Byl jeden domeček, v tom domečku… Vlastně ne, byly to dva domečky vedle sebe, se zahradami, stromy, záhony, plaňkovými ploty a sousedskými vztahy. Domky vesnické, zahrady jakžtakž udržované, stromy košaté, záhony mrkvové a jahodové, plaňkové ploty chátrající, sousedské vztahy běžné.
V prvním domku bydlel Jarda Sláma s manželkou a psem Bojarem, velkým tmavým křížencem ohaře, ve druhém Kolářovi s menším bílým voříškem Lupinem. Bojar s Lupinem žili v sociálním smíru. Uvolněnou plaňkou v plotě se oba psí kamarádi, s tichým souhlasem svých pánů, často navštěvovali. Psí kluci si vyhrabali i tajný únikový východ a podnikali výpravy. Jejich kamarádství bylo přerušeno jen ve chvílích, kdy se oba, zaslepeni láskou, zakoukali do stejné psí slečny. To hned bylo štěkání a výhružného vrčení, hrozivého cenění zubů, ňafání a blafání. Došlo i na tvrdé souboje, šrámy, vytrhané chlupy a natržené ucho. A pak opět nastalo příměří, Lupin s Bojarem společnými silami zakopali válečnou kost a místo pod krkem se drželi kamarádsky kolem krku.
Roky střídaly roky, z obou psů se stali starší pánové. Nerozluční kamarádi, ale jak šlo o lásku, stále rivalové jak za mlada. Jo, fenka Majda od Brázdů, ta měla jiskru v oku a hebkou srst – a voněla tak nádherně…
Tu neděli odpoledne se Slámovi vraceli z návštěvy své dcery. Bojar je bouřlivě uvítal, jako by je neviděl nejmíň týden, a zatím to bylo včera, kdy odjížděli. Ale co to? Bojar vyběhl před vrátka, dotíral a lákal je, aby šli za ním. Poslechli. Pod břízkami u plotu ležel Lupin. Chudák pes už nedýchal, tělo celé uválené, špinavé, krk divně zkroucený. Pro pána krále, pomyslel si Jarda, že ho to naše trdlo kvůli nějaké feně zamordovalo. Co teď? Vždyť až se to dozví Venca Kolář, dostane druhý infarkt, ale ještě předtím stačí vytáhnout na Bojara svoji kulovnici… Jarda přemýšlel a přemýšlel, až přišel na geniální nápad. Musí to všechno připravit tak, aby to vypadalo, že Lupin zemřel přirozenou smrtí, stářím. To bude sice taky smutné, ale Kolářovi se s tím vyrovnají snáze. Ještě štěstí, že sousedi se vrátí až dnes večer, jeli ke svým přátelům do Strakonic. Už se stmívalo, když Jarda vzadu na zahradě u pumpy pečlivě omýval chlupaté Lupinovo tělíčko, aby bylo zase čisté a bílé. Pak prolezl mezi volnými plaňkami do Kolářovic zahrady, žena mu přes plot podala psí mrtvolku a on položil Lupina k záhonu jahod. Tam chudák pes odpočíval nejraději, tam bude také nalezen.
A teď honem domů, pustit si televizi, a jako že se nic neděje…
Asi za hodinku uslyšeli vrčení motoru. Kolářovi se vraceli domů. Rozsvítila se venkovní světla na terase, bouchly dvoje dveře auta. I přes hudbu v televizi vnímal Jarda všechny zvuky. Představoval si, co se asi děje. Lupin leží u záhonu, kolem kterého musí Venca projít. Teď už ho asi objevil. Další neurčitý hluk a vzrušené dohadování sousedů. Rozdrnčel se zvonek u vrátek. Jarda rádoby pomalým tempem spěchal ven: „Ahoj Venco, co zvoníš? Máš jít rovnou dovnitř,“ snažil se naladit bezstarostný tón. „Člověče, dej mi panáka, ale tuplovanýho!“ vyhrkl Venca. Vypadal vyděšeně. „Pojď dál – a povídej.“ První štamprli domácí slivovice do sebe Venca obrátil hned. Když mu nalil Jarda podruhé, posadil se a začal překotně vyprávět: „Ty, Jardo, nebudeš tomu věřit, ale posmrtný život opravdu existuje! Existují duchové a mimozemšťané a věci mezi nebem a zemí! Já to viděl, na mou duši, na vlastní voči jsem to viděl!“ „Hele, Venco, ty jsi byl vždycky takový realista, s oběma nohama na zemi... Co to do tebe vjelo?“ Venca si dal ještě jednu „na kuráž“ a pokračoval: „Představ si, že včera večer jsme na zahradě našli Lupina mrtvýho, u toho velkýho záhonu jahod. Co ti budu povídat, dobře to víš, táhlo mu na dvanáct, špatně viděl, měl rozsáhlou artrózu, zkrátka v klidu a pokoji zemřel. Naše máma to obrečela a já k tomu neměl daleko, to víš sám moc dobře, že takovej pes je jako člen rodiny. Rozhodli jsme se, že ho hned pohřbíme. Vykopal jsem jámu, tam pod tou lískou v rohu zahrady. Zaházeli jsme to hlínou, udusali a hrob ozdobili dřevěným křížem. Brzy ráno jsme odjeli ke známým, a přijeli teprve před chvílí. A teď to přijde – poslouchej dobře: Lupin se k nám vrátil! Zase ležel, úplně mrtvej, na tom samým místě, u svýho oblíbenýho záhonu jahod. A to ještě není všechno, Jardo. On byl úplně čistej, jako vykoupanej, no povídám ti, asi ho snesli z nebe andělé! To je jasný znamení, že chce bejt pochovanej tam, kde to měl rád! Teď už věřím všemu, i minulým životům, i to, že je nebe a peklo.“ Jarda mlčel. Taky co říct… Na zázraky ani duchy nevěřil, tím spíš, že se zrovna na jedné „záhadě“ podílel. Ale jak vysvětlit, že se Lupinovo tělo objevilo pod břízkami u Jardova plotu? V tomto „zázraku“ měl prsty, tedy spíše tlapky Bojar. Hledal svého kamaráda a vyčmuchal ho pod čerstvě navršenou hlínou pod lískovým keřem. Nelenil, Lupina vyhrabal a dotáhl na místo, kde si často hráli…
Lupin byl znovu pohřben, tentokrát za jahodovým záhonem. Venca chodil kolem toho místa s posvátnou úctou. Věřil, že Lupin konečně našel svůj věčný klid a jeho duše se na něj spokojeně dívá shora z psího nebe. Za pár dní soused Brázda nabídl Vencovi šestitýdenní štěně od své fenky Majdy. Prý se spustila s nějakým psím nápadníkem, štěňátka jsou ale roztomilá. A tak i Bojar dostal nového psího kamaráda. Zda a jaký byl mezi nimi příbuzenský vztah, to ví jen Bojar, Majda a – Lupin. |