| Štědrý den byl posledním dnem půstu a příprav. Liturgicky se označuje jako vigilie, tedy předvečer slavnosti. Je provázen řadou rozmanitých pověr a poetických lidových obyčejů, které měly zesvětštit náboženský ráz Vánoc.
Ještě před dojením, brzy ráno, podala selka každé krávě trošek kaše a tři ječné klasy, koním, aby byli bujní, zakouřil hospodář chřípí kouřem ze síry a březové kůry. Hospodyně, když šla ráno nasypat drůbeži, zamíchala všechny druhy obilí se slovy: “Míchám, míchám samá vejce”. Kolem poledne dostala drůbež podruhé, ale to se zasýpalo do obruče nebo “se udělal kruh z řetězu a do něho se sypalo zrní”, jak to podle paní Blaženy Krumpholcové (nar. 1924) praktikovali v Mečíři, aby slepice nezanášely a holubi se nerozlétali. Kohout, houser a kačer dostali také česnek, aby byli plodní. Pes se musel prostrčit oknem na dvůr pozpátku, aby mu nescházela ostražitost. Během dne se dodržoval přísný půst. Aby to děti vydržely a nezlobily, slibovalo se jim, že večer uvidí zlaté prasátko. Rovněž se drobotina nesměla toulat, ale měla se zdržovat doma.
K předvánočnímu období patří posílání pohlednic. V roce 1834 byl požádán známý malíř J. C. Horsley londýnským obchodníkem Colem, aby mu nakreslil vánoční obrázek, pod nějž nechal vytisknout text s prosbou o pomoc chudým. Tak vznikla první vánoční pohlednice. Nejstarší vydané v Čechách pocházejí ze šedesátých let minulého století.
 K poezii Štědrého dne a Vánoc vůbec patří neodmyslitelně stavění betléma.
První jesličky, plastické zobrazení Kristova narození, pocházejí z Itálie. Podle tradice je nechal zhotovit pro půlnoční mši roku 1223 svatý František z Assisi před jeskyní u nedaleké vesničky Greccio. Podle legendy se mu, když dozpíval evangelium o narození Páně, zjevilo v jeslích narozené Jezulátko. Vánoční scéna tak zapůsobila, že ji brzy mniši františkáni začali šířit po celé Evropě. Za předobraz dnešního pojetí betlémů je však možno považovat spíše gotické skříňové oltáře (archy) s námětem narození Krista.
V Čechách se historie jesliček datuje rokem 1560, kdy první postavili v pražském Klementinu jezuité - mniši Tovaryšstva Ježíšova (jiné prameny uvádějí kostel sv. Klimenta a rok 1562). Podle dobové zprávy šlo o „jesle dosud nikde nevídané”. Rychle je začala napodobovat další města, šlechta si je umisťovala do zámeckých kaplí. Císař Josef II., někdy po roce 1780, označil stavění betlémských scén v kostelích za „obyčej naivní a církve nedůstojný”. Vyšší církevní hodnostáři se k tomu připojili, dokonce si stěžují: „...mládež, ba i osoby starší větší pozornost figurkám betlémským věnují než církevním obřadům u oltáře”. V ovzduší církvi tehdy nepříznivém to vzal řadový klér jako zákaz. Když prostí lidé nenacházeli jesličky v chrámech, začali si je vytvářet a stavět ve svých chalupách, nejprve malé, později i velmi rozsáhlé.
Jejich motivy i prostředí jsou různé. Základem jsou dvě scény vycházející z evangelií sv. Lukáše a sv. Matouše - Ježíš se narodil ve chlévě a přicházejí k němu tři mudrcové od východu s dary. Každý tvůrce pak ke Svaté rodině a adorujícím (uctívajícím Jezulátko) třem králům a pastýřům přidává podle své fantazie figurky dalších darovníků - prostých lidí přinášejících dary, většinou čerpá náměty ze svého bezprostředního okolí. České betlémářství, jež je charakteristické tím, že vánoční mystérium zpoetizovalo a mnohdy do něj dokonce vneslo nádech pohádkovosti, patří k významným projevům lidového umění. Střední Polabí však bylo co do množství tvůrců jesliček poměrně chudé.
O štědrodenním dopoledni obyčejně zdobíme vánoční stromek. První písemná zmínka o tomto dnes nejrozšířenějším symbolu Vánoc pochází z roku 1570. V Brémské kronice se píše o jedli ozdobené papírovými květinami, cukrátky a datlemi, postavené v cechovní budově pro děti cechovních mistrů. V roce 1605 popsal neznámý poutník zvyk, který viděl v alsaském Štrasburku: “V době Narození Páně mají v pokojích jedle, které jsou vždy ozdobeny papírovými růžemi, jablky, kousky cukru, pozlátkem a oplatkami.” Papírové růže symbolizovaly Pannu Marii, sladké oplatky připomínaly poslední večeři Páně. V roce 1660, to už byl vánoční stromek běžný skoro v celé střední Evropě, překvapil Liselottu Falckou, kněžnu z Orléans, při její návštěvě severoněmeckého Hannoveru, nezvyklý obyčej rozsvěcovat na vánočním stromku svíčky.
V Čechách se vánoční stromek objevil poprvé v roce 1812, v salonu libeňského zámečku “Ztracená varta” ředitele Stavovského divadla Jana Karla Liebicha. Uprostřed štědrovečerního stolu, k němuž pozval herce a jejich manželky, stála jedle s ozdobami a svíčkami. Strom všechny ohromil a pověst o něm se zanedlouho dostala i mimo Prahu. V roce 1843 již pražské noviny píší o kupování stromečku jako o běžné věci.
Na venkově si stromek lidé věšeli pod strop špičkou dolů, aby nezabral místo. Zdoben byl perníčky, jablíčky, papírovými ozdobami. Rychtář z Dobrovice F. Dědina napsal ve svých vzpomínkách, že v roce 1864 přinesla tento zvyk do jeho rodiny příbuzná z Liberce a v příštích letech už měli vánoční stromek skoro ve všech domech.
Podle knihy „Staročeské pověsti, zpěvy, slavnosti, hry” českého archeologa a sběratele starožitností pro pražské vlastenecké muzeum Václava Krolmuse, vydané v roce 1845, lidé na českém venkově mají o Štědrém večeru na stole smrček nebo jedličku – „májku okrášlenou věníkem, ovocem, pečivem a oděvem”. Uvádí, že jako ozdoba na těchto stromcích se používaly jablka, hrušky, ořechy, slivky, mandle, rozinky, perníky, ale i pečivo v podobě různých ptáků.
Vánoční stromek se dostal záhy i do lidové poezie. Na jednu takovou říkánku se upamatoval pan Josef Košvanec (nar. 1900) z Mečíře: „Nejsou lepší radovánky jako na vánoční svátky: oříšky a jablíčka, dá nám naše matička, a zelený stromeček ustrojí nám tatíček.”
Zhruba před sto lety se na stromcích začaly objevovat skleněné ozdoby. Zajímavé je, že jejich kolébkou jsou s největší pravděpodobností východní Čechy. Začali je vyrábět domácí foukači skleněných perel. |
