Jitka Dolejšová: Vánoční zvyky (1)

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Vánoce patřily odedávna k nejkrásnějším svátkům v roce. Nejen v každé zemi, kde se slavily a slaví, ale i v jejích jednotlivých oblastech nabyly jedinečné a neopakovatelné podoby, kterou jim vtiskl rozdílný způsob života místních obyvatel.
Předznamenává je pozdní podzim. Úroda z polí je sklizena, dny se krátí a jsou nevlídné, noci nekonečné. Příroda tichne a usíná. Končí svatby, posvícení.
Poslední zábava, kateřinská, odděluje bujné veselí od klidu a ticha dní následujících. Nastává doba půstu a klidných domácích prací – draní peří a přástek. Jako kdyby sem zavanulo něco z dob dávno minulých, kdy byl v představách našich vzdálených předků svět plný zlých démonických bytostí, útočících na Slunce a vítězících nad ním.
Pohanské představy, staletími hluboce zakořeněné v myslích lidí, nelze tak snadno vymýtit. Církev je proto přejímá a upravuje k obrazu svému.

Slovo advent pochází z latinského adventu, tj. příchod. My je chápeme jako příchod křesťanského slunce – symbolu naděje a nového života – Ježíše Krista. Od roku 380 jím označujeme období církevních příprav na vánoční svátky. Bývalo různě dlouhé, v 11. století se ustálilo na čtyřech týdnech před Štědrým dnem. První adventní nedělí, která bývá mezi 27. listopadem a 3. prosincem, počíná katolický církevní rok. V této tajemné adventní době dlouhých jiter znějí z osvětlených kostelů zpěvy mše svaté – roráty, od latinského slova rorate = rosu dejte…
Vedle církevně laděného předvánočního času, plného napětí a očekávání, bylo, a mnohde ještě je, toto období protkáno obyčeji, jejichž původ tkví v pradávnu. A tak se mísila navzájem bájnými nitkami spředená nedohledná minulost s hlubokými křesťanskými tradicemi. Něco starého končilo, nové se rodilo. Bylo třeba účtovat, děkovat, ale i prosit o zdar, štěstí. V hospodářství – na poli i ve chlévě – i osobním životě každého člověka.

Den svatého Ondřeje, 30. listopad, je prvním věšteckým dnem předvánočního období. Magické úkony tohoto dne se týkaly hlavně předpovídání budoucnosti. Nejedna dívka se tázala, vdá-li se příští rok, koho si vezme nebo zůstane-li svobodná. Například v okolí Příbora na Ostravsku ukryli pod přiklopené hrnečky hlínu, chléb, hřeben a prsten. Kdo našel pod odklopeným hrnečkem hlínu, čekala ho do roka smrt, kdo hřeben, ten měl onemocnět, chléb věštil blahobyt, prsten svatbu. Jinde šly o půlnoci před svatým Ondřejem dívky klepat na kurník: ozval-li se kohout, byla naděje, že se dívka brzy vdá, uslyšela-li dívka slepici, musela si na vdavky ještě počkat.

Barbory mají svátek 4. prosince.
Mnozí lidé si v tento den vkládají do vázy pro štěstí třešňové větvičky, tzv. barborky, a těší se, že jim na Vánoce vykvetou. Říká se, že rozkvetou-li vdavekchtivé dívce, má naději se do roka dostat „pod čepec“.
Svatá Barbora ale také přestavovala tajemnou osobu nadělující hodným dětem do punčochy. V některých krajích byly Barborkami dívky, převlečené do dlouhých bílých šatů. Pomoučily si obličej nebo ho zastřely bílým závojem a rozpustily si vlasy, na kterých spočíval zelený věnec, symbol čistoty a nevinnosti. Někde chodily dvě, jinde tři až šest dívek. Jedna držela v ruce metličku a vyplácela nehodné děti, druhá rozdávala z košíčků cukroví, jablíčka a ořechy, aby se děvčátka a malí chlapci nebáli.

Svatý Mikuláš má svátek 6. prosince. Byl uctíván jako ručitel šťastného manželství, patron a ochránce mořeplavců, mlynářů a obchodníků. Kdo z nás by neznal trojici, která v předvečer jeho svátku obchází naše města a vesnice? Mikuláš, důstojná postava dobrotivého muže, trestající čert a nadělující anděl. Tak to chodí dnes.
Dříve však byl mikulášský doprovod mnohem početnější.
V průvodu nechyběli husaři, kominíci, mastičkáři, Turci, mouřenínové, medvědi, ba ani smrtka. Tyto obchůzky připomínají období veselého masopustu.
Opět jsme nahlédli do dávných pohanských časů, kdy průvody hlomozících maskovaných postav zaháněly nevlídnou a nelítostnou zimu, která našim předkům, závislým na přírodě, přinášela nemoci, strádání a hlad.
Vraťme se ale raději do doby ne tak dávné.
Ti nejstarší si jistě pamatují na slavné mikulášské trhy, které měly velké kouzlo zvláště pro děti. Co všechno se tu dalo nakoupit! Betlémové figurky, z nichž se daly sestavit celé jesličky, panenky, truhličky, nádobíčko, husaři, trumpetky a jiné pestře malované hračky ze dřeva, perníky a marcipány nejrůznějších tvarů, ptáci a zvířátka z tuhého nekynutého těsta, známé dnes jako vizovické pečivo.
Dodnes se nám zachovaly ukázky mikulášského pečiva z Jindřichova Hradce – točánky, pletence, brejličky, mašle, dýmka a z figurálních tvarů kuře, husa, jelen, ještěrka, miminko, dítě a čerti.
Osobité tvary mělo i mikulášské těsto z Podřipska, např. had, brýle, hřeben, panák nebo věnec.
O mikulášské překvapení se většinou přičinili i rodiče. V jihočeských městech, ale pravděpodobně i jinde, zhotovovali dětem ježka. Do velkého jablka zapíchli tři dřívka tak, aby vytvořila podstavec. Na další zastrkaná dřívečka pověsili ořechy, malá jablíčka nebo švestky. Mezi ně zapíchali zelené větvičky z brusinek nebo zimostrázu.
Hodně okrášlený ježek se nazýval král. Za stopku pověsili na nitku uvázané malinkaté jablíčko – zvoneček.
Na Klatovsku říkali ozdobenému jablku svět. V blízkosti jablka stával švestkový čert nebo panenka z datlí, někdy třesolka. To bylo do velkého jablka zapíchnuté, na třásně nařezané ptačí brko, kde na každé třásni visel ve vodě rozmočený hrášek nebo mandle v pozlátku.
Nechyběla ani zvířátka z hlíny na dřevěných nožkách a jiné drobnosti. Na některých místech Moravy a Slezska chodívaly také Matičky, jinde nazvané Mikulášky nebo Mikulajky.
Někde na Mikuláše, jinde dříve nebo později. Oblečením se často podobaly Barborkám. Matičky rozdávaly pečivo a ovoce – jako Mikuláš nebo anděl. 

Zdroj: • Brožura: Vánoce – zvyky, Silvestr, pokrmy, vyd. Merkur, r. 1991;  • internet. 

Pokračování ....

30.11.2009
K dotazům, týkajícím se adventního věnce, doplňuji:


K dotazům, týkajícím se adventního věnce, doplňuji:
Postupné zapalování svíček každou adventní neděli se stalo součástí zvyků mnoha křesťanských rodin. Jako místo a doba vzniku této tradice se udává Německo 19. století. Liturgickou barvou je v této době fialová, proto často i svíčky nesou tuto barvu, avšak tou "pravou" tradiční barvou adventních svíček je červená. Jedna může být růžová - barva roucha oblékaného knězem při bohoslužbách třetí adventní neděle. Značí blížící se radost z příchodu Spasitele. Zapaluje se třetí neděli, která je nazývána Gaudete, což v překladu znamená Radujte se.
Nejznámějším symbolem adventu je jistě adventní věnec. Kde se vzal?
Mladý německý pedagog a kněz Johann Hinrich Wichern, který pracoval v ústavu pro opuštěné děti na okraji Hamburku, poprvé v roce 1839 pověsil na počátku adventní doby ke stropu v tomto útulku dřevěný kruh (údajně kolo od vozu) se svíčkami. Svící bylo celkem 23 - 4 větší bílé a 19 menších červených - na každý den až do Štědrého dne jedna. Každý den při krátké pobožnosti zapálil jednu ze svíček. Později začali kolo zdobit jedlovými větvičkami.
Zvyk zdobit obydlí v adventu věncem se svíčkami se rychle šířil. V církevním prostředí se poprvé objevil v kostele v Cáchách, už však pouze se čtyřmi svícemi. Pak se začal používat na severu Německa, odtud také v sousedních zemích, počátkem 20. století se také v jižní části Německa a díky emigrantům také v zámoří.
Symbolika:
Slovo advent znamená příchod, čímž je charakterizován smysl celého adventu - čekání na příchod Ježíše Krista, jehož narození o Vánocích slavíme.
Věnec jako takový je odpradávna znakem vítězství a královské důstojnosti.
Kruh je znamením věčnosti, ale také znamením společenství - u adventního věnce se setkáváme jako společenství (doma s rodinou, nebo třeba v církvi), ať už ke společné modlitbě, nebo k popovídání či čtení hezké knížky, společnému zpěvu nebo poslouchání hezké hudby…
Zelené větvičky jsou znamením života - i v zimě zelené, tedy živé. Zelená barva je také barvou naděje, kterou nám svým narozením přinesl Ježíš z Nazaretu.
Svíčky - jejich počet se rovná počtu adventních nedělí, barva má být červená - barva Kristovy krve, ale také barva života.
Každou neděli a po ní následující adventní týden zapalujeme příslušný počet svíček - tedy po první neděli jednu, po druhé dvě atd. Jedna ze svící může být také růžová (případně bílá), ta se pak zapaluje na 3. adventní neděli. Někdy se také místo červené barvy používá barva fialová, podle mešního roucha kněží v adventní době.
Světlo svíce (nejen těch na adventním věnci) symbolizuje přítomnost Krista v životě lidí. Jak se přibližují Vánoce, tedy Kristův příchod, přibývá světla okolo adventního věnce, ale také v našich srdcích.
Zdroj: internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2009.