Ondřej Suchý: Sbohem, Waldemare!

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Dostal jsem vejslužku...Když mně bylo patnáct, pozval mě do denního baru na grog.
„Nesmíš bejt takovej zbabělec, jako je tvůj brácha!“, smál se. A já pil grog za grogem a byl šťastný jako blecha.
Bylo mně sedmnáct, kdy jsem ho požádal, aby mi udělal bodygarda – šel jsem na rande s dívkou, kvůli které jsem měl dostat nabančeno od party kluků. Když uviděli, koho si vedu, všichni zbaběle zdrhli.
A Waldemar Matuška mě i to děvče pozval do restaurace na pivo! Pak se rozloučil a šel do Městské knihovny, kde tou dobou Semafor hrál, a on v pásmu Zuzana je sama doma začínal svým: To všechno vodnééés čas…
Bavil se se mnou kamarádsky i tehdy, kdy se rozešel ve zlém se Semaforem a odešel do Rokoka.
Pak jsem se s ním setkával jako novinář. Byl vždycky vstřícný, i když jsem například po něm v roce 1973 chtěl, aby mi nakreslil svůj autoportrét.
AutoportrétPo listopadu 89 jsme se setkali opět. A bylo to opět, jako bychom se viděli naposled včera. Byl mým hostem v televizní Kavárničce dříve narozených. Ptal jsem se ho tam na Oldřicha Nového se kterým hrál ve filmu Fantom Morrisvillu. Vzpomínám, jak mi vyprávěl:
„Pan Oldřich Nový tenkrát, když jsem se převlékl jako doktor Lepierre, se na mě chvíli koukal a pak povídá: ´Poslechněte, Waldemare, pojďte sem. Víte, co to máte na sobě?´ Já říkám: ´To je žaket, mistře.´ A on mi povídá s úsměvem: ´Já vím. Ten mi totiž šili do Kristiána.´ Takže já v tom filmu hrál v kostýmu, který na Oldřicha Nového šili do filmu Kristián! On ho poznal!“

V listopadu 1997 přijel Waldemar se svou paní Olgou do Šemanovic. Točili jsme spolu rozhlasové Nostalgické muzeum zábavy. Během hodiny a půl mi zodpověděl několik desítek otázek. Tři z jeho odpovědí, které patřily k nejzajímavějším, si můžete teď přečíst…

• Hrál jsi na řadu hudebních nástrojů, z nichž nejtypičtější bylo pro tebe banjo. Kolik nástrojů jsi vystřídal?

Začal jsem už v sedmi letech na bisernici, to je u tamburašů taková ta nejmenší mandolínka, sopránka, na kterou hrajete, jako když máte těsně před padoucnicí. Pak jsem dostal pořádnou mandolínu; napřed ... ještě podpis na památkuplochou, pak pravou, italskou. Kdo vás vidí hrát na mandolínu, řekne, že byste mohl úspěšně sypat mák na rohlíky.
Teprve pak jsem se konečně dostal k banju. Od banja ještě ke kytaře a nakonec ke kontrabasu. U basy jsem skončil, protože nic většího už nebylo.
O první banjo jsem záhy přišel. A to druhé, které mám dodnes, jsem dostal od Jiřího Suchého. Je to banjo stejně staré jako já - americká Vega z roku 1932. Teď půjde do opravy k panu Čapkovi, který kdysi podle mé fotografie s banjem sám vyrobil první banjo a stal se mistrem nástrojařem, který dnes u nás dělá vůbec nejlepší banja a klidně může, podle mého soudu, soutěžit i s fabrikami v Americe!
Když jsme odešli do emigrace, zůstalo to banjo v Československu. Pak jsem poprosil jednu velice milou dámu, paní doktorku Plannerovou, jestli by mi ho z Československa do Ameriky nepřivezla. Ona ho skutečně přivezla a já tak mohl na svém druhém turné po USA a Kanadě říkat: Přivezli mi přátelé – nebudu říkat kdo – mé banjo, protože by mi bylo líto, kdyby ho měl nějaký bolševik pověšené na zdi a chlubil se: To je Matuškovo banjo!

•  Říkalo se o tobě, že jsi jedním z nejlepších imitátorů Vlasty Buriana u nás. Nezapomněl jsi ho za ta léta?
 
Pana Buriana, toho jsem nezapomněl, ale hlas už mi tak neslouží. Já viděl téměř všechny jeho filmy a co se dalo o něm získat, to jsem získal. Když už jsem měl opravdu velkou burianovskou sbírku, i s jeho sochou, tak jsem o všechno přišel, protože se mi nabourali do mého bytu na Václavském náměstí a všechno rozkradli. Takže mi na Vlastu Buriana zůstala opravdu jen vzpomínka.
Osobně jsem ho poznal, až když už byl hodně nemocný. Umřel v roce 1962 – já se s ním poprvé setkal tváří v tvář v roce 1959. To už mu nesloužily nohy, měl je oteklé, ale pořád ještě měl ta veselá očička, gesta rukou a ten svůj humor… prostě – furt to svítilo.

•  V Šemánovicích pobýval v devadesátých letech několikrát komik Jára Kohout, dnes tu jsou vystaveny jeho obrazy. Jaký jsi s ním měl v Americe vztah?
Měla vlasy samou loknu....
My jeli s KTO poprvé do Spojených států v roce 1977.
A přijeli jsme do New Yorku, kde jsme měli představení v sále, kam přišlo asi 1100 lidí. Mezi nimi seděl pan Jára Kohout.
Já si ho pamatoval jako kluk, členové KTO, kteří jsou o pět až deset let mladší než já, ti ho neznali. Když jsme šli po představení vedle do restaurace, tak jsem jim říkal:
"Pánové, uvidíte pana Járu Kohouta! To byl za první republiky v Československu komik číslo dva, tři! Ono jich bylo tenkrát strašně moc a pan Kohout patřil mezi ně. Až ho uslyšíte a bude vám někoho připomínat, tak se nedivte!"
Tak jsme vpadli do té hospody a Jaroušek tam stál u baru a povídá: "Tak co, klucííí… že jó…"
A všichni sborem vydechli: "Hele, to je Štercl, ne?!"
Já povídal: "Jen to, prosím vás, neříkejte nahlas!" 
Já ho měl strašně rád a slíbili jsme si, že spolu uděláme nějaký skeč, jenomže on nikomu nepůjčil zamluvit! Ten když se do toho dal, tak to vypadalo… no, jako teď já!
V Šemanovicích
30.listopadu 2009 uplyne 50 let od chvíle, kdy Waldemar poprvé vystoupil na prknech divadla Semafor, ve hře Člověk z půdy. Letos se tedy budou v Semaforu slavit padesátiny.
Před deseti lety, na 40.výročí divadla, Waldemar ještě přijel.
I když zprávy z Ameriky nebyly v posledních letech potěšující, stále tu byla teoreticky možnost, že se Waldemarův zdravotní stav zlepší natolik, aby mohl přijet. Bohužel – Semafor bude slavit bez něj.
Je to moc smutné.

Sbohem, Waldemare!

Foto © Milan Richtermoc a archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 05. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.