Vojtech Bradovka: Poválečná maturitní písemka v r. 1946

Rubrika: Literatura – Povídky

             
Poválečná maturitní písemka v r. 1946

Bylo to rok po válce na stavební průmyslovce v Prešově. Můj spolužák, s nímž jsem seděl v jedné lavici, byl v technických předmětech velice dobrý, ale jako „tvrdý východniar zo Šariša“ měl problémy se slovenským pravopisem a spisovnou výslovností. Měl velké obavy před maturitní písemkou ze slovenštiny. Snažil jsem se mu pomoct.
V den písemky starý pan profesor, slovenštinář, za přítomnosti ředitele školy obřadně otevřel zapečetěnou obálku a začal pomalu a rozvážně psát na tabuli čtyři témata, z nichž jedno jsme si měli zvolit.
Jakmile bylo na tabuli napsáno první z témat - „Jak jsem prožil prázdniny“, využili jsme oba drahocenného času. Za dobu, co byl pan profesor zaneprázdněný psaním maturitních témat na tabuli, obrácený zády k nám, diktoval jsem šeptem kamarádovi do konceptu sloh o tom, jak prožil prázdniny. Trvalo to dost dlouho, než pan profesor slovenštiny dopsal na tabuli i poslední, čtvrté téma, a můj spolužák už měl první polovinu písemky v konceptu nadiktovanou.
Další dvě témata si už nepamatuji.
Já jsem si zvolil čtvrté: „Slovanské prvky v poezii Jána Kollára“. Ve stanoveném časovém limitu jsem stačil napsat svoji písemku o poezii Jána Kollára, dokončit napovídání druhé poloviny písemky o kamarádových prázdninách, a ještě mu i opravit pravopis konceptu. Ten už potom sám přepisoval na očíslovaný a orazítkovaný čistý arch papíru. Dopadlo to dobře. Uspěli jsme oba.
Za tuto pomoc mi kamarád odpustil menší studentský dluh, který jsem mu pak nemusel vrátit. Tento „dobropis“ byl mým prvním „literárním honorářem“ a zároveň také oboustranně výhodným obchodem v duchu hesla „V nouzi poznáš přítele.“
Dnes, po třiašedesáti letech, bych si sice ještě troufl napsat něco o prázdninách, ale přiznávám, z toho Kollára bych určitě propadl.
 
                                                                ***
Po úspěšné maturitě náš třídní - stavební inženýr, jinak výborný organizátor a - řečeno dnešní terminologií - komunikativní typ, zorganizoval pro naši třídu ještě před odevzdáním maturitních vysvědčení exkurzi do Prahy. Jeho návrh jsme přijali s nadšením. Navzdory nuzným poválečným rokům to byla vydařená akce a dodnes na ni uchovávám ty nejlepší vzpomínky.
Pro nás studenty v období války byl Prešov největším městem, jaké jsme kdy poznali, a proto pobyt v Praze byl pro nás nevšední událostí. Byli jsme mile překvapení vstřícností a přejícností Pražanů vůči nám Slovákům. V té době (1946) vznikla v Praze Česko-slovenská společnost, jejímž cílem bylo obnovit bratrské vztahy Čechů a Slováků, které byly narušené válečnými událostmi. Náš třídní toho náležitě využil a zabezpečil nám prostřednictvím této instituce různé výhody při ubytování, stravování, jakož i odborné exkurze po významných objektech hlavního města.
Ubytovaní jsme byli v tělocvičně školy u Staroměstského náměstí. Obědy jsme dostávali ve studentské jídelně na Opletalově třídě a zároveň jsme dostávali také lístky na nákup potravin. Z domu jsme si přivezli jakési konzervy z poválečných zásilek UNRRA. Vzpomínám si, že přišla za námi do tělocvičny školníkova manželka a chtěla koupit pro manžela cigarety. Dal jsem jí z  UNRRA balíčku čtyři americké cigarety, s nimiž natěšená běžela za manželem. Po chvilce se vrátila a vnutila mi za to nějaké peníze, i když jsem jí cigarety dal zadarmo, protože jsem nekuřák.
Náš třídní profesor nám kromě zlevněných vstupenek do divadel zajistil unikátní exkurze s odborným doprovodem na místa, kam se běžný návštěvník Prahy už dnes sotva dostane.
Po Hradčanech nás provázel tehdejší hlavní architekt města. Vystoupil s námi na věž Chrámu sv. Víta, odkud se skýtá nádherný výhled na Prahu. Řekl nám, že Praha vznikla na tomto místě proto, že zde bylo možné koňmo přebrodit řeku Vltavu.
Při návratu z Hradu jsme potkali na Starých zámeckých schodech pana prezidenta Beneše s manželkou v doprovodu dvou pánů, zřejmě ochranky. Bylo to rok po válce. Těžko si dnes mohu představit prezidenta na veřejném prostranství bez mnohočetné ochranky holohlavých bodygardů.
Na dnešní poměry je nepředstavitelná také exkurze, kterou jsme jako stavaři absolvovali zásluhou našeho profesora do budovy Poštovní spořitelny na Václavském náměstí. Při obhlídce některých kanceláří, kde jsme viděli pracovat úředníky s mechanickými kalkulačkami, což byla pro nás novinka, nám správce budovy vysvětloval princip snímačů tepla v kancelářích pro provoz kotelny. Poprvé jsme spatřili naživo potrubní poštu, kterou se písemnosti vložené do kovových pouzder doručovaly uvnitř budovy stlačeným vzduchem v potrubí.
Nejsilnější dojem jsme měli z návštěvy hlavního trezoru. Správce budovy naši 25 člennou studentskou skupinu zavedl do podzemí – vedle několika službukonajících policajtů - bez jakékoliv osobní či bezpečnostní prohlídky a bez ověření totožnosti. Masivní, asi půl metru tlusté ocelové dveře byly otevřené do sálu trezoru, v němž se nacházely plechové skříně s bankovkami, kde pracovalo několik civilních úředníků. Jeden z nich otevřel skříň a dal spolužákovi do ruky balík bankovek se slovy: „Abyste věděl, jak těžký je jeden milion“. Při odchodu nás správce upozornil, že kolem trezorového sálu vede úzká chodba. V každém rohu bylo zrcadlo a službukonající hlídač viděl i svá vlastní záda. Byl to bezpečnostní prostor pro případ, že by se někdo pokoušel tunelováním přiblížit k trezoru.
Kromě organizovaných akcí jsme v menších skupinkách na vlastní pěst chodili na různé výstavy a atrakce. Samozřejmě, využili jsme sympatie Pražanů k získání slev na vstupném. Když jsem se pokladní při vstupu do ZOO zeptal, zda bychom mohli dostat slevu, protože jsme výprava ze Slovenska, odpověděla, že lístky za poloviční vstupné nemá, ale zavolala dozorci u vchodu, aby nás na tři vstupenky vpustil šest.
S nevšedními zážitky a velmi dobrými dojmy jsme se rozloučili s Prahou.
V Prešově nás čekalo slavnostní převzetí maturitních vysvědčení, rozloučení se studentským životem, odchod domů, konec snů - a začal život.        

Ze slovenštiny přeložila Zita Mudráková 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Zdeňka Nováková http://www.flickr.com/photos/32457044@N05/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 03. 2009.