deset let opravdu netuším, ale obávám se, že to nebude o moc jiné, než dnes. Vlastně mám jedno přání, které bych si chtěl splnit. Moc rád bych totiž realizoval jeden ze svých velkých životních projektů, kterému jsem věnoval už více než rok svého života a mám ho rozpracovaný do velkých podrobností, ale k tomu potřebuji najít opravdového velkopodnikatele - vizionáře, který by měl zájem změnit od základu obchod jako takový. Je nezbytně nutné, aby se do tohoto projektu on sám doslova zamiloval a udělal maximum pro to, aby se ho podařilo přivést na svět. Já pevně věřím, že v něm jsou ukryty miliardy korun!
Teď zbývá jen maličkost: aby se o projektu a o mně tento vysněný vizionář dozvěděl a já měl možnost mu ho představit. Pak už bych měl co dělat až do konce svého života :-) a nikdo by se mě už nemusel ptát, co dělám nebo co dělat budu. Odpověď by totiž zněla: PREZOS.
Tak kdybys o někom vhodném věděl (třeba v Helsinkách), tak se ozvi. Tučný podíl na zisku zaručen :-)))

34)  Marně přemýšlím, na co se zeptat z minulosti - Vaše noviny i Vaše aktivity sleduji bohužel příliš krátce - ale napadla mne otázka do budoucnosti: Nestál byste o to být v roce 2011 - tváří, resp. možná spíše "mozkem PR" naší znovuzrozené kampaně "Měsíc neziskového sektoru" - resp. toho, co vznikne po letošních "Týdnech pro neziskový sektor"? Bude probíhat v únoru 2011.
PS. Omlouvám se za "veřejné položení otázky", ale tajně doufám, že rád řešíte nové výzvy a to Vám vydrží i ve druhé polovině Vašeho působení na tomto světě :-). Tvář tato kampaň bohužel stále hledá ... vše nejlepší k tomuto mezníku (narozeniny i nové výzvy) tedy přeji i já.
Mgr. Květa Morávková, Liberec
manažerka projektů
předsedkyně ANNOLK a ZO ČSOP Armillaria  www.annolk.cz

Vážená paní Morávková, děkuji za Vaše přání, za veřejně položenou otázku i za důvěru, kterou ve mě vkládáte. Nevím sice, co přesně obnáší býti tváří či mozkem PR Vaší kampaně, ale bezesporu máte úplnou pravdu v tom, že miluji výzvy a nové věci, které jsem dosud nedělal, a proto se nezříkám možnosti se tím či oním stát. Přimlouval bych se ovšem spíše za mozek, neboť pohlednějších tváří, než je ta moje, jistě najdete celé zástupy.
Neziskový sektor je mi velmi blízký. Také Pozitivní noviny jsou od samého začátku neziskové, takže svým způsobem do vaší asociace patří. Myslím si, že každý člověk nebo skupina lidí, kteří dokáží vymýšlet a realizovat veřejně prospěšné aktivity na neziskové bázi, si zaslouží obdiv, úctu a všemožnou podporu nejen široké veřejnosti, ale především všech slušných lidí, jimž jde o dobrou věc. Takže určitě se spojíme a budeme spolu kout pikle.... :-))) 

35)   Přidávám se ke gratulantům a přeji Ti, Pavle, stále hodně elánu a nezištných spolupracovníků. Má otázka: Ovlivňují někdy Tvé rozhodování, jednání či tvůrčí činnost horoskopy, amulety, kominíci, černé kočky, krásné múzy, lesní skřítci,..?
Vlasta Petrasová

Mé rozhodování v čemkoli ovlivňuje především chuť a potřeba mít "to" rychle za sebou, tj. mít to dokončené, smetené se stolu, vyřízené, publikované, vymyšlené, napsané, vyfocené, natočené, zpracované ...., abych se mohl co nejdříve pustit do dalšího úkolu, který na mě číhá za branou mé emailové schránky. Pokud lze tuto mou podivnou chuť považovat za krásnou múzu nebo lesního skřítka, pak ano.
Na horoskopy ani amulety moc nevěřím, neboť vím, jak vznikají. Kominíka znám bohužel jen z obrázků a černé kočky se u nás na Barrandově nevyskytují, protože by je okamžitě zakousl některý ze stovek psů, které tu jejich majitelé nepřetržitě venčí v neuvěřitelných množstvích, což nelze přehlédnout vzhledem k hromadám "hnědého bohatsví" kam oko dohlédne a bota došlápne.
Za nezištné spolupracovníky nikdy nepřestanu děkovat nebesům, že mi je seslalo, sesílá a doufám, že ještě dlouho sesílati bude. I za Tebe jim děkuji, milá kabaretní inspicientko :-)))

36) Vážený a milý mi pane Pavle Loužecký, jako ten mraveneček s upálenou nožičkou klopýtám ještě zavčasu využít Vašeho významného životního jubilea, abych Vám položila svoji otázku, která mi již drahnou dobu hýbe žlučí. Pročítám otázky předchozích gratulantů, dozvídám se o Vás další a další informace prostřednictvím Vašich odpovědí a přiznávám, je na místě vyslovit obdiv nad Vaší nesmírnou činorodostí, Vaším géniem, a před obojím se hluboce poklonit. Rovněž upřímně popřát do druhé třetiny života hodně sil a lásky - jiného zapotřebí není. Nicméně: Kam se, do pihele šedýho, ztratil Petr zpovědník???

V úctě Vaše věrná čtenářka
B. Smetanová, Kladno

Milá paní Smetanová, nejste sama, kdo se na tuto otázku ptá, a tak mi nezbývá, než ji zodpovědět veřejně.
Petr je zavalen prací v redakci tak mocně, že není schopen myslet na nic jiného, než na práci. Prostě mu nezbývá čas na nimrání se ve svých pocitech čerstvého padesátníka, nedokáže se soustředit na definování myšlenek, a nedokáže se dokonce ani znovu zamilovat. Asi je to jeho pohodlnost a jistý způsob obrany, jak nebýt láskou zraněn..., možná je to jen planá výmluva a úlitba bohům, že není po rozchodu s Janou ochoten navázat plnohodnotný vztah. Já s ním fakt soucítím a chápu ho ve všech bodech obžaloby i obhajoby.
Každopádně Zitu trestuhodně zanedbává a vymlouvá se. Hanba mu! Ještě že se zpovědnických otěží chopily Bára a Dagmar... Petrovi by teď moc pomohlo, kdyby do hry vstoupil další zpovědník mužského pohlaví, protože takhle si ten chudáček připadá jako zajatec skupiny žen, které na něho neustále útočí a vymáhají na něm jeho slova, reakce, city, názory, řešení...  Jak sama vidíte, nemá to jednoduché.

37) Vážený oslavenče Pavle Loužecký,
padesátka to nic není, měl jsem ji taky. Přesto přeji jen všecko dobré! A ještě otázka - věříte jako já, že existuje Krakonoš?
Antonín Tichý, www.freiheit.cz

S Krakonošem nemám žádné praktické zkušenosti. Neměl jsem zatím možnost setkat se s ním osobně, neboť na hory vůbec nejezdím a Krkonoše znám jen z obrázků. Obávám se, že do Prahy to má Krakonoš dost daleko, a nejspíš se taky málo kdy dostane k počítači, aby si zasurfoval na internetu a zjistil, že nutně potřebuji pomoc. Jeho čáry a kouzla by se mi docela hodily.

38)  Milý Pavle,
dnes je dle kalendáře pro Tebe významný den, ale docela běžný, co se Tvého denního života týká. Jak to vím? :-) Už Tě přece nějaký ten rok znám!
Určitým událostem v životě lidském přikládáme větší pozornost a větší význam, jiné projdou nepovšimnutě nebo nenápadně. Ale to se nedá říci o těchto Tvých narozeninách! Ať chceš nebo nechceš ta zpráva je již dlouho na světě a obklopuje Tě všude kolem, samozřejmě ponejvíce v Pozitivních novinách.
Jak se člověk stává starším, tím méně a méně si tuto skutečnost chce uvědomovat, neřku-li přibývající léta snad oslavovat! :-) Copak je stárnutí něco potěšujícího?

Ale ten, kdo narozeniny má ve zvyku slavit, přikývne, že nejhezčí na tom je to setkávání –
s blízkými, které jinak třeba dlouho nevidí, společné vyprávění a naslouchání. A to dnes večer v kavárně Bresto, díky Tvým blízkým spolupracovníkům, budete mít. Ať se Vám setkání vydaří a kavárnou se nese příjemná nálada!
Dárky s věkem nejsou důležité. Mám na mysli ty hmotné. Vím, že největší radost budeš mít když budeš moci připravovat ”tu novou věc” – Stolní kabaret, který doposud byl tajemstvím a který se veřejně narodí právě v den Tvých narozenin.

A jelikož já na tomto setkání nemohu být a osobně Ti popřát, napadl mě dárek na dálku – a to daleko dříve, než jsi - nějak v tom duchu – o tom v jedné odpovědi napsal:
”Je mi radostí a ctí spolupracovat s ochotnými a přátelskými lidmi, kteří pro dobrou věc dokáží obětovat svůj volný čas, nadšení a spoustu dalších ústupků ze svého pohodlí. To je dar přímo k nezaplacení, kterého si vážím více než jakýchkoliv pomíjivých dárků.”
Proto Ti chci k Tvým významným narozeninám věnovat nikoliv věcný dar, ale šestidílný exkluzivní seriál o vyjímečné události ve švédských moderních dějinách – o královské svatbě švédské korunní princezny Victorie a jejího ”vysněného prince” Daniela.
A jelikož je Tvá osoba nedílně spojena s Pozitivkami, je to současně můj dárek pro jejich všechny autory a čtenáře. Tuto reportáž na pokračování zamýšlím poprvé uvést na web v sobotu 15. května, 6 týdnů před plánovanou svatbou 19. června ve Stockholmu.

Přátelsky ze Stockholmu, Švédsko, 11.5.2010 
Jitka Vykopalová 

Milá Jíťo, díky za Tvoje krásné přání i za všechny dárky, které jsi mi za těch x-let, jež se známe, dala. Už když jsme se osobně potkali poprvé - 15.9.2006 - bylo to velmi originální a nezapomenutelné. Vzpomínáš? Jeli jsme spolu tehdy do Opočna na slavnostní vernisáž výstavy Pocta Františku Kupkovi, kde jsme se setkali s hraběnkou Kristinou Colloredo-Mansfeld, jejím synem Derekem a spoustou zajímavých lidí. Tam jsem poprvé pochopil, že přátelství s Tebou opravdu nebude jen tak :-)))

 

A nemýlil jsem se. Byť jsme byli od sebe vzdáleni stovky kilometrů - Ty ve Stockholmu, já v Praze - vždycky jsem věděl, že tam daleko na skandinávském ostrově mám kamarádku, která nezapomíná a hlavně - na kterou se nezapomíná.

 

A po svém návratu z nádherného týdenního pobytu ve Švédsku, který jsem strávil díky Tvé nezbytné asistenci s Pepou a Tomášem Fouskovými, jakož i řadou dalších milých přátel a krajanů, žijících ve Švédsku, mi Stockholm přirostl k srdci, takže kdykoli kdekoli zaslechnu jméno tohoto města, okamžitě se mi vybaví konec dubna 2008 a nádherně prosluněné dny strávené v tomto královském městě.



I proto jsem moc rád, že v Pozitivních novinách uveřejníš svůj seriál o královské svatbě, protože si dokážu živě představit, co se bude za pár týdnů dít na místech, která jsem mohl díky Tobě osobně poznat, za což Ti nikdy nepřestanu být vděčný.

Otázky (čím originálnější a bláznivější, tím lépe) zasílejte na adresu  vydavatel@pozitivni-noviny.cz .
Do předmětu uveďte: OTÁZKA NA TĚLO.

A na závěr malá pozvánka pro Vás:
Dne 11.května 2010 se bude konat od 18 hodin v salonku vinárny BRESTO ve Štěpánské ulici 31 v Praze 1 již DRUHÉ SETKÁNÍ PŘÁTEL POZITIVNÍCH NOVIN s našimi čtenáři, příznivci a spolupracovníky.
Nejen že v tento den oslavíme 50. narozeniny vydavatele Pozitivních novin, ale současně s tím oslavíme i 60. narozeniny Jana Řehounka, který má toto významné jubileum přesně o týden později 18.5.2010.
To už je určitě dost důvodů k setkání. Nemyslíte?
Hostiteli tohoto setkání budou Jiří Heller a Jitka Dolejšová, na které se můžete obracet s případnými dotazy a náměty do programu.
Hostem bude Jan William Drnek, fotograf a cestovatel, téma: WILDa AFRIKA, fotografie, krátké filmy a povídání o fotografování přírody, zvířat a lidí v Africe....
Jste tedy všichni srdečně zváni.