Jan Řehounek: První český arcibiskup, který vyšel z lidu

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Letos v dubnu uplynulo sedmdesát pět let od smrti prvního českého arcibiskupa bez šlechtického predikátu, který vyšel z lidu, Františka Kordače. Do své funkce byl jmenován před devadesáti lety – 16. září 1919.
František Kordač se jako první z českých církevních představitelů otevřeně postavil za osobnost Jana Husa. Byl mimořádnou osobností, pevných morálních zásad, kvůli nimž byl donucen z arcibiskupského stolce odejít.
Pocházel ze Seletic na rozhraní Nymburska a Mladoboleslavska a na svoji milovanou rodnou obec a zdejší kraj nikdy nezapomínal. Nezapomněli na něj ani jeho spolurodáci – v místech, kde stával jeho rodný dům, mu odhalili pamětní desku.

František Kordač (* 11. ledna 1852, + 26. dubna 1934), arcibiskup a primas český, se narodil v Seleticích. Po ukončení studií na bohoslovecké fakultě studoval v Římě na papežském Gregorianu, kde získal doktoráty z bohoslovectví a filosofie. Po návratu do Čech se stal rektorem kněžského semináře v Litoměřicích, později v Praze. Zasloužil se o založení církevní knihtiskárny v Litoměřicích a o zřízení studentského konviktu v Mladé Boleslavi.
Po vzniku republiky se stal členem Národního výboru v Praze a za stranu lidovou zasedal v Národním shromáždění. Pražským arcibiskupem s postavením primase českého byl jmenován 16. září 1919, a to jako první prostý občan bez šlechtického predikátu.
Dr. Kordač nastoupil na arcibiskupský stolec v poválečné době, kdy situace v novém Československu nebyla pro katolickou církev příznivá. Povědomí lidí ji spojovalo s třísetletou porobou, neboť podporovala habsburskou monarchii. Tato všeobecná protikatolická nálada vyvrcholila v odtržení části katolíků a vzniku Československé církve husitské.
Kordač se tehdy pevně postavil za církevní autoritu Vatikánu a podařilo se mu znovu upevnit politicky i duchovně rozvrácený katolicismus v Čechách. Pomohlo mu i to, že se přimlouval u papeže Benedikta XV. za rozšíření užívání češtiny při katolických bohoslužbách a za sloužení liturgických obřadů ve staroslověnštině na významných místech z počátku křesťanství v Čechách a na Moravě.
Dělal rovněž zprostředkovatele mezi československou vládou a Vatikánem v záležitosti týkající se svěcení památky Mistra Jana Husa, vyvolané papežským nunciem Marmaggim v roce 1925. Ve Vatikánu, na prosbu ministerského předsedy Švehly, vysvětlil papežské stolici, že postava kostnického mučedníka je natolik spjata s národními a duchovními dějinami českého národa, že žádná vláda nemůže souhlasit s tím, že se nebude zúčastňovat slavností k památce takové osobnosti. Podařilo se mu vatikánské hodnostáře přesvědčit k řešení formulovanému v „midi vivendi“, jež bylo mezi Československou republikou a Vatikánem uzavřeno 17. prosince 1927.

„Dr. Kordač působil svým zevnějškem i duchovními kvalitami jako arcibiskup, ale ve svém jednání měl prostotu, něhu a dobrotu. Do jeho pracovny v arcibiskupském paláci vstupoval každý kněz bez rozpaků, poníženosti a bázně. Narozdíl od dřívější panské atmosféry zde zavládlo demokratické ovzduší. To, co nikdy nesvedl biskup – diplomat, dokázal Kordačův silný duch. Nikdo by si tehdy nepomyslel, že tento člověk, který se po celý svůj život zasazoval za církevní autoritu, bude sám touto autoritou zbaven arcibiskupského úřadu,“ řekl Zdeněk Mareček, jenž se jako regionální historik podrobně zabýval osobností pana arcibiskupa.

Prohlášením Československé republiky v roce 1918 nastala Svaté stolici povinnost zřídit u nás zastoupení církevních zájmů zvláštním nunciem. První dva byli zbožní a svědomití kněží. Třetím se stal panovačný Ciriaci. Nezamlouvalo se mu ani sídlo v arcibiskupském paláci, ani zámek v Dolních Břežanech. Požadoval pro nunciaturu zakoupení paláce v Praze a pro letní sídlo postavení luxusní vily v Karlových varech. Arcibiskup Kordač byl zásadový katolík vyznávající střídmost církve i jejích představitelů. Tento požadavek zdvořile odmítl.
Jako důvod uvedl potřebu výstavby semináře a kostela v Dejvicích. To nuncia tak popudilo, že svolal biskupskou konferenci do Olomouce, kde žádal biskupy, aby ze svých příjmů přispěli na zakoupení a vybavení nunciatury. Když začal vyhrožovat, že se odstěhuje z Prahy a nunciatura v ČSR zanikne, začali biskupové upisovat značné obnosy na zakoupení paláce. Arcibiskup se pro nemoc nemohl konference zúčastnit. Pořízení paláce nepřekážel, ale žádal, aby se věc na čas odložila. Nuncius však prohlásil: „Buď padnu já, nebo Kordač!“

Po přestálém infarktu v zimě 1931 se Dr. Kordač uchýlil k rekonvalescenci do dolnobřežanského zámku. Bezprostředně poté poslal za ním nuncius provinciála jezuitů P. Skarena, který mu předal Ciriacim napsaný list se slzami v očích a se slovy: „Tuto rezignaci na arcibiskupský úřad máte podepsat, jinak vám pan nuncius vzkazuje, že uplatní proti vám veškerou plnou moc, kterou si již opatřil u papeže.“
Na radu lékařů a pod tlakem nuncia požadovanou rezignaci Dr. Kordač podepsal a vzdal se i svého práva na odvolání ke Svaté stolici v Římě. Ciriaci Svatému Otci oznámil svobodnou rezignaci, ale Kordač veřejně vyhlásil, že k ní byl donucen.

Arcibiskup František Kordač byl Vatikánem penzionován a žil od roku 1931 trvale na zámku v Dolních Břežanech. Jeho nástupcem se stal ThDr. JUDr. Karel Kašpar (1870 – 1941).
Vedle velkého duchovního díla a řady filosofických a teologických prací se arcibiskup Kordač zasloužil o stavbu nového semináře pro výchovu katolického duchovenstva a arcibiskupského gymnázia v Praze i o vybudování československé koleje v Římě.

V Katolických novinách 2. prosince 1973 napsal Jan Lebeda: „Byl jsem svědkem prvního vstupu arcibiskupova do Svatovítského dómu. Když stanul mezi vítajícími kanovníky, napřímený, s krásnou bílou hlavou, dětsky čistýma, pomněnkovýma očima a s tváří, z jejíchž čistě orámovaných kněžských rysů vyzírala nebojácná síla, inteligence a mohutná vůle, cosi se ve mně napřímilo a já cítil až v koříncích nervů, že se nemusím lekat o budoucnost katolictví v Čechách. Že tento stařec, ač při chůzi již zabrkávající, ale neskloněný, je granitovou skálou, že jsme v něm nalezli opravdového biskupa vůdce.“

Dr. Kordač nezapomínal ani na svůj rodný kraj. Již jako hoch chodíval ministrovat panu faráři do kostela sv. Václava ve Mcelích. V roce 1908, tedy v době, kdy ještě přednášel jako profesor na bohoslovecké fakultě v Praze, daroval mcelskému kostelíku nové varhany v ceně 2 200 rakouských korun a sám je na den Zvěstování Panny Marie posvětil. Když se mcelští věřící rozhodli svůj kostel rozšířit, finančně je podpořil a v roce 1930 přijel přístavbu vysvětit.
Arcibiskup prof. ThDr. PhDr. František Kordač, osobnost veliká a zároveň tragická, zemřel v Praze v nemocnici Milosrdných bratří 26. dubna 1934.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 10. 2009.