Bohumír Herout: Slaměný vdovec aneb „Pracovní výkaz“
Rubrika: Literatura – Povídky
| V pátek v poledne jsem vyprovodil svoji ženu na autobus. Jak jsem tam tak stál a dával pozor, jestli ještě náhodou nevystoupí, sledoval jsem tabuli s různými strašně důležitými informacemi, třeba jak se jmenuje ta skupina, co dělala randál minulou sobotu v noci a nebo kdo přijede produkovat další hluk příští týden. Občas jsem kouknul, jestli ještě autobus stojí na místě, a při tom švenkování jsem zaregistroval pozvánku do Dlaskova statku u Turnova. Řezbářská sobota pro děti a doprovod. Hele, to je bezva nápad. Na tuto sobotu mi odpadla brigáda na zřícenině Návarov, kde jsem plánoval i noční strašení, v rámci oživení těch kamenů a své trampské minulosti. Kamarádi ale měli jakousi práci někde jinde a tak mi zbyl víkend bez pracovní náplně. Vysvětlím. Podle mé ženy je nezbytně nutné, aby se chlap neflákal, když nad sebou nemá dozor. Mojí povinností mělo být drhnutí koberce, zalití kytek a udržování pořádku v bytě. Pánové, musíte uznat, že je to na týden práce až nad hlavu. Představa, že se budu v sobotu válet a čekat na další sobotu s úklidem před příjezdem ženy, vzala za své. Tak a jde se plánovat. Má být škaredé počasí. U statku je nádherný kiosek s chutným pivem. Jet autem, to znamená žádné pivo. Fuj. Na kole tam jezdíme každou chvíli. Proč tedy né včíl. Chladno, to se dá zahnat oblekem. Na jarmarku jsem se vyzbrojil docela slušným oblečením z pozůstatků Vietnamské armády, nebo kde to berou, a tak žádné starosti. Sedlové brašny pro případ ještě horšího počasí a jede se. Šlapalo se docela dobře proti větru a téměř po rovině až do Skaly (míněna Malá Skála). Na rozdíl od běžných zvyků jsem minul krčmu u parkoviště, protože bylo ještě zavřeno, a pokračoval jsem přes kopec do Rakous. (Nelekejte se, to je osada u Turnova mimo hlavní silnici.) Pak již jen další svod - Zrcadlová Koza, čerstvě otevřená a opravená, ale dnes mám jiné a důležité poslání. Musím se vmísit mezi děti a třeba o sobě tvrdit, že jsem již tak senilní, že mě mohou považovat za dítě. Přece se nevzdám kontaktů s řezbáři, od kterých mohu okoukat, jak se ty řezátka drží, aniž by došlo k amputaci prstů a nebo celých končetin. Přivítání v Dlaskově statku bylo milé. Paní ve vratech se na mě podívala a pravila: "Jeden důchodcovský za dvacku" a ani se nesnažila předstírat, že bych snad na ty léta ani nevypadal. No dobře, za poloviční vstupné jí to prominu. Též pominu stánky s různými cetkami z lidové tvořivosti a dokonce i stánek s medovinou. Senilní a nedospělí přeci nepijou. Vrhám se za pódim, kde vidím po zemi se válející drobečky, každý s nějakým nebezpečným nástrojem v ruce, před sebou špalík dřeva, zakotvený několika kolíky do drnu. Zajímavý pracovní ponk a já moula přemýšlím, jak a k čemu připevnit kus dřeva při dlabání. Pak jsem si povšiml několika postarších pánů v různých polohách u jakýchsi prkýnek, špalíků a špalků, kteří opracovávají tyto budoucí skvosty. To je ono! To jsou ti správní človíčci. Také proto, že u každého stojí půllitr pěnivého moku.  Nebudu popisovat, jak jsem je deprimoval soustředěným pohledem pod nůž anebo dláto a otravoval nejapnými dotazy, třeba jak se to drží a proč se to tak drží, a kde se dá ukrást takový kus dřeva a vůbec co to je za dřevo. Musím uznat, že řezbáři jsou hodní hoši. Žádný se na mě neutrh a dokonce mi i radili. Při potulce najednou koukám, že na zemi sedí jedna dívenka od nás ze školy. Povídám: "Ty se také učíš řezat?" - "Né já to učím tu drobotinu." Sláva, znám tu někoho. Jedno pracoviště tam bylo opuštěné a tak jsem se u něho jen tak poflakoval a dodával si odvahy vzít do ruky dláto a potěžkat ho. Než jsem se ale odhodlal (naštěstí), vrátil se majitel ponku s půllitrem v ruce a povídá: "Dal by sis taky jedno?" A byl další kamarád ve statku. Nemyslete si, že pivo je můj svět, ale tak jsme si popovídali, o pivu, dřevě, nástrojích a dalších věcech. Aby se Václav Plechatý (majitel soudku, výčepní a řezbář v jedné osobě) mohl věnovat práci a jako revanš za mnoho užitečných rad, jsem se ujal pípy. Najednou jsem tam měl těch kamarádů víc a kromě Václavovy knížky, katalogu nářadí a mnoha rad, jsem si odvážel bezvadnou náladu. Tak se prázdná sobota ukázala jako velice užitečná, nejen pro danou chvíli, ale i pro budoucí dny. Načerpal jsem mnoho poznatků a strávil den činorodou prací. Abych to uvedl na pravou míru. Těch piv bylo DVĚ celá. Cestou domů jsem si na parkovišti dal ještě jedno, a tak jsem těch třicet kiláků dojel v pořádku. Chudák žena, leží si u moře v Chorvatsku a vůbec netuší, že se chystá útok na společnou kasu v podobě nákupu sady dlát, pro začátek jenom ty nejnutnější - a pak se uvidí. Dobře jí tak. Kdyby mě vzala s sebou, tak to vyšlo laciněji. (Já tam nechtěl, ale co bych to zdůrazňoval…) Celou neděli se snažím dělat něco užitečného, ale nějak se mi to nedaří. Tak co tu mám dál za povinnosti. Koberec, vzít Neptuna, napěchovat nádrž jakýmsi přípravkem a prohánět se s prací hubicí vysavače po kobercích. Dvakrát, protože to prý odfláknu a podruhé se možná trefím mezi to první odfláknutí. Pak zalít kytky doma a v oficíně. Tam je dokonce předepsaný i čas. Středa. Ve středu ještě na oční (fronta na celé dopoledne) a pak mám všechno splněno. V sobotu uhrabat byt a vyčkávat návratu jednočlenné kolaudační komise. Sláva, slaměný vdovství bude za mnou. Bohumír Herout |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Karel Šíp |
 |
Jiří Menzel |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ladislav Gerendáš |