Helena Rösslerová: Psohlavci mezi námi

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne...!" kdo by neznal nejslavnější Kozinovu větu? Asi by se v Čechách nenašel člověk, který nikdy neslyšel o privilegovaných strážcích našich hranic s Bavorskem, o Psohlavcích. Patří do naší historie tak, jako mnoho jiných historických příběhů, které se tu tradují a které často považujeme za uzavřenou minulost. Jenže historie žije v nás a my ji přenášíme nevědomky dál z pokolení na pokolení jen tím, jací jsme a jak si vykládáme svět. Nemůžeme například popřít, že my Češi se něčím lišíme od Slovanů i Germánů, s nimiž po staletí žijeme v centru Evropy, občas se v nás prostě vynoří něco keltského. Máme sice slovanskou řeč i temperament a máme v krvi také germánskou důslednost, ale je tu ještě něco jiného, jsme plni tichého odporu k vládcům, hledáme si své vlastní cesty a často jsme se svým novátorstvím úspěšní ve světě. Proč nás vlastně naplňují takovým kouzlem menhiry a proč se nám právě irská hudba zdá mystická? Možná, že v našem podvědomí probouzí nějaké dávné pohanství – a přitom nás doma ani ve škole neučili, že jsme potomci Keltů a nevyprávěli nám o jejich historii jako by byla naší vlastní. Takhle nějak to bude s historií každého kousku planety. Možná už dávno zemřeli pamětníci významných událostí v kraji a nikdo už nevypráví zapomenuté příběhy, ale ty události a ty příběhy něco změnily v životě lidí a ty změny se přenášejí dál v charakterech a postojích nových generací. 

A proto tvrdím, že u nás dál žijí Psohlavci. Možná, že ne každý Chod se tak cítí a ne všichni potomci Psohlavců dnes obývají původní oblast kolem Domažlic. Mnozí se odstěhovali za prací do ciziny anebo do větších českých měst, hlavně do Prahy. Ale pořád se najde, na Domažlicku i v Praze, dost lidí, kteří tradici Psohlavců ctí a staré zvyky dál pěstují. O tom, že je to tradice živá, jste se mohli přesvědčit na 73. Pošumavském věnečku, který se konal 14. února 2009 v Národním domě na Smíchově v Praze. Na internetu se o akci dozvíte mnoho podrobností, například že jde o nejstarší národopisný ples v Praze. Já vám ale nechci vyprávět o minulosti, ale o tom, jak se cítí návštěvník takové chodské slavnosti. O tom málo poví sebekrásnější fotografie krojovaných muzikantů a tanečníků.

Jsem každoročním hostem Pošumavského věnečku už déle než patnáct let. Kdo by čekal, že zájem o český folklór upadá a že atraktivnost akcí tohoto druhu postupně klesá, byl by překvapen. Každoročně je ples bohatě navštíven a za ta léta mě ještě nikdy nezklamal. Hned u vchodu vás vítají krojovaní hostitelé a vy ani netušíte, že ten usměvavý pán, s nímž jste si popovídali, je jedním z pořadatelů. Už samo prostředí Národního domu vás svátečně naladí. Ve srovnání s pražskou Lucernou vás potěší elegancí, prostorem, krásnými interiéry, čistotou, a také příjemným, ochotným personálem. 

První hodina plesu je programově nejzajímavější. Ples zahajuje za zvuku fanfár průvod několika folklórních souborů. V jeho doprovodu Chodové důstojně přinesou před pódium hlavního sálu historický prapor Psohlavců. Je-li něco na celé akci nejkrásnější, pak jsou to děti a mládež v krojích. Jejich příchodem do sálu začíná nekonečný proud radosti a veselí. Pohled na nastrojené děti, na jejich ukázněný příchod je úsměvný a možná až dojemný. Když pak ale začne taneční program a vy vidíte, jak tyhle malé děti skvěle tančí, jak se při tom baví a jak svou všudypřítomností projasňují náladu v obou sálech, musíte je obdivovat. Kam přijdete, tam jsou a docela spontánně se baví, tančí vždycky společně a kdekoliv, třeba i na chodbě. Jsou neúnavné a mnohé vydrží až do půlnoci, dnes jim to dospělí dovolí.
To ale neznamená, že vás budou celý večer bavit jen děti. V kapelách i tanečních souborech najdete lidi všeho věku, zaradujete se, že vidíte mnoho mladých tváří, ale také budete s obdivem sledovat ty nejstarší, kteří si nenechali ujít příležitost a přijeli slavit, často z daleka. 

Ve dvou sálech se během večera střídá několik kapel, které hrají muziku všeho druhu, takže si každý zatančí právě to, co má rád. A klidně vám dudácká kapela zahraje nejnovější popový hit a plesový "band" zase zanotuje nějakou tu lidovku. Když zrovna netančíte, je úžasné pozorovat vířící sál. V Národním domě vám to umožní prostorný balkon. V tom tanečním reji zachytí všímavý pozorovatel mnoho příběhů. Uvidíte skvělého tanečníka, který nevynechá žádné kolo a dokonce si s sebou do sálu přinesl ručník, jako tenista na kurt. Potěšíte oko pohledem na krásné mladé páry, které určitě někde berou hodiny a střihají jednu ladnou figuru za druhou, ale sálem pluje také několik starších párů, které válejí "jako za mlada". Uvidíte dvojice, které se sešly jen pro tento večer a ty, kteří mají za sebou mnoho let v dobrém i zlém a pořád je těší být spolu... mezi tím se točí krojované tanečnice a tanečníci, kterým se lehkostí ani obratností nikdo nevyrovná. Když už máte dojem, že jste se nabažili hudby, tance i pozorování, začnou se ve všech prostorách objevovat prodejci lístků do tomboly. Ta je vždycky bohatá, nejobávanější trofejí bývá celé prase, nejoblíbenější jsou naopak chodské koláče. Nakupujete desítky lístků, pak je u stolu se svými známými nedočkavě trháte a shromažďujete výhry. Vydávají se sice až po desáté, ale málokdo to vydrží tak dlouho, pod různými záminkami se pánové i dámy trousí k tabuli, kde je zveřejněno, jakou výhru si majitel příslušného lístku odnese. Před rokem jsme vyhráli čtyři zubní kartáčky, tak co to bude dnes?   

 

Sotva jste si vyzvedli svou výhru a pozvali sousedy na získané červené, už je vyhlášena speciální dámská volenka. Každý tanečník, kterého si dáma vybere, musí své tanečnici koupit koláč. Některé páry si kupují i dva tři koláče a ještě s nimi dál tančí...Tam musíte být i vy, a když si pak uložíte vytančené koláče, všimnete si, že lidí v sále ubývá. Kapela sestoupila z pódia do sálu a kolem ní se točí ti nejnadšenější tanečníci i zpěváci z publika. Trochu překvapeně zjišťujete, že je půlnoc. Muzika hraje, všude je dost místa na tanec, všichni se udýchaně smějí a v tuhle chvíli by měl jít člověk domů? 

Moc se vám nechce, stejně jako mně. Mezi tou vší zábavou jsem zahlédla několik slavných tváří, zamilovala si jednoho seriózního šedesátníka, který se tolik podobá Jindřichu Plachtovi a který se láskyplně věnoval své partnerce po celý večer. Potkala jsem bývalou kolegyni, popovídala si s milou paní o knížce chodských pohádek, poznala známé svých známých (a zjistila, že se vlastně možná taky známe) a ještě jsem si chtěla prohlédnout ten krásný pár v hanáckém kroji...

Nedá se nic dělat, je třeba odejít. Na schodech se s námi opět loučí dudáci a pořadatelé, ještě se ptáme na něco z historie věnečků. A hleďme, pán, který je potomkem Psohlavců a také proto na chodském plese nosívá v zahajovacím průvodu prapor, se jmenuje Sokol. Tak se ale jmenovala také jedna z nás za svobodna – ještě si vzpomíná, jak jí doma hubovali do tvrdých chodských palic... Tak dobrou noc, byl to krásný večer a já vám říkám: Psohlavci jsou mezi námi, dokonce i mezi rodilými Pražáky. A je to tak dobře.

Všechny fotografie byly převzaty s laskavým svolení pražského serveru "Chodové v Praze"
www.chodovevpraze.cz
Další informace o akci rovněž najdete:
www.fos.cz/_fos/menu.phtml

Copyright © www.chodovevpraze.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 02. 2009.