Anna Hejnová: Literární akademie - Silvestrovská

Rubrika: Literatura – Povídky

Tiše pozoroval. Stála u stolu. Nevšimla si ho. Pomalu a nemotorně krájela veku. Každý plátek byl jinak silný. Snažila se, ale nešlo jí to. Nabrala máslo a pečlivě začala pomazávat plátky. Po každém máznutí olízla nůž, opatrně, tak aby se jí ostří nezarylo do jazyka. Potom krájela rajčata, papriky, vyndala ze sklenice okurky a každou znova olízla. Pozoroval její ústa. Byl si jist, že kdyby věděla, že ji pozoruje, nůž ani okurky by neolízla. A kdyby nebyli spolu, taky by se nesnažila o tohle večerní pohoštění. Neuznávala jídlo jako hlavní prioritu. Nejíst dva dny nebyl žádný problém. Pro ní, ne pro něj. Nechápal to. Byla tak vychovaná. Její matka nevařila a skoro vůbec nejedla. Bál se, že bude stejná. Ona ale teď poslušně stála u stolu a připravovala večeři.

Na chleby namazané máslem pokládala pomalu a pečlivě plátky salámu, vajíček a zeleniny. Z plátkového sýra formičkami na těsto vykrajovala srdíčka nejrůznějších velikostí. Sledoval ji. Dlouhé černé šaty na ramínka obtahovaly a zdůrazňovaly její postavu, která pro něj byla krásná. Nechápal, proč na sobě vidí pořád nedostatky. Dlouhé, světle hnědé, kudrnaté vlasy jí splývaly po ramenech. Všiml si, že zdobí poslední chlebíček. Pomalu a tiše k ní zezadu přistoupil a zakryl oči.
"Lásečko," řekla a usmála se. Položila své ruce na jeho a odkryla si oči. Otočila se k ;němu a s úsměvem ho pohladila.
"Ty jsi kočička, tos´ všechno udělala sama, viď. Pojď, něco ti ukážu," řekl, vzal jí za ruku a vedl do vedlejšího pokoje. "Ale musíš zavřít oči!" Poslechla ho a nechala se vést.
"Už?" ptala se zvědavě.
"Ještě moment," řekl, nechal ji stát uprostřed pokoje se zavřenýma očima a upravoval spadlou papírovou girlandu.
"Už můžeš!"
Pomalu otevřela oči: "To je krása, ty jsi tak šikovnej." Začala ho objímat a líbat po tváři. Pokoj byl vyzdoben barevnými konfetami, papírovými girlandami a balónky. Nasadil jí na hlavu papírový klobouček s barevnými třásněmi a jemně políbil na ústa.
"Tradááá!" foukl do malé, dětské, papírové trubky. Barevné střapce na konci se fouknutím narovnaly. "Náš první silvestrovskej večer může začít!"
Chtěla odejít zpátky do kuchyně, ale zastavil ji a stáhnul k sobě na postel. Trochu se bránila, ale nakonec se vzdala.
"Počkej, přinesu ty chlebíčky a křupky. To jsem to nemusela dělat."
"Nechoď, dáme si je potom. Teď tu buď se mnou," usmál se a začal ji hladit po bocích, líbat na krku a hladit ve vlasech. Položila hlavu na polštář a dívala se do stropu. Prohlížela záhyby barevných konfet, veselé barvy a tvary balónků.
"Je dobře, že jsme dneska nikam nešli. Jsem ráda, že Silvestra oslavíme sami. Už mám dost ;těch hromadnejch oslav, opilejch kamarádů a poblitejch stolů. Každej rok to samý. Chci, aby náš první Silvestr byl nezapomenutelnej. Pro nás oba," špitla a jemně ho kousla do ucha.
"Budu se snažit, lásko. Co budem ale dělat?" podíval se na budíka, který stál na nočním stolku u postele. "Zbývají nám ještě čtyři hodiny do půlnoci."
"Hádej!" Spiklenecky se usmála a začala ho líbat na rty.
Podíval se znovu na budíka. Bylo deset hodin a šestnáct minut. Vstal, vložil cédéčko do přehrávače a zapnul ho.
"Ale anděl je, ale anděl je, jen se schovává za kamenem..." ozývalo se z reproduktorů.
Všiml si, že pozorně poslouchá, a tak se jí zeptal: "Líbí se ti to?"
"Docela to ujde. Co to je za skupinu?"
"To neznáš?" podivil se.
"Ne, neznám."
"To jsou Psí vojáci. Myslel sem, že je znáš."
"Možná něco, ale tuhle písničku ne."
"Líbí se mi. Hlavně jejich texty, s ;tou hudbou dohromady, je to fakt dobrý."
"To jo," odpověděla mu. Zaposlouchala se, a pak se ho zeptala: "Myslíš, že anděl je?"
"Jen se schovává za kamenem," zanotoval.
"To určitě," usmála se a snažila se mu schovat pod ruku. "Vem mě pod křídlo," zaprosila. Objal ji a pevně přitisknul k sobě.
Probudil ho hluk. Chvíli trvalo, než se zorientoval. Podíval se na hodiny. Ručičky ukazovaly dvanáct hodin a dvě minuty. Venku vybuchovaly rachejtle a dělobuchy. Podíval se na ni. Spala. Tiše oddychovala.
"Lásečko, vstávej." Měla dál zavřené oči. Pohladil ji po tváři. "No tak, vstávej, je tu Novej rok. Otevřela oči, tázavě se na něj podívala. Pak se posadila na postel. Nechápavě se podívala na budíka, pak ven, pak znovu na budíka.
"Zaspali jsme," oznamoval jí klidně.
"Cože? Jak to?" Byla zmatená.
"Asi jsme na chvilku usnuli."
"Jak to, vždyť ještě před chvíli bylo deset."
Stoupl si, odhrnul záclonu a otevřel okno. "Pojď, budem koukat na ohňostroj." Otočil se k ní. Smutně seděla na posteli. Vzala ovládač a pustila televizi, kde už běžely videoklipy.
"Co je ti, lásečko?" zeptal se.
"Nic."
"Neřikej, že nic, něco ti je."
"Běž se koukat na ohňostroj." Odstrčila ho.
"Tak pojď se mnou."
"Nejdu!" odsekla.
"Proč? Co je špatně?"
"Už jsem řekla, nic!" a začala ho znovu odstrkovat. "Jdi se dívat na ohňostroj."
"Tak pojď se mnou."
"Nejdu."
"Tak co je špatně?"
"To si ani nepřipijeme?" zeptala se ukřivděně.
"To víš, že jo. Myslel jsem, že až potom."
"Připít jsme si měli ale o půlnoci," odvětila na to.
"Teď už je to jedno, ne?"
"Já ale chtěla," odmlčela se a větu nedokončila.
"No, co si chtěla?"
"Chtěla sem, aby tenhle večer byl krásnej, aby všechno vyšlo.
A zatím, všechno jsme zaspali." Do očí jí vběhly slzy.
"Ale, jdi ty," řekl konejšivě a vzal ji kolem ramen. "Dyť na tom svět nestojí."
"Stojí! Ty nevíš, co se říká? Jak na Novej rok, tak po celej rok!"
Usmál se na ní. "Já přes ty přísloví moc nejsem, vždyť víš. No
a co. Tak celej rok prospíme," odvětil.
"No právě," řekla a rozplakala se.
Díval se na ni. Věděl, že jí na tomhle večeru hodně záleželo. Ale takhle? Byl rád. Chtěl ji potěšit, ale nevěděl jak. Utřel jí slzy.
"Tak si připijeme teď. Co ty na to?"
Kývla. Zvedl se a šel pro šampaňské a skleničky do kuchyně. Všechny chlebíčky mezitím oschly a okoraly. Vzal si jeden do pusy a zbytek přikryl ubrouskem, aby si toho nevšimla. Dala si s tím takovou práci.
Vrátil se zpátky do pokoje. Stála u okna a dívala se ven. Barvy rachejtlí a raket se jí odrážely na obličeji. Přistoupil k ;ní a podal skleničku. Svou položil na stolek a odšpuntoval šampaňské. Ozvala se rána. Nalil trochu nejdřív do její, a pak do své sklenice.
"Tak na nás!" Sklonil se k ní, aby jí políbil.
"Na nás," zopakovala tiše po něm. Ozvalo se tiché cinknutí. A barevné rakety dál létaly nočním nebem.
Na budíku byly už dvě hodiny třicet osm minut. Oba leželi na posteli a dívali se na televizi.
"Už mě to nebaví," řekla a stočila se do klubíčka. "Vypni to a půjdem spát."
Vypnul dálkovým ovládačem televizor a přivinul se k ní zezadu. "Snad se ti nechce spát! Dyť jsme si tak pěkně schrupli," poškádlil ji.
"Bolí mě oči vod tý televize."
Znovu pustil CD přehrávač. Poslouchali zase tu píseň o andělu. Dostal nápad. "Pojď půjdem ven," řekl najednou.
"Teď?!" zeptala se nevěřícně.
"Jenom na chvilku, pojď."
"Vždyť sněží."
"To nevadí." Přemluvil ji.
Vyšli ven. Sníh ležel všude kolem a přikrýval chodníky, ploty, střechy. Všechno bylo bílé. Sníh pod jejich nohama charakteristicky křupal. Nechal ji předejít a udělal si malou sněhovou kouli. Když se otočila, tak ji po ní hodil. Na jejím kabátě se rozprskla a sníh se k látce přilepil.
"Co to máš za tečku na kabátě?" zeptal se, aby ji poškádlil. Ve stejném okamžiku se sehnula nabrala sníh a hodila ho po něm.
"Já mám sice tečku na kabátě, ale ty seš nějakej bílej." A nabrala sníh a znovu a znovu ho po něm házela. Povalil ji.
"Nech toho!" křičela a smála. Pak se jí ale podařilo vzepřít a položit ho do závěje.
"Tak a teď se dívej," řekl tajemně.
Přestala na něj dorážet a pozorovala ho. Ležel ve sněhu na zádech. Rukama a nohama šoupal po zemi. "Teď mi pomoz vstát," řekl a podával jí ruku. Chytla ho. Pomalu se zvedal.
"Podívej."
Na zemi ve sněhu byl obrys jeho těla. Jak hýbal nohama a rukama, jakoby vytvořil otisk. Otisk anděla. Na nebi se rozsvítila rachejtle.
"Já věděla, že anděl je!" Usmála se.
"Jen se schovává ..." odpověděl, vzal ji za ruku a vedl domů.

Poznámka redakce PN: Autorka Anna Hejnová napsala svůj článek v roce 2003, kdy byla  studentkou Literární akademie Josefa Škvoreckého 

 Převzato z časopisu: 

 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.