Při jedné cestě do Čech jsem se dověděl, že zemřel můj kamarád Vlasta Krejčí. S vdovou jsme zajeli do Nymburka k jeho hrobu a vzpomínali na něj a litovali, že se nedočkal toho dne, kdy skončila moc komunistů. Nedožil se toho ani Bonďa Novák, jehož hrob je hned naproti, ani ostatní z té nymburské skupiny. Společně jsme zajeli do Kerska za paní Hrabalovou a vzpomínali jsme na Bogana a Slávka Hrabala a další společné známé a na naše mládí. Prý v Nymburce otevřeli muzeum Bohumila Hrabala. Zajímalo mě, co tam všechno vystavují a zda mají i grafiky, které na jeho počest vytvořil Jiří Anderle. Všechny neměli, pověřil jsem tedy paní Hrabalovou, aby vyřídila, že při příští cestě do Čech jim grafiky přivezu a muzeu je věnuji.
A tak se stalo. V muzeu mě očekával ředitel a mladý historik Fojtík. Předali mi darovací listinu a ukázali celé muzeum. Najednou se mě ten mladý historik ptá, zda jsem příbuzný s tím Krausem, kterého tady soudili v sokolovně. Řekl jsem, že to byl můj táta a on na to, že se tím případem zabýval a došel k názoru, že všichni byli nevinně odsouzeni a celý proces vykonstruován, aby byli zastrašeni i případní další odpůrci komunistického režimu. Potěšilo mě to a zároveň mi to ukázalo, že tu tlustou čáru za naší minulostí může udělat jen nová generace, která sama není zatížena hříchy minulosti. Dal proto městu návrh, aby na sokolovnu, kde se konal ten monstrproces, umístili pamětní desku. Ještě se prý čeká na nějaké hlasování, ale starosta souhlasí a příští tok by se měla deska odhalovat. Napadlo mě, že by taková deska lépe vypadala, kdyby tam byla třeba malá soška od Olbrama Zoubka.
Napsal jsem paní Zoubkové prosbu, aby se u manžela přimluvila. Odpověděla mi, že Olbram je právě na operaci, ale že se po uzdravení sám ozve. A Zoubkova reakce mě opravdu překvapila: Na takové případy se musí stále upozorňovat, napsal mi, a proto sochu vytvoří bez nároku na honorář a město bude platit pouze slévárnu. Na slavnosti se pak odhalovaly desky dvě. První na Hálkově divadle na počest nevinně odsouzených sedláků z nymburského okresu, kteří byli odsouzeni k vysokým trestům jen proto, že nechtěli vstoupit do JZD. Projev měl nějaký poslanec a starosta, zástupce Konfederace politických vězňů, zpívaly děti z obecné školy, mělo to skutečně slavnostní ráz. Pak se přešlo k sokolovně, opět zpěv, potom si vzal slovo Olbram Zoubek, a pak jsem promluvil já, za všechny ty oběti uvedené na pamětní desce, kterou jsme společně se Zoubkem odhalili.
Státní hymnou byl tento akt zakončen a pak město pozvalo řečníky a hosty a organizátory k společnému obědu. A jak jsem řekl ve svém krátkém projevu, při každé cestě do Čech zajíždím nyní i do Nymburka, abych položil kytičku u pamětní desky, kde jsou jména mých rodičů i kamarádů.
Z knihy "Snad jsem nezabloudil..." |