Václav Chaloupek - Jan Řehounek: Medvědi, ježkové a myslivci
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Vysloví-li se jméno Václav Chaloupek, vybaví se většině lidí – od batolat po důchodce – jeho televizní večerníčky, v nichž hlavními hrdiny jsou zvířátka. Těch večerníčkových cyklů s mláďaty zvířat je již sedm, poslední s ušatým ježkem. Kdo by neznal z televizní obrazovky půvabné snímky Tuláček - s nezbedným lišáčkem, Vydrýsek - o mrštné vydře, Kluci ze zámku, v němž jsou hlavními hrdiny bažantíci, Pruhovaní kamarádi - s čuňaty a jezevcem, Madla a Ťap, což jsou pes a rys, Méďové - se dvěma medvědy a Podivuhodný výlet ježka Aladina, v němž zabloudí do naší přírody ježek s velikýma ušima. Úvodní písně seriálů od Jaroslava Samsona Lenka si pobrukují lidé na ulicích. Kromě toho je Václav Chaloupek autorem cyklu Minuta z přírody, řady televizních reportáží včetně mysliveckého magazínu, ale i několika knih. Pan Chaloupek velmi ochotně zodpověděl několik otázek pro Pozitivní noviny. |
 Dostal jste se k pohyblivým obrázkům z přírody od myslivosti, nebo obráceně? „Já vlastně dělám obě tyto činnosti paralelně. Jako malé dítě jsem četl knížky výhradně o přírodě a když jsme se z vesnice odstěhovali do města, tak jsem chodil do zoologické zahrady a vysnil jsem si, že tam budu pracovat. To se mi splnilo, dělal jsem tam devět let a kdyby mě těsně před listopadem 1989 nevyhodili, tak jsem tam možná byl do dneška. Po listopadu jsem nastoupil do České televize, kde jsem šest let pracoval jako redaktor. Pak jsem najednou zjistil, že kamera a můj vztah k přírodě se dostávají do takové zvláštní relace, která mě moc lákala. Tyhle večerníčky, které teď dělám, jsem nevymyslel. S těmi začal Jindro Vlach ze Slovenska, kterému jsem pomáhal. Záběry pořizoval úžasné, byl vynikající filmař, ale měl jsem výhrady k jeho námětům a scénářům. Tenkrát, někdy v roce 1985, mi řekl, abych si napsal scénář vlastní. A já napsal scénář o medvědech. Jenže televizi a produkční společnosti se zdálo, že se nedá zrealizovat. Vrátil jsem se k němu až o čtrnáct let později.“ Jak jste přišel k těm medvědům? „Medvědi nebyli na začátku. První můj seriál byl Tuláček. To byla taková zkouška, protože jsem měl pochybnosti o tom, jestli bude divák akceptovat tento typ večerníčku. Po sedmi dílech Tuláčka se ukázalo, že má úspěch. V roce 1998 jsem dělal Pruhované kamarády. Další rok jsem chtěl konečně točit o medvědech, ale v Čechách se žádná medvíďata nenarodila. Chtěl jsem je dovézt ze Slovinska, ale pro příšerné administrativní problémy se mi to naštěstí nepodařilo. Naštěstí proto, že v lednu mi volal medvědář z Českého Krumlova, že má tři medvíďata a medvědice se o ně nechce starat. Bral jsem si je, když jim byly čtyři neděle, vážili od kila a půl do dvou kil. Teprve dneska vím, že to byla optimální doba na odebrání mláďat od matky. Medvědice je totiž úžasná matka a je na ně hrozně fixovaná. Když jsme v zoologické zahradě odebírali medvíďata ve čtyřech měsících, tak strašně vyváděla, byla zoufalá. V jednom měsíci na ně ještě nebyla tak vázaná, a tak, když jsme ji uspali a pak se probudila, je už nehledala. A pak se zrodil seriál Méďové.“ Poslední večerníčkový seriál, odvysílaný letos v březnu, byl o ušatém ježkovi? Proč jste zvolil právě jeho? „To byla náhoda. Původně jsem chtěl točit jakýsi roční průřez životem ježčí samičky, od chvíle kdy se probudí ze zimního spánku, odchová mláďata, stará se o ně a zase jde spát. Tehdy mě volali z Jihlavy, že se jim narodili ušatí ježci, jestli si je nechci natočit. Když jsem tam přišel, tak mě ten ušatý ježek okamžitě uchvátil. Za dva tisíce mi ho prodali a z původně epizodní role se stal hlavním hrdinou. Je tak pěknej, že to snad ani jinak nešlo.“ Kolik večerníčkových epizod jste natočil? „Teď mám za sebou devadesát devět dílů.“ Vrátím se k té myslivosti. Jste aktivní myslivec a aktivní střelec? „Musím se přiznat, že dlouhou dobu jsem si nedokázal svůj život bez myslivosti představit. Mysliveckými knížkami jsem žil od dětství a časopis myslivost jsem začal odebírat v šesti letech. Moc jsem se těšil na to, až budu moci být myslivcem. Když se mi to splnilo, stal jsem se i vášnivým lovcem. Nastřílel jsem spoustu zvěře, kromě jiné nějakých sto padesát srnců, desítky jelenů, a lovil jsem až do doby, než jsem začal točit ty večerníčky. Pak se to změnilo. Najednou si ke zvířatům najdete jiný vztah. Když nimi denně dělám, žiju s nimi, tak už to střílení je jaksi mimo. Stále jsem mysliveckým hospodářem v honitbě, kterou máme pronajatou od Lesů České republiky, se svými kolegy si rozumím, jsem vždycky připraven se podělit o své zkušenosti, poradit jim, kam mají jít, co mají lovit, jako průvodce je dokonce dovedu ke zvěři, ale srnce, daňky, lišky, kuny... nestřílím. Protože se zvířaty žiju dlouho, tak vím o jejich zvycích a životě daleko víc, než průměrný český myslivec, připadalo by mi nefér využívat ty znalosti k lovu. Jediné co mi zbylo, co si sem tam střelím, jsou divočáci. A i s tím mám problém. Každý rok mi někdo nabízí sele. Jenže kdybych si vzal sele ještě jednou domů, tak už bych nemohl střílet ani ty divočáky, z myslivosti by mi zbyly už jen flinty.“ |
Foto © Jan Řehounek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jiří Menzel |
 |
Stanislav Motl |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Blanka Kubešová |