Přípravy na Vánoce jsou poznamenány spěchem a spoustou shánění. Často žehráme, že naši předkové trávili svátky v poklidu a míru, což my dnes neumíme. Že to není úplně pravda, se můžeme dočíst v jedné staré koledě: “Před Vánoci tejden, nebyl klid snad jeden den, hrozná spousta shánění a do města běhání. Všechno jsme už nakoupili, jabka, hrušky, perník, slívy, a co sejra, tvarohu, povědět vám nemohu. Na kvasnice zapomněli, v celým kraji je neměli, přiběhla k nám nevěsta, abych skočil do města. Mošnu jsem do ruky popad, venku sem na ledě upad, co já ubohej zkusil, že pro kvasnice sem jít musil." Čas ale běží, a tak Štědrý den vždycky nakonec 24. prosince přijde.

Při přípravě štědrovečerního stolu je třeba dát pozor, aby nebyl počet strávníků lichý, to se pak musí někdo ještě narychlo přizvat. Stůl se pokrývá bílou plachetkou, na každém rohu pak položen je koláč. Podle tradice se má na stole objevit „devatero jídel”. Nesměl chybět pecen chleba, česnek, cibule, sůl, na hromádce všechny druhy obilných zrn. Pod každým talířem má ležet mince, jinde rybí šupina, aby se držely peníze v chalupě. Nohy stolu se leckde obtáčely řetězem, neboť jedině tak zůstane rodina pohromadě.

Nezbytným doplňkem na stole byl bochník chleba a vánočka, i když se nekrájela. Podle vzpomínek pana Františka Vance (nar. 1915) kladli ve Slovči pod stromeček bochník chleba a vánočku a přidávali k tomu i vařené brambory, ovoce, ořechy a sklenici pitné vody.

Ke stolu je možné usednout až po východu první hvězdy. Večeři přináší hospodyně najednou, aby nemusela vstávat, neboť pak by „drůbež špatně seděla”. Před jídlem se patří pomodlit, poděkovat za vše dobré, co rok přinesl, poprosit o požehnání do roku příštího a popřát, aby se všichni stolovníci za rok opět ve zdraví sešli.

Štědrovečerní večeře začínala oplatkou s medem. Polévka bývala hrachová nebo čočková, teprve později rybí. Jako hlavní chod se podával černý kuba, jinak také zvaný hubník - nákyp z trhaných krupek s houbami. Prastarým jídlem, dnes už téměř neznámým, byla pučálka - naklíčený, opražený hrách, osolený, nebo oslazený medem. Ryby se v českém vánočním jídelníčku objevily až v devatenáctém a dvacátém století, neboť dříve platily za postní jídlo. Podávaly se v úpravě „na modro” (v rosolu) nebo „na černo” (v omáčce ze zeleniny, zavařeniny, s ořechy, mandlemi a rozinkami). Smažený kapr se rozmohl až po první světové válce. V hostině nesměly chybět ořechy a ovoce, syrové, sušené i vařené, případně pečená jablka. Rozvařenému sušenému ovoci ochucenému kořením (skořice, badyán, hřebíček, vanilka) se říkalo muzika. Nejoblíbenějším tradičním moučníkem byla vánočka, jinak zvaná štědrovka, pak také štrůdl nebo koláč. Rovněž spařené buchtičky - peciválky nebo také kutelky, někdy plněné mákem, omaštěné máslem a posypané strouhaným perníkem, jindy oslazené medem, v chudších domácnostech řepným sirobem, nesměly, jak víme například z vyprávění pana Josefa Nezbedy z Dymokur (nar. 1892), na stole chybět. Oblíbeným pamlskem byl cukrkandl.

V časopisu Český lid popsal v roce 1901 Jan Tykač štědrovečerní jídelníček chudší rodiny z Čelákovic v polovině devatenáctého století: „Hrachová polévka se zasmaženými kostkami housky (vánočky), „kuba mastná huba”, t. j. žitné krupky s houbami na pekáči pečené a silně maštěné, vdolky s povidly, tvarohem a smetanou, ovoce (jablka, ořechy), nebo: Houbová polévka s krupkami, knedlíky se švestkovou omáčkou (t. j. s rozvařenými a dobře rozmíchanými sušenými švestkami), kus vánočky nebo dušička z těsta vánočkového, ovoce. Někde též hrách, kočičí svatba (t.j. hrách s kroupami) aj."

Většina obřadních jídel měla svůj význam a pojila se k nim řada pověr: polévka se podávala jako základ života, houby znamenaly štěstí v rodině po celý rok, zelí sloužilo k ochraně před zimnicí, knedlík měl zajistit, aby rodina nikdy nehladověla, štrůdl byl zárukou dobrého bydla. Řepa chránila před úplavicí, jalovcové kuličky před morem.
Mnoho zvyků a obyčejů prováděných o Štědrém večeru souviselo s představou o dobrém počátku a průběhu příštího hospodářského roku. Na stůl se kladlo ode všech plodů, aby se hojně urodilo. Také se věštilo podle nejrůznějších úkazů, jaké bude v příštím roce počasí, úroda nebo užitek z dobytka. Po štědrovečerní večeři se musely všechny drobečky smést a zakopat pod ovocné stromy, rybí kosti patřily do ohně, aby neškodil.

 

Dodnes se provádějí pro zábavu různé lidové praktiky a věštby: krájení jablek - kdo má čistou hvězdičku jader, bude zdráv, ukáže-li se křížek, věští do roka smrt, lití olova - podle ve vodě vzniklých tvarů se hádá, co člověka čeká a nemine, házení střevíců přes hlavu - ukazuje-li špička ke dveřím, děvče se určitě vdá, poslouchání štěkotu psa za humny - odkud pes zaštěká, odtamtud přijde ženich, tahání polínek poslepu z hromady - jaký má polínko tvar, takový bude ženich (rovný štíhlý, tlustý, sukovatý, pokřivený, dlouhý, nebo malinký), pouštění ořechových skořápek se svíčkami na míse s vodou - komu dopluje nejdál, ten odejde do světa. V minulosti se braly vážně zejména věštby předpovídající smrt, svatbu a odchod z domova. Pěkná je dívčí říkanka ze Staroboleslavska: „Já, kleče tu, nevstanu, až znamení dostanu, z které strany vítr fouká, odtud se můj milý kouká.”

Vánoce jsou svátky obdarovávání. Ten největší první dar dal lidstvu Bůh - svého syna Ježíše Krista. Jemu pak, jako chudému betlémskému dítěti, přinášeli dary králové i ti nejchudší pastýři. To jsou biblické kořeny vánoční nadílky. Již Jan z Holešova koncem 14. století uváděl, že „...staří nejen lidem, ale i dobytku v tento den projevovali štědrost”.

Pravděpodobně prvním u nás historicky doloženým vánočním dárkem je modlitební knížka, kterou na Štědrý den roku 1466 věnovala pro chvíle soukromé zbožnosti králi Jiřímu z Poděbrad jeho druhá manželka Johana z Rožmitálu. Jde o kodex s česky psanými modlitbami k Panně Marii, bohatě zdobený iniciálami a celostránkovými iluminacemi. Mezi nimi je i obrázek „Zvěstování” s postavou adorujícího (zbožně uctívajícího) krále Jiřího.
Johana nechala na přídeští knihy vepsat věnování: „... prvnímu v Čechách Jiřímu králi tyto knížky darovány byly, od druhé v Čechách královny Johany jsou Jeho Milosti poslány, které zhotovit nechala a na Štědrý večer darovala Jeho Milosti, prosíc za to ne stříbro ani zlato, ale aby ji ráčil v své paměti míti, až bude tyto modlitby pěti, aby zde ve zdraví a štěstí žili, své poddané k Boží cti a chvále vedli a tak se k Bohu dostali.”