Jitka Dolejšová: V hlavní roli zápalka
Rubrika: Publicistika – Víte, že...?
Zápalky si bezesporu zaslouží náš obdiv. Mají krátký život, ale dokáží vytvořit oheň, jeden z největších objevů lidstva. Jsou skromné, jednoduché, lehce dostupné. Mají své opakovaně neopakovatelné kouzlo. Kouzelné dřívko To, že zápalky neboli sirky slouží především k rozdělávání ohně, nikoho nepřekvapí. Tyto podlouhlé hranolky jsou vyrobeny obvykle ze dřeva (osikového, smrkového či topolového), méně často z lepenky. Dřívka jsou částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, chytá v důsledku tření. Na minutku s chemií a fyzikou Hlavička tzv. bezpečnostních zápalek, vyráběných v současnosti, se skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření, a tetraoxofosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený (nejedovatý) fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200° C, což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Toto řešení prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením zápalky o jiný povrch. Dříve se dlouho používaly fosforové zápalky, které se zapalovaly při prudkém škrtnutí o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty). Dobrý sluha… První oheň dal podle pověsti lidstvu Prométheus. Už primitivní národy dovedly rozdělat oheň třením suchých dřev, později křesáním křemene do hubky nebo troudu. S tím vystačilo lidstvo až do konce 18. století. Nastupující průmyslová revoluce však vyžadovala něco nového. Křest ohněm První třecí zápalky, tzv. congrevské (jméno dostaly po vynálezci světelných raket, generálu Congrevovi), se zapalovaly protažením mezi skelnými papíry. Vyrobil je anglický lékárník a chemik John Walker ze Stockton-on-Tees v Anglii. V roce 1826 zcela náhodně vynalezl zápalku. Pracoval ve své laboratoři a míchal dřívkem chemickou směs potaše a antimonu. Pak škrtl klacíkem o kamennou podlahu, aby se zbavil hrudky, která se utvořila na jeho konci. Zničehonic vyšlehl plamen. Walker tuto zajímavost každému ukazoval, ale patentovat si ji nenechal. Tento jev pozoroval také Samuel Jones a ihned začal pracovat na komerčním využití této novinky. A tak se už rok po této události začaly prodávat první zápalky. Jejich hlavičky se skládaly ze směsi chlorečnanu draselného, sirníku antimonového, gumy a škrobu. Byly baleny po stovce v jedné krabičce (původně kartonové, později z tenkých dřevěných dýh) a jmenovaly se Lucifers. Jejich užívání bylo tak jednoduché, že nejen definitivně vytlačily křesadlo, ale přispěly i k rozšíření kouření. Ale byl tu problém: zápalky silně zapáchaly a při zapálení třaskaly jako malý ohňostroj. Z těchto důvodů musela být krabička označena varováním, že zápalky škodí zdraví. Aby nesmrděly a byly bezpečné V roce 1830 francouzský chemik Charles Sauria změnil chemické složení zápalky - začal používat bílý fosfor. Pach byl sice odstraněn, ale nějak se „pozapomnělo“, že právě bílý fosfor je smrtelně jedovatý. V jediné krabičce ho bylo tolik, že stačilo na usmrcení člověka. Mnozí to poznali na svém zdraví, sebevrazi toho využili dokonale. Švéd Johan Lundström v roce 1855 vynalezl bezpečnostní zápalky, které se rozhoří pouze škrtnutím o zvláštní povrch, protože jedna z chemikálií potřebných ke vznícení je obsažena v hlavičce zápalky a druhá ve škrtátku. Bezpečnostní zápalky se začaly vyrábět ve velkém ještě tentýž rok jak ve Švédsku, tak v Anglii. Není krabička jako krabička Kromě klasických tvarů krabiček byly vyráběny obaly ve tvaru válce nebo různé reklamní krabičky. Balení v podobě malé knížky (kartonové desky přidržující řadu zápalek) vymyslel Američan Joshua Pusey v roce 1892. Poprvé se objevilo na trhu v roce 1896. Zápalkové krabičky mohou být vyrobeny ze dřeva, dřevěné dýhy, papírového kartonu, a dokonce i z plastu. Špionáž s láskou Fosforové zápalky vyráběl ve své laboratoři také vídeňský lékárník Štěpán Römer. Hořlavou směs připravovala jeho paní. S tajemstvím této výroby se zde seznámili dva mladí lidé - Marie Urbancová, která pomáhala při přípravě hořlavé směsi, a truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost, který na svém vandru světem dospěl až k lékárníku Römerovi, aby mu hobloval dřívka na zápalky. Do zcela prozaické historie zápalek vstoupil romantický prvek - láska. Oba mladí lidé později společně odešli do Vojtěchova rodného města Sušice, zde se již jako manželé usadili a na základě získaných znalostí sami začali s výrobou zápalek. A tak na počátku světoznámé sušické zápalky byla vlastně malá průmyslová špionáž. Sušické zapálení pro zápalky S výrobou zápalek začali manželé Scheinostovi r. 1839 ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané pak příležitostně na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit. V primitivních podmínkách byly zaměstnány celé rodiny i s dětmi. Již počátkem 40. let Vojtěch Scheinost navázal spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který po krátkém čase celou výrobu koupil a Scheinost se stal ředitelem výroby. Úspěchy brzy překročily hranice regionu. Roku 1844 byla postavena nová továrna. Fürth se stal mocným člověkem. Dával místním lidem práci a ve své výrobě používal téměř výhradně domácí suroviny. Dokonce sám začal vyrábět i fosfor, který se jinak dovážel za vysoké ceny ze zahraničí. Tím se výroba zápalek velmi zlevnila. Jednoduché stroje a nástroje používané již v počátcích výroby (např. speciální hoblík na řezání dřívek, zasouvací stroj pro máčení dřívek do zápalné hmoty či stroj na výrobu kulatých krabiček) byly postupně nahrazovány složitějšími stroji, výroba se úspěšně rozvíjela a obchodní úspěchy rostly. Nutno však dodat, že máčení dřívek do zápalné hmoty a vyndávání dřívek z rámů bylo ještě dlouho ruční záležitostí, stejně jako plnění krabiček a jejich balení. Bernard Fürth byl skvělý obchodník a získal odbyt nejen na trzích evropských, ale i v zámoří a Orientu. Po jeho smrti převzali výrobu pod firemní značkou Bernard Fürth jeho dědicové - syn Daniel a později dva vnuci Bernard a Ernst. Za vším hledej (nejméně jednu) ženu Říká se, že nepřímou zásluhu na vzniku slavné sušické zápalky měly tři ženy - žena vídeňského lékárníka Römera, která pečlivě připravovala zápalnou směs, žena Vojtěcha Scheinosta, která se tomuto umění dobře naučila, a také žena Bernarda Fürtha, která svého muže v počátcích podnikání v tomto oboru výroby podporovala. A tak není divu, že portréty žen a dívek se staly vedle známého motivu klíče, nůžek či doutníků na nálepkách slavných sušických zápalek tak častým a dodnes nepřekonaným námětem. Krátký pohled do dlouhé historie 1903 - Vznik rakousko - uherské akciové společnosti SOLO se sídlem ve Vídni 1910 - Ukončení výroby hlavičkové hmoty z nebezpečného bílého fosforu 1921 - Založení spojených československých sirkáren a lučebních továren se sídlem v Praze 1935 - Koncentrace výroby zápalek v ČSR do SOLO Sušice a HELIOS Lipník nad Bečvou, Bánské Bystrice a Činaděva v zakarpatské části republiky 1945 - Po skončení 2. svět. války obnovení výroby v Sušici v plném rozsahu 1969 - Začátek nové modernizace výroby s přechodem na automatizaci 1980 - Postupná přestavba starých strojů na výrobu dřevěných krabiček - začátek éry papírových krabiček 1984 - Ukončení výroby dřevěných krabiček na zápalky 2002 - Uvedení do provozu linky SEITA na výrobu domácnostních zápalek 2008 - Ukončení výroby zápalek v Sušici 2009 - Transformování společnosti z výrobně-obchodní na obchodní, přesun prodané výrobní technologie do Indie Zajímavosti • Ročně se ve světě spotřebuje asi šest triliónů zápalek. • Zápalky vyráběné pro země starého kontinentu musí splňovat evropskou normu a přísné ekologické předpisy. • Odlišná je receptura zápalných složek u sirek určených do tropických oblastí, kde bývá téměř stoprocentní vzdušná vlhkost. Tamější obchodníci často testují kvalitu sirek jazykem. Jestliže ji po olíznutí bez problémů rozžehnou, výrobek prošel, i když přísnou evropskou normu nesplňuje. • Kvalitní škrtátko by mělo vystačit na vypálení více než jednoho celého obsahu krabičky. Někteří výrobci však používají na škrtací plochu méně kvalitní nátěr kartáčem. Ta je pak nerovnoměrně silná a mnohdy přesahuje až pod horní nálepku. Výrobci kvalitních zápalek proto dali přednost tištěným škrtátkům, buď plným, nebo mřížkovým, jež preferuje západní Evropa. • Základním znakem bezpečné zápalky je skutečnost, že po sfouknutí plamene nesmí dřívko dále žhavit. Kvalitní sirka se zapálí už po jemném škrtnutí v úhlu třiceti stupňů. Její hlavička zůstane kompaktní (nesmí tzv. odkapávat hořící kousky směsi) a plamen z ní pak plynule přejde na dřívko. To usnadní parafin, do něhož se při výrobě namáčí. Po uhašení musí dřívko ihned zčernat, nesmí mu zůstat žhavý konec. • Vypálené zápalky by se ale přesto neměly vracet zpět do krabičky (viz film Vesničko má středisková: „To neděláš dobře, Jaromíre, s tou sirkou…“) Druhy a typy zápalek Pomineme-li takové druhy, jakými jsou zápalka nedotčená, ohořelá, zapálená, spálená, ztracená, zastrčená, nalezená, vypadlá, ulomená, zlomená, zmoklá, mokrá, navlhlá, bezdůvodně nehořlavá aj., pak se můžeme setkat s těmito druhy a typy zápalek: • Standardní - zápalky dlouhé od 40 do 43 milimetrů, v krabičce 36 - 45 kusů • Domácnostní - velká krabička, obsah 60 - 250 kusů, zápalky dlouhé 46 až 55 mm, ty nejdelší jsou určeny pro zapalování plynových sporáků a trub • Krbové - vůbec s nejdelším dřívkem, 90 až 200 milimetrů, 10 - 100 kusů v krabičce • Chalupářské – ve skleněných dózách • Reklamní - v krabičce nebo trhací dřevěné či papírové, často s pestrobarevnými hlavičkami ve škále od bílé až po černou; • Ultra mini - krabička ve velikosti kostky cukru • Odolné - vůči vodě a větru • Kovbojské – pro milovníky westernů; zapalují se prudkým škrtnutím o tvrdý předmět • Zápalky, jež se zapálí pouhým vytažením z papírové krabičky Zajímavé a dnes už asi nepříliš známé jsou např. sirky Duplex s dvojitou hlavičkou, salónní zápalky, goliášky, voskové sirky, větrovky (neuhasitelné v silném větru), sirky složkové (známější jako jupiterky) či generátorové nebo thermitové zápalky. Mnohostranné použití Kromě „vyčarování ohně“ mají zápalky důležitou roli třeba při losování (pozor na ty nejkratší!), při matematických úlohách a logických hříčkách, jsou oblíbenou kouzelnickou pomůckou či nadnárodní stabilní měnou při některých méně hazardních hrách. Mohou sloužit jako ušní šťourátko, zubní párátko, měřidlo, upevňovač vojenských knoflíků, zarážka při lepení obkladových dlaždic na stěnu, překážka pro terénní závody mravenců, vytáčedlo zakousnutých klíšťat, zkoušecí špejle pro pečené nízkopodlažní bábovky apod. Jsou výborným stavebním materiálem pro různá díla (např. obrazy, miniatury staveb či repliky hudebních nástrojů, zbraní a dopravních prostředků). S krabičkami lze hrát cvrnkanou (např. v hospodě), společenské hry (přenos vrchního dílu krabičky z nosu na nos), postavit z nich úctyhodnou velestavbu (viz jeden z příběhů kreslených Rychlých šípů) nebo vyrobit originální šperkovnici či předvánoční „čekáníčko“. Ze zápalkové krabičky lze vytvořit postýlku pro panenky, kočárek, autíčko či pokladničku pro období finanční krize apod., nebo ji použít k úschově více či méně cenných předmětů, mezi které patří např. kamínek, šroubeček od brýlí, první či poslední zub atd. Celé krabičky nebo jejich nálepky jsou významným sběratelským artiklem. |
OHLASY NA ČLÁNEK |
Milá paní Jitko, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 02. 2010.
Bc. Jitka Dolejšová
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
PhDr. Jiří Grygar | |
Jaroslav Vízner | |
Ondřej Suchý | |
Ivan Kraus | |
Jiří Menzel | |
Ladislav Gerendáš | |
Zdeněk Pošíval | |
Jan Krůta |